Helena Révay

Sexuální napadení je traumatizující zkušenost. Nikomu bych ji nepřála. Ale nikdy by mě nenapadlo, jak vážně může oběť poznamenat reakce. Zvlášť těch nejbližších.

Moderuji rozhovory s ambasadory pro projekt Síla v nás. Když jsem zjistila, že mě čeká natáčení s Ave, byla jsem nervózní. A pak přišel útok — ale úplně jiný, než bych kdy čekala.

Píšu o chvíli, kdy jsem chtěla odejít. A o všech, kteří mi tehdy pomohli zůstat. Protože pomoc existuje. A naděje nikdy neumírá. Nesmí.

Opakovaně jsem se setkala s názorem, že sebepoškozování je jen snaha na sebe upozornit. Takřka vždy to bylo řečeno s tak hořkou dávkou despektu, až mi bylo smutno.

Už po první hospitalizaci jsem zjistila, že moje hlava dobře reaguje na pravidelnost. A tak se snažím nějaký vlastní režim vždycky mít, protože to je přesně to, co mi (kromě terapie) nejvíc pomáhá žít s HPO a PTSD. Rutina pro mě je nástroj přežití.

Nejednou jsem slyšela větu: „Vždyť vypadáš normálně, jsi zdravá; Tobě nic není.“ Nesnáším roli oběti, ale tahle hodnocení jsou víc zraňující, než si dokážete vůbec představit. I tyto věty totiž spouští moje vlastní peklo.

Dlouhodobě zhoršená nálada je varovný signál, který bychom neměli přehlížet. Může se dál zhoršovat, až se stane depresí. A s ní se utkat je pak náročnější. Jak ale posílit svou duševní pohodu? Zkusím vám nabídnout pár svých osvědčených strategií.