Hlasy paměti

Když těsně před Jáchymovem odbočíte autem na nenápadnou silnici směrem k věznici, dostanete se k bývalému táboru L. Dnes patří pod správu Národního památkového ústavu, který se ho snaží vrátit do stavu z 50. let – jako připomínku utrpení desítek tisíc vězňů, kteří prošli pracovními tábory na Jáchymovsku za komunistického teroru. Symbolem utrpení všech nespravedlivě odsouzených, pronásledovaných a týraných lidí se stala takzvaná Rudá věž smrti.

Radost z osvobození trvala příliš krátce. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 museli mít členové rodiny Suchých pocit, že se vrací do stejné noční můry jako za nacistické okupace. Nákladní vozy do strašnického krematoria znovu vozily těla popravených. Tentokrát ale uprostřed dne. Františkovi Suchému mladšímu bylo tehdy 20 let a rychle se zapojil do protikomunistického odboje.

Když projdete bránou krematoria v pražských Strašnicích, ocitnete se tváří v tvář impozantní budově. Z každé strany před ní plápolají ohně. Krematorium bylo postaveno v letech 1929 až 1932. Výběrové řízení na místo ředitele tehdy vyhrál František Suchý. A tím se začal psát příběh odvahy, tichého hrdinství a pevného charakteru.

Jednou ze záhad Ďáblic jsou dětské ostatky. Konkrétně 43 dětí politických vězeňkyň, které se měly narodit na Pankráci a skončit právě na Ďáblickém hřbitově. Prokázat se ale podařilo jen dva takové dětské osudy. Zbytek pohřebených těl patří dětem, které přišly na svět předčasně, nebo se narodily mrtvé. Výzkum ale pořád není u konce. Čas od času se znovu objevuje další velké téma – exhumovat ostatky lidí pohřebených u severní zdi, nebo je nechat odpočívat v pokoji?

Mohlo by to být místo klidného odpočinku. Nacistický a následně komunistický režim ale obestřel hřbitov temnotou a nenávistí. Právě tady se nacisté i komunisté zbavovali těl popravených odbojářů, vlastenců a politických vězňů. A protože v historii není nouze o paradoxy, leží tu vedle obětí i někteří z pachatelů. Kolik lidí je tady ale pohřebných a o koho konkrétně se jedná, to je dodnes v mnoha případech velkou neznámou.

Bylo 25. června 1946, když do vlaku na bubenském nádraží nastupovali německy mluvící židé a židé ze smíšených manželství, aby nadobro opustili Československo. Paradoxem bylo, že mnoho z nich se tak vrátilo na místo, odkud jen před několika lety mířili v nacistických transportech do ghett a koncentračních táborů. Když se po válce vrátili domů, zjistili, že vlast se k nim otočila zády. Jako jediné východisko tak často volili odchod ze země.

Kdyby místa mohla vyprávět, slyšeli bychom tisíce a tisíce příběhů, na které se mělo zapomenout. Takovým místem je i pražské Nádraží Bubny, odkud za protektorátu odjížděly první židovské transporty do ghett a koncentračních táborů. Většina deportovaných už se domů nikdy nevrátila. Byli zavražděni ve vyhlazovacích táborech nebo na pochodech smrti. Právě bubenské nádraží si autoři Hlasů paměti vybrali jako první zastávku speciální letní série, kdy se vydávají na místa paměti.

Na podzim 1941 se Reinhard Heydrich ujal funkce zastupujícího říšského protektora. S jeho příchodem dopadl na české obyvatelstvo teror, ale pro Emanuela Moravce začala zlatá éra. V lednu 1942 se stal ministrem školství a národní osvěty. Pro nacisty byl ideálním mužem, protože potřebovali někoho, koho se bude bát i protektorátní vláda.

Je málo jmen, která jsou tak úzce spojena se zradou, jako jméno někdejšího protektorátního ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce. Muže, který byl za první republiky podporovatelem Tomáše G. Masaryka a jeho hradní skupiny. Muže, který byl jedním z nejzarputilejších odpůrců přijetí mnichovského diktátu. Muže, ze kterého se ale nakonec stal kolaborant a poskok nacistů.

V bonusovém dílu Hlasů paměti o Státní bezpečnosti a jejich spolupracovnících vypráví autoři příběh Jaromíra Ulče. Od 70. let vyvíjel operace, lámal a verboval spolupracovníky StB. Nikdy, ani po sametové revoluci, ale nepochyboval o tom, že to co dělal, bylo správné. Naopak. Podle něj to byla zajímavá práce a navíc ho psychicky uspokojovalo, když z lidí dostal to, co chtěl slyšet. Poslechněte si jeho příběh.

Donášel na mě soused? Kamarád? Nebo dokonce příbuzný? Kdo v mém okolí spolupracoval se Státní bezpečností? To byla palčivá otázka, která po sametové revoluci zajímala každého. Odpověď na ni přinesly na začátku 90. let takzvané Cibulkovy seznamy. Přesto pohled na ně není černobílý. Za každým jménem se totiž skrývá jiný příběh.

Strach ze zpochybňování výsledků druhé světové války, protiněmecká fronta i výhodný politický nástroj – to jsou některé z faktorů, které po roce 1945 ovlivňovaly další vývoj česko-německých vztahů, které výrazně poškodila šest let trvající okupace. Co stálo v petici Smíření 95? Proč u některých lidí vyvolala odpor? A proč se od revoluce pořád v české politice hraje karta údajné sudetoněmecké hrozby?

Poprvé od druhé světové války se bude na území České republiky konat sudetoněmecký sjezd, a to mezi 22. a 25 květnem. Setkání předcházely desítky let dialogu a je dalším krokem v narovnávání vztahů mezi Čechy a vyhnanými Němci. I 81 let po válce však část české politické reprezentace projevuje nesouhlas a podobnou nechuť ke smíření jako v uplynulých desetiletích.

Na jaře 1944 měl Adolf Burger pocit, že se snad stal zázrak. Nacisté ho živého propustili z vyhlazovacího tábora Osvětim. Místo vytoužené svobody ale skončil na podobném místě. V Sachsenhausenu. Tam se totiž rozjížděla největší padělatelská operace všech dob. Do takzvané akce Bernhard nacisté zapojili vězně, kteří pocházeli z grafických profesí nebo měli odborné znalosti, co se práce s papírem týkalo. A Adolf Burger byl před válkou zručný typograf.

Jeho příběh je jak z hollywoodského velkofilmu a skutečně se jím filmový tvůrci inspirovali. Adolf Burger v knize Ďáblova dílna popsal nejen peklo koncentračních táborů, ale také největší nacistickou padělatelskou akci. A právě na motivy tohoto textu vznikl stejnojmenný snímek, který v roce 2007 vyhrál cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film.

Tentokrát přinášejí Hlasy paměti trochu jiný bonus, než na jaký jste zvyklí. Dokumentarista Adam Drda totiž vyzpovídal ornitologa Petra Voříška z České společnosti ornitologické, jednoho z autorů publikace Pražské ptactvo 1800–2020. Kniha, která navazuje na práci a původní literární dílo Veleslava Wahla, je zároveň doplněna mimo jiné i o jeho životní osud.

Muž, který miloval přírodu a neváhal se postavit nacistům ani komunistům. To byl Veleslav Wahl. Už v březnu 1939 – v pouhých 16 letech – se aktivně zapojil do protinacistického odboje. V roce 1944 vydal významnou ornitologickou knihu Pražské ptactvo. Jeho další život ovlivnilo osudové setkání na konci války s parašutistou Jaromírem Nechanským, velitelem operace Platinum-Pewter. Komunisté je popravili ve stejný den.

Padesátá léta, uranové lágry na Jáchymovsku a jedno neobvyklé přátelství. V bonusovém dílu Hlasů paměti uslyšíte pokračování příběhu Miloslava Bláhy, člena církve Adventistů sedmého dne, kterého komunisté poslali do vězení za to, že neustoupil z principů svojí víry. V lágru se setkal s Vojtěchem Matyášem – mužem prostého původu i myšlení, který měl za sebou těžký životní příběh. Na jeho konci byla vražda, za kterou byl odsouzen na doživotí.

Ve třetím speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti se novinářka Lucie Korcová vypravila do Bedřichova za Miroslav Bícou – výborným vypravěčem a především legendou Horské služby v Jizerských horách.

V prvním speciálním vánočním bonusu Hlasů paměti dorazil do studia Českého rozhlasu režisér Martin Vrbický, který natočil dokument Ve službě horám. Novinářka Lucie Korcová si s ním povídala nejen o jeho práci, ale i o tom, jak se proměnily hory a lidé, kteří tam žijí.