Honza Flaška

Přichází konec školního roku. Je jako ta poslední scéna v akčním filmu, kde se všechno odehrává najednou, všechno hoří a hlavní hrdina se snaží uniknout z padající budovy.

Emil Zátopek se řídil heslem „Když nemůžeš, tak přidej!“. Všechny babičky světa se řídí heslem „Když nemůžeš, tak si přidej!“.

Březnové slunce je zatím ještě nesmělé, větvičky stromů ho ale vítají divoce rašícími pupeny. Ze svých temných děr vylézají silničáři, aby po dlouhé zimě konečně vytáhli na světlo motorové pily.

„Tati, jdu malovat koně,“ bere dcera do ruky krabici pastelek. „A já si udělám z postele domeček!“ nadchnul se syn. Skvělé, alespoň si přečtu detektivku. Trocha vzrušení mě vytrhne z nudného poklidu domácnosti.

Jsem zcela pro rovnoprávnost mezi mužem a ženou. Domácím pracím se nevyhýbám o nic víc, než se jim vyhýbá moje žena. V rámci genderové korektnosti se dokonce nebráním ani slovům jako „chirurgyně“, „otorinolaryngoložka“ nebo „hostka“.

V předvánoční době by se prý člověk měl zastavit a rozjímat. Sám sebe přistihnu i několikrát denně, že jen tak stojím a nic nedělám, ale to rozjímání mi dlouho vrtalo hlavou. Co to vlastně je?

„Hele, vy máte doma černocha?“ – Tuhle větu asi znáte. Někdo se vám snaží nekorektně naznačit, jak moc fajn by bylo, kdybyste za sebou laskavě zavřeli dveře a nevětrali.

Ježíšek, Santa Claus, Děda Mráz, Father Christmas… Kdo se v tom má vyznat? Před pěti lety mi v tom ale můj tehdy tříletý syn udělal pořádek.

Když začátkem října z výloh a reklam postupně vymizely plavky a plíživě je vystřídal Santa Claus, jeho sobi a koule, začalo být jasné, že přijde Ježíšek.