Jakub Vlach

„Dnešní děti nerozumí už ani večerníčkům,“ postěžoval si mi kamarád, který se amatérsky věnuje korekturám různých textů. O Kubovi a Stázině, O Rumcajsovi nebo O Hajném Robátkovi přitom patří k české klasice.

„Dnešní děti neumí už ani pořádně česky, jsou to samá cizí slova a patvary,“ postěžoval si mi kamarád, který se amatérsky věnuje korekturám různých textů. „Nerozumí už ani klasickým večerníčkům!“

Je to ten okamžik, co změní životy obou manželů - narození dítěte. Otcové u porodu nejsou jenom ti, co drží ruku matky a doufají, že to nějak dopadne. Přítomnost tátů je totiž hlavně o podpoře.

Připomeňme si hříchy, jež ohrožují naši existenci. Konrád Lorenz varoval před přelidněním, vyhasínáním citů, devastací prostředí a jinými záhubnými trendy. Lidstvo běží závod se sebou samým a čelí i hrozbě jaderných zbraní.

Poslední týden se debata v učitelských kruzích točí převážně kolem domácích úkolů, čemuž vděčíme polským kolegům, kteří zrušením této „tradice“ otevřeli pomyslnou Pandořinu skříňku.

Obezita je dnes velkým problémem u nejmladší generace a učitelé se snaží osvětou reagovat. Dnes jsem na internetu narazil na příspěvek žákyně 9. třídy, ve kterém popisuje hodinu občanské výchovy na téma zdravý životní styl, a nestačil jsem se divit.

V pondělí zveřejnila organizace PAQ Research na svých internetových stránkách studii, která se zabývá problematikou zřizovatelů základních škol.

Školy napříč republikou se již dlouhodobě potýkají s problémem najít plně kvalifikovaného učitele fyziky nebo matematiky, do těchto oborů se zkrátka nikdo nežene.

„Viděl jste film Bastardi? Tak to je naše škola, ty žáci nechtějí dělat nic, a oni vám klidně řeknou, že kdyby rodičům nesebrala sociálka dávky, do té školy by nechodili,“ povídá mi jeden vyučující na semináři.

5. prosince, v předvečer svátku sv. Mikuláše, vydalo Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy Národní zprávu PISA 2022. Mezinárodní šetření PISA zjišťuje úroveň matematické, přírodovědné a čtenářské gramotnosti patnáctiletých žáků.

Připadá vám to příliš povědomé? „Já si připadám jako služka, ty tady nic neděláš.“ „Dokud bydlíš u mě doma, budeš dodržovat má pravidla.“ „To si myslíš, že se to uklidí samo?“ Tyto a jiné věty chrlí naši rodiče z úst.

Stát bere školám peníze, ale ani jim nevytváří vhodné podmínky pro to, aby je šikovní ředitelé mohli získávat sami. Chtějí ale vůbec, nebo jsou líní?

Návod bych si představoval skutečně jinak, ministerský úředník placený z našich daní nejprve hájí stávající systém, aby nakonec dal nepřímo zapravdu autorům petice.

Často na supervizích učitelů řešíme otázku, co dělat v typické situaci, kdy za Vámi přiběhne dítě a chrlí ze sebe jedno slovo za druhým…

Během individuálních terapií často slýchávám z úst klientů povzdechy nad rozhodnutími, která učinili dávno v minulosti.

Během supervizí v různých státních institucích nebo individuálních terapií a koučování často slýchávám z úst klientů okřídlené spojení „za to může systém“.

Jiný svět, jiný slovník, dalo by se říci. A to dělá v komunikaci četná nedorozumění! Po setkání s poslední klientkou mi to nedalo a použil jsem zvídavou otázku i mezi dospívajícími…

Ticho za trest, vyčleňování ze skupiny, nadávky, drobné legrácky, ponižování a naschvály, to jsou pro každého člověka hotová muka. Dle řady výzkumů se se šikanou v českých školách setká téměř každý, ať už jako oběť, agresor nebo přihlížející.

To si myslíš, že se to uklidí samo? Otázka bez správné odpovědi dítě k úklidu nepřinutí… Jedná se o skrytou agresi, kdy rodič nevyjadřuje, co skutečně potřebuje a co cítí.

„Mám pocit, jako bych žila s hrochem,“ povídá klientka na úvodním sezení, když jsem ji vybídl k tomu, aby popsala, jak se cítí…

Denně po nás někdo něco chce, aniž by měl na to dopředu nárok. Umíme odmítat?