Jan Bičovský

Tak a teď si asi myslíte, že se odhalí cosi z temné minulosti Temného pána. Tak určitě! Ale nejen to. Především něco z naší vlastní temné minulosti.

Znáte také taková ta řčení jako „kdo dřív přijde, ten dřív sele“, „silnější pes mrká“ a další? Nuže, zde je malá sonda k původu princovského stavu.

Je to tak, ačkoli se to nezdá. Bývaly časy, kdy Praslované (na konci řádku vždy dělit Pra-slovan a nikdy jinak!) než aby použili rozkazovací způsob, raději se mořili s optativem. Jenže znáte to, jak si lidi zvyknou na slušnost, zmizí.

Taky občas něco musíte „zaťukat“? A proč vlastně – proč to třeba nevyfouknout šnorchlem, neodmocnit, nepřehrát v sedmiosminovém taktu – nebo vůbec neudělat cokoliv úplně zbytečného, pokud to beztak k ničemu nebude?

Čech si nemůže nevšimnout, že slovesa vědět a vidět jsou si podobná, když už se to zmíní, ale tím to pro většinu z nás končí. Přitom tahle slovní dvojice je prastará a sloveso vědět nesmírně zajímavé.

Když se René Descartes v návalu existenciální paniky zavíral do almary a ujišťoval se slavným cogito ergo sum, poslední, co by ho na té větě asi upoutalo, jsou nějaké koncovky (ač ne proto, že jsou na konci).

Kde Angličanovi stačí jeden zápor, Čech zapře co se jen dá – hlavně nikomu nikdy nikde nic nijak. Jsme tedy od přirozenosti národ negativní? A jsme v tom sami?

Znáte dona Juana? Conocéis a don Juan? Tak to tak někdy přijde, dílem náhody, že se ve dvou jazycích potkají potomci jedné a téže předložky a pozdní vášeň dona Diglota je ukojena.

Asi každý mluvčí češtiny si takovou čistě lingvistickou otázku někdy kladl. Vždyť to k tomu svádí! A budete se divit, odpověď zní ANO – málem, mááálem mohl. Skutečně mnoho nechybělo a zeman byl by běžným výrazem pro člověka.

Archimédés, po našem „Mistr plánovač“, zrovna ležel v lázni, škrabal se velice diskrétně a přemýšlel nad svým posledním objevem – až potud legenda nelže.

Jednou z  výhod lingvistického řemesla, tedy vedle soukromého tryskáče a poct, které mi projevuje veškerý lid, je schopnost odpoutat se od toho, co se říká i co kdo mele, a při první příležitosti takříkajíc vzít roha a všímat si toho, jak se to říká.

Jak zrovna napsal jeden velice moudrý a skromný člověk, kterého tu nebudu podepisovat, věci nejsou divné samy o sobě, ale teprve ve srovnání.

Od počátků indoevropské srovnávací jazykovědy, a možná i dřív, staraly se některé evropské národy, kde ležela bájná pravlast, ze které se postupně vystěhovali předkové Římanů a Řeků, Němců i Angličanů, Keltů a Indů, a když už to musí být, Slovanů.

Taky si někdy říkáte - to se mi jen zdálo, to není možné! To přece neřekl. Šálí mne sluch! Je – je to možné. Tedy – řekl i neřekl.

V půli srpna, když padají hvězdy, seděli spolu v noci u ohně tatínek s malou dcerkou. Tatínek zíral do ohně a přemítal o běhu světa, ale dcerka pozorovala padající hvězdy a občasnou jiskru, která se vznesla z ohně k obloze.

Představte si, že vedle skutečné odborné, vědecky fundované etymologie, a dávno pradávno před ní, byla a je etymologie lidová. Ta nepřihlíží k hláskovým zákonům a zaprášeným tlustopisům, ale pouze k jazykové intuici.

Jazykovědec prohrává v šachu a uvažuje o původu slova, jež často používáme v dětství a s dětmi, a pak již o poznání méně, což je škoda. Na scénu také přichází velký lingvista August Schleicher a věc se dále komplikuje.

Řeklo by se že vůbec, ale naštěstí je tu takzvaný náslovný, aliterační rým, populární svého času mezi Kelty a Germány, podle něhož se rýmují začátky, a nikoli konce slov. Takže se to rýmuje výtečně.

Malé noční drama vědce-etymologa, známé rodičům na celém světě, nabízí odpověď na klíčovou otázku: jak TO přimět, aby TO ještě chvíli spalo?

Když okem zavadím a uhnout nestihnu, dozvím se, že co nevidět se na scénu vrátí umělec, kterého mám navždy spojeného s runovým písmem a dlouhým výzkumem, jenž jsem kvůli němu podnikl a který málem zruinoval mou vědeckou kariéru i život. Proč to?

Jak se stalo, že v jazyce rozlišujeme věci a jevy na mužské a ženské? A jak to, že když o něčem nemáme jasno, tak je to rovnou "mužské"? Lingvista vysvětluje, jak se bez rodů kdysi obešla praindoevropština - a pak už to nestačilo.