Jan Cemper

Vláda chce proti suchu připravovat nové přehrady a vodní nádrže. Své místo jistě mají. Jenže i stát sám připouští, že jde o drahé a ekologicky problematické řešení. A voda by se měla především udržet tam, kde spadne.

S blížícím se výročím srpnové okupace se znovu vrací tvrzení, že Československo vlastně okupovali hlavně Ukrajinci. Historicky to nedává smysl. Zato jako propaganda funguje výborně.

Česko svírá extrémní sucho, vysychají řeky a ubývá podzemní voda. Vedení resortu přesto vysvětluje, proč se zatím nemusí scházet komise pro sucho. Absurdnější ilustraci priorit MŽP bychom hledali těžko.

Je to pár dní, co ruská streamerka označila Pavlodar za „náš“, zesměšňovala Kazachstán a dostala pětiletý zákaz vstupu. Není sama. Podobné incidenty spojuje honba za sledovaností, pocit nadřazenosti i imperiální pohled na sousední země.

Stačilo! chce Senát zrušit – zatím do něj ale posílá Petru Rédovou, Jiřího Kobzu a Kláru Samkovou. Jejich životopisy mají společnou ještě jednu položku: zkušenost se šířením nepravdivých či konspiračních tvrzení.

Ruské ministerstvo obrany vykázalo dobytí Ščerbakivky. Obec byla už v roce 1997 zrušena kvůli vylidnění. Státní média z obsazení jejího někdejšího území přesto udělala významný krok směrem k Charkovu.

Václav Moravec, Nora Fridrichová, Marek Wollner nebo Zuzana Černá. Kritika jejich práce se stále častěji mění v osobní delegitimizaci. Důkaz centrálně řízené kampaně nemáme. Opakující se vzorec už ale přehlédnout nejde.

Jako pedagog, který si prošel prací s náctiletými, odmítám pohodlnou nálepku „sněhové vločky“. Děti nejsou slabé proto, že dokážou pojmenovat úzkost a požádat o pomoc. Slabý je spíš svět, který jejich potíže nejprve přehlíží a potom zesměšňuje.

Jindřich Rajchl představil čtyři kandidáty PRO do Senátu. Vedle profesních životopisů ale stojí za pozornost i jejich veřejné působení. U některých velmi výrazně.

Sedmdesát tisíc lidí na koncertě Marka Ztraceného má podle Jindřicha Rajchla dokazovat, že na demonstraci Milionu chvilek nemohlo být 250 tisíc lidí. Jenže koncertní areál a stojící dav nejsou totéž.

Facebookové svědectví o 85leté Ukrajince nelze nezávisle potvrdit. Nejde však o jedinou popsanou negativní zkušenost s daným lékařem. Pokud se událost odehrála tak, jak ji autorka líčí, překročila hranici obyčejné nezdvořilosti.

Stačí zmínit podporu pěstounů a v diskusi se objeví obvinění, že přijímají děti kvůli penězům. Jako by péče přestávala být záslužná ve chvíli, kdy na ni společnost přispívá.

Petra Rédová vstoupila do veřejného prostoru během covidu. Dnes je krajskou zastupitelkou a současně kandiduje do Senátu i na brněnský magistrát. Její příběh dobře ukazuje, jak lze dosah získaný na dezinformační scéně přetavit v politickou kariéru.

Prague Pride a podpora rodin nejsou dvě soupeřící hodnoty. Přesto se z LGBT lidí znovu vyrábí jakési „oni“, proti nimž je třeba bránit rodinu. Jako člověku, který sám rodinu má, mi tenhle umělý spor připadá čím dál absurdnější.

Průvod Prague Pride proběhl bez vážnějších incidentů. Skandál přesto vznikl – v titulcích a komentářích médií a politiků, kteří z dotací, bohoslužby i samotné existence akce vytvořili důkaz údajného úpadku společnosti.

Policie nezná totožnost muže vykázaného z vlaku. Diskutující už ale „vědí“, že je Ukrajinec prchající před válkou. Opírají se přitom o stejně nepřesnou představu, že všem ukrajinským mužům právě skončila dočasná ochrana.

Zdislava Pokorná pomohla rozkrýt Dozimetr a otevřela bitcoinovou aféru, z nichž dnešní vládní strany politicky těžily. Když začala psát o Motoristech a mocenských vazbách, přišla trestní oznámení, výhrůžky a zákaz vstupu.

Václav Klaus znovu vykreslil válku jako důsledek ukrajinského útlaku Rusů a selhání Západu. Moderátorka se ohradila správně: také v roce 2014 bylo agresorem Rusko, nikoli Ukrajina.

Na sociálních sítích se šíří video muže, který při policejním zákroku mluví o „korporátní policii“ a odmítá autoritu českého státu. Zní to absurdně. V silničním provozu však podobné přesvědčení přestává být legrací.

ČT24 zveřejnila běžnou zprávu o zahájení Prague Pride. Pod fotografií duhové vlajky se přesto objevily stovky urážek. Nešlo o kritiku kostýmů ani programu. Části lidí vadí už samotná přítomnost LGBT lidí ve veřejném prostoru.

Španělsko má své chyby. V posledních měsících se z něj však stal ideální terč: Trump mu hrozí obchodní válkou, evropská pravice napadá jeho energetiku i migraci a krize v Ceutě slouží jako záminka k dalším hranicím.

Odložení kauzy vydávali někteří příznivci Filipa Turka za důkaz, že staré příspěvky byly podvržené. Státní zastupitelství ale uvedlo, že jejich autenticitu považovalo za prokázanou. Stíhání znemožnilo promlčení.

Včera začal festival Prague Pride. Ještě před sobotním průvodem se internet zaplnil řečmi o „úchylech“, nemocech a léčebnách. Podobné pohoršení přitom kostýmy a odhalená těla na jiných kulturních akcích zpravidla nevyvolávají.

Babiš tvrdil, že tahák o vykreslování Pavla jako lídra opozice napsal občan či fanoušek. Podivuhodné je, jak přesně jeho rady odpovídají tomu, co říkají premiér, Macinka, Okamura i Turek.

Po nevpuštění na tiskovou konferenci se Zdislava Pokorná stala terčem falešných AI snímků, nepodložených obvinění i nenávistných komentářů. Když útoky roztleskávají politici a jejich poradci, anonymní dav rychle ztrácí zábrany.

Masový průnik do Ceuty byl vážnou bezpečnostní a humanitární krizí. Čeští politici z něj však vytvářejí bezprostřední ohrožení celé Evropy. Fakta o kontrolách, návratu většiny migrantů a příčinách události se do jejich příspěvků nevešla.

Deník N lze kritizovat stejně jako kteroukoliv jinou redakci. Ministr však nemůže své osobní výhrady proměnit v úřední nálepku a podle ní rozhodovat, koho stát pustí na tiskovou konferenci.

Ukrajinský pár, matky dětí s autismem i Martina Sáblíková čelili na sítích vlnám nenávisti. Proč moderace není cenzurou a zda by platformy měly znát skutečnou totožnost uživatelů?

Luboš Xaver Veselý se diví, že Druhá tráva nechce jeho jméno v bookletu. Jenže pověst nevzniká sama. Vytvářejí ji roky vlastních výroků i obsah XTV, který opakovaně pracuje s nepravdami, manipulacemi a osobními útoky.

Prague Pride bývá líčen jako hrozba pro děti. Videa z Tary Campu však připomněla mnohem běžnější výchovný problém: když dětský idol spojuje úspěch s drahými značkami, autem za miliony a prodejem vlastního zboží.

Během rozsáhlého ruského útoku na Ukrajinu pronikla do Polska pravděpodobně střela Ch-101. Na poli zanechala desetimetrový kráter. Její původ se vyjasňuje, příčina odchýlení i reakce polské obrany však zatím nikoli.

Milan Knížák zásadně ovlivnil české umění a zaslouží si důstojné rozloučení. Jeho poslední měsíce však nelze vymazat: stal se hvězdou „dezoscény“ a kulturní autoritou zaštiťoval stále jedovatější, často ničím nepodložené útoky.

Nejdřív někdo napíše, že se mají Ukrajinci vyhnat. Potom to řekne ženě ve vlaku. A nakonec si někdo dovolí i ránu. Nenávistné diskuze nejsou neškodná žumpa pod článkem, ale zkouška toho, co společnost ještě snese.

Prezident nemusí propagovat Česko reklamním sloganem. Někdy stačí, že se na světovém závodě objeví s fotoaparátem a ukáže zemi jako sebevědomou, moderní a lidskou. Podobnou sílu osobní reprezentace kdysi využíval Václav Havel.

Na konci července 1968 jednali Dubček s Brežněvem o řešení krize. O tři týdny později přijely tanky. Od Československa po Ukrajinu se vrací stejné poučení: samotným slibům Moskvy nelze věřit.

Ve světě zaujala záliba českého prezidenta desetitisíce lidí. Část českých diskutujících odpověděla nadávkami o „Pávkovi“, kolaborantovi či agentovi Ukrajiny.

Falešné video s Evou Pavlovou vyvolalo stovky komentářů. Někteří lidé připustili, že jde o AI, a přesto mu chtějí věřit. Podvrh je možná průhledný. Nenávist, kterou uvolnil, je ale zcela skutečná.

Studentka medicíny a její mladší bratr hledají v Praze obyčejný pronájem. Místo nabídek přišla lavina urážek, výzev k odchodu a nenávisti jen proto, že jsou z Ukrajiny.

Berlínský útok byl podle německých úřadů islamistický. Německo migraci nezvládlo, Babiš ale pomíjí, že jeho politika v roce 2015 současně chránila před větším náporem i Česko – jednu z tehdejších tranzitních zemí.

Na sociálních sítí se šíří, že údajně někdo líčí tradiční rodinu (muž, žena a děti) jako extremisty. Takové rodině však nikdo důležité postavení neupírá. Spor začíná tam, kde SPD a Trikolora označují jiné rodiny za nenormální. A zrovna SPD.

Pod svatební fotografií Martiny Sáblíkové se objevila homofobie. Pod příběhy rodin s autistickými dětmi se zase píše o „řešení ve Spartě“. Mění se terč, nikoli potřeba rozhodovat, kdo si zaslouží respekt.

Prague Pride obvykle vychází na dovolenou. Kdybych si měl vybrat, budu hodně přemýšlet. Vadí mi karnevalový obraz průvodu, ale tváří v tvář homofobii mám chuť přijít právě z principu.

Rusko může ukončit svou agresi, ale dál volí útoky. Proto heslo „chceme mír“ zní pokrytecky, pokud je adresováno hlavně Ukrajině. Ukrajinské údery na Rusko nejsou příčinou války, nýbrž jejím důsledkem.

Od sporu o summit NATO přibývají výmysly, které z Petra Pavla dělají lháře, škůdce či směšnou figurku. Důkaz o jednom řídicím centru chybí, společný politický účel je však stále zřetelnější.

Pod zprávou o smrti Ukrajince v Jihlavě lidé psali „o jednoho míň“ a „žádná škoda“. Kdo se raduje ze smrti neznámého člověka jen kvůli národnosti, nebrání Česko. Ukazuje vlastní morální bídu.

Osmatřicetiletý muž zemřel v jihlavském rybníku. Některým lidem stačila informace, že byl Ukrajinec, aby jeho smrt oslavovali. Není to „jiný názor“. Je to morální rozklad v přímém přenosu.

Moderátor Čestmír Strakatý si v poslední době zažívá své. Jindřich Rajchl tvrdí, že Strakatý zradil kamaráda, aby se zalíbil liberálům. Ve skutečnosti zaměňuje kritický rozhovor za zradu – a odsuzuje internetový lynč tím, že sám svolává další.

Mobily při výuce rozptylují, usnadňují podvádění a mohou podporovat nezdravé návyky. Plošný zákaz po celý školní den však děti samoregulaci nenaučí. Spíše přesune problém za bránu školy.

Českou republiku miluju. Přesto se někdy začínám stydět za její vlajku. Ne kvůli ní samotné, ale kvůli lidem, kteří z vlastenectví udělali záminku k nenávisti vůči Ukrajincům, migrantům, LGBT lidem či komukoli „jinému“.

Po nehodě Filipa Turka se šíří řada tvrzení, které obhajují Turka. Od údajně špatného značení po vinu Pirátů. Co z nich má faktické jádro, co je zavádějící a co dosavadní záběry a vyjádření policie skutečně ukazují?

Trumpova administrativa odstranila pravidlo, které mělo LGBT dětem zajistit bezpečné a podporující pěstounské prostředí. Není to izolovaný krok, ale další část systematického vytlačování LGBT lidí z federální politiky.

Europoslanec Ivan David ve videu, které má tisíce sdílení, rozvíjí úvahy o nacismu na Ukrajině a začíná příměrem, že když něco vypadá jako slepice a kdáká jako slepice, nejspíš je to slepice. A co když někdo kdáká ruskou propagandu?

Ukrajinský kabinet skutečně skončil a výměnu vlády provázejí protesty. Nejde však o pád Zelenského režimu ani důkaz rozkrádání zahraniční pomoci, jak tvrdí Jindřich Rajchl. Co se v zemi opravdu děje?

Policie teprve rozhodne o právní odpovědnosti za vážnou nehodu. Už nyní je ale zřejmé, že Filip Turek projel rovně pruhem určeným k odbočení vlevo. Místo vysvětlení nyní označuje lidi za hlupáky a zpochybňuje snadno ověřitelná fakta.

Jindřich Rajchl použil falešnou grafiku k útoku na Demagog.cz. Neověřil si ani základní věc – zda materiál, nad kterým se pohoršuje, jeho terč vůbec vytvořil. Výsledkem není usvědčení fact-checkerů, ale ukázka vlastní nedůvěryhodnosti.

Daniel Vávra patří k nejúspěšnějším českým herním vývojářům. Na sociálních sítích však opakovaně sdílí nepravdivé či zavádějící příběhy. Úspěch v jednom oboru totiž nezaručuje spolehlivost v jiném.

Putin znovu tvrdí, že Rusko postupuje vpřed a nevyhnutelně zvítězí. Jenže ekonomika zpomaluje, v elitách sílí nervozita a z Estonska zaznělo varování, že autoritářské režimy mohou padnout náhle.

Záznam Turkovy nehody vyvolává vážné otázky. Ostatní řidiči před houkajícím zdravotnickým vozem zastavili, Turek však do křižovatky vjel jako jediný. Jel navíc z odbočovacího pruhu rovně?

Soukromí a šifrovanou komunikaci je nutné bránit. Stejně tak ale nesmíme přehlížet, že Rusko systematicky napadá evropskou infrastrukturu, informační prostor i důvěru v samotnou demokracii. Obrana svobody nemůže skončit u křiku na sociálních sítích.

Stát chce více dětí v náhradních rodinách. Jenže jeho vlastní pravidla často říkají něco jiného: čím starší dítě přijmete, tím méně času a jistoty vám systém dá.