Jan Šťovíček

Nedávná nehoda v Moravském krasu a záchrana vedená profesionálními záchranáři, mi v mnoha směrech připomněla naprosto amatérskou záchrannou akci v jeskyních Cango v jižní Africe před několika lety, na níž jsem se shodou okolností podílel.

Jak poznat poledne? Někde zvoní na kostelní zvony (v Brně raději o hodinu dřív), jinde houkají sirény (třeba první středu v měsíci), nebo plácají prknem o rybník. V Kapském městě oznamuje poledne střelba z kanónu.

V písemné pozůstalosti našeho dědy Václava bylo nalezeno dvanáct dopisů z konce druhé světové války. Většinou jde o odpovědi na předchozí dopisy Václava a jeho otce Jana s výzvou „popište nám události u vás doma“.

Začátek současných meteorologických podmínek, v nichž se průběžně řítí lidé ze zledovatělých svahů, mě zastihl s dětmi na běžkách při přechodu hřebene Krkonoš.

Tomáš Hamouz, desátník rakousko-uherské armády, posílá z Velké války pohlednice své přítelkyni Růženě Kohlíkové. Do války odjel jako jednoroční dobrovolník na srbskou frontu hned mezi prvními v červenci 1914. (viz předchozí článek)

Tomáš Hamouz, desátník pěšího regimentu jednoročních dobrovolníků rakousko-uherské armády, posílá pohlednice své přítelkyni Růženě Kohlíkové. Do války odjel hned v červenci 1914. Koncem roku se vrátil domů na dovolenou.

Na konci července 1914 zahřměly první výstřely války, která později dostane jméno Velká, ještě později Světová a ještě později První světová. Nedávno jsme v rodinném archivu objevili část korespondence ze srbské fronty od desátníka Tomáše Hamouze.

Východ Evropy vzdoruje nepřátelské invazi. Volá o pomoc a čeká. Čeká rozhodnou a drtivou odpověď spojeného Západu, neboť jde o společný zájem: obyvatelé Cařihradu, Konstantinopole, ovládající strategické mořské úžiny, jsou obklíčeni přesilou Osmanů.

Ze všech tvorů, co jich na světě je, jenom člověk věnuje mimořádnou pozornost a energii, „kam s tím“ - snad jen s výjimkou koček, ale to sem teď nepatří…

Smrt Bohumila Hanče a Václava Vrbaty v roce 1913 se mě jako záchranáře a lyžařského instruktora vždy dotýkala. Abych aspoň trochu porozuměl stavu a rozpoložení, ve kterém se Bohumil Hanč nacházel, pokusil jsem se vrátit na začátek minulého století.

Snaha o vytvoření multikulturního prostředí někdy vypadá jako snaha malíře zachovat barevnou pestrost své palety smícháním všech barev dohromady. Nebo jako když pejsek a kočička ze samých dobrých věcí uvařili slavný stokrát dobrý dort.