Jan Urban

Kdyby paměť fungovala tak, jak si ji často intuitivně představujeme, byl by svět mnohem jednodušší a soudní síně klidnější. Minulost by byla archiv, vzpomínky by byly soubory a člověk by je jen občas otevřel, aby si ověřil, co se tehdy přesně stalo.

Většina z nás věří, že používáme jen 10 % mozku nebo že se dělíme na vizuální a auditivní typy. Moderní věda však tyto populární koncepty vyvrací. Zjistěte, které „zaručené“ pravdy z magazínů jsou ve skutečnosti jen psychologickým folklórem.

Pokud si myslíte, že psychologie už dávno rozlouskla recept na spokojený život, máme pro vás zprávu: naše znalosti o nás samotných jsou stále asi tak kompletní jako návod k nábytku z IKEA, ve kterém není uvedena polovina šroubků.

Ještě před pár lety by každý student ekonomie bez váhání řekl, co se stane, když centrální banky „šlápnou na brzdu“: úrokové sazby vyletí nahoru, úvěry zdraží, firmy přestanou investovat, lidé omezí útraty a ekonomika postupně zamíří do recese.

Už se vám to někdy stalo? Sedíte na schůzi nebo v kruhu rodiny a padne návrh. V hloubi duše cítíte, že je to hloupost. Ale rozhlédnete se, vidíte, jak ostatní přikyvují, a tak raději mlčíte. Nechcete kazit partu, nechcete být ten „problémový“.

Jsme vrcholem stvoření, nebo jen chybně naprogramovaným hardwarem? Zatímco AI aktualizuje data, člověk, než aby přiznal chybu, raději popře realitu. Odhalte největší „bugy“ v našem uvažování, kvůli kterým nás kdekdo tahá za nos.

Václav Klaus znovu ostře kritizuje Václava Moravce a označuje ho za „škůdce národa“. Při bližším pohledu na jeho vlastní dědictví i současné vystupování ale vyvstává otázka, zda nejde spíše o ukázkový příklad psychologické projekce.

Představte si civilizaci, která má k dispozici nejvíc informací v historii, a přesto si je méně než kdy dříve jistá tím, co je pravda. Vlastně ji to ani moc nezajímá. Vítejte v době, kdy emoce a algoritmy vítězí nad rozumem.

Zvykli jsme si, že politici nepříjemné otázky nebo kritické reportáže odbývají stížností na jejich „nevyváženost“. Ve skutečnosti jde často jen o kouřovou clonu, zakrývající podstatu věci a navozující dojem, že pravda je uprostřed mezi faktem a lží.

Povzdech lékaře nad pacienty, kteří blouzní o suverenitě, nejlépe v náruči ruského impéria, ale peněženky by chtěli mít nadité jako v Bruselu.