Jana Vatrs

Šestnáct pracovních dnů do konce srpna, vyčerpaná dovolená i úspory, a děti bez hlídání. Český stát přesto bezostyšně spoléhá na to, že rodiče prázdninovou mezeru narychlo zalátají z vlastní kapsy.

Kolikrát v životě už člověk získá pocit, že má stará zranění vyřešená? Všechno si poctivě zdůvodní, odpustí, pochopí. Jenže pak přijde jediná nemístná poznámka, letmé odmítnutí nebo drobný konflikt – a těžce nabytá vnitřní rovnováha se zhroutí. Proč?

Dramatické záběry z Ceuty proměnily bezpečné Španělsko v symbol chaosu. Zatímco nás blízcí od cesty v panice odrazují, data a fakta z terénu ukazují, jak snadno podléháme politickému strachu.

Summit Severoatlantické aliance v Ankaře nepochybně vejde do dějin tuzemské diplomacie. Nikoli však jako triumf státnické vize, nýbrž jako názorná ukázka úpadku našich institucí.

„Děti dnes technologie potřebují,“ říkají rodiče. Ano, ale jen málokdo dodává, že záleží na tom, jak a kolik. Zatímco děti scrollují, odborníci začínají mluvit o jednom z největších veřejně-zdravotních problémů současnosti.

Ručníky na prázdných lehátkách už nejsou jen dovolenkovou absurditou. Německý turista za jejich dlouhodobé blokování vysoudil téměř 24 tisíc korun.

Mnozí věří, že éra domácího teroru je dávno pryč, realita konce června nás však bleskově probere. Strach z rákosky a starých pořádků totiž stále zaměstnává policii v terénu. Prožívaný strach v hlavě školáka okamžitě vypíná racionální uvažování.

„Není malých rolí, jen malých herců,“ říkávalo se. Česká politika si toto klasické rčení osvojila s mimořádnou poctivostí, byť ho poněkud převrátila naruby.

Tak ztrácí zdravý rozum prezident, nebo jeho odpůrci? Bouře po koncertě Iron Maiden jen potvrzuje, že zarputilým kritikům už snad definitivně došly věcné argumenty.

Blíží se vysvědčení a s ním i spor, zda známky dětem pomáhají, nebo škodí. Problém ale většinou neleží v číslici samotné, nýbrž v tom, jak s ní naloží dospělí.

Ztráta pasu v cizině může být fatální škrt přes rozpočet, ovšem štěstí přeje připraveným. Co byste měli udělat raději ještě před výjezdem?

Mělo to být vítězství pro dítě i rodiče. Místo toho se z asistence stal podivný systémový tanec, kde se asistent stará o nástěnky a klid ve třídě, zatímco žák se speciálními potřebami se v tichosti propadá do izolace.

Zní to jako politický thriller. Rusko má moře levné nafty, Amerika ji přes prostředníky levně skoupí a vzápětí ji s obří marží pošle do „zblbnuté“ Evropy jako svou vlastní. Zase jeden příběh, který ovládl diskuse u piva a hlavně zdravý selský rozum.

Další virální hoax o Petru Pavlovi opět ukázal, jak děsivě snadné je zmanipulovat davy. Stačí jedna vykonstruovaná lež a zdravý rozum letí oknem. Naše slepá ochota uvěřit na sítích čemukoliv, co v nás vyvolá vztek, už popírá zdravý rozum.

S příchodem jara zaplavují sociální sítě sliby „očisty organismu“, restartu jater a rychlého návratu energie. Jenže oficiální odborné instituce mají poněkud odlišný názor…

V březnu roku 2026 se nad evropským turistickým trhem stahují mračna, která svou temnotou připomínají nejistotu globální pandemie, ovšem s mnohem komplexnějšími ekonomickými kořeny.

Březen jako měsíc pravdy pro české školství. Rozhodne se o osudu talířů našich dětí: buď zvítězí ambiciózní biokvalita, kterou žádá 9 z 10 rodičů, nebo systém zkolabuje pod horami vyhozené cizrny.

Když profesionálky, které se psaním živí dvě dekády, pohoří na testu pro deváté třídy, je jasné, že nejde primárně o znalost češtiny, ale o drahý byznys se strachem a drsný selekční filtr, který s realitou nemá nic společného.

Státní aparát dokáže poměrně efektivně vymáhat finanční závazky, ale v ochraně vztahu rodiče s dítětem bývá méně důsledný. Legitimní snaha o kontakt se v soudním spise může snadno změnit v „incident“ tak závažný, že vede k oslabování vazeb.

Máte dost alpského vydírání a českých hor, kde za párek v rohlíku zaplatíte víc než za ubytování? Zapomeňte na Špindl. Cheap Index promluvil jasně: Lyžařský ráj existuje, ale neleží na západě.

V globálním diskurzu moderní éry se málokteré téma dotýká samotné podstaty naší existence tak niterně jako otázka potravinové suverenity a bezpečnosti. A ta začíná být v ohrožení snad víc než kdy dřív…

Co by se stalo, kdyby se do českého školství přenesl estonský model založený na důvěře a prožitku? Někteří učitelé se o to již pokusili… a narazili na zeď byrokracie.

21. ledna 1950. V tichém pokoji londýnské nemocnice skončil život muže, který viděl dál než ostatní. George Orwell zemřel v pouhých 46 letech, vyčerpán bojem s tuberkulózou i vlastní neústupností.

Konference ve Wannsee představovala bod, v němž se dosavadní násilná politika nacistického režimu proměnila v administrativně řízený, institucionálně ukotvený proces.

Španělsko čelí traumatu, které otřáslo důvěrou v instituce. Kauza ukradených dětí odhaluje mrazivý systém v porodnicích, kde tisíce matek ztratily novorozence kvůli cynickým obchodům.

Třetí pondělí v lednu prý máte mít depresi. Alespoň to tvrdí stovky článků, které se každoročně vyrojí jako houby po dešti.

Oficiálně to byl „spořádaný odsun“. Ve skutečnosti šlo o největší logistickou operaci v našich dějinách, která stála na principu kolektivní viny. Vyhnali jsme tři miliony lidí a s nimi i kus vlastní duše. Dodnes se s tím neumíme vyrovnat.

Právě v těchto dnech vrcholí na českých školách proces uzavírání pololetní klasifikace, který pro tisíce žáků nepředstavuje pouze rutinní bilanci, ale stává se osudovým milníkem.

Názor, že učitel po skončení vyučování ztrácí právo zadávat domácí úkoly a hodnotit jejich plnění, zní radikálně – a je nepravdivý. Školský zákon takový zákaz neobsahuje. Jak to tedy s úkoly skutečně je v Česku i v Evropě?

Smrt Renée Nicole Good při zásahu ICE vyvolala v USA ostře vedenou debatu o hranicích federální moci a právu na život. Případ z Minneapolisu rozpoutal protesty po celé zemi a znovu otevřel otázku kontroly imigrační policie.

Ztělesňoval obraz dokonalosti, ve skutečnosti byl predátorem, který zabíjel tak krvelačně, že v historii americké kriminologie neměl obdoby. Tedovi Bundymu prokázali vraždu třiceti obětí, skutečný počet však nejspíš zůstane navždy velkou neznámou.

Říkáte si, že jedna, dvě sklenky nic neznamenají. Uklidňujete se tím, že své pití máte pod kontrolou. Možná ano. A možná jen potřebujete, aby to byla pravda.

Jména hrdinů z her a seriálů děti znají s obdivuhodnou přesností, ale u pohádek často mizí souvislý děj i smysl příběhu. Jde o varování, nebo jen přirozený posun světa, v němž děti vyrůstají?

Vánoce přicházejí s příslibem ticha, klidu, pohody a společných chvil u jednoho stolu, realita v mnoha domácnostech ale za romantickým obrazem dosti pokulhává. Proč se během svátků v rodinách rodí nejvíce sporů?

Losování vánočních dárků ve školách bývá prezentováno jako milá tradice. Pro některé děti však znamená situaci, kdy nemohou volit, koho obdarují, a odnášejí si pocit zklamání či odmítnutí. Odborníci upozorňují na psychologické dopady.

Celý život balancoval na hraně lidských možností. Spal jen tři hodiny, vyhýbal se lidem, mluvil s holuby a řídil se rituály na pomezí posedlosti. Právě tato zvláštní směs geniality a excentričnosti stála u zrodu objevů, které proměnily svět.

Český stát sleduje paradox neplatičů alimentů. Zatímco svět už dávno používá efektivní nástroje proti „majetkovým duchům“, u nás si dál mohou žít nad poměry. A politici na to, zdá se, odmítají reagovat.

Umělá inteligence během příštích let zásadně změní, jaké typy práce budou vůbec existovat. To z letošního výběru střední školy dělá rozhodnutí, které zasáhne do života dětí mnohem víc než v minulých generacích.

I v době, kdy algoritmy dokončují věty rychleji, než studenti vůbec stihnou otevřít sešit, se české školství stále opírá o principy, které vznikaly v éře tereziánských reforem. Proč?

Dlouho očekávaná změna spotřebního koše je vskutku pozoruhodná.