JardaR

Získávání poutnických razítek je na Svatojakubské cestě tak trochu sport. Většinou jsou v Německu hezky přístupná hned u dveří kostelů. Ovšem vyrazit ho ze zavilého kostelníka je už vyšší liga.

Na Svatojakubskou cestu jsem vyrážel bez očekávání. Ani ve snu by mě nenapadlo, že uvidím opravdové UFO, přes které mi Pán Bůh pošle flašku. A ještě díky němu poznám člověka, na kterého budu vzpomínat déle než na většinu památek.

„Experti“ říkají, že hotovost patří minulosti. Několik dní na německém venkově mě přesvědčilo o pravém opaku. A nebyl jsem jediný, kdo hledal bankomat.

Tichý klášter, ležící svatý Jakub, slavná Maria Vesperbild i noc na německé toaletě. Co přinesl jediný den na Jakubově cestě.

Před chrámem v Donauwörth je budova Charity se zástupem tmavších občanů. Raději si zkontroluji věci. Nůž, mobil, voda, doklady - OK. A najednou mi to došlo. Mám úplně všechno, co potřebuju! Ale úplně!

Kaisheim působí jako obyčejné německé městečko na Jakobsweg. Pár ulic, kostel a za zdí věznice. Jenže právě tady mě nečekaně zaplavila hudba. Jako by každý tón varhan odnesl kus tíhy, kterou si každý táhneme na hřbetě.

19. den Svatojakubské pouti z Pfünz do Rennertshofen. Nahatí amorkové, koš na nepoctivé pekaře, nahluchlý farář a večerní sběr oříšků končící noclehem. Pouť ukazuje, že nejlepší rezervace dělá Pán Bůh.

Je to jen kámen? Kdepak. Svatojakubský patník bude vítat poutníky z celé Evropy. Přijďte do Poděbrad na jeho slavnostní odhalení a setkání lidí, které spojilo Camino.

Den učení vděčnosti za nečekané dary Cesty. Od krásných kostelů, laviček a obyčejné sekané až po lidskou laskavost Rity a Ruperta. Jak poutní cesta člověka zpomalí, ztiší a naučí znovu vnímat dobro.

To se na Svatojakubské cestě sejde Marcus Aurelius, svatá Anna Schäffer a vandrák z Čech. Marcus říká: „Co ti stojí v cestě, je její součástí.“ Anna mlčí a trpělivě snáší bolest. A Čech? Ten se potí, šlape a vymýšlí fórky.

Ranní sluníčko mě dovedlo až k místu, které vypadá jako řecký chrám přenesený do Bavorska. Walhalla září nad krajinou, mramor se leskne, slavní Němci mlčí v řadách — a coby poutník do Santiaga si připadám jako mraveneček.

Stál jsem v bavorském lese na křižovatce pěšin, obklopen stromy bez zřetelných značek, splavený jako kůň a hlavou plnou otázek. A pak mi to došlo — tohle nedělám poprvé. Tahle dělám rozhodování celý život. Pouť mě neučí chodit. Učí mě zastavovat se.

Železná zahrádka z podkov, bloudění u obřího lomu, posed obsazený sršni a večerní boj o střechu nad hlavou. Další den na bavorském Caminu ukázal, že při putování Německem nikdy nevíte, co potkáte.

Uprostřed bavorského lesa jsem narazil na hudební stezku pro děti plnou bubnů, gongů a dřevěných nástrojů. Všechno funkční, volně přístupné a neponičené. Upřímně? Nedokázal jsem si představit, že by něco takového u nás přežilo.

Čekám úzkou štěrbinu mezi skalami. Místo toho nacházím klidnou rovinku s poli a duhou. Právě tady, na hranici mezi Českem a Německem, se mění důležitá věc. Přestávám být turista a stávám se poutníkem.

Cesta na Koráb fakt bolela. Vedro, žízeň a kopce mě úplně vyždímaly. Pak ale přišel tichý večer pod jabloní, západ slunce a poznání: ke štěstí opravdu potřebujeme mnohem méně, než si myslíme.

Opouštím Nepomuk a mířím k Šumavě. Tiché lesy, zlaté studánky a zvláštní místa střídá moje „geniální“ zkratka, která je sice delší, ale o to obtížnější. A na koci dne bonbonek vracející víru v lidi.

Po dvou letech se mi svatý Jakub znovu připomněl. Večer v centru Prahy se proměnil v nečekanou pouť plnou vzpomínek, barokní krásy, varhan, královských korun i zvláštních náhod. Stačilo projít branou minoritského kláštera u baziliky sv. Jakuba.

Pravá pouť probíhá uvnitř. Co znamená, když vám osud třikrát pošle do cesty stejného člověka? Jak kolem při putování protéká krajina, tak vyplouvají staré nedořešené věci a odpuštěním se uzavírá minulost.

Lesní duch, Rusalčino jezírko, zázračná studánka a noc, na kterou se nedá zapomenout. Sedmý den pouti do Santiaga mě zavedl na Třemšín – místo, kde se smíchala krása Brd, zvláštní setkání i tvrdá realita poutnického spaní.

Barokní areál nad Příbramí láká poutníky po staletí. Říká se, že se tu dějí zázraky. Co sem lidi přivádí dnes – a co tu vlastně hledají?

Dneska mě čekají zaoblené Brdy. To jsou takové hezké kopečky tak akorát do ruky. Z každého vršíčku jiný výhled, tady údolíčko, tam lesíček, jako když se člověk rozhlíží v létě po pláži. Můj rodný kraj.

Všerubská trasa Svatojakubské pouti mě lákala kvůli Dobříši, Příbrami, Nepomuku a několika dalším městům, ke kterým mám vztah. Proto jsem na Zbraslavi raději přespal v sadu, místo u faráře pár o kiláků dál Železné trase. Ale to probuzení!

Nečekaná fíčurina na mapy.cz mě fakt dostala. Nevšiml jsem si bleskového přepočítání trasy a překvapení! Na projití Prahy si dávám celý den, ale stačilo mi jednou nepozorovaně špatně zahnout a bylo by to na dva.

Putování začíná v srdci, ne na letišti. Jdu teprve druhý den podél Labe z Litole přes Čelákovice, Brandýs a Starou Boleslav. A travnaté cestičky i cyklostezka mi připomínají. Jdeš do Santiaga! Paráda!

Když se řekne pouť, mnozí si představí týdny příprav, pečlivé plánování, kontrolní seznamy a kilogramy zásob v batohu. Ale někdy je to právě rychlost a spontánnost, která dává cestě ten pravý náboj.