Jaroslav Zamazal

Podle klasické zásady „žádná krize nesmí přijít nazmar“ jsme byli svědky vehementní snahy využít blokádu Hormuzu pro ten „správný účel“. Jenže to nám připomnělo německá úskalí na cestě k pokroku, a dokonce odhalilo hlavní obavu českých redakcí.

Po ukončení aktuální války v Gaze obrátil americký prezident svou pozornost k Ukrajině. A jeho návrh vzbudil spíše obavy než naději. Je opravdu tak jednostranný? A co se s tím dá dělat?

Dosavadní průběh války v Gaze skončil relativním izraelským úspěchem (rukojmí, příměří, nárazníkové pásmo). Proč však jen relativním? Protože palestinští teroristé stále vítězí na frontě marketingu a PR. Jak je to možné a kdo jsou jejich spojenci?

Piráti se báli pádu pod 5 procent, zatímco STAN se těšil, že „půjde do čela“. A jak to dopadlo? Relativně dobře, přičemž důležité je právě to „relativně“. A také to trochu poodhalilo závoj do jejich vnitřního fungování. A co tam můžeme vidět?

V souvislosti s kroužkováním se hojně mluví o lidovcích „masakrujících“ bezmocné kandidáty ODS, o TOP 09 ani nemluvě. Ovšem na kroužky, respektive na jejich absenci, nejvíce doplatil někdo úplně jiný.

Všeobecně se má za to, že na kroužcích letos nejvíce vydělala KDU-ČSL a prodělala ODS. Skutečnost je však jiná. A v krajských překvapeních měla významnou účast právě sama ODS. O šlo a jaké by měly být důsledky?

Volební přestřelku máme za sebou, mnozí v ní utrpěli rány, ale nakonec dopadla ještě relativně dobře. A i když to působí velmi bizarně, i Andrej Babiš si v ní připsal pár zásahů za „tým v bílých kloboucích“. Jak je to možné?

Koaliční vlády jsou postaveny na kompromisech a součástí jejich podstaty je nespokojenost pro mnohé voliče. V aktuálním případě to nejvíce „schytává“ SPOLU. Proč tomu tak je? Kteří z vládních voličů jsou zklamáni více? A k čemu to povede?

Vítězství ANO v nadcházejících volbách je prakticky jisté. Ale přesto Andrej Babiš nevypadá tak úplně sebejistě. A má k tomu dobrý důvod. Straší ho totiž jedna zásadní otázka: Co bude po volbách?

Místo uneseného a zdiskreditovaného pojmu „vlastenci“ v současné volební kampani slýcháme, kdo všechno je konzervativní. Dokonce se tento pojem používá i v případě komunistů. Je to bizarní náhoda, anebo součást většího plánu?

Už roky slýcháme chór hlasů na téma, jak je Rusko neporazitelné, nezměrně silné, velkorysé, mírumilovné – a jak nás touží přijmout do své dobrotivé náruče. A k tomu se z východu line i patřičný hudební doprovod. Co se však za tím skrývá?

Roky slýcháme ze strany liberálních stran volání po navýšení podpory pro Ukrajinu vzdorující ruské agresi. Ale realita poskytuje výrazně odlišný obraz. Proč tomu tak je?

Vrchol volební kampaně je ještě daleko, ale už zní agitace oslavující komunisty jako ty pravé „konzervativce“ a vyzývající k rezignaci na obranu. A zní z nečekaného směru…

Mírová jednání na jaře neuspěla a Putin zjevně hodlá vyzkoušet letní ofenzívu. Je to pro něj riziko? A bylo možné tomu zabránit?

Z čeho vychází ruská víra ve všemohoucnost Putina, ochota k napadání okolních zemí a lhostejnost k válečným zločinům? Není to žádný blesk z čistého nebe. Je to výsledek dlouhé a trpělivé přípravy.

Mnoho článků bylo napsáno, jak se jednání o příměří na Ukrajině nedaří a jak je to špatné. Ale mohlo by to být horší. Mohlo by být příměří opravdu uzavřeno. A možná i mír. Je snad mír něco špatného? Inu, není mír jako mír…

Rusko-ukrajinská vyjednávání se po třech letech vrátila do Istanbulu. Výsledky jsou zatím chabé a vypadá to jako na jaře 2022. Ale opravdu byl tehdy mír blízko? A co to znamená pro současná vyjednávání?

Při hledání míru na Ukrajině jsme zažili dramatický návrat do Istanbulu, který vyzněl tak trochu do ztracena. Co k tomu vedlo? Co bude následovat? A jaké pocity bouří v Donaldu Trumpovi?

Koncem dubna tiše uplynulo 100 dní Trumpova prezidentství a jeho ofenzívy v umění „udělat deal“ a ukončit válku na Ukrajině. Jeho dosavadní snaha se moc nedařila, tak vytáhl těžký kalibr a předložil seznam podmínek. O co šlo? A jak to dopadlo?

Donald Trump preventivně zahrnul Putina lichotkami a ústupky a již v březnu 2025 vítězně ohlásil „krásné a velkolepé“ třicetidenní příměří. To se však poněkud nepovedlo. Co tím chtěl Putin říci? A co na to Trump?

Od svého nástupu do prezidentského úřadu Donald Trump rozjel vyjednávání o příměří na Ukrajině, které místy nabíralo rysy mexické telenovely. A výsledek je všelijaký. Proč to tak dopadlo? K tomu je vhodné znát celý příběh…

Je to bitva ve „válce, kdy nám Marie Terezie prohrála Slezsko“. Jenže ten příběh je o hodně složitější. Bitva dopadla trochu jinak, než jak se zdá při zpětném pohledu. A v sázce toho bylo mnohem více. A hlavně poučení z toho je aktuální i dnes.

V jednání o příměří, které se zatím „dealmakerovi“ Donaldovi příliš nedaří. Nejde totiž „jen“ o území, ale též o spojenectví, sankce, energetiku, politický vliv atd. A ještě o jednu zásadní věc, kvůli níž cele jednání zatím moc nedopadlo. Co s tím?

Hledání odpovědi na otázku „Kdo vyhrává?“ se často redukuje jen na otázku území. Ale objektivnější posouzení situace vede k dosti odlišnému obrazu. Co tedy Putina opravdu pálí a proč tedy Trumpovi kazí jeho mírovou show?

Neustále slyšíme, jak se ukrajinská obrana „hroutí“. Slyšíme to Moskvy a v současnosti i z Washingtonu. Proč z rovna teď? A jak to souvisí s jednáním o příměří?

V rámci diplomatických jednání se Putin nepřekvapivě tváří, že může válčit neomezeně dlouho a tedy i pouhé zastavení palby je obrovským ústupkem. Jaká je skutečnost? Jaké jsou alternativy opotřebovávací války? Kdo může za její pomalý průběh?

Neustále slýcháme, že válka na Ukrajině každou chvíli skončí. Tak či onak, ale skončí. Protože je dlouhá, drahá a všichni jsou z ní „unaveni“. Ale je to pravda? Co když je to trochu jinak?

Američané v posledním týdnu shodili pomyslné rukavičky a dali najevo, co si myslí o Evropanech. To vyvolalo celé spektrum reakcí od zděšených, přes pohoršené až k odhodlaným. Jaké jsou příčiny této situace? Opravdu to Trump přehání? A co s tím dělat?

Tématem letošního roku jsou hojné spekulace o možném míru na Ukrajině, které bývají podávány velmi dramaticky a osudově. Celá tato otázka je však podstatně jednodušší, než se zdá.

V určitých kruzích je Rusko, případně ruská armáda na Ukrajině, označováno jako „horda“. Tento termín působí přehnaně a bývá použit v různém kontextu. Ale zároveň je překvapivě silně propojen s historií a vychází z dlouhé tradice.

Letos budeme hodně poslouchat o tom, jak se ruská armáda „vítězně valí“, protože to je nejúčinnější zbraň kremelského arzenálu. Proč je ruská propaganda tak účinná? A kde má své překvapivé souputníky?

O Kurské oblasti se v poslední době nemluví tolik jako dříve. Ale to neznamená, že by se tam nic nedělo. A že by tamní situace nebyla důležitá. Právě naopak. Jak se blížíme do druhé poloviny ledna, její význam roste. Proč?

Ruská válka na Ukrajině má své tradice a jednou z nich jsou neustále se vracející obavy z jaderné války. Tato obava je ze své podstaty vážná, ale v případě Ruska má poněkud zvláštní pachuť. O co tedy jde? A co se s tím dá dělat?

Aktuálním a dramatickým tématem je změna ruské jaderné doktríny, která bývá prezentována jako něco nového, něco výjimečného a významného. Co to však skutečně znamená? A odkud to přišlo?

Kauza finančních náhrad pro manželku prezidenta zabouřila mediální scénou, ale ve stínu amerických voleb a války na Ukrajině zcela unikla mé pozornosti. Ovšem následně se naskytla možnost informační deficit dohnat a zjistit, o co reálně šlo a nešlo.

První světová válka představuje bod zlomu pro evropskou civilizaci a určující událost pro další vývoj v 20. století. Muselo k ní však dojít? Musela být světová? A do jaké míry mohla dopadnout jinak?

Donald Trump je blízko vítězství a má mnoho fanoušků i u nás. Jaký však bude mít jeho případné zvolení dopad na evropskou bezpečnost? A co to bude znamenat pro pozici USA a pro samotnou republikánskou stranu?

Zahraniční politika americké prezidentské volby nerozhodne. Ale z logiky věci se nás v Evropě týká nejvíce. Koho tedy vybrat? Bylo by případné vítězství Trumpa v tomto ohledu opravdu katastrofické? A byla by Harrisová opravdu tou lepší volbou?

Donald Trump je v médiích hojně označován jako spřízněná duše Putina či dokonce jako „ruský agent“, což zjevně souvisí s vypjatou volební atmosférou. A co k tomu říká ruská propaganda? A co tím opravdu myslí? A jak to dopadne?

Vznik Československa bývá prezentován, jako ta nejlepší možnost a jako „dějinná nutnost“. Ale je tomu opravdu tak? Mohlo to dopadnout jinak? A kdyby ano, byla by to ta lepší cesta?

Kromě Ukrajiny je ještě jedna země, jež ruské propagandisty zvláště rozčiluje. Tak moc, že pláčí nad nevděkem a malicherností a že neváhají nasadit ten nejtěžší kalibr - politicky korektní historii.

Ruská propaganda se dlouhodobě ohání „denacifikací“ jako univerzální záminkou pro vše. Každý si pod tím něco představí, ale málokdo tuší, co je tím z ruské strany opravdu míněno. Naštěstí tu máme pozoruhodně upřímné vysvětlení přímo z Moskvy.

Ruská propaganda má mnoho podob a právě generál Pelz vyniká v jejím „kreativním“ nalepování na různé vědecké obory. Svým širokým záběrem maskuje její nesmyslnost a nelogičnost. Základem pro tuto „kreativitu“ je oslava Ruska skrze vojenskou historii.

Spekulace o odstoupení Bidena neutichají. Když se vzdá kandidatury, jaké jsou možnosti? Která z nich je nejúčinnější a která nejobtížnější? A kterou chce Trump? A jak s tím vším zamíchal neúspěšný atentát?

Věčným tématem ruské propagandy je zdůrazňování drtivé síly Ruska, ze které jde strach, a zároveň jeho nezměrné mírumilovnosti, díky které by Rusko nikomu neublížilo. Zdá se, že to nemůže jít dohromady. Ale pro generála Pelze není nic nemožné.

Bývalý velvyslanec a generál Petr Pelz využívá toho, že svou biografií může působit na první pohled věrohodně, a navíc jeho produkce je relativně sofistikovaná a tedy vnějškově připomíná „nezávislý expertní pohled“. A jak se mu daří letos?

Oblíbeným tématem příznivců rozpadu Rakousko-Uherska je obava, co by bylo, kdyby k rozpadu nedošlo. V jejich podání to znamená: diktatura, centralizace, germanizace atd. neboli další „úpění pod Habsburky“. Ale historický vývoj naznačuje něco jiného.

Kolem 28. 10. se vynoří mnoho textů o nevyhnutelnosti či nutnosti rozpadu Rakousko-Uherska. Historie však není černobílá, a proto je potřeba vyhnout se „dlouhému stínu“ Aloise Jiráska a postavit se čelem i těm méně příjemným skutečnostem.

Ostře sledované volby na Slovensku úspěšně proběhly a výsledky jsou obecně známé. Následujících pár poznámek má za cíl doplnit kontext těchto výsledků a okolnosti, za jakých byly dosaženy.

Ruská agrese na Ukrajině s sebou přinesla oživení historie, jaké v Evropě málokdo očekával, tento text si klade cíl ilustrovat některé souvislosti tohoto „návratu do minulosti“, a to na příkladech z Finska, Itálie, Polska, USA a ze samotného Ruska.

Předchozí článek nabídl ukázku toho, jaká fakta prezentuje zdejší proruská scéna. Jak už to v propagandě bývá, zvláště oblíbené je zneužívání historie. Níže následuje přehled událostí od roku 1990 očima generála Pelze a jeho souputníků.

Bývalý velvyslanec a generál v.v. Petr Pelz má image znalého muže, a proto na rozdíl od primitivnějších dezinformátorů zkoušel šikovně balancovat mezi „kontroverzními názory“ a otevřeně proruskou propagandou či přímým lhaním. Až do teď.