Jaroslava Barbara Sporková

Cestování znamená poznávání. Nikdy by nemělo vést k souzení nebo dokonce k odsouzení. Indie je prostě taková, jaká je. Buď si ji zamilujete, nebo ne. Je to jen vaše věc. Já ji miluju.

Na cestách mi dělá společnost tygr, dvanácticentimetrová plyšová hračka. Je to takový můj lakmusový papírek na lidi. Z toho, jak na něj kdo reaguje, se dá dost poznat.

Loučím se s Brazílií, Argentinou i Uruguayí. Stálo by za to se sem ještě vrátit. Ale svět je veliký a je mnoho míst, která ještě chci vidět. Vracet se může mladý člověk. Já už tolik času nemám.

Provedu vás po futuristickém Muzeu zítřka a Metropolitní katedrále svatého Šebestiána, navštívíme slavný stadion Maracaná a projdeme se po bláznivě barevných Selarónových schodech.

O soše Krista v Rio de Janeiro ví každý. Vsadila bych se, že o národním parku Tijuca v Rio de Janeiru, největším městském lese na světě a plících města, neví skoro nikdo.

Ve vesmíru platí zákon zachování energie a hmoty. Nic nevzniká z úplné nicoty. V případě Itaipú to platí rovněž. Aby vznikla obrovská energie pro miliony lidí, musely zaniknout vodopády Guairá a tisíce hektarů původního pralesa.

Pokusím se vám přiblížit jeden z přírodních divů světa, ale bojím se, že se mi něco tak úchvatného, grandiózního, velkolepého, nádherného, udivujícího, mimořádného, fascinujícího a současně děsivého nepodaří popsat tak, jak by si zasloužilo.

Návštěva argentinské estancie mě vrátila zpátky do dětských let.