Jiří Pospíšil

V červenci 1941 bojová morálka rudoarmějců navzdory heroickým tezím politických činitelů v čele s armádním komisařem Mechlisem poklesla. Stalin se rozhodl k radikálním opatřením. Budou aktivovány přehradné oddíly a vrátí se vojenští komisaři.

Po třech letech proher i vítězství počátkem srpna 1944 jednotky DRRA přejely západní hranici SSSR a postupují dále na západ. Jakmile bude území Sovětského svazu osvobozeno, maršál Stalin má v úmyslu osvobodit od Wehrmachtu celý zbytek Evropy!

Nedílná velitelská pravomoc změnila vojenské komisaře na stranické dozorce armádních velitelů. Generál Mechlis tuto možnost uvítal a udal maršálu Stalinovi i svého nadřízeného, velitele Západního frontu, armádního generála V. D. Sokolovského.

I v sovětské socialistické společnosti, kde si byli podle Velké Stalinské ústavy „všichni rovni“, se stalo něco, co nikdo nečekal. Člen ÚV VKS(b) a RM SSSR, ministr státní kontroly L. Z. Mechlis, se stal obětí rafinované politické provokace.

V lednu 1944 se vítězný postup DRRA do Pobaltí náhle zadrhl, neboť jednotky nepřítele se u severovýchodní hranice Estonské SSR vzchopily k mimořádnému odporu. Ruské odborné historické monografie o osvobození tohoto území proto neexistují.

Veškeré mezinárodní mocenské plány vedení Kominterny zkrachovaly, což po letech i ji přivedlo ke krachu. Proč se tak stalo?

Vedení „ideového garanta Světové revoluce“, Kominterna, má do budoucna velké plány, avšak přes velkorysou kádrovou a finanční podporu ÚV VKS(b) zanechala historickou stopu jen v propagandistické oblasti.

Náčelník Hlavní správy politické propagandy, armádní komisař Mechlis, opakovaně tvrdil, že Rudá armáda je neporazitelná – nejlepší na světě. Již 29. června 1941 ho tankové bitvy u Alitusu a v oblasti Dubno-Luck-Brody usvědčily ze lži.

Jakmile se v létě 1936 rozblikaly revoluční plaménky v jihozápadní Evropě, „strana a vláda“ poskytla první internacionální pomoc, tentokrát španělskému lidu!

Přes ujišťování propagandistů o rychlém vítězství nad „hitlerovskými hordami“ na podzim dorazily tyto hordy k Moskvě. Jak na to reagovali bolševicky vycepovaní moskevští pracující a jak později konali armádní agitátoři?

Přesto, že na pokyn prezidenta Roosevelta generál Eisenhower umožnil Rudé armádě obsadit Berlín i Prahu, prezident Truman tak vstřícný nebyl, takže generalissimus Stalin své poválečné záměry v Německu nesplnil.

Úspěšné bitvy u Charkova a Rostova na Donu uvolnily armádám Wehrmachtu cestu do jihovýchodního Ruska přes Kavkaz jak k ropným vrtům v Ázerbajdžánské SSR, tak k pobřeží Černého moře do Gruzínské SSR, avšak včas opět zasáhli Západní spojenci.

Partyzánské hnutí se ve velké vlastenecké válce pod bedlivým dohledem „strany a vlády“ a NKVD rodilo velmi těžce. Do konce roku 1942 ho držely nad vodou hlavně kádry a ideje, významnější logistická podpora nastala až v roce 1943.

Kterýkoli důstojník se při plnění svých povinností mohl po jednání s generálem Mechlisem velmi snadno dostat do trestního tábora GULAGU nebo přímo na popraviště. Týkalo se to dokonce i vojenských novinářů.

Zatímco z bitvy u Stalingradu sovětští armádní propagandisté vybájili účelový předěl velké vlastenecké války, ten skutečný, bitva u Kurska, zůstal v jejím stínu.

„Hlavní dělostřelec DRRA“ Kulik je nejkontroverznější ze sovětských maršálů. Přesto, že zazářil ve válce s Finskem, ve velké vlastenecké válce selhal, a tak do něj armádní média šijí ze všech stran. Poctili ho čestným titulem „maršál katastrofa“.

Jak se mohl stát ze zástupce vrchního velitele Rudé armády a oslavovaného „Maršala Pobědy“ G. K. Žukova slavný marodér? O tom vypráví „Trofejní případ“.

Až do roku 2023, s výjimkou pár let „glasnosti“, bylo sdělení, že Stalin byl agentem Ochranného oddělení Ruského Impéria („Ochranky“), veliké tabu. Pravděpodobnost tohoto tvrzení můžeme posoudit až nyní.

Ještě zbývá vybrat nové vedení lidového komisariátu vnitra a dokončit očistu v řadách vojenské rozvědky. Poté se těžiště činnosti zaměřilo na intervence DRRA v zahraničí, avšak před plánovaným zahájením „Operace GROZA“ čistky opět pokračovaly.

Armádní komisař Mechlis prosévá od fašistických elementů jednu armádní organizaci za druhou. V jeho osidlech se ocitli i významní vojevůdci Jegorov, Žukov a Koněv.

Od ledna 1938 se armádní komisař Mechlis plně angažoval ve vybrušování metodiky likvidace údajných fašistů v Dělnicko-rolnické Rudé armádě. Současně zahájil čistku v ústředních orgánech lidového komisariátu obrany.

Při systematickém odhalování škůdců a zrádců v SSSR po Leninově smrti nestála bokem ani Dělnicko-rolnická Rudá armáda. Koncem 20. let byl každý, kdo nesouhlasil s velikým Stalinem, označen za fašistu. Týkalo se to i stoupenců L. D. Trockého.

Na počátku druhé světové války odjezd do exilu a následné události rozdělily původně jednotnou československou armádu do dvou ideově diametrálních uskupení. Která z nich po válce převezme žezlo?

Komunisté ve většině evropských států opět zvedají hlavy. Zneužívají poválečný hospodářský rozvrat pro uchopení moci. Je čas zakročit!

V prosinci 1943 podle komunistů občané dostali podpisem „Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR“ vytyčenou cestu „do ráje“. Skutečnost jsme poznali.

V národním obrození považovali čeští vlastenci Ruské impérium za hlavní oporu proti rakouské monarchii. Poté, co v Rusku zvítězili bolševici, vznikly SSSR a ČSR. KSČ byla přijata do „Štábu světové revoluce“ a vzájemné vztahy získaly vyšší úroveň.

Na jaře 1945 se k Praze blíží od severovýchodu a jihovýchodu součásti 4. a 2. ukrajinského frontu. Určený termín jejího dosažení ale nebude dodržen.

Partyzánské hnutí v okupovaných státech střední Evropy ožívá s blížící se Rudou armádou. Přesto, že si sovětská „strana a vláda“ jeho vedení obsadila komunisty a členy NKVD, maršál Stalin jeho aktivity sledoval se smíšenými pocity.

V červnu 1941 vrcholí přípravy na „Operaci GROZA“, obsazení Generálního gouvernementu, Velkoněmecké říše a Rumunska Rudou armádou. Zrovna tak vrcholí přípravy na „Operaci Barbarossa“, obsazení území SSSR Wehrmachtem. Kdo začne první?

Na konci 30. let stojí němečtí fyzikové před zahájením výroby atomové zbraně. Problematika je rozpracována ve Velké Británii, v USA i ve Francii, jen SSSR tajuplně mlčí. Jelikož právě začala válka, začíná také závod, kdo ji vyrobí jako první.

V Sovětském svazu léta hlásala bolševická a poté komunistická propaganda rovnost všech národů. Skutečnost však postavila Stalina v tažení proti Židům po bok A. Hitlera.

Úměrně se zhoršujícím se Stalinovým zdravotním stavem roste v sovětské společnosti počet smyšlených škůdců, tentokrát z univerzitního a zdravotnického okruhu. Stalin je prohlásil za americké špiony a mezinárodní sionistické agenty.

Jejich tradice sahá až do 18. století k Velké francouzské revoluci. Plného rozmachu však institut vojenských komisařů nabyl až po říjnové revoluci v Rusku.

Jak řekl vrchní propagandista DRRA, armádní komisař Mechlis, Rudá armáda je nejlepší armáda na světě, takže do ní patří nejlepší zbraně světa!

Na začátku 30. let 20. století postoupily přípravy sovětské „strany a vlády“ na dobytí světa do další úrovně. Na pozadí intenzivní ideologické ofenzívy probíhá politická, kádrová a materiální reorganizace Dělnicko-rolnické Rudé armády.

Ochrana přísně utajovaných stranických dokumentů měla v SSSR nejvyšší prioritu. O to větší poprask způsobilo uloupení většiny obsahu významného stranického archivu ve Smolensku zvláštními oddíly německé armády.

Jelikož podle Lenina vše, co slouží komunismu, je morální, ještě před Říjnovou revolucí začala výstavba struktur mocenského hegemona nového státu. Proto je užitečné poznat strukturu a principy činnosti komunistů, kteří v roce 1948 zachvátili i ČSR.

Po vítězství Rudé armády na jižní Ukrajině bolševici obsadili Krym a nejprve provedli třídní odplatu na „bývalých lidech“, která vešla do historie jako „Rudý teror na Krymu“.

Poslední překážka v cestě Wehrmachtu k ropným vrtům pod Kavkazem je město Rostov na Donu. Jenže v první bitvě o obsazení města koncem listopadu 1941 utrpěly armády Wehrmachtu také první porážku na východní frontě.

Po porážce v tzv. „Kyjevském kotli“ 26. září 1942 se v 2.bitvě o Charkov nové kádrové složení VR Jihozápadního frontu pokouší napravit svou reputaci. Bohužel se mu to opět nepodařilo.

Velitelé jednotek Dělnicko-rolnické Rudé armády se připravují na tažení do Evropy, avšak 22. června 1941 je překvapí nečekaná událost…

Druhá světová válka nedopadla podle Stalinových představ, navíc si vytvořil z bývalých spojenců nepřátele. Proto je třeba dohlédnout, aby tito nepřátelé nezaseli do hlav sovětských pracujících ideový zmatek.

Armádní propagandisté vytvořili podle politického zadání „strany a vlády“ účinnou ideovou konstrukci, o níž se opíraly každodenní praktické činy bolševických osvoboditelů.

Po vyhnání nepřítele z území SSSR Rudá armáda i nadále pokračovala v boji, a tak velká vlastenecká válka vplynula do druhé světové. Sovětští propagandisté přesto stále hovořili o válce velké vlastenecké.

Hitler nařídil Leningrad jen obklíčit a hlavní útok zaměřit na Moskvu. Nyní je třeba prolomit toto obklíčení a město osvobodit. Podařilo se až 27. ledna 1944.

Po obsazení Pobaltí pokračuje v širokém vějíři postup součástí Armádní skupiny „Nord“ na Leningrad. A tu před zahájením útoku na město přišel osudový rozkaz Lenigrad neobsazovat, ale jen obklíčit.

V tomto třídílném seriálu se podíváme na události okolo obléhání Leningradu. Útok wehrmachtu na území SSSR překrývá vrchol příprav na vpád Rudé armády do Evropy, „Operaci GROZA“, proto je nutné s výkladem událostí začít ještě před 22. červnem 1941.

Osvobozování Rževa délkou trvání a velikostí nasazených jednotek i ztrát značně převýšilo Stalingrad. Jelikož si při něm Rudá armáda zdatně nevedla, byl jeho průběh po válce léta důsledně zamlčován.

Na pomezí Mandžuska, Mongolska a Číny doutná další konflikt. Sovětští propagandisté ho zahalili do důkladného dezinformačního pláště, avšak jde jen o získání dalšího spojence na strategickém území.

Velitel Pěrekopské ofenzivní skupiny Rudé armády V. K. Bljucher získal u Stalina vysokou autoritu, avšak jakmile v roce 1938 odhalil provokaci u jezera Chasan, byl označen za japonského špiona a popraven.

První pokus o osvobození Krymu skončil hanebně, a tak to politický „vojevůdce“ zkusí znova. S nejlepším úmyslem, ale se stejným výsledkem!

Aby zabránil útokům sovětského letectva na ropná zařízení v Rumunsku, nařídil Adolf Hitler obsadit celý poloostrov Krym. Rozkaz dostal velitel XI. armády, generál dělostřelectva Erich von Manstein.

Druhá světová válka neskončila podle Stalinových představ, a proto je třeba, bez ohledu na válkou zpustošenou vlast, situaci napravit. Kromě jiného je třeba získat zpět Aljašku!

Obranná neboli Zimní válka skončila v březnu 1940 podpisem „Moskevského míru“. Protože nařízený cíl nebyl dosažen, v listopadu 1940 ho přísně tajný rozkaz nařídil dokončit „Pokračovací válkou“.

Po ztrátě Balkánu Stalin usiluje o jeho opětovné získání. Zabrání mu v tom jeho nový spojenec, Adolf Hitler.

Po Říjnové revoluci v Rusku získaly tři pobaltské státy svobodu, avšak po bezskrupulózním nátlaku sovětské „strany a vlády“ o ni za 20 let opět rychle přišly.

Sotva „Internacionální pomoc finskému lidu“ začala, Stalin se ji rozhodl změnit v „Obrannou válku“. Její podobnost se současným konfliktem na Ukrajině je přímo do očí bijící.

Nejvyšší velitel wehrmachtu A. Hitler 6. září 1941 nařídil veliteli armádní skupiny „Mitte“, polnímu maršálu F. von Bockovi, připravit pod kódovým názvem „Operace Tajfun“ útok na Moskvu.

Na konci války sovětská „strana a vláda“ nelegálně umožnila „porobeným“ Rusínům návrat do „mateřské náruče USSR“. Ne všem to ale bylo dopřáno. V této věci je hodno pozornosti nedůstojné lavírování prezidenta Beneše.

„Brestlitevským mírem“ Rusko ztratilo bývalou Finskou gubernii. Je jasné, že ji bude chtít dostat zpět, a jak jinak, než internacionální pomocí finskému lidu?