Jiří Švehla

Když se v první polovině devadesátých let proháněl po pódiích liberecký rocker s kytarou a foukací harmonikou, málokdo by hádal, že právě tento muž bude o dekádu později určovat, co bude poslouchat celý národ.

Loňský rok přinesl celou řadu událostí, které vzbudily v médiích ohlas v širokém názorovém spektru. Podívejme se dnes, jak se hudební kritici dívali na nové album Lucie Bílé.

Novoroční předsevzetí jsou fascinujícím rituálem kolektivního sebeklamu. Je to ten krátký okamžik, kdy věříme, že se z housenky, která se dva týdny krmila cukrovím a majonézou, stane 1. ledna ráno disciplinovaný motýl s vyrýsovaným břišním svalstvem.

Pokud jsou Vánoce svátky klidu a míru, které se projevují tím, že se v nákupních centrech pokoušíte nezabít bližního svého krabicí s fritézou, pak je Silvestr svátkem povinného veselí.

Pokud jste si mysleli, že vrchol letošního vánočního kýče obstarají blikající sobi na zahradě vašeho souseda, podcenili jste Kreml. A jeho africké velvyslanectví.

Charles Bukowski (1920–1994) se sám hrdě označoval za „starého prasáka“ (Dirty Old Man). Stal se literární ikonou ne proto, že by psal o kráse světa, ale proto, že měl odvahu psát o jeho špíně tak upřímně, až to bolelo.

Pokud existuje umělec, který udělal z morálního bahna a kriminálního rejstříku nejvyšší formu estetiky, pak je to Jean Genet (1910–1986).

Pokud bychom hledali definici termínu „kontroverzní umělec“, jméno Richard Wagner (1813–1883) by v encyklopedii svítilo červeně.

Jestliže Salvador Dalí vytvořil ze svého šílenství výnosný byznys, Amedeo Modigliani (1884–1920) napsal svým životem tragickou báseň, kterou dopil až do úplného dna.

Byl to král londýnských salonů, muž, který dokázal z každé večeře udělat divadelní představení a z každé odpovědi nesmrtelný citát. Oscar Wilde (1854-1900) byl první moderní celebritou.

Každé Vánoce se vrací na naše obrazovky v pláštíku z myších kožíšků a se zářivou hvězdou na čele. Marie Kyselková (1935–2019) vytvořila v roli princezny Lady jeden z nejtrvalejších symbolů české pohádkové tradice.

Kdyby existovala olympijská disciplína v „bytí nejvíc cool člověkem v místnosti“, Miles Davis (1926–1991) by bral zlato, i kdyby zrovna spal.

Životopis Romana Polanského (* 1933) se nečte jako běžná biografie hollywoodského režiséra, ale jako temný scénář, který by odmítli i v nejodvážnějších studiích pro jeho přílišnou nereálnost a krutost.

Představte si Vánoce jako ideologické bojiště. To totiž chtěli totalitně vládnoucí komunisté z Vánoc v padesátých letech udělat. Je to naštěstí jedna z mála věcí, které v té době projeli na celé čáře.

Byl to „Ještěrčí král“, rockový bůh s tváří antické sochy a hlasem, který zněl jako samet namočený v bourbonu. Jim Morrison (1943–1971), frontman kapely The Doors, byl básník, který si spletl pódium s obětními místy starověkých rituálů.

Katalánský malíř Salvador Dalí (1904–1989) byl absolutním diktátorem vizuální provokace. Byl to muž, který proměnil své vlastní šílenství v nejlépe placenou obchodní značku 20. století.

Byl to největší herec své generace, nebo jen nejlépe placený lenoch v dějinách Hollywoodu? Marlon Brando (1924–2004) nebyl jen hvězdou; byl seismickým otřesem, který navždy změnil filmové řemeslo.

Pokud existuje jméno, které v dějinách kultury funguje jako varovný signál, je to Donatien Alphonse François de Sade (1740–1814). Muž, z jehož příjmení vznikl termín sadismus, nebyl jen autorem pornografických spisů.

Byl to první skutečný globální idol. Muž, jehož silueta s buřinkou, hůlkou a příliš velkými botami byla v meziválečném období známější než tvář papeže nebo amerického prezidenta.

Je to už čtrnáct let, co nás opustil muž, který naučil národ nosit o něco kratší kalhoty, než by vyžadovala etiketa, a o něco delší ideály, než na jaké jsme byli zvyklí.

Když se řekne jméno Klaus Kinski (1926–1991), většině filmových fanoušků naskočí obraz muže s vypoulenýma očima, hřívou blond vlasů a výrazem, který balancuje na hraně mezi svatostí a absolutním šílenstvím.

Když se dnes večer v záchvatu masochismu rozhodnete zapnout televizi nebo nedejbože YouTube, abyste se „pobavili“ u české komediální produkce, připravte si pevné nervy a ideálně kyblík na nevolnost.

Je to tady zase. Venku mrzne, v rádiích začali s neúprosnou pravidelností pouštět George Michaela a lidstvo se jako jeden muž rozhodlo, že zbytek prosince stráví v budovách z betonu a skla, kterým se říká nákupní centra.

A je to zase tady. Valí se to na nás pravidelně každý prosinec. S neodbytností zubařské vrtačky se linou z reproduktorů rádií v nákupních centrech tóny písně, kterou známe pod názvem Vánoce, Vánoce přicházejí. A je to peklo.

Dílo Jaromíra Nohavici je dnes tragickým epitafem pro básnický talent, který se rozhodl pro pohodlí cynismu a prvoplánové politické agitace.

Člověk si může stokrát říkat, že už Jaromíra Nohavicu nebude komentovat, protože jeho fanoušky nepřesvědčí a ti ostatní mají jasno, ale někdy to prostě nejde. Jeho nová angažovaná píseň, která koluje po internetu, je jedním z těch případů.

Pod jménem úspěšného zpěváka Davida Stypky, který měl bohužel na budování své kariéry příliš málo času, než velmi předčasně odešel ve věku pouhých jednačtyřiceti let, vyšlo nedávno nové album nazvané Opatruj.

Dáša Vokatá je autentickou postavou českého undergroundu. Její život se vine od ostravského dětství přes disidentský exil, soužití s básníkem Ivanem Martinem Jirousem a současné partnerství s hercem Oldřichem Kaiserem.

Když se řekne Itálie, vybaví se světu Michelangelo, pizza nebo Ferrari. Když se řekne Itálie v Česku, vybaví se nám Andrej Babiš s reprákem a Jaroslav Uhlíř s knírem.

Některé hvězdy stoupají na nebe z operních sálů, jiné z konzervatoří. A pak je tu Giampiero Anelli, známější pod pseudonymem Drupi, italský zpěvák, jehož cesta na pódium vedla přes učební obor, který je pravým opakem umělecké rozervanosti.

Samozřejmě, že každý z nás může mít a jistě i má na cokoli svůj názor. Jeho váha ale záleží na informacích, které máme, a na naší schopnosti je vyhodnotit. Míra schopnosti zamyslet se nad cizím názorem je úměrná naší schopnosti potlačit ego.

Největší ženská hvězda českého popu, zpěvačka Lucie Bílá, vydala 31. října nové album Obyčejná holka. Nechci lézt do zelí profesionálním kritikům, nicméně dovolte pár poznámek poté, co jsem si novinku pro zajímavost poslechl.

Hvězda českého barokního malířství Petr Jan Brandl (1668–1735) ztělesňovala fenomén barokního bohéma. Byl jedním z nejžádanějších malířů v Čechách, avšak jeho život provázely četné excesy, zejména finančního a společenského charakteru.

Skandalismus si v oblasti kultury spojujeme nejčastěji s moderními hudebními styly, popem a rockem. Zapomínáme na to, že se vleče uměním skoro od jeho počátků. Už například renesanční a barokní umělci nebyli žádní beránci.

Kolega z Média David Řezník se v článku, na který odkazuji, rozohňuje spravedlivým hněvem, že bulvár zajímá u zemřelé Anny Slováčkové její hmotný, nikoli umělecký nebo lidský odkaz. Chtělo by to méně hysterie a zamést si před vlastním prahem.

Patří k předním současným zpěvákům popové hudby, ale v neposlední řadě také obsazovaným hercům a vůbec celebritám ve věku do třiceti let. Pochází z respektovaného kulturního prostředí, ale u části lidí vzbuzuje silné negativní emoce.

Dnešní šedesátníci si dobře pamatují, jak byl hvězdou mnoha televizních zábavných pořadů v Československé televizi černý zpěvák a tanečník, jehož parádním číslem byly divoké skopičiny s židlí, kterou držel mezi zuby. Ano, Afric Simone.

Oldřich Lipský (1924–1986) je i skoro čtyři desítky let po svém úmrtí synonymem pro inteligentní českou veselohru. Přestože natočil řadu filmů, z nichž mnohé jsou výborné, jeho doména byla ve filmové parodii.

Snímek režiséra Štěpána Skalského Člověk proti zkáze představuje svým způsobem milník v dějinách československé kinematografie na samém sklonku totalitního režimu. Přesněji řečeno, mohl jím být. Kdyby na něj chodili lidi…

Karel Kryl vstoupil do československého veřejného prostoru jako zásadní postava kulturního odporu. Jeho fyzická drobná velikost ostře kontrastovala s obrovským morálním a názorovým formátem. Jeho vyjádřením je i píseň Bratříčku, zavírej vrátka.

Dne 5. května 1987 vystoupil herec Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze s projevem, který okamžitě vstoupil do dějin. Jeho nahrávka na kazetách se šířila jako samizdat.

Píseň Ach, ta láska nebeská představuje jeden z nejvýznamnějších milníků v dějinách československé populární hudby, pevně zakotvený v éře prvotní tvůrčí exploze Divadla Semafor na počátku šedesátých let.

Před pár dny bylo oznámeno, že 4. května příštího roku zahraje v pražské O2 Areně Eric Clapton. Srdce fanoušků jeho skvělé hry na kytaru jistě zaplesala. Je ale dobré si připomenout, kým je také Eric Clapton v posledních letech jako člověk.

Je to písnička, která nesmí chybět nejen na žádném výběrovém albu hitů Jiřího Suchého, respektive divadla Semafor, ale neměla by ji pominout ani třeba jen povrchní kompilace největších českých hitů 60. let. Pramínek vlasů je prostě fenomén.

Na první poslech je to jen obyčejný jednoduchý popěvek. Písnička Včera neděle byla však má přinejmenším dva důležité významy. Pomohla definovat nástup nové podoby naší populární hudby a je největším hitem Pavlíny Filipovské.

Kariéra Petry Janů představuje unikátní případ strategické adaptace v hudebního průmyslu v éře normalizace. V průběhu 80. let se proměnila z energické rockerky, spojené především se skladatelem Otou Petřinou, v komerční popovou divu.

Lešek Semelka představuje jedinečnou postavu na scéně druhé poloviny 20. století. Ztělesňuje dilemata, jimž čelili umělci v období normalizace, kdy se museli pohybovat na pomezí náročné rockové hudby a komerčního popu.

V historii české populární hudby existuje jen málo tak silně zakořeněných mýtů, jako je ten o Jiřím Schelingerovi coby nekompromisním hardrockerovi. Stačí si připomenout jeho největší hity - většina z nich nemá s hard rockem nic společného.

Katapult a jeho lídr Olda Říha jsou v českém hudebním prostředí dlouhodobě synonymem přímočarý, pro svoji jednoduchost často vysmívaný, nicméně pravověrný rock. I přes tuto neústupnost se však v historii objevil úkrok, kdy Říha flirtoval s popem.

Film Andaluský pes (Un chien andalou) z roku 1929 se stal milníkem avantgardní kinematografie. Režijní debut Luise Buñuela, na kterém spolupracoval s malířem Salvadorem Dalím, je považován za nejzásadnější film surrealistického hnutí.

Šedesátá léta byla pro Michala Prokopa a jeho kapelu Framus Five obdobím rychlého vzestupu a uměleckého experimentování. Po sovětské okupaci s nástupem normalizace ale nastal pád.

Zatímco o jiných činnostech úspěšného zpěváka a skladatele Janka Ledeckého se nic moc neví, stejně jako o jiných aktivitách jeho dcery, světově proslulé lyžařky Ester Ledecké, Jonáš Ledecký je skvělý výtvarník a neméně talentovaný muzikant.

První listí už mění barvu na semaforovou žlutou, ranní mlha se válí po polích jako pivo po horkém dni a ranní jízda tramvají už nevoní jako… no, prostě už nevoní tak, jak voněla v červenci.

Letos v červenci mu bylo osmdesát, a přesto jej stále občas můžete vidět na pódiu. Viktor Sodoma je na české scéně zajímavý úkaz. Snad žádný jiný zpěvák neudělal téměř ze dne na den tak radikální stylový obrat. Byť asi proti své vůli.

Dne 16. září 2025 by legendární americký bluesový hudebník B.B. King oslavil sté narozeniny. Je považován za Krále blues a za jednoho z nejvlivnějších kytaristů a zpěváků všech dob, a to nejen ve svém hlavním žánru.

Francie zhruba od šedesátých do devadesátých let dodávala díky charismatickým hercům do evropských kin i na televizní obrazovky jednu výraznou policejní postavu za druhou a komisař Moulin byl jednou z nich.

Americký herec Telly Savalas je sice vepsán do našich srdcí jednoznačně rolí detektiva Kojaka, ale na rozdíl od mnoha herců jedné role můžeme jeho herectví dokladovat i minimálně jednou další slavnou rolí, arcipadoucha Blofelda z jedné z bondovek.

Americký herec Peter Falk je jedním z nejlepších příkladů, jak jedna role může na hercovu kariéru zapůsobit dvojsečně: pomoci mu ke slávě a zároveň jej jednou provždy zaškatulkovat.

Jen málokterý western je už po generace tak populární jako Sedm statečných. A to přesto, že jde o remake japonského samurajského eposu. Světovou slávu Sedmi statečným přineslo hlavně skvělé obsazení. Včetně Eliho Wallacha.

Jen málokterý western je už po generace tak populární jako Sedm statečných. A to přesto, že jde o remake japonského samurajského eposu. Světovou slávu Sedmi statečným přineslo hlavně skvělé obsazení. Včetně Brada Dextera.