Jiří Švehla

Evu Pilarovou máme spojenu spíš se swingem než rock'n'rollem. To ovšem nemění nic na tom, že jeden ze svých největších hitů si vybrala ze zpěvníku Elvise Presleyho.

Už dávno předtím, než vyšly souborné překlady textů Boba Dylana v češtině, znaly tisíce hudebních fanoušků některé jeho písně díky písničkáři Petrovi Kalandrovi. Nejvíc asi Like A Rolling Stone, jednu z nejzásadnějších Dylanových písní.

Píseň Být stále mlád je v našem prostředí vnímána téměř jako osobní vyznání Karla Gotta, ale její cesta k posluchačům začala v mnohem napjatější atmosféře, než by se na první poslech mohlo zdát.

Je podivuhodné, jak byl František Ringo Čech během své kariéry schopen stvořit naprosté škváry vedle normálních textů až po výborná slova pro Pražský výběr. Jeho verze hitu Beatles Norwegian Wood ale patří k tomu nejhoršímu, co z jeho pera vypadlo.

Jen málokterá písnička zdomácněla u táborových ohňů natolik jako Franky Dlouhán. Máme ji spojenou s kapelou Brontosauři, ve které se proslavili bratři Nedvědové. Ačkoli sázeli téměř výhradně na autorský repertoár, Franky Dlouhán je výjimkou.

Píseň Kdybych já byl kovářem je jednou z těch, které dodnes zaznívají na rozhlasových retrostanicích, ale zdomácněly i u táboráků. Ne každý ale zná její americký původ.

Některé hity vzniknou náhodou. A některé dokonce tak trochu proti vůli svých interpretů. Ten, o kterém bude řeč, doslova změnil jedné z našich nejpopulárnějších zpěvaček život.

Je veřejným tajemstvím, že velká část největších hitů našich nejslavnějších zpěváků šedesátých až osmdesátých let jsou převzaté písně ze zahraničí. Dobrým „lovným rybníkem“ byla extrémně populární švédská ABBA.

Správně se ta písnička jmenuje Hluboká vráska, ale každý ji zná spíš podle prvního řádku textu, případně ve zkrácené podobě „Bouřka“. Pochází z města, ze kterého po Mississippi „připlul jazz“, jak říká jiný slavný Suchého text.

Byl to jeden z nejlepších českých textařů. Dokázal stejně autenticky napsat introspektivní milostný šanson, který se více než vyrovnal francouzským originálům, stejně jako veselou filmovou písničku.

Píseň Závidím v podání Nadi Urbánkové patří bezesporu k nejsilnějším momentům české populární hudby. Ačkoli si ji plně spojujeme s textařem Jiřím Grossmannem, její melodie je převzatá z Itálie.

Lidé o ní říkají, že je v lásce nevěrná… Všichni víme, že? Pro jedny geniální písnička k táboráku, pro jiné nesnesitelná odrhovačka. Ale jak se k nám, hned do zpěvníků několika generací, dostala?

Hit Waldemara Matušky Jó, třešně zrály patří k největším hitům české populární hudby šedesátých let a dodnes je neodmyslitelnou součástí repertoáru u táborových ohňů.

Václav Binovec patří k nejrozporuplnějším postavám historie české kinematografie. Byl to muž, který v sobě spojoval vizionářské nadšení průkopníka s nebezpečnou osobní ctižádostí, jež ho nakonec dovedla k morálnímu pádu.

Píseň S tím bláznem si nic nezačínej je v podání Marie Rottrové a Pavla Bobka, dvou z nejslušnějších osobností české popové scény normalizačního období, jedním z nejlepších duetů své doby.

Když se v českých rádiích rozezní hluboký, zastřený hlas Evy Olmerové v baladě Čekej tiše, málokdo si uvědomí, že tento klenot českého šansonu má své kořeny v americkém Nashvillu a za jeho vznikem stojí obyčejný manželský telefonát.

Zpráva o tom, že 17. února 2026, týden před svými sedmdesátými narozeninami, zemřel písničkář Jim Čert, se digitálními sítěmi rozletěla rychlostí blesku, samozřejmě zejména v bublinách napojených na někdejší underground.

V době největší slávy švédské skupiny ABBA se samozřejmě i někteří čeští interpreti pokusili na tomto fenoménu přiživit. Například Hana Zagorová.

Karel Zich byl v české populární hudbě úkazem, který bořil některé představy o tom, jak má vypadat hvězda showbyznysu.

Byla ještě teenager, profesionálně nazpívala svoji první písničku a rázem měla svůj největší životní hit. Yvonne Přenosilová slyšela originál budoucího Roň slzy kde jinde než na legendárním Radiu Luxembourg.

Píseň Milord patří k těm vzácným hudebním úkazům, které dokázaly smazat hranice mezi syrovým životem na ulici a nejvyšší uměleckou noblesou, se kterou máme naši největší šansoniérku Hanu Hegerovou navždy spojenu.

O Janě Brejchové se toho za poslední dny napsalo samozřejmě dost a dost. Nikdo si ale nevzpomněl, že už ve věku, kdy se teprve jiné rozkoukávají po světě, se o ní zpíval jeden velký hit.

Písnička Proč mě nikdo nemá rád, kterou v českém prostředí proslavila Helena Vondráčková a po ní Ilona Csáková, představuje jeden z příkladů zásadní změny vyznění songu oproti originálu.

Píseň, kterou u nás proslavila Judita Čeřovská pod názvem Řekni, kde ty kytky jsou, patří k nejpozoruhodnějším dílům světové hudební historie. Její příběh je překvapivou cestou přes kontinenty.

Několik let platilo, že kdo jej nechce vnímat, nemusí. Objevoval se jen v polosvětě pochybných médií. Poslední dobou, v souvislosti s děním ve světě i doma, se opět objevuje i ve standardních sdělovacích prostředcích. A člověk nestačí kroutit hlavou.

Písnička Růže kvetou dál je u nás známější pod názvem vycházejícím z refrénu: Podívej, kvete růže. Je jedním z největších hitů Heleny Vondráčkové a její popularita byla využita (či zneužita?) i politicky.

Za vším hledej náhodu. Nebo ne nutně úplně za vším, ale je jisté, že zejména v oblasti kultury a umění sehrává náhoda často zcela zásadní roli. Jako v bizarním případě, kdy Marie Rottrová udělala hit z opomíjené písničky Black Sabbath.

Když se procházíme největšími převzatými světovými hity, převzatými českými zpěváky, zjistíme, že velkou část jich otextoval Zdeněk Rytíř. Velká, ale také poněkud kontroverzní osobnost české populární hudby.

Historie jednoho z prvních velkých hitů Karla Gotta začala v jednom anglickém autobuse a skončila podle mnohých jako jeden ze zásadních šedesátkových okamžiků české populární hudby.

Jen málokdy se stane, že zahraniční písnička se stane nejdříve českým hitem, než zdomácní ve světovém kontextu. V případě Zichovy Alenky v říši divů jsme se dočkali výjimky.

68. ročník udílení cen Grammy, který se odehrál 1. února 2026 v losangeleské Crypto.com Areně, se do historie zapsal jako jeden z nejpřelomovějších a politicky nejvyhraněnějších večerů v dějinách.

Příběh písně, kterou u nás všichni znají pod názvem Báječná ženská a dodnes zní ve svatebních síních, vypráví o tom, jak se z náhodného nápadu v texaském motelu stala neoficiální hymna české country.

Od začátku osmdesátých let si nelze českou scénu populární hudby představit bez písničky Zamilovaná v podání Lenky Filipové. Byl to její první velký hit a stal se zásadní oporou jejího koncertního repertoáru pro celou kariéru.

Historie české populární hudby šedesátých let 20. století je neodmyslitelně spjata s fenoménem tria Golden Kids, které tvořili Marta Kubišová, Helena Vondráčková a Václav Neckář. A s jejich největším hitem Časy se mění.

Píseň, kterou dnes v Česku známe od Jaromíra Nohavici pod názvem Pánové nahoře, představuje jeden z nejsilnějších pacifistických manifestů, jaký kdy v hudební historii vznikl.

Jedna z písniček nejhranějších amatérskými kytaristy, Slavíci z Madridu z repertoáru Waldemara Matušky, patří k největším klenotům české populární hudby. Málokdo by věřil, že její kořeny nemají se Španělskem vůbec nic společného.

Píseň Jednoho dne se vrátíš, které u nás spíš říkáme podle názvu filmu, ve kterém zazněla v originále Tenkrát na Západě, není jen obyčejným hitem, ale skutečným národním klenotem, který v Česku v podstatě zlidověl.

Píseň Když jsem já byl tenkrát kluk je jednou z těch melodií, které se nám okamžitě vybaví, když slyšíme jméno Karla Gotta. Je to příběh o dětství, stárnutí a vzácných vzpomínkách, který dojímá generace posluchačů už desítky let.

Pro pamětníky televizní zábavy sedmdesátých let je pořad Zpívá celá rodina důvodem k nostalgickým vzpomínkám. Mladší si části z něj nebo i celé díly mohou dohledat na internetu. Je to nahlédnutí do úplně jiného světa.

V pondělí 26. ledna zemřel malíř Boris Jirků, proslulý nejen svou volnou tvorbou, ale také vynikajícími ilustracemi knih. Nový ministr kultury Ota Klempíř na Facebooku zveřejnil zprávu, kterou si nenechal od nikoho zkontrolovat…

Když se v první polovině devadesátých let proháněl po pódiích liberecký rocker s kytarou a foukací harmonikou, málokdo by hádal, že právě tento muž bude o dekádu později určovat, co bude poslouchat celý národ.

Loňský rok přinesl celou řadu událostí, které vzbudily v médiích ohlas v širokém názorovém spektru. Podívejme se dnes, jak se hudební kritici dívali na nové album Lucie Bílé.

Novoroční předsevzetí jsou fascinujícím rituálem kolektivního sebeklamu. Je to ten krátký okamžik, kdy věříme, že se z housenky, která se dva týdny krmila cukrovím a majonézou, stane 1. ledna ráno disciplinovaný motýl s vyrýsovaným břišním svalstvem.

Pokud jsou Vánoce svátky klidu a míru, které se projevují tím, že se v nákupních centrech pokoušíte nezabít bližního svého krabicí s fritézou, pak je Silvestr svátkem povinného veselí.

Pokud jste si mysleli, že vrchol letošního vánočního kýče obstarají blikající sobi na zahradě vašeho souseda, podcenili jste Kreml. A jeho africké velvyslanectví.

Charles Bukowski (1920–1994) se sám hrdě označoval za „starého prasáka“ (Dirty Old Man). Stal se literární ikonou ne proto, že by psal o kráse světa, ale proto, že měl odvahu psát o jeho špíně tak upřímně, až to bolelo.

Pokud existuje umělec, který udělal z morálního bahna a kriminálního rejstříku nejvyšší formu estetiky, pak je to Jean Genet (1910–1986).

Pokud bychom hledali definici termínu „kontroverzní umělec“, jméno Richard Wagner (1813–1883) by v encyklopedii svítilo červeně.

Jestliže Salvador Dalí vytvořil ze svého šílenství výnosný byznys, Amedeo Modigliani (1884–1920) napsal svým životem tragickou báseň, kterou dopil až do úplného dna.

Byl to král londýnských salonů, muž, který dokázal z každé večeře udělat divadelní představení a z každé odpovědi nesmrtelný citát. Oscar Wilde (1854-1900) byl první moderní celebritou.

Každé Vánoce se vrací na naše obrazovky v pláštíku z myších kožíšků a se zářivou hvězdou na čele. Marie Kyselková (1935–2019) vytvořila v roli princezny Lady jeden z nejtrvalejších symbolů české pohádkové tradice.

Kdyby existovala olympijská disciplína v „bytí nejvíc cool člověkem v místnosti“, Miles Davis (1926–1991) by bral zlato, i kdyby zrovna spal.

Životopis Romana Polanského (* 1933) se nečte jako běžná biografie hollywoodského režiséra, ale jako temný scénář, který by odmítli i v nejodvážnějších studiích pro jeho přílišnou nereálnost a krutost.

Představte si Vánoce jako ideologické bojiště. To totiž chtěli totalitně vládnoucí komunisté z Vánoc v padesátých letech udělat. Je to naštěstí jedna z mála věcí, které v té době projeli na celé čáře.

Byl to „Ještěrčí král“, rockový bůh s tváří antické sochy a hlasem, který zněl jako samet namočený v bourbonu. Jim Morrison (1943–1971), frontman kapely The Doors, byl básník, který si spletl pódium s obětními místy starověkých rituálů.

Katalánský malíř Salvador Dalí (1904–1989) byl absolutním diktátorem vizuální provokace. Byl to muž, který proměnil své vlastní šílenství v nejlépe placenou obchodní značku 20. století.

Byl to největší herec své generace, nebo jen nejlépe placený lenoch v dějinách Hollywoodu? Marlon Brando (1924–2004) nebyl jen hvězdou; byl seismickým otřesem, který navždy změnil filmové řemeslo.

Pokud existuje jméno, které v dějinách kultury funguje jako varovný signál, je to Donatien Alphonse François de Sade (1740–1814). Muž, z jehož příjmení vznikl termín sadismus, nebyl jen autorem pornografických spisů.

Byl to první skutečný globální idol. Muž, jehož silueta s buřinkou, hůlkou a příliš velkými botami byla v meziválečném období známější než tvář papeže nebo amerického prezidenta.

Je to už čtrnáct let, co nás opustil muž, který naučil národ nosit o něco kratší kalhoty, než by vyžadovala etiketa, a o něco delší ideály, než na jaké jsme byli zvyklí.