Jiří Švehla

Helena Vondráčková a Jiří Korn k sobě v osmdesátých letech dokonale pasovali nejen barvou hlasů, ale i pohybovým nadáním. Není divu, že nazpívali několik desítek duetů - a právě tento je jedním z nejslavnějších.

Pavel Bobek měl úžasný dar dát svým počeštěným písním z nabídky americké country, folku a rocku jak svoji patinu, tak duši. A ve velké části případů dokázal skvěle zachovat i původní smysl originálů.

Příběhy některých písní jsou stejně zajímavé jako melodie samy. Skvělým příkladem je hit A Dear John Letter, který u nás proslavila zpěvačka Naďa Urbánková v duetu s Jiřím Grossmannem coby Drahý můj.

Sestavil už někdo žebříček nejpovrchnějších českých popových songů? Pokud o něčem takovém uvažujete, nezapomeňte na jedno z čestných míst dát tento ukázkový letní song z období rozvinutého reálného socialismu.

Robert Křesťan má na kontě dlouhou řadu do češtiny přeložených zahraničních písní, ale mezi jejich autory jasně dominuje Bob Dylan. S Druhou trávou ostatně natočili i tematické album Dylanovky. Ještě jedno kafe je z Křesťanových překladů nejznámější.

V osmdesátých letech zachvátila Evropu vlna popmuzikální italománie. Vyhnul se jí také málokdo z našich zpěváků středního proudu. Své si na této vlně našla i Jitka Zelenková.

Je to bezpochyby jeden z nejoblíbenějších českých popových duetů, a to přesto, že vznikl před bezmála půlstoletím. Jeho protagonisté byli mladí, krásní, a láska se jim dala věřit.

Přestože se jedná o velmi pomalou baladu a text rozhodně nepatří k nejveselejším, písnička Lásko, mně ubývá sil je jedním z největších hitů Pavla Bobka a ve své době se často hrála v rádiu.

Může se zdát, že když se spojí světový hit a dobrý zpěv, nemůže být výsledkem průšvih. Výjimek je ale celá řada a právě tahle písnička je v české verzi, alespoň umělecky, jednou z nich.

Pro ohnivý song v latinskoamerickém rytmu jako by byl Josef Laufer přímo zrozen. A když posluchač sníží textové nároky (což v případě taneční písničky lze), musí uznat, že jeho temperament byl obdivuhodný.

Vznik originálu jednoho z největších osmdesátkových hitů Hany Zagorové provázela celá řada neuvěřitelných náhod. A původní zpěvačce zničila kariéru.

Nestává se to často, a už vůbec ne u písní, které jsou notoricky známé, ale já osobně když slyším písničku Kladivo v podání Waldemara Matušky, vždycky mi přeběhne mráz po zádech.

Pojďme si chvíli zafantazírovat, ale jen trošičku. O mnohých literárních, filmových nebo televizních postavách toho můžeme reálně (a s jen malinkou mírou fabulace) zjistit tolik, že to vydá na seriózní životopis.

Žralok zuby má jak nože… Přestože zanedlouho tahle písnička bude slavit stovku a její české verzi pomalu táhne na sedmdesátku, asi ji zná skoro každý. I díky ikonickému televiznímu klipu.

Také tahle písnička patří k základní výbavě táborákových zpěvníčků. Romantika, nostalgie, pěkné textové obrazy, zdravá míra sentimentu. A v českém podání Karla Zicha navíc nezaměnitelná barva hlasu.

Zatímco autor této českým národem milované písně je klasickou ukázkou „hvězdy jednoho hitu“, její český interpret ze svého „best of“ zpěvníku může sestavit celý koncertní program.

Když se sejdou dva dobří zpěváci, neznamená to, že nemůže vzniknout pochybný výsledek. A kvalitu samozřejmě nepotvrzuje ani umístění v žebříčcích.

V polovině osmdesátých let se prostě před touhle písničkou nedalo utéct. Česká úchylka pro italskou pop music vrcholila, a tak nemohl ani Mistr Karel Gott zůstat stranou.

Píseň Konec Bulla Máchy od skupiny Tři sestry je v českém prostředí jedním z nemnoha případů, kdy klasická literatura výrazně ovlivnila rockovou kapelu, většinou považovanou za punkovou.

Pojďme si chvíli zafantazírovat, ale jen trošičku. O mnohých literárních, filmových nebo televizních postavách toho můžeme reálně (a s jen malinkou mírou fabulace) zjistit tolik, že to vydá na seriózní životopis.

Dokonce i takový písničkářský gigant, jakým je Karel Plíhal, má v repertoáru několik písní, jejichž hudební složku převzal od zahraničních kolegů. Jednou z nejstarších je Mám prima den.

V osmdesátých letech minulého století byla československá populární hudba doslova hladová po italských melodiích. Čert ví, proč tomu tak bylo, nicméně málokterá z tehdejších středoproudých hvězd se jim dokázala vyhnout.

Naprosto nevinná a docela hezká písnička o smutku za odcházením starých hezkých písniček zavdala zlým českým jazykům příčinu k pomluvám.

Patří k Neckářovým trvalkám a spadá do doby, kdy se z divokého a věčně skákajícího Vaška Neckář pozvolna měnil v dospělého muže - a tak ho braly i jeho fanynky.

Evu Olmerovou si sice spojujeme hlavně s jazzem, jedna z jejích nejslavnějších písní je ovšem čistokrevný francouzský šanson.

Jsou písně možná nenápadné, ale naprosto přelomové. To platí i pro Beale Street Blues, jedno z prvních oficiálně vydaných blues v Americe i u nás.

Pojďme si chvíli zafantazírovat, ale jen trošičku. O mnohých literárních, filmových nebo televizních postavách toho můžeme reálně (a s jen malinkou mírou fabulace) zjistit tolik, že to vydá na seriózní životopis.

Na sousloví „revoluční píseň“ jsme u nás trošičku hákliví. Ale na rozdíl od těch, které byly našim předkům vnucovány v době komunistické totality, jsou i takové písně, jež pomohly bojovat proti ní. A proti jakémukoli bezpráví.

Americká lidová písnička, kterou u nás proslavila skupina Greenhorns, v sobě spojuje skutečnou kriminální událost z konce devatenáctého století, literární umění zkušeného překladatele a specifickou atmosféru českých táborových ohňů.

Je to jeden z největších hitů Karla Gotta a je třeba dodat, že přes všechny možné výhrady lze Mistrovi nejen italskou kantilénu, ale k ní neodmyslitelně patřící text, ve kterém je důležitější délka hlásek než obsah, docela věřit.

Už se na to asi úplně zapomnělo, ale je to škoda. Pavel Sedláček, jeden z průkopníků českého rokenrolu, v roce 1968 nazpíval čtyři písně z vrcholné umělecké fáze tvorby Beatles. A není to ostuda.

Věra Špinarová byla jednou z nejlepších českých zpěvaček, na tom se shodneme snad všichni. Díky svému hlasu dokázala povýšit i nevýrazný originál.

Dětsky hravá písnička měl být v české verzi jen zcela lyrickou hříčkou mladičké zpěvačky. Kvůli chybě v textu dostala mírně erotický rozměr.

Dnešní společnost je nastavena na korektnost a oslava nějakých negativ, zejména ve vztazích mezi muži a ženami, se nenosí. Jeden z největších hitů Jiřího Grossmanna, duet se Zuzanou Burianovou, je přitom jakousi oslavou nevěry.

Pro Austrálii znamená píseň Waltzing Matilda bezmála tolik, jako státní hymna. V Československu byla paradoxně největším hitem swingového krále Karla Hály.

Je to určitě nejhravější a paradoxně dodnes posluchačsky nejvstřícnější písnička, jakou Ewa Farna kdy zpívala. Přitom původně mělo jít o jednorázovou hříčku.

V úterý oslavil Jaroslav Hutka 79. narozeniny a tak si jej připomeňme jednou z  jeho nejznámějších písní, která je jako jedna z mála v jeho repertoáru předělávkou velkého zahraničního folkového hitu.

Je škoda, že se na zpěváka Ladislava Vodičku, známého pod přezdívkami Starej Voda nebo český Johnny Cash, už poněkud zapomnělo. Přitom měl v repertoáru řadu výborných country předělávek. O jedné z nejlepších bude dnes řeč.

„Snad znáš ten dům za New Orleans, ve štítu znak slunce má…“ Snad každý, kdo se někdy vyskytl u táboráku, aspoň jednou tuhle písničku zpíval. O její historii ale asi něco ví málokdo…

V příběhu jedné z nejslavnějších country písní světa se nečekaně protnuly osudy dcery amerického horníka a syna českého poštmistra. Nejsilnějším prvkem obou verzí je nehraná textová autenticita, tedy něco, co v country hudbě není na denním pořádku.

Dnes už tu písničku z rádií tak často neslýcháme, ale pamětníci sedmdesátých let dosvědčí, že jednu dobu se před ní nedalo takříkajíc utéct. Odevšad na ně útočila Naďa Urbánková a její Blonďák s červenou bugatkou.

Další tak trochu bizár ze zpěvníku Karla Gotta, byť zrovna tento nemůže konkurovat například legendárnímu Stylu Čendy.

Asi není na české hudební scéně kontroverznější osobnosti, než je Jaromír Nohavica. Některé složky jeho tvorby bývají často jeho fanoušky značně přeceňovány. Ale je třeba uznat, že ruské písničkáře Okudžavu a Vysockého interpretuje skvěle.

Ačkoli je textově v originále i v české verzi o něčem jiném, udělala Marta Kubišová z beatlesovského Hey Jude cosi blížícího se protestsongu. Ano, tak hluboce může souviset osobnost interpretky se samotnou písní.

Michal Prokop letos v bezmála osmdesáti letech získal hned dvě Ceny Anděl, a to v nejprestižnějších kategoriích, za Album roku a jako Mužský interpret roku. Jeho cesta životem nebyla přímočará.

Pokud jste v sobotu ladili přenos z Cen Anděl 2025, možná jste měli chvílemi pocit, že se díváte na rodinnou oslavu, kde se sice sešla spousta talentovaných příbuzných, ale strejdové, co ji organizovali, zapomněli do scénáře připsat jiskru.

Jsou písničky, které by v konkrétním dobovém kontextu třeba v podání jiného interpreta tolik nedráždily. Jednou z nich je i ta, o níž bude dnes řeč.

Stejně jako se četlo mezi řádky v oficiálně vydávané literatuře v totalitním období, lze v podtextu, a není to složité, najít i režimní propagandu té doby. Je smutné, že se jí neubránil ani Jiří Korn a Zdeněk Borovec.

Píseň Dominiku, kterou v našem prostředí v šedesátých letech proslavila popová a šansonová zpěvačka Judita Čeřovská, patří k nejzajímavějším úkazům v historii populární hudby.

Na Nirvanu se nesahá! To u nás platilo až do roku 2013, kdy Lucie Bílá vyjela se svým Černobílým turné. A patřičně černobílé, tedy vlastně spíš výhradně černé, reakce za tuhle předělávku sklidila.

Málokteré písničky se čtenáři v diskusích tohoto volného cyklu připomínek českých předělávek světových hitů dovolávali tolik, jako právě Gottova legendárního „Čendy“. Dobrá tedy, máte ho mít…

Když si člověk - kdysi i dnes - poslechne chlapský zpěv a takřka existenciální výraz Waldemara Matušky v písni Eldorádo, určitě by ho nenapadlo, že se hit Eldorádo zrodil v německých diskotékách zkraje osmdesátých let.

Dějiny popmusic jsou plné běžných písniček, které postupem času překročily hranice pouhé zábavy. Jedním z příkladů je píseň In the Ghetto, kterou v roce 1969 proslavil Elvis Presley a u nás pár let po něm Karel Zich.

Je to jeden z nejprožitějších šansonů belgického zpěváka Jacquese Brela. A naše královna šansonu Hana Hegerová ji pojala s dokonalou grácií. Je to přesně ten typ písně, ve které mohla uplatnit svoje herecké nadání.

Blížíme se k vrcholu velikonočních svátků, a tak je namístě si připomenout muzikál, často označovaný za rockovou operu, Jesus Christ Superstar. Dílo Andrewa Lloyda Webbera je bezpochyby největším moderním pašijovým uměleckým projektem.

Asi všichni tak nějak podvědomě tušíme, že vůbec první hit Heleny Vondráčkové Červená řeka musí být převzatý ze zahraničí, a to vzhledem ke svému obsahu samozřejmě z Ameriky. Ale víme opravdu něco o konkrétním původu?

Přestože Jiřího Grossmanna dodnes milujeme jako originálního humoristu z dvojice s Miloslavem Šimkem, ve stínu vší té legrace neprávem bývá jeho vklad populární hudbě jako textaře a zpěváka. Country balada Blizzard je jedním z jeho velkých hitů.

Je to možná příkré, ale i s přihlédnutím k dobovému kontextu první poloviny sedmdesátých let, nejhoršího období pro českou rockovou hudbu, měli muzikanti mít svoje hranice, kam až zajít. Píseň, o níž bude řeč, je hodně daleko překročila.

Romantika života muzikantů na cestách, to je jedno z častých témat country hudby, i když realita většinou tak růžová nebývá. Michal Tučný i jeho velký vzor Willie Nelson tuto roli ale na sebe vzali.

Je to jedna z prvních nerokenrolových písní a zároveň balad Elvise Presleyho, ne-li vůbec první. A je to jeden z velkých hitů Karla Gotta. Její historie ale sahá až před americkou občanskou válku, do hloubky 19. století.