Josef Vlček

Když jsem teď psal profil Karla Kryla jako textaře, narazil jsem po letech znovu na jeho konflikty s většinovou polistopadovou českou společností ze začátku devadesátých let.

Slavíček svým albem Z pokoje do boje prokázal, že začíná být fenoménem české populární hudby. Ne že by vytvořil něco zázračného, ale přišel s neuvěřitelně pozitivní, nepředstíranou atmosférou a s texty, které sice mají spoustu formálních chyb, ale na nic si nehrají. Jednoduše řečeno, přišel s komunikativním přístupem, který dokonale dokáže oslovit jeho cílovou skupinu lidí generačně definovatelnou jako „prvních pár kroků za pubertou“.

Máte rádi hospodské zpívání? A nezdá se vám, že ho v posledních letech ubylo? Zrovna jsem byl za Prahou v jedné zahradní restauraci, která byla odjakživa proslulá tím, že se tam týden co týden pravidelně scházely party a při kytaře sjížděly své oblíbené songy. Party tam jsou pořád, to ano, ale místo zpěvu všichni čumí do mobilů.

V těchto divokých časech občas myslím na Václava Havla a s odstupem času nevycházím z úžasu, jak silným vůdcem národa byl. A jaký si dovedl získat respekt dokonce v době, kdy ještě velká část národa vůbec netušila, která bije, a stále ještě uctívala ducha komunismu. Jak by asi on řešil dnešní konflikty?

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v červenci roku 1996?

Novou akvizicí vydavatelství Singlton je majitelka projasněného dívčího hlasu, údajně pocházející z „poslední zatáčky před Vídní“. Adéla Orlová si v současné době získává ostruhy jako nástupkyně Kateřiny Marie Tiché v roli stálého hosta skupiny Jelen. A zdá se, že jí to sice pomáhá z hlediska praxe, ale zároveň škodí v neustálém srovnávání s její předchůdkyní.

Když se teď tolik píše o AI v hudbě, přidám jednu svou čerstvou zkušenost. Můj kolega v rádiu se snaží být o krok napřed před ostatními lidmi, kteří pracují se zvukovou technikou. Teď si pořídil jeden z nejnákladnějších systémů umělé inteligence a učí se s ním pracovat. Vždycky přijde s něčím, z čeho nám, obyčejným smrtelníkům, lezou oči z důlků.

Už dlouho jsem nedal k dobru nějakou historiku z dávného světa velkého šoubyznysu, tak to musím napravit. Inspiroval mě k ní Martin Hrdinka, který mi tuhle říkal, že u nás nečekaně roste zájem o vystoupení italské legendy Drupiho.

Rád se shodnu s každým pamětníkem, který řekne, že nejlepší částí našich životů byly devadesátky se svou blaženou atmosférou svobodného rozletu. Ale v poslední době si připomínám navíc i konec osmdesátek. Pravda, vládli tu tehdy ještě komáři, ale ten vzlet, který prožívala nekonformní umělecká scéna – Ha-Divadlo, Provázek, žižkovský Junior klub Na Chmelnici, Malostranská beseda a spousta dalších souborů a prostředí – byl fascinující.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v červnu roku 1996?

Toho, co mizí pozvolna, si člověk nevšímá. To platí i o dechovce. Ještě v sedmdesátých letech masově nejoblíbenější hudební žánr se už v médiích nevyskytuje a co tak slýchám, zaniká i v živé podobě. Řada souborů v posledních letech skončila nebo je jen minimálně aktivní.

Básník a zpěvák Pavel Zajíček patří spolu s Mejlou Hlavsou a Ivanem Jirousem ke třem základním osobnostem českého undergroundu. K jeho nedožitým pětasedmdesátinám vyšlo album DG 307 Tribute, na němž 19 různých hudebních uskupení interpretuje skladby Pavlovy klíčové skupiny – pověstných „Dégéček“. Vznikl tak malý průvodce současným stavem části hudebního hnutí se stále přežívajícími kořeny ze sedmdesátých let.

Je tomu rok, co zemřel Zdeněk Pavelka. Umřel v sedmdesáti, z toho jsme se čtyřicet let různě míjeli a potkávali. Znáte to, existuje spousta lidí, se kterými se potkáváte, možná byste spolu něco vytvořili, ale tak nějak se k tomu nenaskytla příležitost. A pak je najednou pozdě.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v květnu roku 1996?

Mirek Vodrážka je nejexcentričtější postavou současného českého undergroundu a možná i celé Prahy. Na jedné straně je významným badatelem, který vydal loni dvě zásadní práce týkající se období komunistických represí, z nichž zvláště práce o Egonu Bondym zarezonovala na české literárněhistorické scéně. Zároveň je ale skladatelem originální, těžko definované hudby kdesi na okraji všech žánrů.

Byl jsem tuhle na klubovém koncertě. Hrály tam dvě kapely a musím říct, že docela slušně. Konečně i zpěváci nebyli žádní troubové. Možná by se dalo mluvit i o tom, že byli dokonce charismatičtí, kdyby…

Z Michala Horáka se stal největší hlasatel lidského pozitivna v českém popu. Po písni Říkej lidem, co máš rád, že je máš rád přichází s celou deskou Jsem asi boomer, z níž kape podobná srdečnost, laskavost a úsměv.

Původně jsem chtěl psát o tom, jak jsme se snažili Donu Prestonovi přeložit dětský vtip „Kdo vynalezl zapalovač?“ – „No přece Frank Zappa!“, ale došlo nám, že je to nepřeložitelné. Jo, vy možná nevíte, kdo je to Don Preston.

Michal Pavlíček oslavil 14. února sedmdesátiny a jeho nové album Na obzoru je nepochybně součástí oslav. Deska ovšem potvrzuje oblíbené rčení, že věk je jenom číslo. V Pavlíčkově případě je spíš symbolem zkušenosti, protože nahrávka představuje krále českých kytaristů ve výtečné formě a na vrcholu muzikantské kreativity.

Tuhle mi jedna paní vyprávěla, že se jednou zapovídala se svou známou, když byly venčit psy, nedávala pozor a malér byl nasnadě. A protože výsledek byl po otci jezevčík a po matce čivava, říkaly mu čivavčík. Přesně takový čivavčík byl poslední ročník Bratislavské lyry v roce 1990.

Tak dnes, 8. dubna 2026, by bylo Ivetě Bartošové šedesát. Z pohádkové princezny, kterou milovaly v osmdesátých letech všechny děti, by byla najednou starší paní. I když dneska už to není žádný věk a zpívají i ti, jimž je přes osmdesát.

Jsou tomu asi dva roky, co se u mě zastavil jeden můj jen o trochu mladší kolega, britský hudební novinář a projevil zájem poslechnout si, co se u nás hraje. To je poměrně vzácný jev – Angličané a Američané většinou uznávají jen angloamerickou hudbu a o tu naši muziku jevili zájem leda kolem roku 1990, protože byli zvědaví, jak vypadal bigbít za komunistů.

Jednou, je to už hodně dávno, jsme u našeho štamgastského stolu v naší oblíbené malostranské hospodě vedli moudré řeči o tom, jaká hudba je nejvhodnější k fyzické lásce.

Trvalo skoro šest let, než po albu Vůně trávy přišlo Švihadlo, třiačtyřicet let existující parta průkopníků českého reggae, s osmi novými písničkami pod názvem Něco se láme. „Dokazuje, že naléhavost se dá skloubit s tancem,“ píše Josef Vlček v recenzi desky, kterou kapela pokřtí 5. března v Rock Café.

Před několika lety, když jsem dělal porotce v jakési soutěži rockových kapel, se na mě po vyhlášení výsledků obrátila vítězná skupina s otázkou: „Co máme dělat teď?“ Poradil jsem jim, aby se začali dívat na svou partu jako na firmu, kde má každý své místo a svůj jasně daný honorář, když přijdou nějaké peníze, a hlavně ať si najdou nějakého spolehlivého ředitele a organizačního pracovníka podniku, manažéra. „Manažéra? Nikdy!“

Nejběžnějším způsobem, jak se člověk za komunistů dozvěděl o tom, že někde proběhne koncert nějakého nepříliš podporovaného nebo dokonce nežádaného hudebního tělesa, bylo zajít do některé z malostranských hospod, kde se takové zprávy rozbíhaly jako bubnování na tamtam někde v Africe. Jazz Q v Šárce? ETC v Miškovicích? Tuhle neděli v sokolovně u Mělníka? Vždycky bylo plno.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v únoru roku 1996?

Říkalo se tomu za bolševika poslechové diskotéky, poslechovky nebo antidiskotéky.

Jednou z největších legend české rockové hudby devadesátých let byl Vincent Venera, dvoumetrový holohlavý zpěvák skupiny Svatý Vincent a hlavním povoláním vizionář. Letos před Vánocemi konečně vyšla znovu oslava Vincentova díla.

Možná jste si také všimli, že trendem poslední sezóny se stalo inzerování větších a velkých koncertních akcí ve velkém předstihu. Na ulicích měst vidíme plakáty na vystoupení, která proběhnou až za rok. Dokonce v listopadu 2025 jsem viděl plakát na koncert, který bude až v prvním kvartálu 2027!

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v lednu roku 1996?

Loňský rok přinesl celou řadu událostí, které vzbudily v médiích ohlas v širokém názorovém spektru. Podívejme se dnes, jak se hudební kritici dívali na nové album Lucie Bílé.

Na YouTube se objevil nový klip Lucie Bílé. Vrátila se v něm ke své první hitové písničce Neposlušné tenisky, kterou my pamětníci pamatujeme jako jednu z největších ohavností skomírajícího středního proudu osmdesátých let.

Zatímco hudba sama připomíná pomalé řečiště, jímž voda plyne skoro nenápadně, a průběžně máme pocit, že se nic nemění, prostředí kolem ní se prudce proměňuje. Vůbec netušíme, kam se hudební průmysl dostane ne v příštích pěti letech, ale málem už zítra.

Samir Hauser je na scéně nějakých pětatřicet let, ale pokaždé dokáže překvapit. Nepřekvapuje proto, že nové album Pacient 0 je zase plné odlišné od věcí, které dělal v posledních letech. Spolu s autorem většiny hudby Markem Gatsbym vytvořil desetisongovou hudební kreaci, která se uhnízdila v popovějším koutku EBM. Texty mají ovšem s elektronickým popem jen málo společného, tady je Hauser provokatérem jako kdykoli předtím.

„Máme dar dostat se s chlastem do světa kouzel,“ zpívá skupina Alkehol v jedné z nejzdařilejších písní šestatřicetiminutové novinky Připíjím. Jak už název kapely říká, i od tohoto alba můžeme čekat monotematickou sérii songů, stoprocentně spojených s jedním z nejvděčnějších písňových témat. Vždyť už folklorista Čeněk Zíbrt kdesi poznamenal, že množství lidových pijáckých písní překonává i počet písní milostných.

Tak Lucie má za sebou první den pražských oslav 40. výročí svého založení. A jaké to bylo? Něco se povedlo, něco se spíš ne. David Koller o němž mluvili ještě na loňské tiskové konferenci, přítomen nebyl. Z jejich strany to bylo 125 minut tvrdé dřiny, slavnostního programu, jehož dramaturgii se snažili dotáhnout do poslední mrtě.

Zprávy o rozšířeném výskytu žloutenky mi připomněly příběh předlistopadového fenoménu jménem Radikální dechovka Žloutenka. Byl jsem u toho a dodávám, že to byla jedna z nejlegračnějších kapitol mého života.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v prosinci roku 1995?

V posledním listopadovém týdnu se dostala na trh knížka Jiřího „George“ Kozla Ostnatej drát nenaladíš. Starší pamětníci českého bigbítu jméno George Kozel dobře znají. Fanoušky obdivovaný baskytarista prošel řadou pražských kapel šedesátých let a spolu s Radimem Hladíkem založil Blue Effect.

Robert Plant byl hostem série komorních koncertů Tiny Desk. Zahrál i Led Zeppelin, ačkoliv jeho hlavní repertoár už je dnes jinde.

Čtou vůbec muzikanti to, co o jejich výtvorech píší hudební novináři? Vzhledem k tomu, že v posledních letech na ně nejsem zlý, tu a tam se z jejich reakcí dozvím, že to, co jsem napsal, si někdo z nich nejspíš na doporučení kamarádů přečetl. Takže obvykle sbírám úsměvy. Chápu, každý má radost, když slyší nebo vidí na sebe chválu.

Boky nelžou, vzkázala již před dvěma dekádami Shakira skladbou Hips Don't Lie. Albem, na jehož obalu se zpěvačka stylizovala do Evy v ráji, si omotala kolem prstu kromě Latinské Ameriky i celý svět. na hraně byl už jeho název...

Kapele Turbo i jejím fanouškům se splnil kdysi nepředstavitelný sen. Nejen, že kapela má zahraničního producenta, ale dokonce slavného Kissáka! Spolupracoval na písni Vidím tu lásky svý stát.

Tak jsem bloumal muzeem rádií a gramofonů v pražském klubu Doupě a říkal si, kolikrát se za posledních sto padesát let změnily hudební nosiče. Věřte nebo ne, každý ten nosič se výrazně podepsal i na hudbě a jejích formátech.

V regálech obchodů najdete toto album pod písmenem B, ale jde o nové album Richarda Müllera. Po čtyřiceti letech se vrátil k projektu, který ho proslavil v druhé polovině osmdesátých let, a znovu postavil skupinu Banket. Ne, nejsou to slovenští depešáci. Není to ani žádné retro, ale tucet typických müllerovských šansonů s jiným než obvyklým doprovodem, tentokrát většinou postavených na syntezátorovém doprovodu.

Slyšel jsem vyprávět rozkošnou historku. Blue Effect hráli někdy kolem roku 2010 v jakémsi klubu a Radim Hladík zpozoroval, že v první řadě mezi diváky je nějaká dívka, která mu nadšeně mává a posílá na dálku hubičky. Po koncertě ji vyhledal celý natěšený dívčím zájmem a zeptal se, co jí k tomu líbání na dálku vedlo. „Takovýho dědečka bych chtěla mít!“ zněla odpověď.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v listopadu roku 1995?

V Praze usazený, původně manchesterský písničkář James Harries vydal své deváté album Love & Desire. Je plné prosluněných písní, které dovedou během půlhodiny udělat dobře na duchu i tomu nejzarytějšímu škarohlídovi.

Mr. Symarip, v Evropě jedna z nejznámějších postav jamajského stylu ska, rozpálil návštěvníky Malostranské besedy doběla. Dupot a jásot tanečníků musel být slyšet až na náměstí, až ke stanici dvaadvacítky.

Pověstná klasická česká hardrocková kapela tentokrát přišla s něčím neobyčejným. Nejdřív vydala druhý díl kompilace k třiceti letům své existence a teprve teď dává na trh díl první, zahrnující nejznámější písně z prvního desetiletí své existence. Důvod? Na druhém dílu, který směřuje až do současnosti, je několik nových skladeb, které se dají zařadit do novějších rotací v rockových rádiích a upozornit na celou ediční akci.

Podzimní kolo sbírky zajistilo Potravinové bance Libereckého kraje rekordních zhruba 31 tun trvanlivých potravin a hygienických potřeb. Bylo to o devět procent víc než loni. Do sbírky je stále možné přispět, do úterý 18. listopadu je pro banku možné nakoupit v internetových obchodech Billa, dm drogerie, iTesco, Košík.cz, Rohlík.cz a Teta drogerie.

V rámci Prague Sounds předvedl bubeník Nate Smith spolu se svými třemi kolegy devadesátiminutovou smršť v podobě originálního mixu elektrického jazz-rocku s funkovou hudbou a elektronikou. Oslavil při tom ani ne čtyřiadvacet hodin starou zprávu, že byl právě nominován na cenu Grammy v kategorii Alternativní jazz za své poslední album Live Action.

Stalo se to v šedesátém třetím. Bydleli jsme v tiché ulici nedaleko bubenečského hřbitova a já chodil zrovna do šesté třídy. Náčelníkem nás, kluků z jedné ulice, byl nějaký Láďa Svačina. Byl to divný šéf party.

Pár lahví s olejem, několik krabic trvanlivého mléka a nějaká mouka a těstoviny, jinak jen prázdné palety, tak dnes ráno vypadal sklad Potravinové banky Libereckého kraje. Kdyby se denně nesvážely čerstvé potraviny jako pečivo, ovoce a zelenina nebo mléčné výrobky s končícím datem spotřeby ze supermarketů, neměla by banka lidem, kteří pomoc potřebují, téměř co nabídnout, řekl ČTK ředitel banky Josef Vlček.

Lucie Bílá natočila sympatické, do vnitřního světa zahleděné album, které určitě silně osloví většinu jejího ženského publika, jež se jako ona pozvolna blíží do vyrovnaného věku a hledá nové životní hodnoty. Zachovává ale zároveň pocit nadčasovosti. Věci, o nichž zpívá, se mohou stát v každém věku.

Tuhle jsme se potkali s Ondřejem Soukupem na vystoupení Jordana Haje a Emmy Smetany. Ještě než koncert začal, povídali jsme si o tom, že v podstatě za každou písničkou je nějaký příběh, který prožil nebo slyšel vyprávět její autor. Nikdo z nás netušil, že za pár minut narazíme na příklad, který tuhle tezi potvrdí.

Poslední slova, to je literární kategorie non plus ultra. To, co řeknou slavné osoby, než natáhnou brka.

Pavol Hammel konečně zase jednou přijel do Prahy a v Divadle U Hasičů dal svým zarytým příznivcům devadesátiminutovou dávku solidní muziky.