Josef Vlček

Jednou, je to už hodně dávno, jsme u našeho štamgastského stolu v naší oblíbené malostranské hospodě vedli moudré řeči o tom, jaká hudba je nejvhodnější k fyzické lásce.

Trvalo skoro šest let, než po albu Vůně trávy přišlo Švihadlo, třiačtyřicet let existující parta průkopníků českého reggae, s osmi novými písničkami pod názvem Něco se láme. „Dokazuje, že naléhavost se dá skloubit s tancem,“ píše Josef Vlček v recenzi desky, kterou kapela pokřtí 5. března v Rock Café.

Před několika lety, když jsem dělal porotce v jakési soutěži rockových kapel, se na mě po vyhlášení výsledků obrátila vítězná skupina s otázkou: „Co máme dělat teď?“ Poradil jsem jim, aby se začali dívat na svou partu jako na firmu, kde má každý své místo a svůj jasně daný honorář, když přijdou nějaké peníze, a hlavně ať si najdou nějakého spolehlivého ředitele a organizačního pracovníka podniku, manažéra. „Manažéra? Nikdy!“

Nejběžnějším způsobem, jak se člověk za komunistů dozvěděl o tom, že někde proběhne koncert nějakého nepříliš podporovaného nebo dokonce nežádaného hudebního tělesa, bylo zajít do některé z malostranských hospod, kde se takové zprávy rozbíhaly jako bubnování na tamtam někde v Africe. Jazz Q v Šárce? ETC v Miškovicích? Tuhle neděli v sokolovně u Mělníka? Vždycky bylo plno.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v únoru roku 1996?

Říkalo se tomu za bolševika poslechové diskotéky, poslechovky nebo antidiskotéky.

Jednou z největších legend české rockové hudby devadesátých let byl Vincent Venera, dvoumetrový holohlavý zpěvák skupiny Svatý Vincent a hlavním povoláním vizionář. Letos před Vánocemi konečně vyšla znovu oslava Vincentova díla.

Možná jste si také všimli, že trendem poslední sezóny se stalo inzerování větších a velkých koncertních akcí ve velkém předstihu. Na ulicích měst vidíme plakáty na vystoupení, která proběhnou až za rok. Dokonce v listopadu 2025 jsem viděl plakát na koncert, který bude až v prvním kvartálu 2027!

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v lednu roku 1996?

Loňský rok přinesl celou řadu událostí, které vzbudily v médiích ohlas v širokém názorovém spektru. Podívejme se dnes, jak se hudební kritici dívali na nové album Lucie Bílé.

Na YouTube se objevil nový klip Lucie Bílé. Vrátila se v něm ke své první hitové písničce Neposlušné tenisky, kterou my pamětníci pamatujeme jako jednu z největších ohavností skomírajícího středního proudu osmdesátých let.

Zatímco hudba sama připomíná pomalé řečiště, jímž voda plyne skoro nenápadně, a průběžně máme pocit, že se nic nemění, prostředí kolem ní se prudce proměňuje. Vůbec netušíme, kam se hudební průmysl dostane ne v příštích pěti letech, ale málem už zítra.

Samir Hauser je na scéně nějakých pětatřicet let, ale pokaždé dokáže překvapit. Nepřekvapuje proto, že nové album Pacient 0 je zase plné odlišné od věcí, které dělal v posledních letech. Spolu s autorem většiny hudby Markem Gatsbym vytvořil desetisongovou hudební kreaci, která se uhnízdila v popovějším koutku EBM. Texty mají ovšem s elektronickým popem jen málo společného, tady je Hauser provokatérem jako kdykoli předtím.

„Máme dar dostat se s chlastem do světa kouzel,“ zpívá skupina Alkehol v jedné z nejzdařilejších písní šestatřicetiminutové novinky Připíjím. Jak už název kapely říká, i od tohoto alba můžeme čekat monotematickou sérii songů, stoprocentně spojených s jedním z nejvděčnějších písňových témat. Vždyť už folklorista Čeněk Zíbrt kdesi poznamenal, že množství lidových pijáckých písní překonává i počet písní milostných.

Tak Lucie má za sebou první den pražských oslav 40. výročí svého založení. A jaké to bylo? Něco se povedlo, něco se spíš ne. David Koller o němž mluvili ještě na loňské tiskové konferenci, přítomen nebyl. Z jejich strany to bylo 125 minut tvrdé dřiny, slavnostního programu, jehož dramaturgii se snažili dotáhnout do poslední mrtě.

Zprávy o rozšířeném výskytu žloutenky mi připomněly příběh předlistopadového fenoménu jménem Radikální dechovka Žloutenka. Byl jsem u toho a dodávám, že to byla jedna z nejlegračnějších kapitol mého života.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v prosinci roku 1995?

V posledním listopadovém týdnu se dostala na trh knížka Jiřího „George“ Kozla Ostnatej drát nenaladíš. Starší pamětníci českého bigbítu jméno George Kozel dobře znají. Fanoušky obdivovaný baskytarista prošel řadou pražských kapel šedesátých let a spolu s Radimem Hladíkem založil Blue Effect.

Robert Plant byl hostem série komorních koncertů Tiny Desk. Zahrál i Led Zeppelin, ačkoliv jeho hlavní repertoár už je dnes jinde.

Čtou vůbec muzikanti to, co o jejich výtvorech píší hudební novináři? Vzhledem k tomu, že v posledních letech na ně nejsem zlý, tu a tam se z jejich reakcí dozvím, že to, co jsem napsal, si někdo z nich nejspíš na doporučení kamarádů přečetl. Takže obvykle sbírám úsměvy. Chápu, každý má radost, když slyší nebo vidí na sebe chválu.

Boky nelžou, vzkázala již před dvěma dekádami Shakira skladbou Hips Don't Lie. Albem, na jehož obalu se zpěvačka stylizovala do Evy v ráji, si omotala kolem prstu kromě Latinské Ameriky i celý svět. na hraně byl už jeho název...

Kapele Turbo i jejím fanouškům se splnil kdysi nepředstavitelný sen. Nejen, že kapela má zahraničního producenta, ale dokonce slavného Kissáka! Spolupracoval na písni Vidím tu lásky svý stát.

Tak jsem bloumal muzeem rádií a gramofonů v pražském klubu Doupě a říkal si, kolikrát se za posledních sto padesát let změnily hudební nosiče. Věřte nebo ne, každý ten nosič se výrazně podepsal i na hudbě a jejích formátech.

V regálech obchodů najdete toto album pod písmenem B, ale jde o nové album Richarda Müllera. Po čtyřiceti letech se vrátil k projektu, který ho proslavil v druhé polovině osmdesátých let, a znovu postavil skupinu Banket. Ne, nejsou to slovenští depešáci. Není to ani žádné retro, ale tucet typických müllerovských šansonů s jiným než obvyklým doprovodem, tentokrát většinou postavených na syntezátorovém doprovodu.

Slyšel jsem vyprávět rozkošnou historku. Blue Effect hráli někdy kolem roku 2010 v jakémsi klubu a Radim Hladík zpozoroval, že v první řadě mezi diváky je nějaká dívka, která mu nadšeně mává a posílá na dálku hubičky. Po koncertě ji vyhledal celý natěšený dívčím zájmem a zeptal se, co jí k tomu líbání na dálku vedlo. „Takovýho dědečka bych chtěla mít!“ zněla odpověď.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v listopadu roku 1995?

V Praze usazený, původně manchesterský písničkář James Harries vydal své deváté album Love & Desire. Je plné prosluněných písní, které dovedou během půlhodiny udělat dobře na duchu i tomu nejzarytějšímu škarohlídovi.

Mr. Symarip, v Evropě jedna z nejznámějších postav jamajského stylu ska, rozpálil návštěvníky Malostranské besedy doběla. Dupot a jásot tanečníků musel být slyšet až na náměstí, až ke stanici dvaadvacítky.

Pověstná klasická česká hardrocková kapela tentokrát přišla s něčím neobyčejným. Nejdřív vydala druhý díl kompilace k třiceti letům své existence a teprve teď dává na trh díl první, zahrnující nejznámější písně z prvního desetiletí své existence. Důvod? Na druhém dílu, který směřuje až do současnosti, je několik nových skladeb, které se dají zařadit do novějších rotací v rockových rádiích a upozornit na celou ediční akci.

Podzimní kolo sbírky zajistilo Potravinové bance Libereckého kraje rekordních zhruba 31 tun trvanlivých potravin a hygienických potřeb. Bylo to o devět procent víc než loni. Do sbírky je stále možné přispět, do úterý 18. listopadu je pro banku možné nakoupit v internetových obchodech Billa, dm drogerie, iTesco, Košík.cz, Rohlík.cz a Teta drogerie.

V rámci Prague Sounds předvedl bubeník Nate Smith spolu se svými třemi kolegy devadesátiminutovou smršť v podobě originálního mixu elektrického jazz-rocku s funkovou hudbou a elektronikou. Oslavil při tom ani ne čtyřiadvacet hodin starou zprávu, že byl právě nominován na cenu Grammy v kategorii Alternativní jazz za své poslední album Live Action.

Stalo se to v šedesátém třetím. Bydleli jsme v tiché ulici nedaleko bubenečského hřbitova a já chodil zrovna do šesté třídy. Náčelníkem nás, kluků z jedné ulice, byl nějaký Láďa Svačina. Byl to divný šéf party.

Pár lahví s olejem, několik krabic trvanlivého mléka a nějaká mouka a těstoviny, jinak jen prázdné palety, tak dnes ráno vypadal sklad Potravinové banky Libereckého kraje. Kdyby se denně nesvážely čerstvé potraviny jako pečivo, ovoce a zelenina nebo mléčné výrobky s končícím datem spotřeby ze supermarketů, neměla by banka lidem, kteří pomoc potřebují, téměř co nabídnout, řekl ČTK ředitel banky Josef Vlček.

Lucie Bílá natočila sympatické, do vnitřního světa zahleděné album, které určitě silně osloví většinu jejího ženského publika, jež se jako ona pozvolna blíží do vyrovnaného věku a hledá nové životní hodnoty. Zachovává ale zároveň pocit nadčasovosti. Věci, o nichž zpívá, se mohou stát v každém věku.

Tuhle jsme se potkali s Ondřejem Soukupem na vystoupení Jordana Haje a Emmy Smetany. Ještě než koncert začal, povídali jsme si o tom, že v podstatě za každou písničkou je nějaký příběh, který prožil nebo slyšel vyprávět její autor. Nikdo z nás netušil, že za pár minut narazíme na příklad, který tuhle tezi potvrdí.

Poslední slova, to je literární kategorie non plus ultra. To, co řeknou slavné osoby, než natáhnou brka.

Pavol Hammel konečně zase jednou přijel do Prahy a v Divadle U Hasičů dal svým zarytým příznivcům devadesátiminutovou dávku solidní muziky.

Žebříčky, to je jeden z průvodních jevů, které doprovázejí populární hudbu odjakživa. Když člověk čte PR texty, které rozesílají najatí propagační pracovníci mailem na všechny strany, kolikrát se nestačí divit, kde, kolikrát a jak vysoko se jimi podporovaný umělec nebo skupina umístili. Zní to dobře, ale o čem to vypovídá?

V polovině desátých let si Thom Artway získal pověst krále českých buskerů a reklamním spotem proslavená skladba I Have No Inspiration si vysloužila především ve veřejnoprávním rozhlase spoustu airplayů. Thom časem převlékl kabát a z anglicky zpívajícího potulného barda se ještě před třicítkou změnil v českého zpěváka, oscilujícího mezi elektrifikovaným folkem a pop rockem.

„Nebi buď za to dík, že je ze mě bubeník,“ zpíval někdy v osmdesátkách ostravský zpěvák Petr Dudešek v písni Bubenické tango s dechovkou, která si nejdřív říkala Muzika bez kapelníka a pak Buřinky.

Představte si nádherný zvuk, uvolněnou atmosféru folkového muzicírování, kdy cítíte, jak se hudebníci s písněmi mazlí a radují se z nich, kdy se parta šesti lidí předhání v nápadech, které do sebe zapadají jak to nejlepší lego… A máte novou desku dávného zeppelinovského věrozvěsta Roberta Planta. Posloucháte ji a to blaho z hudebního štěstí se přenáší i na vás.

Kdybyste potkali někde na letišti v New Yorku Jamajčanku Donnoyu Drake, asi by vás nenapadlo, že je to významná představitelka rocksteady, hudebního stylu, jenž předcházel mnohem slavnějšímu reggae. Drobná černoška, co vypadá jako brýlatá úřednice, ale roztancovala v pátek 3. října Malostranskou besedu za doprovodu česko-anglické sestavy Woodfield Rd All Stars, vedené Neilem Andersonem, zakladatelem ska/reggae labelu Original Gravity.

Když se to vezme, každý soubor je ve své podstatě přiznaná nebo nepřiznaná firma. Hospodaří si sama, má svého ředitele, organizačního pracovníka, možná i něco jako účetního. To je jedno, jestli ty funkce zastává někdo z muzikantů nebo nehrající osoba. Muzika je forma podnikání, i když kapela hraje třeba zadarmo. Ale jak tomu bylo v dobách před čtyřiceti a více roky, kdy soukromé podnikání bylo zakázáno?

K letošním pětasedmdesátinám si jazzový kontrabasista František Uhlíř udělal radost, když natočil a následně sám vydal album Coming Home.

Zpráva o tom, že tři roky po smrti vychází nová nahrávka Hany Zagorové, lehce zarezonovala českými médii, ale jádro informace je značně nepřesné. Především vycházejí skoro zároveň dvě verze nahrávky velké české pop legendy, jedna stará a jedna nově upravená.

Jedním z typických průvodních jevů populární hudby devadesátých let byly křty desek. Já vím, křty desek jsou běžné i dnes. Kapela někde na koncertech vytáhne v půlce koncertu cédéčko nebo elpíčko a nějaký host řekne něco chytrého, něčím desku poleje a hodí do publika. A je šlus, pokračuje se dál ve vystoupení. Nikomu nepřijde divné, že se křtí i na další štaci a tak třeba i třikrát.

Posloucháte dvacáté studiové album jednoho z posledních králů chicagského blues Buddyho Guye a nechcete věřit, že tomu chlápkovi už táhne na devadesát. Jen v jednom okamžiku, na začátku písně Dry Stick máte pocit, že zpívá stařec. Je to dílo produkce, nebo je legendární kytarista a zpěvák zázrakem přírody? Ale proč to řešit? Kdo má rád autentické elektrické blues, ten si prostě novinku Buddyho Guye užije.

CMAT je zkratka z prvních písmen Ciara Mary-Alice Thompson, což je občanské jméno svérázné devětadvacetileté irské zpěvačky a Euro-Country je dvouvýznamový název její třetí desky. Můžeme ho chápat jako pojmenování její rodné země v rámci Evropy, ale také jako název hudebního žánru, jenž pomáhá definovat.

Jedna z nejvýznamnějších postav českého rockového písničkářství osmdesátých a devadesátých let Luboš Pospíšil se 6. září dožívá pětasedmdesáti. Při té příležitosti mu Supraphon vydal kompilační album ¾ století (Písně 1983 až 2025). Není to ani kolekce největších hitů, i když jich tam je hodně, ale ani sbírka nedoceněných skladeb, i když také těch je tam řada.

V roce 1989 jsem pracoval v časopise Melodie a náš šéfredaktor Honza Dobiáš přišel někdy na jaře toho památného roku s tím, že bychom měli zmapovat rockové hudební dění v regionech. Tak jsme se jednou s kolegou Vladimírem Vlasákem sebrali a vyrazili na několik dní na Ostravsko. To proto, že to odjakživa byla oblast rocku zaslíbená.

Jednoho dne se chlap stane tatínkem a vrátí se do dětství. Zároveň v něm ale zůstává něco z dospěláka, a je-li dostatečně kreativní, přichází s dítětem nová výzva. Něco pro ty haranty napsat!

Někdy loni na jaře jsem se dočetl, že Havlovi dědicové z větší části prodali pražský palác Lucerna jedné podnikatelské firmě, která slíbila, že budovu včetně ikonického Velkého sálu konečně zrenovuje. Odhaduje se, že to přijde zhruba na miliardu. Zatím se nic neděje.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v září roku 1995?

Nejstarší skupinou v Česku jsou s největší pravděpodobností Synkopy 61. Jejich koncertní formu před blížícím se jubileem kontroloval Josef Vlček 3. září v Malostranské Besedě.

Kapela Harlej při natáčení nového klipu navázala na svou tradici neobvyklých lokací – po někdejším Letenském tunelu si tentokrát zahrála přímo na dálnici. Videoklip vznikl k písni Jsou chvíle z výběrového alba Best of 30 let Part 2.

Letos uplynulo 35 let od začátku soukromého rozhlasového vysílání. Byl jsem u toho, a tak si živě vzpomínám na ideály, se kterými první rozhlasové stanice vysílaly. Na rozdíl od státního rádia, které do té doby exkluzivně pokrývalo rozhlasový prostor, jsme najednou mohli hrát kolik jsme chtěli zahraniční hudby a ani na žánru nezáleželo.

Jamaronu trvalo třináct let cílevědomé práce, než se prodral do špičky české rockové scény, ale singly z poslední doby, jako jsou Gambler, Utíkám a Přísahám, za tu dřinu stály. Kapela si definitivně vytvořila svérázný hudební jazyk, podle kterého je snadno rozeznatelná, a dostatek chytlavých písní, s nimiž může úspěšně utáhnout vyrovnaný samostatný koncert.

SK Sigma Olomouc

Mirai Navrátil se prý osobně postaral o to, aby bylo mé jméno vyškrtnuto ze seznamu pozvaných novinářů na chuchelský Mirai Summer Fest. Nejspíš proto, že jsem někde na jejich poslední opus nepsal nic moc oslavného. Netušil, že je to výzva...

Milý příteli, stěžuješ si, že my hudební novináři všechno škatulkujeme. Že tvoje kapela hraje prostě to, co hraje a je jí jedno, jestli je pop rock nebo folk rock nebo něco jiného.