Kate Fast

Moje tříměsíční štěně border kolie jménem Nixi má doma dvě starší kočky, Míšu a Richarda. Ještě před pár týdny to bylo nepřátelství na život a na smrt. Dnes spolu občas i loví.

Lékaři říkali, že je bojovník. Netušili, kolika bitvám bude jeho rodina ještě čelit. Příběh Adámka, od inkubátoru po dnešek.

Nixi, border kolie, tři měsíce. Moje tříměsíční štěně border kolie jménem Nixi mělo doteď za kamarády jen dvě domácí kočky. Nyní přibyl někdo nový – starší a mnohem klidnější, s vlastní historií, která by sama vydala na knihu.

Border kolie Nixi, necelé tři měsíce. Přihlásily jsme se na první lekci k paní trenérce, obě rozhodnuté vzít to od začátku poctivě. Nixi tam zvládla všechno na jedničku hned napoprvé. Já jsem si odnesla domácí úkol na zbytek života.

Moje jedenáctitýdenní štěně border kolie jménem Nixi samo nepromluví ani slovo, a přesto mě dostalo do stavu, kdy mluvím, i když nemusím – a ani nevím jak.

Moje jedenáctitýdenní štěně border kolie jménem Nixi umí rozložit i tu nejpečlivěji naplánovanou obranu – stačí jí k tomu jeden den, kamera, dva dospělí synové a babička v záloze.

Moje jedenáctitýdenní štěně border kolie jménem Nixi mělo mít promyšlený jídelníček podle všech pravidel nutriční poradkyně. Realita ale vypadá jinak.

Moje desetitýdenní štěně border kolie jménem Nixi, které už stihlo rozeštvat domácí kočky a naučit mě odpočívat, vyrazilo poprvé na výlet obytnou dodávkou. Vrátilo se s bohatým seznamem nových dovedností a jednou nenávratně poškozenou sandálkou.

Před deseti dny se v našem bytě usadilo štěně border kolie jménem Nixi. Od té doby vím, kolik pater má náš dům, kolik seriálů dává ČT1, a taky to, že kočky umí držet protestní hladovku s neuvěřitelnou vytrvalostí.

První týden se štěnětem border kolie, které nikdo neinformoval o existenci plánů, harmonogramů ani opatrného seznamování s vodou.

Kdo se narodí nebo časem onemocní s vadou, kterou si nevybral, často zjistí, že systém veřejného zdravotního pojištění pokrývá jen malou část nákladů. Brýle jsou jen nejviditelnější příklad.

V českých školách sedí přes 129 tisíc dětí, které potřebují zvláštní péči. Vedle každého z nich by měl sedět člověk, který ví, co dělá. Jenže realita inkluze vypadá trochu jinak.

Od trenérského opovrhování „kardiem“ až po 400 kilometrů v nohách za pět měsíců. Jak přežít prvních jedenáct minut klinické smrti na pásu, objevit kouzlo tepové frekvence a pochopit, že běžíš – tedy jsi běžec. I sousedi tě sledují se znepokojením.

Jeden langoš s česnekem, sýrem a kečupem. Jedna účtenka. Jeden chybějící háček nad „š“. A pokuta patnáct set eur.

Seděla u oběda. Přeskládala jídlo na talíři, chvíli se dívala jinam, pak odložila vidličku. „Nejsem moc hladová,“ řekla. Nikdo se moc neptal. Výmluva zněla normálně — jako stovky výmluv před ní. Byl to jen oběd.

Bostonský maraton v roce 1966 zakázal ženám start. Jedna se schovala v křoví a běžela stejně. O rok později se jinou běžkyni pokusil ředitel závodu fyzicky stáhnout z trati.

Byla považována za nejkrásnější ženu Hollywoodu. Utekla fašistickému zbrojaři a během války přišla s nápadem, který se později stal jedním z technických základů bezdrátové komunikace, jak ji známe dnes.

Možná jste o něm slyšely od kamarádky v kavárně. Možná od celebrity, která za pár měsíců shodila patnáct kilo a vypadá o dvacet let mladší. O Ozempicu se mluví čím dál víc — a jako trenérka o něm slýchám od žen, které ho ve skutečnosti nepotřebují.

Začne to nevinně – trochu víc kroků, trochu víc tréninků. A najednou zjistíte, že vás vynechaný den deptá víc než celý špatný týden. O tenké hranici mezi zdravým pohybem a závislostí na výkonu.

Mnoho žen se o ADHD dozví až v perimenopauze nebo menopauze. Celý život fungovaly díky perfekcionismu, kontrole a neviditelnému maskování. Pak ale přijde období, kdy hormony a únava odkryjí, že staré strategie už nestačí.

Čekáte na správnou motivaci jako na autobus, který nejezdí? O tom, proč růžové citáty nefungují, proč je vnitřní válka mezi „chci“ a „dneska ne“ tak vyčerpávající a proč motivace přichází až po akci. Fastovka ze života.