Když vypráví nápověda

Nedávno jsem pro jeden časopis hledala něco úsměvného ze zkoušek, něco, čemu říkám divadelní vejšplechty, a našla jsem text, který jsem si do počítače uložila jako: Kosmická trojka.

Od chvíle, kdy se v neděli 15. února 1976 v Brně otevřela země, uplynulo 50 let. Na tramvajovém ostrůvku v Pekařské ulici, naproti nemocnici u svaté Anny, se tehdy propadl chodník. Do vířící kalné vody spadli dva lidé. Jeden z nich měl štěstí a dočkal se záchrany. Ženu, kterou se nepodařilo včas vytáhnout, už nikdy nikdo neviděl. Osud květinářky Marie Bartošové tak zůstal na dlouhá léta záhadou.

Celé léto jsem vám vypravovala příběhy z klimkovických lázní, tak mě napadlo, připomenout si lázně i v říjnu. S Davidem jsme se dali dohromady hned první den, před přijímací kanceláří. V jídelně nás posadili spolu a naše přátelství mohlo začít. Oba jsme měli po maturitě, oba jsme měli před sebou vysokou školu a co je důležité, ani jeden z nás s nikým nechodil!

Když se mi něco nepovedlo, řekla moje babička, Irenko, není každý den posvícení. Ale jak tě znám, brzy zase bude! Moudře mě uklidnila a ještě mi zvedla sebevědomí.

Když k nám nastoupil nový šéf provozu, způsobil zemětřesení nejenom mezi holkami na dílnách, ale i v našem Bílém domě, jak se odjakživa říká budově, kde jsou kanceláře.

Kde je? Kam se ztratila? A kdy? Ta vaše mužnost totiž zmizela strašně nenápadně. Ještě v roce 1994 vám nechyběla, i v roce 1995 jste ji měli, řekla bych, že jste byli mužní ještě několik let potom a pak najednou - konec. Vaše mužnost byla pryč.

V roce 2005 jsem byla v červenci v lázních v Klimkovicích u Ostravy. Jako každý rok. A už potřetí jsem měla mít ve zdejším kinosále besedu s pacienty, kterou každé léto zorganizuje pan Sedláček, šéf lázeňské kultury.