Kecy a politika

Speciál s Martinem Hálou ze Sinopsis o vlivu války v Perském zálivu na bipolární svět a pozici Číny. Dostal se Donald Trump ve svém válečném tažení do slepé uličky? Bude vítězem jeho současné války komunistická Čína? Jaký vliv na poměry sil v současném vznikajícím bipolárním světě 2.0 bude mít blokáda Hormuzského průlivu? Vydrží déle americké námořnictvo, nebo čínské ropné rezervy, a kdo nakonec vykrvácí první? Probírali jsme s Martinem všechny aspekty konfliktu, které mají vliv spíše na svět kolem Perského zálivu než přímo na situaci na bojišti. Hormuzský průliv je neuralgickým bodem světové globalizace a jeho uzavření je podle Martina milníkem v rozpadu globalizovaného světa, jak ho známe posledních čtyřicet let, a je otázkou, jestli globalizace skončí, nebo vznikne nový model globalizace podle čínských představ.

Změna režimu, nebo jen výměna kulis? To je otázka, která doprovází výsledky voleb v Maďarsku. Zvítězil v nich kritik dosavadního premiéra Orbána, který ovšem z tohoto systému vzešel. Poptávka po antiorbánovi však byla v Maďarsku tak silná, že voliči levice, středu a zčásti i politické pravice akceptovali, že bourat orbánovský systém korupce a ekonomické regulace chce člověk, který byl donedávna členem vládní strany Fidesz. To však není hlavní důvod, proč vítězná volební strana Tisza (53 procent) tak drtivě porazila Fidesz (38 procent). Hlavní příčinou je, že Maďarsko přestalo fungovat ekonomicky a Orbánův stát blahobytu se dostal do slepé uličky. Pár údajů. Sousední Rumunsko mělo v roce 1995 o 30 procent nižší příjem na obyvatele než Maďarsko, ale v roce 2024 je přeskočilo. Vzhledem k tradičnímu despektu Maďarů vůči Rumunům je to tvrdý políček. V osobní spotřebě na hlavu je Maďarsko v EU dokonce poslední se 72 procenty průměru EU. Rumunsko je přitom na 88 procentech. Při vstupu do EU v roce 2004 byl hrubý domácí produkt v Maďarsku na hlavu 65 procent průměru EU, v Česku 72 procent. Dnes je rozdíl mezi oběma zeměmi 15 procentních bodů. A to nejhorší: státní dluh Maďarska osciluje někde mezi 72–82 procenty HDP, což je téměř dvojnásobek než v Česku. Příčinou kromě všeobecné korupce je především přeregulovaná maďarská ekonomika, privilegované podnikání se státní podporou pro určité vrstvy a neuvěřitelně štědrá prorodinná politika, což kontrastuje s tragickým stavem maďarského zdravotnictví. Premiér Orbán tyhle defekty systému dlouho skrýval útoky na Brusel, zvýrazňováním své suverenity rozhodování a kulturními válkami. Ekonomika však nakonec rozhodla. Nemůže se stát, že éra Pétera Magyara bude jen klopýtáním od orbánismu k orbánismu? A co z toho vyplývá pro českou politiku?

„Jako společnost budeme muset všichni více pracovat,“ prohlásil německý ministr financí za sociální demokracii. Narážel tím nejen na dlouhodobou stagnaci Německa, ale především na množství hodin, které v průměru odpracuje průměrný Němec na rozdíl od průměrného Řeka nebo Itala. Reagoval tím také na obrovský nárůst sociálních výdajů, které u našich sousedů tvoří více než 40 procent celkových nákladů státu. Jaká je situace v Česku? O tom jsme si povídali s mladým ambiciózním politikem a současně ekonomem KDU-ČSL Benjaminem Činčilou, který se ve 30 letech pokouší stát prvním místopředsedou lidové strany. Důležitým tématem pro lidovce je také demografie. Minulý týden zveřejnil Český statistický úřad hodnoty za rok 2025, kdy se narodilo 77 600 dětí, přičemž jich zemřelo o 35 tisíc víc. Na druhou stranu Česko nevymírá, protože díky migraci přibylo 42 tisíc občanů, takže v Česku počet obyvatel za pár let překročí hranici 11 miliónů, což nás řadí na osmé místo z 26 v Evropské unii. Přitom demografka Jiřina Kocourková tvrdí, že pokud by plodnost pokračovala na úrovni 1,28 dítěte na ženu jako v minulém roce, odpovídalo by tomu, že by v relativně krátké době skončilo 38 procent žen bezdětných. Poslanec Činčila sice navrhuje různá opatření, ale uvědomuje si jejich malý dosah. Mít děti představuje postoj ke světu a životu, takže vyšší sociální dávky jsou tyto životní strategie schopny ovlivnit jen málo. Do toho přichází umělá inteligence, která vytváří pseudovztahy lidí s neživými věcmi. Jedním z nich by také mohl být avatar, který podle některých optimistů má mít erotický potenciál. Ani to však neřeší demografické a jiné problémy Česka a okolních zemí. S poslancem Činčilou jsme také debatovali o tichém víně, bermudském trojúhelníku české politiky (nízké daně, velký stát a žádné reformy) a o tom, za co by byl poslanec Činčila schopen v Poslanecké sněmovně obstruovat.

Společné zasedání vlád Česka a Slovenska bylo symbolické hned ze dvou důvodů. Závěrečný rozhovor obou premiérů pro XTV nastínil bludnou cestu české zahraniční politiky. Andrej Babiš znovu trval na tom, že stojí o budování společenství V4. To ovšem po faktickém odchodu Polska na protest proti proruské politice Maďarska neexistuje. Stále víc nás zatahuje do nevyhlášené války Viktora Orbána a Roberta Fica s Evropou. Pěkně to bylo vidět na zmíněném rozhovoru, kde se Fico vyjadřoval o lidech z Evropské komise jako o největších nepřátelích. Když si to dáme do souvislosti s tím, jak Maďarsko drží v šachu půjčku EU napadené Ukrajině, napadá jen jediné – tihle lidé chtějí způsobit její bankrot a kapitulaci. Co ovšem na téhle galéře hledá Česko a Babiš, těžko říct. Naladění vládních politiků v Maďarsku a na Slovensku je zralé na to, aby jim vlády zbylých zemí EU řekly: dámy a pánové, nechcete si vypsat referendum o vystoupení z Unie? Opakem by totiž bylo vyloučit příslušnou zemi z EU, ale k tomu jednak nedošlo a zároveň na to není žádný paragraf. Existuje článek 7 smlouvy o EU, který předpokládá zbavení hlasovacích práv členské země, a to za určitých okolností. S tím ovšem musí souhlasit zbylých 26 zemí. Jak vidíme propojení Maďarska a Slovenska, k něčemu takovému by zřejmě nemohlo dojít. Proč v téhle partě má ovšem statovat Česká republika? Kde je nějaký národní zájem? Výsledkem je zahraniční politika, která je přizdisráčská, netransparentní, eroduje porevoluční představy o místu Česka na mapě Evropy a jde na ruku Putinovi.

S Daliborem Balšínkem o svobodě slova a jejich ochráncích. O ekonomické krizi, která se na nás s válkou v Íránu valí, a jaký bude mít vliv na českou politiku. O SPD a jejím úpadku. O tom, jak bude Okamura někým nahrazen, protože není schopen zastavit úpadek SPD, a jestli ho nahradí Radim Fiala nebo Rajchl. A taky o tom, která vláda více manipuluje s investicemi do obrany. A mezi tím o spoustě dalších věcí.

Sto dní uplynulo od odstoupení premiéra Fialy a nástupu Andreje Babiše do vládní Strakovy akademie. Jeden ani po třech měsících nedokáže důstojně odejít z politiky a druhého bombardují populistické sliby, jimiž častoval svého předchůdce. Před pár dny si na videu dokonce zopakovali svůj volební souboj tím, že u Babišovy průhonické Pumpy si vyměňovali ironické pozdravy. Z povolebního vystupování Petra Fialy je velké rozčarování v řadách jeho příznivců. Nedal Martinu Kupkovi, svému nástupci ve funkci předsedy ODS, ani minimum času, aby se projevil, a vytvořil zvláštní stav dvoupředsednictví. Otevřeně sice nekritizuje situaci v ODS, ale navenek se stylizuje do role vůdce protibabišovské opozice. Expremiér Mirek Topolánek na to téma prohlásil, že Kupkovi „bere kyslík“. I Fialovi nakloněná část veřejnosti se domnívala, že si dá alespoň půlroční distanc, promyslí řadu věcí a něco podstatného řekne k příčinám volebního neúspěchu. Petr Fiala se namísto toho tváří, že jedinou jeho chybou byla nedokonalá komunikace s veřejností. Během svého tour po českých médiích neustále opakoval, že Babiš vyhrál volby podvodem, že on vidí za dva roky, často že má menšinový názor, ale nakonec se ukáže, že měl pravdu. Může to tak být, ale v téhle chvíli a v tomto nastavení se Fiala vystavuje řadě otázek: Proč určité věci nevěděl dřív, zvlášť když mu o slabinách vládní politiky i jeho osobně říkala řada lidí? Občanské demokraty také zatěžuje tím, že řadu svých kroků zaměřuje na obhajobu minulé vlády. To je přesně ta věc, která dnes už nikoho nezajímá. O důvod víc, že Fialova éra se mnoha jeho příznivcům logicky jeví jako bezvýchodná cesta od babišismu k babišismu. ODS nemůže donekonečna řešit, jak skvělá, i když nepochopená, byla minulá vláda. Musí vyjít z bludného kruhu fialismu a podívat se do tváře realitě. Ta je taková, že babišovský svět má u voličů jednoznačně převahu. V roce 2021 se shodou náhod nedostala část tohoto světa do Poslanecké sněmovny, ale na podstatě to nic nemění. Opozici ročník 2026 nestačí se spojit. Ona musí oslovit jednak prvovoliče, jichž je každoročně o 100 tisíc v populaci víc. Zároveň musí přesvědčit část nevyhraněného babišovského světa, že nabízí lepší alternativu budoucnosti. Je to sice kruté, ale v tom jim Petr Fiala ve svém dnešním zacykleném nastavení příliš nepomůže.

Před 36 lety začínal Viktor Orbán jako politik, který podporoval protržní reformy, byl protiruský, jeho stranu Fidesz volili mladší lidé a města a byl členem Liberální internacionály, což byla nejvíce proevropská strana. Dnes je představitelem etatistického přístupu k ekonomice, kdy stát rozhoduje o všem, jeho stranu Fidesz volí starší lidé z venkova, je hlavním spojencem Ruska v Evropě a je součástí eurokritické frakce Patrioti pro Evropu. Jak se přihodí, že jedna strana si kompletně vymění voličskou základnu i hlavní myšlenky, které stály u jejího zrodu? Příběh Orbána je příběhem člověka, který využil šance a z okrajové, generační politické strany udělal mluvčího hlavního myšlenkového proudu maďarského národa. Jeho nepochopitelná zahraniční politika ve stylu nejsme Východ ani Západ vychází z toho, jak významná část Maďarů stále pojímá svou existenci, z toho, jak na sebe hledí prizmatem někdejší uherské velikosti. Faktem ovšem je, že Maďarsko je národ, kterému setrvale ubývá obyvatel, není žádný velký ekonomický gigant, nemá jaderné zbraně ani silné IT firmy. Jeho politika všech azimutů může být pro současnou ruskou nebo americkou administrativu výhodná, ale vesměs platí, že plní funkci užitečných idiotů. To je výsledek pokusů hrát ve vyšší váhové kategorii, než jí přísluší. Neznamená to, že Orbán a jeho strana nemají někdy pravdu, jako v případě migrační krize. Podstatné je, že minimálně od ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 řada zemí nepovažuje Maďarsko za svého spojence, ale spíš problémového partnera, který neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nenajde. A jak dopadnou letošní parlamentní volby? Jaká jsou zákoutí složitého maďarského volebního zákona? O těchto a dalších věcech s hungaristou Petrem Ballou.

Za posledních 10 let se v Česku sešly tři dvěstěpadesátitisícové demonstrace a všechny měl na svědomí spolek Milión chvilek pro demokracii v čele s Mikulášem Minářem. Podle některých kritiků ta letošní neměla jasný politický záměr. To je ovšem nepochopení, o co „chvilkařům“ jde. Tohle uskupení se skládá z lidí názorově jak z politické pravice, tak levice, kteří se vesměs neangažují v politických stranách, ale jde jim o něco, co by se dalo nazvat kvalitou demokracie. To, že je některý ministr horší nebo lepší, není předmětem jejich zájmu. Chvilkaři se aktivizují jako hnutí ve chvíli, kdy se začíná zpochybňovat zahraničněpolitická orientace Česka nebo podstatné náležitosti demokratického státu. Jejich kritici tvrdí: a proč jste nevystoupili, když začala aféra Dozimetr nebo bitcoin? Odpověď může být tato: kvůli těmto aférám jejich hlavní protagonisté odešli z politiky a hlavní viníci jsou vyšetřováni nebo čekají na soudní řízení. A hlavně: nikdo z viníků se neskrýval za poslaneckou imunitu. Smyslem sobotní demonstrace na Letné nebylo peskovat Babišovu vládu za to, že plní svůj program. Nebyla to nespokojenost s výsledkem voleb. Smyslem bylo upozornit na bezpečnostní rizika spojená se zahraničněpolitickými vazbami některých lidí na Rusko. Plus pokus říct, že kvalita demokracie souvisí s kvalitou nezávislých médií, a postátnění České televize nebo rozhlasu tuto kvalitu rozhodně nezvýší. V podcastu také rozebíráme kontroverzní Minářův návrh, aby opoziční strany zvážily možnost tolerovat menšinovou vládu hnutí ANO výměnou za zmírnění zahraniční a bezpečnostní politiky plus posílení nezávislosti veřejnoprávních médií. Je to realistické? Měl by o to Andrej Babiš vůbec zájem? O těchto a dalších věcech v novém podcastu Kecy a politika.

Speciál s Vláďou Foltánem o aféře Epstein. Vláďa je publicista, který se dlouhodobě zabývá americkou politikou a v posledních letech se podrobně věnuje událostem kolem Jeffreyho Epsteina. Dělá k tématu pravidelný přehled z amerických médií na síti X a zároveň k tomu zveřejnil několik obsáhlých textů. Kde se vzal Jeffrey Epstein? Jak se mu povedlo tak dlouho vyhýbat spravedlnosti a vytvářet rozsáhlou síť VIP klientů, politiků a businessmanů, aniž by si toho někdo všiml? Jak probíhalo jeho první stíhání na Floridě a jak se mu povedlo vyklouznout? Co se odehrávalo během jeho téměř dvacetiletého přátelství s Donaldem Trumpem? Spáchal sebevraždu a jaké jsou důvody mnoha konspirací kolem jeho smrti? Proč republikáni tak dlouho slibovali zveřejnění všech dokumentů a pak od toho ustoupili? Chytili se do své pasti kolem pedofilního spiknutí demokratů, kterou šířili přes deset let? A mnoho dalších podrobností o celé aféře, která zdaleka nekončí.

I politika má své cykly. Po uvolnění politických poměrů vesměs následuje utahování šroubů. Éry liberalizace jsou vystřídány obdobím zvýšené státní kontroly. Jeden takový sešup zažíváme nyní. V posledním podcastu se to pokoušíme demonstrovat na několika vládních zákonech. Nade vším stojí zákon o registraci subjektů se zahraničními vazbami, který nese všechny znaky obdobného Putinova zákona z roku 2012. Ruský prezident tento zákon přijal v přímé reakci na demonstrace ruské veřejnosti v letech 2011/12, které kritizovaly zmanipulované volby a návrat jeho osoby do prezidentské funkce. Zákon ve své filozofii vychází z jednoho proudu ruských dějin, chápajícího Západ jako zdroj zkaženosti a úpadku. Proto je veškerá podpora ze Západu v duchu této logiky chápána jako pokus zničit „matičku Rus“. Co s touto protizápadní obsesí má společného Česká republika, která většinu svých dějin byla tím Západem, nebo přinejmenším jeho dynamicky se rozvíjející periferií? Proč se připojujeme k zemím jako Maďarsko, Slovensko, Gruzie nebo Kyrgyzstán, které zákony o „zahraničních agentech“ chtějí zastrašit společnost navázanou na mezinárodní svět? Nejde o peníze českých daňových poplatníků, jak o tom mluví Andrej Babiš. Jde o kontrolu a buzeraci lidí, což se – paradoxně – vede v duchu boje za svobodu slova. Rusko přitom minimálně od roku 2012 vede subverzivní boj proti téhle republice a podporuje a platí řadu dezinformačních kanálů. To je optika celé téhle vlády – mráz nepřichází z Kremlu, ale z Bruselu.

Donald Trump je více než rok prezidentem Spojených států. Za tu dobu stačil podniknout útoky na teroristické Húsíje, útočící na dopravu v Rudém moři, asistoval u dvanáctidenního bombardování jaderných kapacit v Íránu, nechal unést venezuelského diktátora Madura a dnes zaútočil na Írán. S expertem na Spojené státy Martinem Weissem se pokoušíme odpovědět na to, jaká je zahraniční politika USA a čím se prezident Trump liší od neokonzervativců, snažících se intervenovat všude ve světě. Historik Timothy Snyder po jednání s Putinem řekl, že je to beránek v rouše vlčím. Platí to i po Venezuele a Íránu? Jaké je skutečné pozadí aféry Epstein a jak se realita zveřejněných dokumentů liší od někdejších konspiračních teorií? Zabýváme se také radikálními proudy v americké politice, ať už jde o MAGA nebo radikální levičáky typu kongresmanky Cortézové nebo newyorského starosty Mamdaniho. Jak se přihodilo, že tito lidé mají takový vliv v tradičních stranách? V poslední části rozebíráme zvláštní mediální fenomén podcasterů Tuckera Carlsona a Joea Rogana, které sledují desítky miliónů lidí. Je Carlson prázdná hlava a rozhodla prezidentské volby neúčast Kamaly Harrisové u Rogana? Analytik Weiss si myslí, že ano.

Podcastu Kecy a politika se dostal do rukou dokument s názvem Memorandum o prohloubení spolupráce mezi Slovenskou a Českou republikou. Vyplývá z něj, že premiéři Fico a Babiš chtějí koordinovat energetickou politiku obou států a zároveň vytvořit blízký tandem při hlasování na úrovni různých evropských institucí a spolků. Navzdory tomu, že Slovensko jde podle vzoru orbánovského Maďarska cestou budování autoritativní demokracie. Ptáme se: čím je z hlediska českých národních zájmů výhodné takto prohlubovat spolupráci s ficovským Slovenskem? O důvod víc, že Slovensko je v rámci EU i NATO v absolutní izolaci a rozhodlo se svou energetickou a zahraniční politiku orientovat na Rusko. Pěkně se to ukázalo během diplomatické roztržky s novou nizozemskou vládou, která si do svého programového prohlášení dala, že Slovensko a Maďarsko aktivně podkopávají jednotu Evropy, a proto je nutné se takovým státům postavit. Otázka zní: je v českém národním zájmu pomáhat Slovensku z izolace? Co tím jako stát získáme? A jaké zájmy Andreje Babiše za tím stojí? Souvisí to se znečištěným územím po bratislavské chemičce Istrochem, které vlastní Andrej Babiš? Když tuto oblast v roce 2002 privatizoval, měl vynaložit více než pět miliard korun na její vyčištění po komunistické éře. Krátce po volbách v říjnu 2025 jednal se slovenským ministrem životního prostředí Tarabou, který mu chce na tyto účely dát dotaci v řádu 8–17 miliard. Jde o tyto a jiné byznysové zájmy lidí kolem Babiše, které vedou novou českou vládu k prohlubování spolupráce? A proč si Babiš do své vlády vzal Ivana Bednárika, který většinu své profesní dráhy dělal pro lidi napojené na Rusko? Z těchto a dalších věcí, které v podcastu rozebíráme, vyvozujeme, že v Česku pomalu, ale jistě začal pochod k autoritativnímu státu. Kdy začne útok na soudy, bezpečnostní složky a média? V řadě věcí už k tomu došlo. A jak zareaguje nebabišovská část české společnosti?

Speciál o Íránu s Lenkou Martínkovou z Fakulty mezinárodních vztahů Masarykovy univerzity. Dal se čekat útok na Írán teď, nebo byla lepší příležitost v lednu nebo minulý rok? Má Donald Trump nějaký plán, nebo se nechal k útoku zmanipulovat izraelským premiérem? Dá se Írán porazit, nebo je to sázka na jeho rozpad? Mohl by takový rozpad skončit vleklou válkou, jakou známe z Jugoslávie? Je možné, že všichni Trumpa podceňujeme a útok na Írán je součástí geniálního plánu proti Číně a Rusku, který začal už útokem na Venezuelu? V epizodě padlo mnoho dalších otázek ohledně aktuální situace na Blízkém východě a vlivu probíhajícího konfliktu na situaci v České republice, Evropě i v celém světě.

Z některých vládních médií jsme se mohli dozvědět, že Andrej Babiš nejen přepisuje parametry státu, ale přímo připravuje revoluci v řízení státu. V čem má spočívat? Oddělme dvě úrovně – evropskou a českou. Na té první Andrej Babiš v posledních týdnech objel evropské špičky v čele s Francií a Itálií a ujistil je, že chce patřit do hlavního proudu evropské politiky, který usiluje o revizi systému obchodování s povolenkami a zmírnění překotných ekologických regulací. Člověk by Babiše pochválil, kdyby přitom nevytvářel systematický dojem, že on vede evropský proud usilující o změkčení některých opatření těžce dopadajících na evropský průmysl. To na české úrovni se rozhodl, že se nezakecá. Z nějakého zvláštního důvodu začal ve státní správě likvidovat lidi spjaté ne s Fialovou garniturou, ale dlouholeté špičkové úředníky ve státní správě a manažery státních firem. Zároveň začíná zahlcovat Poslaneckou sněmovnu zákony přijímanými ve zrychleném řízení. Postup je lehký – najde si „bílé koně“ z řad poslanců, kteří vezmou vládní zákon a naoko ho předloží sněmovně jako poslaneckou iniciativu. Díky tomu obejdou meziresortní připomínkové řízení. K velkým zákonům tohoto období patří fakticky nová pozemková reforma. Jinak řečeno, Babiš chce zavést předkupní právo na prodej zemědělské půdy pro nájemce. Dodejme, že největším nájemcem půdy je dnes Agrofert. Zároveň vytvořil funkci potravinového ombudsmana, který bude přes stát tlačit na řetězce, aby dávaly potravinářům a zemědělcům více peněz. Vše se děje pod legendou boje proti vysokým maržím supermarketů. Jeho ministr spravedlnosti Tejc současně přináší nejtvrdší možnou verzi zákona o zabavování nelegálně nabytého majetku. Už nebude nutný rozsudek soudu, ale „důvodné podezření“, že někdo neoprávněně cosi získal. Policie má – podle ministra vnitra Metnara – mít povinnost aktivně tyto majetky vyhledávat a pronikat i do těch nejsoukromějších databází. Vyhledávání se má dít mimo jiné i na základě udání. Proti tomu se sice postavil bývalý nejvyšší státní zástupce Stříž, ale jeho nástupkyně Bradáčová tento totalizující přístup radostně přijala. Ministr Tejc zase prohlásil, že „slušní lidé se nemají čeho bát“. Je to právě naopak. Slušní lidé by se bát měli. Ne snad zatčení a zabavení majetku, ale buzerace a pronikání do soukromí ze strany policie a státních zástupců, kteří mají dostat takové pravomoci, že to narušuje ústavní právo člověka na soukromí. Do toho Andrej Babiš svým ministrům rozděluje peníze do jejich resortů způsobem, aby bylo jasné, kdo „drží kasu“. Jeho způsob, kdy veřejně tvrdí, že záleží jen na něm, kdo kolik peněz dostane, vysílá veřejnosti signál: stačí zavolat a projevit loajalitu a peníze se vždycky najdou. Je to takový pozdně středověký způsob řízení státu.

Tématem speciálu bude pátrání po sedmi miliardách korun neoprávněně vyplacených dotací za léta 2017–2021, které by podle rozsudků soudů měl holding Agrofert vrátit českému státu. Celé téma se pokoušíme rozplést s bývalým ministrem zemědělství Markem Výborným. Exministr před rokem reagoval na průlomové rozsudky Nejvyššího správního a Ústavního soudu. Na jejich základě nechal externí firmou vyčíslit celkové náklady a stanovil postup vymáhání. Následně přišla nová politická garnitura reprezentovaná ministrem zemědělství Šebestyánem, který v účtovacím období 2017–2022 jako šéf platební agentury SZIF měl rozdělování dotací na starosti. A začaly se dít věci. Nejdříve vznikla fáma, že analýza auditorské firmy ohledně vyplácených peněz se ztratila. Pak šéf kanceláře ministra Felčárek zveřejnil na stránkách ministerstva prohlášení, že všechno je právně jinak. Tak rozhodné postavení se proti výrokům soudů Česko ještě nezažilo. Další konflikt nás čeká, až si Evropská komise udělá audit způsobu, jakým Andrej Babiš zaparkoval Agrofert ve svěřenském fondu RSVP trust. Pokud konstatuje, že to opět neodpovídá zákonu o střetu zájmů, a česká strana to bude ignorovat, může dojít k pozastavení všech zemědělských dotací z evropských fondů. Přetahování o dotace v režimu 2.0 opět začíná.

Jsou to přesně čtyři roky, kdy Rusové vtrhli na Ukrajinu. Při dnešním hodnocení celého konfliktu většina z nás ztrácí perspektivu. Ještě v létě 2022 drželi Rusové 29 procent ukrajinského území. Pak byli vytlačeni a dnes ovládají necelých 20 procent, včetně Krymu, který získali už v roce 2014. Jak napsal slovenský generál Macko v Právu, za stejné čtyři roky před osmdesáti lety Rusové přešli z Moskvy až do Berlína. Jejich dnešní trápení s Ukrajinou se rozhodně vítězstvím nazvat nedá. V podcastu se tentokrát především zabýváme dopadem války na českou politiku. Češi byli shodou okolností první, kteří zažili vlivové působení této země. Stalo se to mezi lety 2007/2008, když Rusové u nás rozpoutali hybridní operaci Ne základnám, které se účastnily různé zájmové skupiny tvořící dodnes základ proruské vlivové síly v Česku. Z tohoto prostředí vznikly po roce 2010 desítky webů, které šířily to, čemu se v odborných kruzích říká konspiritualismus – zvláštní směs konspiračních teorií, nedůvěry v oficiální vědu, zdravotní a finanční systém, a to vše spojené s obrodou člověka ve stylu new age. V době covidu se tyto skupiny radikalizovaly a když přišla ruská invaze na Ukrajinu, vytvořil se už silný proud odmítající pomoc Ukrajině. Této společenské skupině se začalo říkat dezoláti a právě pod jejich vlivem Andrej Babiš převzal radikální rétoriku založenou na shazování ukrajinského odporu ve jménu ideologie míru, za čímž se skrývá kapitulační přežívání jako národní strategie. Povolebním spojením s těmito silami se premiér Babiš dostal do kleští, takže musí stále dělat větší a větší ústupky SPD ve jménu jednoty vládní koalice. Podlehne nakonec Okamurovi a Rajchlovi?

Před dvěma týdny prohlásil, že přepracovaný návrh státního rozpočtu je protizákonný, šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Ve speciálu podcastu Kecy a politika s ním probíráme postavení jeho úřadu, který má vykonávat nezávislý dohled nad rozpočtovou politikou a být svým způsobem hlídačem rozpočtové disciplíny. Po tomto prohlášení následovala poznámka Andreje Babiše, že by jeho úřad mohl být zrušen. To následně potvrdil náměstek ministryně financí Petr Mach (SPD). O co jde? Jaké má pravomoci tento úřad a jak se liší od podobných institucí v evropských zemích? Proč Česko nevytváří rezervy, když ekonomika roste o pěkných 2,6 procenta HDP? Jak vnímá Hampl sousední Německo, které se podle něj změnilo z rozpočtového jestřába v ekonomiku, která se nedávno poměrně hodně zadlužila? Jak by měl být ideálně složen státní rozpočet? Je zdravé, když většinu rozpočtu tvoří penze a sociální dávky? Bylo by vhodné znovu vrátit superhrubou mzdu? Měli by čeští politici disciplínu a byli by schopni tyto nové prostředky vyčlenit pouze na silniční a železniční infrastrukturu? A přivede do rozpočtu nové příjmy elektronická evidence tržeb (EET), kterou nedávno představila Alena Schillerová?

Některé kroky lídrů hnutí Motoristé sobě, Petra Macinky a Filipa Turka, vyvolaly už před třemi týdny silné protestní hnutí. To se minulou neděli znovu připomnělo ve 410 z 625 českých a moravských měst. To, co bylo původně reakcí na neuctivé SMS zprávy hlavě státu, přešlo do obav o zahraničněpolitickou orientaci země a nesouhlas s autokratickými tendencemi. Mimo jiné s pokusem zničit nezávislost České televize a rozhlasu. Do této atmosféry vhodili Motoristé další dva granáty. Petr Macinka na mnichovské bezpečnostní konferenci vyprovokoval debatu s americkou exministryní Clintonovou a polským ministrem zahraničí Sikorským. Příliš z toho bylo cítit, že provokace je pro něj vstupenkou do určitých amerických kruhů, které na svých sociálních sítích neopominuly tento konflikt zvýraznit. Macinka jednak vstoupil do americké kulturní debaty a současně na sebe upozornil ve snaze získat politické krytí v trumpovských kruzích. To je jeho věc. Zároveň je ovšem ministrem zahraničních věcí Česka, jehož národní zájmy by měl hájit. Otázkou je, jestli tahle profilace mu pomůže, nebo nahraje mezi hlavními evropskými spojenci. Absurdní pak byla jeho polemika ohledně demokratického deficitu uvnitř EU. Znamená to, že by si ho představoval odstranit tím, že by se Unie proměnila ve federaci s jedním premiérem, parlamentem a vládou? To jistě ne. V tomto směru by si ministr zahraničí měl říct, o co usiluje, a navíc ne arogantním způsobem. Jeho strana současně představila nového ministra životního prostředí Igora Červeného. Neministr Turek vzápětí nového ministra shodil slovy, že bude plnit, co mu na očích uvidí. Znamená to, že dvojministra Macinku, působícího dosud ve dvou resortech, nahradí dva ministři na jednom resortu? Experimenty Motoristů s parlamentní demokracií evidentně neberou konce.

Speciál s Arpádem Soltészem o vznikající uherské unii Maďarů, Slováků a Čechů. Vyhraje Viktor Orbán dubnové volby, nebo skončí v exilu? Jaký vliv bude mít jeho případný pád na jeho spojence v Bratislavě a Praze? Jaký bude mít vliv šokující schůzka Roberta Fica s Donaldem Trumpem na další směřování Slovenska? Dál jsme probírali ekonomické problémy Slovenska a Maďarska a šance na vytvoření něčeho, co by se dalo nazvat uherská unie, do které chce Andrej zatáhnout i Rakousko, aby v ní nebyl sám se dvěma orientálními vládci. A protože Arpád je vtipný člověk s rozhledem, tak došlo na spoustu dalších veselých historek.

Novou ekonomickou strategii vlády poodhalil na TV Nova premiér Babiš, když řekl, že Česká republika je ještě málo zadlužená, a navrhl zrušit Národní rozpočtovou radu (NRR), která ze zákona dohlíží na fiskální politiku vlády. Dodejme, že to byl sám Andrej Babiš, který zákonem z roku 2017 o rozpočtové odpovědnosti tuto instituci zřídil. Za Fialovy vlády to byla právě NRR v čele s Mojmírem Hamplem, která nejvíce kritizovala rozpočtové přeslapy ministra financí Stanjury. Vycházel přitom ze zákona, který jasně určuje mantinely rozpočtové odpovědnosti. Je příznačné, že nejnadšenější čtenářkou analýz NRR byla právě Alena Schillerová. Dnes, kdy se dostala do vlády, nejen její šéf, ale i její náměstek Petr Mach volají po jejím zrušení. Připomíná to situaci, kdy někdo ve fotbale oznamuje, že když se zruší rozhodčí, vyhnou se obě mužstva pískání ofsajdů. Problém je, že šéf NRR Hampl řekl na adresu zákona o státním rozpočtu na rok 2026 zhruba toto: „Tak, jak nová vláda nastavila parametry tohoto zákona, jde o nelegální postup, který je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti.“ Otázkou je, je dostatečná autorita na to, aby vládě řekl: „Tudy cesta nevede.“ Takže co dělat, když jsou Babišovi voliči zřejmě spokojeni, ale je to v rozporu se zákonem? Zrušíme tedy zákon a s ním i Národní rozpočtovou radu, navrhuje Babiš. Připomíná to perského krále, který zabíjel posly špatných zpráv. Andreji Babišovi ani nic jiného nezbyde, protože on i ministryně financí se pokoušejí o zvláštní voodoo ekonomickou strategii. Jinak řečeno, chtějí snižovat daně (firemní), chtějí zvyšovat sociální dávky a důchody a zároveň musí dodržovat zákon o rozpočtové odpovědnosti, který sám Andrej Babiš jako ministr financí přijal. Neexistuje způsob, jak dodržet jedno nebo druhé. Vlastně ano, existuje. Mohou zkusit se magicky zaříkávat a do zmenšeniny Mojmíra Hampla píchat jehličky v naději, že změní jeho postoje. A když ne, tak ho zrušíme.

Spoluzakladatel a předseda spolku Milión chvilek pro demokracii Mikuláš Minář snil v éře vzestupu hnutí o tom, že sesbírá milión podpisů za lepší politiku. Během několika let jich však získali přes 400 tisíc. O šest let později jejich spolek během dvou měsíců sesbíral třičtvrtě miliónu. Jak sám řekl, až to bude milión, uspořádají setkání příznivců na pražské Letné. Rozhodně příští neděli chtějí v různých obcích a městech uspořádat lokální vystoupení nejen na podporu prezidenta, ale i jako protest proti reorientaci české zahraniční politiky a útokům na prezidenta republiky. V podcastu se s Mikulášem Minářem bavíme také o řadě osobních témat. Co v životě hledá? Jaké má profesní ambice? Co pro něho znamená koučink, který se stal jeho profesí? Není to jen jiná forma světského náboženství bez Boha? V další části hovoříme o tom, jak je demokracie celosvětově na ústupu a jestli – jak říká Petr Pithart – jsme skutečně možná poslední, kdo ji ještě zažijí.

Statisícová demonstrace na Staroměstském a Václavském náměstí nebyla jen důsledkem textových zpráv ministra zahraničí Macinky, které prezident Pavel označil za vydírání. Šlo maximálně o poslední kapku, kterou přetekl pohár trpělivosti části české veřejnosti s Babišovou vládou. O co šlo? Už řadu týdnů je část společnosti znejistěna z toho, kam se ubírá český stát. Začalo to reorientací zahraniční politiky a orientací na autoritativní režimy Slovenska a Maďarska. Zatímco část západních zemí a Polsko uvažuje o užší integraci bezpečnostní politiky, mluví český premiér stále o spolupráci s Maďary a Slováky ve V3. Jejich proputinovská politika nás ovšem tahá na Balkán, kde Češi nemají žádné zájmy. Stále víc se taky orientace těchto zemí na autoritativní režimy začíná projevovat v utužování vnitřní politiky. V Česku se to například demonstruje pokusem postátnit Českou televizi. V jistém smyslu je to spor mezi reprezentanty českých a uherských politických tradic. Nebo ještě jinak - mezi těmi, kteří chtějí stát posunout k autoritativním metodám řízení. Je na každém, co si vybere. Pražská demonstrace byla hlasitým NE těch, co nechtějí systém omezené demokracie.

Záznam z vyhlašování Výročních cen podcastu Kecy a politika a udělení Zlatých kozenek. Speciálními hosty jsou Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice, básník Petr Soukup, Sebastian Lang se svou kapelou Pondělníci.

Babišova vláda se od začátku pohybuje v odlišné situaci než po roce 2017. Do popředí vstupuje zahraniční politika, hlavně vztahy uvnitř Evropy a se Spojenými státy. To všechno na pozadí chaosu, který do mezinárodní politiky vnesl americký prezident Donald Trump. Ten se nakonec ukázal jako „beránek v rouše vlka“, jak ho vtipně označil historik Timothy Snyder. Řekl, že na převzetí Grónska nepoužije násilí, ale i tak rozhodil vztahy s tradičními evropskými spojenci. Napadá: kdo je – obrazně řečeno – vlastně Donald Trump? Když vezmeme oblíbená srovnání s politiky starého Říma, je spíše Caligulou, nebo Nerem? Chladným provokatérem, který pohrdá procedurami a rozdělením moci? Anebo císařem, který proslul tím, že se považoval za natolik výjimečného, že si nárokoval, aby ho všichni milovali? To česká zahraniční politika se „vaří“ stále stejným způsobem. Část vládní koalice si jako rukojmí vnitropolitických bojů vzala Ukrajinu. Jinak řečeno, Motoristé ve své – možná oprávněné – válce s prezidentem Pavlem odmítají poskytnout Ukrajině čtyři bojové letouny L-159. Navzdory tomu, že Ukrajina je chce koupit, navzdory tomu, že vedení armády už před několika měsíci řeklo, že se bez nich obejde. Andrej Babiš podle všeho už vypsal neoficiální výběrové řízení na nového ministra obrany a funkci předsedy vlivného bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. První snaživci se už hlásí. A jak to všechno dopadne?

Speciál s nově zvoleným předsedou ODS Martinem Kupkou. O tom, jestli bude jako doposud každý předseda ODS někdy premiérem. Jaké byly největší chyby vlády a ODS v posledních letech. Jestli měl Stanjura s Blažkem odejít dřív a jestli Petr Fiala trváním na konsensu za každou cenu nezmrazil život ve straně. Jak chce zapojit příznivce a veřejnost do rozhodování ve straně a jestli pro ně budou otevřeny i primárky. Jaké budou nově povolené frakce v ODS a jaká bude jejich úloha v tvorbě politiky a spousta dalších témat, která čekají nového předsedu.

Tentokrát nabízíme 100 minut debat o nejkrizovějších oblastech současného světa. Hostem je politolog Jan Železný, výkonný ředitel Centra asijských a pacifických studií na CEVRO Univerzitě. V podcastu probíráme, jestli jsme skutečně svědky systémové změny v Íránu, jestli tamní situaci světová média příliš nehodnotí podle života ve velkých městech, do jaké míry má náboženský režim podporu na vesnicích a jestli tamní 47letá islámská diktatura nebyla jen křížovou cestou od jedné světské monarchie Rézy Páhlavího ke druhé. Únos prezidenta Madura ve Venezuele zase srovnáváme s akcí Američanů v prosinci 1989, kdy odvlekli z Panamy vojenského diktátora Noriegu, který do USA pašoval drogy. A znovu se ptáme: nebyl venezuelský pokus o „socialismus 21. století“, jak to nazval diktátor Chávez, jen omylem, který přivedl bohatou zemi k chudobě? Tyto dva konflikty vyvolávají další otázku: nedojde k invazi Číny na Tchaj-wan? Jan Železný soudí, že by to znamenalo neuvěřitelnou katastrofu pro mezinárodní obchod, následné sankce a zchudnutí celých částí světa, včetně Evropy. Je to černý scénář roku 2026.

Šest stran dnešní vládní koalice vytváří v posledních týdnech dojem, že každé kolo chce jet jiným směrem. V těchto sporech nejde v první řadě o osobní nevraživosti a ambice. Spory, které nám vládní koalice demonstruje, vycházejí z konfliktu systémových a antisystémových sil uvnitř vlády. Schematicky řečeno: na jedné straně je antisystémová SPD, na druhé ANO a Motoristé. Nicméně i uvnitř ANO dochází ke štěpení systém/antisystém a lídr Motoristů Filip Turek také není standardní představitel systému parlamentní demokracie. Jde tuhle šestikolku uřídit? Zkušenosti z Rakouska, kde radikálně populističtí Svobodní byli v posledních třiceti letech dvakrát u moci, ukazují, že sladit systém a antisystém jde jen na určitou dobu. Tyto vlády smetou nejen vnitřní rozpory, ale i skandály, které většinou vycházejí z politiků z řad antisystému. Na pondělní tiskové konferenci po zasedání koaliční rady (a těsně před zasedáním vlády) prohlásil Tomio Okamura, že koaliční rada bude před zasedáním vlády jí vždycky dávat úkoly. To je ovšem v rozporu s celoživotním založením Andreje Babiše a jeho představou o výkonu moci. Tyhle a další výroky zřejmě bude schopen poslouchat do chvíle, kdy vládní poslanci odhlasují jeho nevydání do rukou soudní moci. Co bude potom, o tom můžeme jen spekulovat. Stejně jako o tom, jak dlouho může vydržet zvláštní struktura řízení, kterou hodlá nominální ministr životního prostředí Petr Macinka zavést v resortu životního prostředí. Stručně řečeno, chce do ministerské kanceláře posadit vládního zmocněnce Filipa Turka, který bude jakýmsi stínovým ministrem životního prostředí. Dokdy tento výkon vládní moci vydrží?

Speciál s Matějem Schneiderem z podcastu Redneck o současné trumpovské Americe. Jak sám Matěj po natáčení řekl, nakonec jsme toho probrali docela dost. Jak se má člověk v Česku dívat na dnešní Ameriku a jak jí rozumět? Je to pořád pilíř západní civilizace a náš spojenec? Myslí Donald Trump vážně všechno, co říká, nebo je to jen „bannonovská mlha“, za kterou si dělá byznys pro svou rodinu? Chce se Amerika skutečně vrátit k předválečnému izolacionismu, nebo má pořád imperiální choutky? Bude po venezuelské akci pokračovat i jinde? Jak se má v takovém světě chovat Česká republika? Chápe vůbec Evropa, co Trump dělá, a jsou její reakce správné, nebo Trumpa analyzuje špatně a její doufání v jeho konec je chyba, protože Amerika se momentálně mění na dekády? A mnoho dalších témat o americké politice dneška.

Předvolebním heslem Motoristů byl slogan: „Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše.“ Mottem dnešního podcastu by naopak mohlo být: „Kdo pohlídá Okamuru?“ Šéf českého parlamentu totiž vyvolal aférku s mezinárodním pozadím, když kritizoval Západ, že se snaží vyvolat třetí světovou válku, a na adresu okupované Ukrajiny naopak pronášel kritické soudy. Budou tyto výstupy součástí politického fungování Babišovy vlády v příštích čtyřech letech? Podstatou všeho je, že SPD není politická strana, ale názorový kmen. A Tomio Okamura není předseda strany, ale kmenový náčelník. To s sebou nese určitou zátěž. Přes takto orientované protestní a antisystémové voliče se můžete poměrně snadno dostat do parlamentu. Vládnout se s tím však dá jen obtížně. Když máte voličskou základnu stmelenou neustálým nadáváním, vyvoláváním viníků a obětí a mobilizací proti vnějšímu nepříteli, jeví se vám každý vládní kompromis jako zrada. Když kandidát SPD na funkci ministra obrany řekl o válce na Ukrajině věc, která pobouřila hard core příznivce SPD, musel ji nejdříve potupně odvolat, aby následně sám Okamura jeho slova ještě jednou „potřel“ ve svém novoročním projevu. Na něm nebyl ani tak zajímavý proruský postoj, jako naprostá nenávist k Západu jako našim spojencům. A Andrej Babiš usedavě mlčí. Bude jiný, až mu vládní poslanci v únoru odhlasují nevydání k soudnímu řízení? Jak se chce chovat na jednání 18 států tzv. koalice ochotných v Paříži? A udrží muniční iniciativu, kterou chce Okamura vymést z ministerstva obrany?

V roce 2010 se objevila věc, bez níž si dnes nedokážeme představit svůj život – chytrý mobil. Stal se dveřmi k internetu a komunikaci se světem. Po 15 letech jsme svědky celosvětového tažení politiků proti mobilům. Důvod? Neexistuje sice shoda lékařů, že mobilní technologie prokazatelně škodí zdraví, přestože se tuší, že přispívají k epidemii duševních problémů zejména u mladých lidí. Rozhodně je shoda na tom, že v základních a středních školách se podílejí na destrukci výuky a narušují koncentraci žáků a studentů. O těchto a dalších věcech si v podcastu Kecy a politika povídáme s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou, která spoluzaložila iniciativu Digibalanc. Loňská studie ministerstva zdravotnictví z Nizozemí ukázala, že 27 procent mladých se cítí být závislých na mobilu – a podstatné je, že jim v tom není dobře. Mobilní komunikace z velké části lidí dělá tak trochu ADHD děti, které se nejsou schopné zkoncentrovat, jsou nervní, stále něco ťukají do mobilů a rozposílají dalším. Slavný teoretik médií McLuhan geniálně popsal nástup elektronických médií už v sedmdesátých letech, jejichž prodloužením jsou chytré mobily a sociální sítě. McLuhan tvrdil, že není důležité, co s médiem děláme, ale co toto médium dělá s námi. Z tohoto úhlu pohledu je jednoznačným ziskem používání mobilů akčnost, s níž můžeme komunikovat s celým světem. Záporným rysem je narušené soustředění a horší schopnost pohybovat se v reálném čase. Přestože ve více než dvaceti zemích Evropské unie přijímají různá opatření k omezování používání mobilů během školní výuky, v Česku dodnes nezačala ani veřejná debata o tomto problému. Podcast Kecy a politika se rozhovorem s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou pokouší toto téma otevřít.

Je další konec roku. V podcastu Kecy a politika je to už třetí rok po sobě spojeno s vyhlašováním nominací na politický bizár. Pečlivě jsme shromažďovali výroky, činy a uřeknutí českých politiků a všechno seřadili do 11 nominací. O vítězích rozhodnete vy sami svým hlasováním na www.kecyapolitika.cz. Nabízíme vám více než třicet politických počinů, které by člověk na jednu stranu raději vytlačil z mysli. Na druhou stranu je před Silvestrem, takže proč bychom se netěšili… Tento podcast bude takový malý nominační večer. Navrhneme a okomentujeme jednotlivé počiny a vy si s tím už na naší webové stránce dělejte, co chcete. Doufáme, že vás to pobaví. Je to hra, ale jako většina her i tato by měla mít své vítěze. Sami jsme zvědaví na to, koho, co a proč si vyberete. A když se nebudete moci rozhodnout, vezměte si k ruce siderické kyvadélko. Stejně jeho ovládání bude dříve nebo později zavedeno do škol. Nebo o tom alespoň takhle mluvil Petr Cibulka. Hodně štěstí v novém roce.

S Jaroslavem Bílkem z Institutu politologických studií FSV UK. Jaroslav Bílek výzkumně působil na University of Notre Dame v USA nebo na UNAN Managua v Nikaragui. Ve svém výzkumu se věnuje volební manipulaci, vojenským převratům a autokratům v politice. Původně jsme chtěli mluvit hlavně o vůdci Venezuely Madurovi a jeho režimu, ale nakonec nás aktuální události přivedly k mnoha dalším otázkám. Odhodlá se Donald Trump k plnohodnotné invazi? Jsou argumenty o drogovém režimu skutečné, nebo se jedná o přípravu na válku? A bude válka kvůli drogám, nebo kvůli surovinám? Jaká je vlastně strategie Trumpa ohledně Latinské Ameriky? Co je Monroova doktrína? Odvolává se skutečně Trump na ni, nebo spíše na její rozšířenou doktrínu prezidenta Theodora Roosevelta? Je skutečně možné, aby USA ovládaly celý kontinent a vybudovaly tzv. „Pevnost Amerika“ a rozdělily si svět s Čínou a Ruskem? To všechno jsme probírali, a mnoho dalších témat týkajících se vztahu USA a Latinské Ameriky i současných kroků trumpovské vlády ve Washingtonu.

Vše, co jste o podcastu Kecy a politika nevěděli a nebáli jste se zeptat! Jak se Petros s Bohoušem usmiřují po hádce? Jak to má Petros s Kateřinou Brožovou? Bude někdy politika jako dřív? A jakou vánočku upekla Karolína?

Do vánočního speciálu Kecy a politika jsme si pozvali youtubera Jana Špačka, vítěze prestižní soutěže Křišťálová lupa v kategorii Video. Kdo tuto cenu vlastně dostal? Už samotný výraz obličeje tohoto člověka připomíná předčasně zestárlého muže, do jehož rysů se vlily všechny rozpaky a úzkosti generace Z. Poznávacím znamením této digi legendy je, že doma nosí zásadně papuče z leopardí kůže. Pokud to ovšem není jen imitace. A není tento „starý mladý“ sám imitací? Co takhle britského herce Sachy Barona Cohena a jeho nesmrtelné postavy Borata? Nebo se jedná o nevlastního syna slavného francouzského herce Pierra Richarda? Velký blondýn s černou botou z Kroměříže? I tak ho mnozí pro jeho humor jdoucí do protipohybu vnímají. Seriálový major Zeman by se ho zeptal: Kdo jsi, Jene Špačku? Komik, nebo záškodník? Na tyto a další otázky nám dotyčný odpoví ve speciálu podcastu Kecy a politika.

Včera byla jmenována nová vláda, dnes a zítra zasedne a den nato odjede premiér Babiš na zasedání Evropské rady do Bruselu. Hlavním bodem má být rozhodnutí o tom, jak financovat válčící Ukrajinu. Andrej Babiš už minulý týden při cestě po západní Evropě zjistil, že bezpečnostní hrozby ze strany Ruska jsou větší, než si původně myslel. Snad každá země čelí větším či menším provokacím ze strany Ruska. Německý kancléř Merz po desítkách dronových provokací kolem největších letišť rozhodl, že budou vybavena obranným protidronovým zařízením. Nemluvě už o drobnostech, které ve druhé polovině roku narušily vzdušný prostor Polska, Rumunska, Moldavska a Estonska a které byly prokazatelně ruské. Moskva také nese odpovědnost za nedávné sabotáže na polských železnicích. Nikdo neříká, že Rusko chce vyprovokovat třetí světovou válku s NATO. Jeho cílem je narušovat jednotu zemí Severoatlantické aliance a v jednu chvíli dokázat, že neplatí článek 5 o společné obraně. Tím by NATO fakticky ztratilo smysl své existence a s ním by se zhroutila celá bezpečnostní architektura západní a střední Evropy. Za této situace premiér Babiš evidentně bere zpátečku ve své kritice viníků ukrajinské války. Vhodným partnerem, který bude vyvažovat proruské síly ve své vládě, je prezident Petr Pavel. Jak se jejich vztah nakonec vyvine?

V minulém speciálu Kecy a politika mluvil Petros Michopulos se svým hostem o ruské válce na Ukrajině z hlediska velké politiky. Stálá spolupracovnice našeho podcastu, Lenka Klicperová, nabízí originální pohled na tuto válku přímo z frontové linie. Před 3 dny se vrátila z Ukrajiny a konstatuje: na tanky, děla a rakety zapomeňte. Téměř každý měsíc se mění charakter války na Ukrajině, nyní dominuje zcela jiný typ dronů než před půl rokem. Trendem dneška jsou optovláknové drony, které zcela mění logistiku celé války. Téměř vyřazují tradiční zásobování vojáků na liniích střetu prostřednictvím aut. O zásobování jídlem a zbraněmi se starají jiné typy dronů vytvářející letecké mosty. „Tentokrát jsem si na Ukrajině připadala jako v nějakém dystopickém filmu. Většina střetů se odehrává ve vzduchu, nad silnicemi jsou desítky kilometrů protidronových sítí a laboratorní vývoj antizbraní je neuvěřitelně rychlý.“ Co platilo včera, už neplatí dnes a vůbec ne zítra. Na základě svých zkušeností novinářka serveru Reporterky.cz také popisuje městský život v týlu fronty. Tyto regiony sice byznysově ožívají, ale současně k sobě přitahují drogy a prostituci. Každá válka má své vítězné a poražené regiony. K těm vítězným paradoxně patří západní Ukrajina, zvláště někdejší region Podkarpatské Rusi, zažívající stavební a průmyslový boom, protože se sem stahují lidé z východu Ukrajiny. Klicperová na příkladu řady vojáků ukazuje motivace, které vedou ukrajinské vojáky k tomu, že nerezignují a zůstávají na svých pozicích.