Kecy a politika

Speciál o Íránu s Lenkou Martínkovou z Fakulty mezinárodních vztahů Masarykovy univerzity. Dal se čekat útok na Írán teď, nebo byla lepší příležitost v lednu nebo minulý rok? Má Donald Trump nějaký plán, nebo se nechal k útoku zmanipulovat izraelským premiérem? Dá se Írán porazit, nebo je to sázka na jeho rozpad? Mohl by takový rozpad skončit vleklou válkou, jakou známe z Jugoslávie? Je možné, že všichni Trumpa podceňujeme a útok na Írán je součástí geniálního plánu proti Číně a Rusku, který začal už útokem na Venezuelu? V epizodě padlo mnoho dalších otázek ohledně aktuální situace na Blízkém východě a vlivu probíhajícího konfliktu na situaci v České republice, Evropě i v celém světě.

Z některých vládních médií jsme se mohli dozvědět, že Andrej Babiš nejen přepisuje parametry státu, ale přímo připravuje revoluci v řízení státu. V čem má spočívat? Oddělme dvě úrovně – evropskou a českou. Na té první Andrej Babiš v posledních týdnech objel evropské špičky v čele s Francií a Itálií a ujistil je, že chce patřit do hlavního proudu evropské politiky, který usiluje o revizi systému obchodování s povolenkami a zmírnění překotných ekologických regulací. Člověk by Babiše pochválil, kdyby přitom nevytvářel systematický dojem, že on vede evropský proud usilující o změkčení některých opatření těžce dopadajících na evropský průmysl. To na české úrovni se rozhodl, že se nezakecá. Z nějakého zvláštního důvodu začal ve státní správě likvidovat lidi spjaté ne s Fialovou garniturou, ale dlouholeté špičkové úředníky ve státní správě a manažery státních firem. Zároveň začíná zahlcovat Poslaneckou sněmovnu zákony přijímanými ve zrychleném řízení. Postup je lehký – najde si „bílé koně“ z řad poslanců, kteří vezmou vládní zákon a naoko ho předloží sněmovně jako poslaneckou iniciativu. Díky tomu obejdou meziresortní připomínkové řízení. K velkým zákonům tohoto období patří fakticky nová pozemková reforma. Jinak řečeno, Babiš chce zavést předkupní právo na prodej zemědělské půdy pro nájemce. Dodejme, že největším nájemcem půdy je dnes Agrofert. Zároveň vytvořil funkci potravinového ombudsmana, který bude přes stát tlačit na řetězce, aby dávaly potravinářům a zemědělcům více peněz. Vše se děje pod legendou boje proti vysokým maržím supermarketů. Jeho ministr spravedlnosti Tejc současně přináší nejtvrdší možnou verzi zákona o zabavování nelegálně nabytého majetku. Už nebude nutný rozsudek soudu, ale „důvodné podezření“, že někdo neoprávněně cosi získal. Policie má – podle ministra vnitra Metnara – mít povinnost aktivně tyto majetky vyhledávat a pronikat i do těch nejsoukromějších databází. Vyhledávání se má dít mimo jiné i na základě udání. Proti tomu se sice postavil bývalý nejvyšší státní zástupce Stříž, ale jeho nástupkyně Bradáčová tento totalizující přístup radostně přijala. Ministr Tejc zase prohlásil, že „slušní lidé se nemají čeho bát“. Je to právě naopak. Slušní lidé by se bát měli. Ne snad zatčení a zabavení majetku, ale buzerace a pronikání do soukromí ze strany policie a státních zástupců, kteří mají dostat takové pravomoci, že to narušuje ústavní právo člověka na soukromí. Do toho Andrej Babiš svým ministrům rozděluje peníze do jejich resortů způsobem, aby bylo jasné, kdo „drží kasu“. Jeho způsob, kdy veřejně tvrdí, že záleží jen na něm, kdo kolik peněz dostane, vysílá veřejnosti signál: stačí zavolat a projevit loajalitu a peníze se vždycky najdou. Je to takový pozdně středověký způsob řízení státu.

Tématem speciálu bude pátrání po sedmi miliardách korun neoprávněně vyplacených dotací za léta 2017–2021, které by podle rozsudků soudů měl holding Agrofert vrátit českému státu. Celé téma se pokoušíme rozplést s bývalým ministrem zemědělství Markem Výborným. Exministr před rokem reagoval na průlomové rozsudky Nejvyššího správního a Ústavního soudu. Na jejich základě nechal externí firmou vyčíslit celkové náklady a stanovil postup vymáhání. Následně přišla nová politická garnitura reprezentovaná ministrem zemědělství Šebestyánem, který v účtovacím období 2017–2022 jako šéf platební agentury SZIF měl rozdělování dotací na starosti. A začaly se dít věci. Nejdříve vznikla fáma, že analýza auditorské firmy ohledně vyplácených peněz se ztratila. Pak šéf kanceláře ministra Felčárek zveřejnil na stránkách ministerstva prohlášení, že všechno je právně jinak. Tak rozhodné postavení se proti výrokům soudů Česko ještě nezažilo. Další konflikt nás čeká, až si Evropská komise udělá audit způsobu, jakým Andrej Babiš zaparkoval Agrofert ve svěřenském fondu RSVP trust. Pokud konstatuje, že to opět neodpovídá zákonu o střetu zájmů, a česká strana to bude ignorovat, může dojít k pozastavení všech zemědělských dotací z evropských fondů. Přetahování o dotace v režimu 2.0 opět začíná.

Jsou to přesně čtyři roky, kdy Rusové vtrhli na Ukrajinu. Při dnešním hodnocení celého konfliktu většina z nás ztrácí perspektivu. Ještě v létě 2022 drželi Rusové 29 procent ukrajinského území. Pak byli vytlačeni a dnes ovládají necelých 20 procent, včetně Krymu, který získali už v roce 2014. Jak napsal slovenský generál Macko v Právu, za stejné čtyři roky před osmdesáti lety Rusové přešli z Moskvy až do Berlína. Jejich dnešní trápení s Ukrajinou se rozhodně vítězstvím nazvat nedá. V podcastu se tentokrát především zabýváme dopadem války na českou politiku. Češi byli shodou okolností první, kteří zažili vlivové působení této země. Stalo se to mezi lety 2007/2008, když Rusové u nás rozpoutali hybridní operaci Ne základnám, které se účastnily různé zájmové skupiny tvořící dodnes základ proruské vlivové síly v Česku. Z tohoto prostředí vznikly po roce 2010 desítky webů, které šířily to, čemu se v odborných kruzích říká konspiritualismus – zvláštní směs konspiračních teorií, nedůvěry v oficiální vědu, zdravotní a finanční systém, a to vše spojené s obrodou člověka ve stylu new age. V době covidu se tyto skupiny radikalizovaly a když přišla ruská invaze na Ukrajinu, vytvořil se už silný proud odmítající pomoc Ukrajině. Této společenské skupině se začalo říkat dezoláti a právě pod jejich vlivem Andrej Babiš převzal radikální rétoriku založenou na shazování ukrajinského odporu ve jménu ideologie míru, za čímž se skrývá kapitulační přežívání jako národní strategie. Povolebním spojením s těmito silami se premiér Babiš dostal do kleští, takže musí stále dělat větší a větší ústupky SPD ve jménu jednoty vládní koalice. Podlehne nakonec Okamurovi a Rajchlovi?

Před dvěma týdny prohlásil, že přepracovaný návrh státního rozpočtu je protizákonný, šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Ve speciálu podcastu Kecy a politika s ním probíráme postavení jeho úřadu, který má vykonávat nezávislý dohled nad rozpočtovou politikou a být svým způsobem hlídačem rozpočtové disciplíny. Po tomto prohlášení následovala poznámka Andreje Babiše, že by jeho úřad mohl být zrušen. To následně potvrdil náměstek ministryně financí Petr Mach (SPD). O co jde? Jaké má pravomoci tento úřad a jak se liší od podobných institucí v evropských zemích? Proč Česko nevytváří rezervy, když ekonomika roste o pěkných 2,6 procenta HDP? Jak vnímá Hampl sousední Německo, které se podle něj změnilo z rozpočtového jestřába v ekonomiku, která se nedávno poměrně hodně zadlužila? Jak by měl být ideálně složen státní rozpočet? Je zdravé, když většinu rozpočtu tvoří penze a sociální dávky? Bylo by vhodné znovu vrátit superhrubou mzdu? Měli by čeští politici disciplínu a byli by schopni tyto nové prostředky vyčlenit pouze na silniční a železniční infrastrukturu? A přivede do rozpočtu nové příjmy elektronická evidence tržeb (EET), kterou nedávno představila Alena Schillerová?

Některé kroky lídrů hnutí Motoristé sobě, Petra Macinky a Filipa Turka, vyvolaly už před třemi týdny silné protestní hnutí. To se minulou neděli znovu připomnělo ve 410 z 625 českých a moravských měst. To, co bylo původně reakcí na neuctivé SMS zprávy hlavě státu, přešlo do obav o zahraničněpolitickou orientaci země a nesouhlas s autokratickými tendencemi. Mimo jiné s pokusem zničit nezávislost České televize a rozhlasu. Do této atmosféry vhodili Motoristé další dva granáty. Petr Macinka na mnichovské bezpečnostní konferenci vyprovokoval debatu s americkou exministryní Clintonovou a polským ministrem zahraničí Sikorským. Příliš z toho bylo cítit, že provokace je pro něj vstupenkou do určitých amerických kruhů, které na svých sociálních sítích neopominuly tento konflikt zvýraznit. Macinka jednak vstoupil do americké kulturní debaty a současně na sebe upozornil ve snaze získat politické krytí v trumpovských kruzích. To je jeho věc. Zároveň je ovšem ministrem zahraničních věcí Česka, jehož národní zájmy by měl hájit. Otázkou je, jestli tahle profilace mu pomůže, nebo nahraje mezi hlavními evropskými spojenci. Absurdní pak byla jeho polemika ohledně demokratického deficitu uvnitř EU. Znamená to, že by si ho představoval odstranit tím, že by se Unie proměnila ve federaci s jedním premiérem, parlamentem a vládou? To jistě ne. V tomto směru by si ministr zahraničí měl říct, o co usiluje, a navíc ne arogantním způsobem. Jeho strana současně představila nového ministra životního prostředí Igora Červeného. Neministr Turek vzápětí nového ministra shodil slovy, že bude plnit, co mu na očích uvidí. Znamená to, že dvojministra Macinku, působícího dosud ve dvou resortech, nahradí dva ministři na jednom resortu? Experimenty Motoristů s parlamentní demokracií evidentně neberou konce.

Speciál s Arpádem Soltészem o vznikající uherské unii Maďarů, Slováků a Čechů. Vyhraje Viktor Orbán dubnové volby, nebo skončí v exilu? Jaký vliv bude mít jeho případný pád na jeho spojence v Bratislavě a Praze? Jaký bude mít vliv šokující schůzka Roberta Fica s Donaldem Trumpem na další směřování Slovenska? Dál jsme probírali ekonomické problémy Slovenska a Maďarska a šance na vytvoření něčeho, co by se dalo nazvat uherská unie, do které chce Andrej zatáhnout i Rakousko, aby v ní nebyl sám se dvěma orientálními vládci. A protože Arpád je vtipný člověk s rozhledem, tak došlo na spoustu dalších veselých historek.

Novou ekonomickou strategii vlády poodhalil na TV Nova premiér Babiš, když řekl, že Česká republika je ještě málo zadlužená, a navrhl zrušit Národní rozpočtovou radu (NRR), která ze zákona dohlíží na fiskální politiku vlády. Dodejme, že to byl sám Andrej Babiš, který zákonem z roku 2017 o rozpočtové odpovědnosti tuto instituci zřídil. Za Fialovy vlády to byla právě NRR v čele s Mojmírem Hamplem, která nejvíce kritizovala rozpočtové přeslapy ministra financí Stanjury. Vycházel přitom ze zákona, který jasně určuje mantinely rozpočtové odpovědnosti. Je příznačné, že nejnadšenější čtenářkou analýz NRR byla právě Alena Schillerová. Dnes, kdy se dostala do vlády, nejen její šéf, ale i její náměstek Petr Mach volají po jejím zrušení. Připomíná to situaci, kdy někdo ve fotbale oznamuje, že když se zruší rozhodčí, vyhnou se obě mužstva pískání ofsajdů. Problém je, že šéf NRR Hampl řekl na adresu zákona o státním rozpočtu na rok 2026 zhruba toto: „Tak, jak nová vláda nastavila parametry tohoto zákona, jde o nelegální postup, který je v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti.“ Otázkou je, je dostatečná autorita na to, aby vládě řekl: „Tudy cesta nevede.“ Takže co dělat, když jsou Babišovi voliči zřejmě spokojeni, ale je to v rozporu se zákonem? Zrušíme tedy zákon a s ním i Národní rozpočtovou radu, navrhuje Babiš. Připomíná to perského krále, který zabíjel posly špatných zpráv. Andreji Babišovi ani nic jiného nezbyde, protože on i ministryně financí se pokoušejí o zvláštní voodoo ekonomickou strategii. Jinak řečeno, chtějí snižovat daně (firemní), chtějí zvyšovat sociální dávky a důchody a zároveň musí dodržovat zákon o rozpočtové odpovědnosti, který sám Andrej Babiš jako ministr financí přijal. Neexistuje způsob, jak dodržet jedno nebo druhé. Vlastně ano, existuje. Mohou zkusit se magicky zaříkávat a do zmenšeniny Mojmíra Hampla píchat jehličky v naději, že změní jeho postoje. A když ne, tak ho zrušíme.

Spoluzakladatel a předseda spolku Milión chvilek pro demokracii Mikuláš Minář snil v éře vzestupu hnutí o tom, že sesbírá milión podpisů za lepší politiku. Během několika let jich však získali přes 400 tisíc. O šest let později jejich spolek během dvou měsíců sesbíral třičtvrtě miliónu. Jak sám řekl, až to bude milión, uspořádají setkání příznivců na pražské Letné. Rozhodně příští neděli chtějí v různých obcích a městech uspořádat lokální vystoupení nejen na podporu prezidenta, ale i jako protest proti reorientaci české zahraniční politiky a útokům na prezidenta republiky. V podcastu se s Mikulášem Minářem bavíme také o řadě osobních témat. Co v životě hledá? Jaké má profesní ambice? Co pro něho znamená koučink, který se stal jeho profesí? Není to jen jiná forma světského náboženství bez Boha? V další části hovoříme o tom, jak je demokracie celosvětově na ústupu a jestli – jak říká Petr Pithart – jsme skutečně možná poslední, kdo ji ještě zažijí.

Statisícová demonstrace na Staroměstském a Václavském náměstí nebyla jen důsledkem textových zpráv ministra zahraničí Macinky, které prezident Pavel označil za vydírání. Šlo maximálně o poslední kapku, kterou přetekl pohár trpělivosti části české veřejnosti s Babišovou vládou. O co šlo? Už řadu týdnů je část společnosti znejistěna z toho, kam se ubírá český stát. Začalo to reorientací zahraniční politiky a orientací na autoritativní režimy Slovenska a Maďarska. Zatímco část západních zemí a Polsko uvažuje o užší integraci bezpečnostní politiky, mluví český premiér stále o spolupráci s Maďary a Slováky ve V3. Jejich proputinovská politika nás ovšem tahá na Balkán, kde Češi nemají žádné zájmy. Stále víc se taky orientace těchto zemí na autoritativní režimy začíná projevovat v utužování vnitřní politiky. V Česku se to například demonstruje pokusem postátnit Českou televizi. V jistém smyslu je to spor mezi reprezentanty českých a uherských politických tradic. Nebo ještě jinak - mezi těmi, kteří chtějí stát posunout k autoritativním metodám řízení. Je na každém, co si vybere. Pražská demonstrace byla hlasitým NE těch, co nechtějí systém omezené demokracie.

Záznam z vyhlašování Výročních cen podcastu Kecy a politika a udělení Zlatých kozenek. Speciálními hosty jsou Markéta Lukášková a Lucie Petráková z podcastu Chumelenice, básník Petr Soukup, Sebastian Lang se svou kapelou Pondělníci.

Babišova vláda se od začátku pohybuje v odlišné situaci než po roce 2017. Do popředí vstupuje zahraniční politika, hlavně vztahy uvnitř Evropy a se Spojenými státy. To všechno na pozadí chaosu, který do mezinárodní politiky vnesl americký prezident Donald Trump. Ten se nakonec ukázal jako „beránek v rouše vlka“, jak ho vtipně označil historik Timothy Snyder. Řekl, že na převzetí Grónska nepoužije násilí, ale i tak rozhodil vztahy s tradičními evropskými spojenci. Napadá: kdo je – obrazně řečeno – vlastně Donald Trump? Když vezmeme oblíbená srovnání s politiky starého Říma, je spíše Caligulou, nebo Nerem? Chladným provokatérem, který pohrdá procedurami a rozdělením moci? Anebo císařem, který proslul tím, že se považoval za natolik výjimečného, že si nárokoval, aby ho všichni milovali? To česká zahraniční politika se „vaří“ stále stejným způsobem. Část vládní koalice si jako rukojmí vnitropolitických bojů vzala Ukrajinu. Jinak řečeno, Motoristé ve své – možná oprávněné – válce s prezidentem Pavlem odmítají poskytnout Ukrajině čtyři bojové letouny L-159. Navzdory tomu, že Ukrajina je chce koupit, navzdory tomu, že vedení armády už před několika měsíci řeklo, že se bez nich obejde. Andrej Babiš podle všeho už vypsal neoficiální výběrové řízení na nového ministra obrany a funkci předsedy vlivného bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. První snaživci se už hlásí. A jak to všechno dopadne?

Speciál s nově zvoleným předsedou ODS Martinem Kupkou. O tom, jestli bude jako doposud každý předseda ODS někdy premiérem. Jaké byly největší chyby vlády a ODS v posledních letech. Jestli měl Stanjura s Blažkem odejít dřív a jestli Petr Fiala trváním na konsensu za každou cenu nezmrazil život ve straně. Jak chce zapojit příznivce a veřejnost do rozhodování ve straně a jestli pro ně budou otevřeny i primárky. Jaké budou nově povolené frakce v ODS a jaká bude jejich úloha v tvorbě politiky a spousta dalších témat, která čekají nového předsedu.

Tentokrát nabízíme 100 minut debat o nejkrizovějších oblastech současného světa. Hostem je politolog Jan Železný, výkonný ředitel Centra asijských a pacifických studií na CEVRO Univerzitě. V podcastu probíráme, jestli jsme skutečně svědky systémové změny v Íránu, jestli tamní situaci světová média příliš nehodnotí podle života ve velkých městech, do jaké míry má náboženský režim podporu na vesnicích a jestli tamní 47letá islámská diktatura nebyla jen křížovou cestou od jedné světské monarchie Rézy Páhlavího ke druhé. Únos prezidenta Madura ve Venezuele zase srovnáváme s akcí Američanů v prosinci 1989, kdy odvlekli z Panamy vojenského diktátora Noriegu, který do USA pašoval drogy. A znovu se ptáme: nebyl venezuelský pokus o „socialismus 21. století“, jak to nazval diktátor Chávez, jen omylem, který přivedl bohatou zemi k chudobě? Tyto dva konflikty vyvolávají další otázku: nedojde k invazi Číny na Tchaj-wan? Jan Železný soudí, že by to znamenalo neuvěřitelnou katastrofu pro mezinárodní obchod, následné sankce a zchudnutí celých částí světa, včetně Evropy. Je to černý scénář roku 2026.

Šest stran dnešní vládní koalice vytváří v posledních týdnech dojem, že každé kolo chce jet jiným směrem. V těchto sporech nejde v první řadě o osobní nevraživosti a ambice. Spory, které nám vládní koalice demonstruje, vycházejí z konfliktu systémových a antisystémových sil uvnitř vlády. Schematicky řečeno: na jedné straně je antisystémová SPD, na druhé ANO a Motoristé. Nicméně i uvnitř ANO dochází ke štěpení systém/antisystém a lídr Motoristů Filip Turek také není standardní představitel systému parlamentní demokracie. Jde tuhle šestikolku uřídit? Zkušenosti z Rakouska, kde radikálně populističtí Svobodní byli v posledních třiceti letech dvakrát u moci, ukazují, že sladit systém a antisystém jde jen na určitou dobu. Tyto vlády smetou nejen vnitřní rozpory, ale i skandály, které většinou vycházejí z politiků z řad antisystému. Na pondělní tiskové konferenci po zasedání koaliční rady (a těsně před zasedáním vlády) prohlásil Tomio Okamura, že koaliční rada bude před zasedáním vlády jí vždycky dávat úkoly. To je ovšem v rozporu s celoživotním založením Andreje Babiše a jeho představou o výkonu moci. Tyhle a další výroky zřejmě bude schopen poslouchat do chvíle, kdy vládní poslanci odhlasují jeho nevydání do rukou soudní moci. Co bude potom, o tom můžeme jen spekulovat. Stejně jako o tom, jak dlouho může vydržet zvláštní struktura řízení, kterou hodlá nominální ministr životního prostředí Petr Macinka zavést v resortu životního prostředí. Stručně řečeno, chce do ministerské kanceláře posadit vládního zmocněnce Filipa Turka, který bude jakýmsi stínovým ministrem životního prostředí. Dokdy tento výkon vládní moci vydrží?

Speciál s Matějem Schneiderem z podcastu Redneck o současné trumpovské Americe. Jak sám Matěj po natáčení řekl, nakonec jsme toho probrali docela dost. Jak se má člověk v Česku dívat na dnešní Ameriku a jak jí rozumět? Je to pořád pilíř západní civilizace a náš spojenec? Myslí Donald Trump vážně všechno, co říká, nebo je to jen „bannonovská mlha“, za kterou si dělá byznys pro svou rodinu? Chce se Amerika skutečně vrátit k předválečnému izolacionismu, nebo má pořád imperiální choutky? Bude po venezuelské akci pokračovat i jinde? Jak se má v takovém světě chovat Česká republika? Chápe vůbec Evropa, co Trump dělá, a jsou její reakce správné, nebo Trumpa analyzuje špatně a její doufání v jeho konec je chyba, protože Amerika se momentálně mění na dekády? A mnoho dalších témat o americké politice dneška.

Předvolebním heslem Motoristů byl slogan: „Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše.“ Mottem dnešního podcastu by naopak mohlo být: „Kdo pohlídá Okamuru?“ Šéf českého parlamentu totiž vyvolal aférku s mezinárodním pozadím, když kritizoval Západ, že se snaží vyvolat třetí světovou válku, a na adresu okupované Ukrajiny naopak pronášel kritické soudy. Budou tyto výstupy součástí politického fungování Babišovy vlády v příštích čtyřech letech? Podstatou všeho je, že SPD není politická strana, ale názorový kmen. A Tomio Okamura není předseda strany, ale kmenový náčelník. To s sebou nese určitou zátěž. Přes takto orientované protestní a antisystémové voliče se můžete poměrně snadno dostat do parlamentu. Vládnout se s tím však dá jen obtížně. Když máte voličskou základnu stmelenou neustálým nadáváním, vyvoláváním viníků a obětí a mobilizací proti vnějšímu nepříteli, jeví se vám každý vládní kompromis jako zrada. Když kandidát SPD na funkci ministra obrany řekl o válce na Ukrajině věc, která pobouřila hard core příznivce SPD, musel ji nejdříve potupně odvolat, aby následně sám Okamura jeho slova ještě jednou „potřel“ ve svém novoročním projevu. Na něm nebyl ani tak zajímavý proruský postoj, jako naprostá nenávist k Západu jako našim spojencům. A Andrej Babiš usedavě mlčí. Bude jiný, až mu vládní poslanci v únoru odhlasují nevydání k soudnímu řízení? Jak se chce chovat na jednání 18 států tzv. koalice ochotných v Paříži? A udrží muniční iniciativu, kterou chce Okamura vymést z ministerstva obrany?

V roce 2010 se objevila věc, bez níž si dnes nedokážeme představit svůj život – chytrý mobil. Stal se dveřmi k internetu a komunikaci se světem. Po 15 letech jsme svědky celosvětového tažení politiků proti mobilům. Důvod? Neexistuje sice shoda lékařů, že mobilní technologie prokazatelně škodí zdraví, přestože se tuší, že přispívají k epidemii duševních problémů zejména u mladých lidí. Rozhodně je shoda na tom, že v základních a středních školách se podílejí na destrukci výuky a narušují koncentraci žáků a studentů. O těchto a dalších věcech si v podcastu Kecy a politika povídáme s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou, která spoluzaložila iniciativu Digibalanc. Loňská studie ministerstva zdravotnictví z Nizozemí ukázala, že 27 procent mladých se cítí být závislých na mobilu – a podstatné je, že jim v tom není dobře. Mobilní komunikace z velké části lidí dělá tak trochu ADHD děti, které se nejsou schopné zkoncentrovat, jsou nervní, stále něco ťukají do mobilů a rozposílají dalším. Slavný teoretik médií McLuhan geniálně popsal nástup elektronických médií už v sedmdesátých letech, jejichž prodloužením jsou chytré mobily a sociální sítě. McLuhan tvrdil, že není důležité, co s médiem děláme, ale co toto médium dělá s námi. Z tohoto úhlu pohledu je jednoznačným ziskem používání mobilů akčnost, s níž můžeme komunikovat s celým světem. Záporným rysem je narušené soustředění a horší schopnost pohybovat se v reálném čase. Přestože ve více než dvaceti zemích Evropské unie přijímají různá opatření k omezování používání mobilů během školní výuky, v Česku dodnes nezačala ani veřejná debata o tomto problému. Podcast Kecy a politika se rozhovorem s Michaelou Mlíčkovou Jelínkovou pokouší toto téma otevřít.

Je další konec roku. V podcastu Kecy a politika je to už třetí rok po sobě spojeno s vyhlašováním nominací na politický bizár. Pečlivě jsme shromažďovali výroky, činy a uřeknutí českých politiků a všechno seřadili do 11 nominací. O vítězích rozhodnete vy sami svým hlasováním na www.kecyapolitika.cz. Nabízíme vám více než třicet politických počinů, které by člověk na jednu stranu raději vytlačil z mysli. Na druhou stranu je před Silvestrem, takže proč bychom se netěšili… Tento podcast bude takový malý nominační večer. Navrhneme a okomentujeme jednotlivé počiny a vy si s tím už na naší webové stránce dělejte, co chcete. Doufáme, že vás to pobaví. Je to hra, ale jako většina her i tato by měla mít své vítěze. Sami jsme zvědaví na to, koho, co a proč si vyberete. A když se nebudete moci rozhodnout, vezměte si k ruce siderické kyvadélko. Stejně jeho ovládání bude dříve nebo později zavedeno do škol. Nebo o tom alespoň takhle mluvil Petr Cibulka. Hodně štěstí v novém roce.

S Jaroslavem Bílkem z Institutu politologických studií FSV UK. Jaroslav Bílek výzkumně působil na University of Notre Dame v USA nebo na UNAN Managua v Nikaragui. Ve svém výzkumu se věnuje volební manipulaci, vojenským převratům a autokratům v politice. Původně jsme chtěli mluvit hlavně o vůdci Venezuely Madurovi a jeho režimu, ale nakonec nás aktuální události přivedly k mnoha dalším otázkám. Odhodlá se Donald Trump k plnohodnotné invazi? Jsou argumenty o drogovém režimu skutečné, nebo se jedná o přípravu na válku? A bude válka kvůli drogám, nebo kvůli surovinám? Jaká je vlastně strategie Trumpa ohledně Latinské Ameriky? Co je Monroova doktrína? Odvolává se skutečně Trump na ni, nebo spíše na její rozšířenou doktrínu prezidenta Theodora Roosevelta? Je skutečně možné, aby USA ovládaly celý kontinent a vybudovaly tzv. „Pevnost Amerika“ a rozdělily si svět s Čínou a Ruskem? To všechno jsme probírali, a mnoho dalších témat týkajících se vztahu USA a Latinské Ameriky i současných kroků trumpovské vlády ve Washingtonu.

Vše, co jste o podcastu Kecy a politika nevěděli a nebáli jste se zeptat! Jak se Petros s Bohoušem usmiřují po hádce? Jak to má Petros s Kateřinou Brožovou? Bude někdy politika jako dřív? A jakou vánočku upekla Karolína?

Do vánočního speciálu Kecy a politika jsme si pozvali youtubera Jana Špačka, vítěze prestižní soutěže Křišťálová lupa v kategorii Video. Kdo tuto cenu vlastně dostal? Už samotný výraz obličeje tohoto člověka připomíná předčasně zestárlého muže, do jehož rysů se vlily všechny rozpaky a úzkosti generace Z. Poznávacím znamením této digi legendy je, že doma nosí zásadně papuče z leopardí kůže. Pokud to ovšem není jen imitace. A není tento „starý mladý“ sám imitací? Co takhle britského herce Sachy Barona Cohena a jeho nesmrtelné postavy Borata? Nebo se jedná o nevlastního syna slavného francouzského herce Pierra Richarda? Velký blondýn s černou botou z Kroměříže? I tak ho mnozí pro jeho humor jdoucí do protipohybu vnímají. Seriálový major Zeman by se ho zeptal: Kdo jsi, Jene Špačku? Komik, nebo záškodník? Na tyto a další otázky nám dotyčný odpoví ve speciálu podcastu Kecy a politika.

Včera byla jmenována nová vláda, dnes a zítra zasedne a den nato odjede premiér Babiš na zasedání Evropské rady do Bruselu. Hlavním bodem má být rozhodnutí o tom, jak financovat válčící Ukrajinu. Andrej Babiš už minulý týden při cestě po západní Evropě zjistil, že bezpečnostní hrozby ze strany Ruska jsou větší, než si původně myslel. Snad každá země čelí větším či menším provokacím ze strany Ruska. Německý kancléř Merz po desítkách dronových provokací kolem největších letišť rozhodl, že budou vybavena obranným protidronovým zařízením. Nemluvě už o drobnostech, které ve druhé polovině roku narušily vzdušný prostor Polska, Rumunska, Moldavska a Estonska a které byly prokazatelně ruské. Moskva také nese odpovědnost za nedávné sabotáže na polských železnicích. Nikdo neříká, že Rusko chce vyprovokovat třetí světovou válku s NATO. Jeho cílem je narušovat jednotu zemí Severoatlantické aliance a v jednu chvíli dokázat, že neplatí článek 5 o společné obraně. Tím by NATO fakticky ztratilo smysl své existence a s ním by se zhroutila celá bezpečnostní architektura západní a střední Evropy. Za této situace premiér Babiš evidentně bere zpátečku ve své kritice viníků ukrajinské války. Vhodným partnerem, který bude vyvažovat proruské síly ve své vládě, je prezident Petr Pavel. Jak se jejich vztah nakonec vyvine?

V minulém speciálu Kecy a politika mluvil Petros Michopulos se svým hostem o ruské válce na Ukrajině z hlediska velké politiky. Stálá spolupracovnice našeho podcastu, Lenka Klicperová, nabízí originální pohled na tuto válku přímo z frontové linie. Před 3 dny se vrátila z Ukrajiny a konstatuje: na tanky, děla a rakety zapomeňte. Téměř každý měsíc se mění charakter války na Ukrajině, nyní dominuje zcela jiný typ dronů než před půl rokem. Trendem dneška jsou optovláknové drony, které zcela mění logistiku celé války. Téměř vyřazují tradiční zásobování vojáků na liniích střetu prostřednictvím aut. O zásobování jídlem a zbraněmi se starají jiné typy dronů vytvářející letecké mosty. „Tentokrát jsem si na Ukrajině připadala jako v nějakém dystopickém filmu. Většina střetů se odehrává ve vzduchu, nad silnicemi jsou desítky kilometrů protidronových sítí a laboratorní vývoj antizbraní je neuvěřitelně rychlý.“ Co platilo včera, už neplatí dnes a vůbec ne zítra. Na základě svých zkušeností novinářka serveru Reporterky.cz také popisuje městský život v týlu fronty. Tyto regiony sice byznysově ožívají, ale současně k sobě přitahují drogy a prostituci. Každá válka má své vítězné a poražené regiony. K těm vítězným paradoxně patří západní Ukrajina, zvláště někdejší region Podkarpatské Rusi, zažívající stavební a průmyslový boom, protože se sem stahují lidé z východu Ukrajiny. Klicperová na příkladu řady vojáků ukazuje motivace, které vedou ukrajinské vojáky k tomu, že nerezignují a zůstávají na svých pozicích.

S doktorem Karlem Svobodou z Katedry ruských a východoevropských studií Karlovy univerzity o tom, kdy skončí válka na Ukrajině a jak válku ekonomicky zvládá Rusko. Může opravdu Rusko válčit donekonečna? Vede mírová jednání upřímně, nebo jenom tahá Donalda Trumpa za nos? Nebo je to od začátku pro Trumpa rodinný byznys a jakýkoliv mír je pro něj jen prostředek k získání majetku pro jeho rodinu? Taky probereme, jak Putin falšuje statistické údaje o ruské ekonomice a jak upadá a zaostává ruský průmysl. A spoustu dalších zajímavých věcí o fungování současného ruského režimu.

„My s panem prezidentem máme jasnou dohodu o tom, jakým způsobem já oznámím ten střet zájmů, který samozřejmě žádný nemám.“ Tímto vnitřně rozporným prohlášením odstartoval Andrej Babiš svou řeč během mimořádné schůze Poslanecké sněmovny k jeho střetu zájmů. O poslanecký projev nešlo, spíš o starozákonní lamentace, zvláštní žánr nářků, bědování, naříkání a stěžování si na média a svět, který mu křivdí. Jeden z nejbohatších a rozhodně nejvlivnějších mužů v Česku se pokusil ve svém stominutovém projevu vytvořit dojem, že mu svět systematicky křivdí. V novém díle podcastu procházíme hlavní body jeho projevu – od vzniku Agrofertu přes dotace až po únos syna na Krym – a pokoušíme se vysvětlit, proč vystupuje, jak vystupuje. Jedním z řečnických triků, které Babiš využívá, je rozdělení jeho postojů. Často o sobě mluví ve třetí osobě, aby zase přecházel do osobní výpovědi. Vyvolává to vzpomínku na profesora Pavla Koláře a jeho teorii, že existují dva Babišové – jeden se jmenuje Ba a druhý Biš. Ten první je bojovník za morální hodnoty, nezištný ochránce slabých a nemocných. Naopak ten druhý se nebojí lhát a v byznysu používá predátorské postupy. Tento model rozdvojení skvěle popsal spisovatel Stevenson v románu o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi. Jeden je vzorný měšťan, druhý naopak zrůda, která po nocích páchá zločiny. Kdo je ten pravý? Ba, nebo Biš? Jekyll, nebo Hyde?To se dozvíte v posledním podcastu.

Měli by být Piráti vděční Petru Fialovi za to, že je vykopl z vlády a pošlou mu za to k Vánocům dárkový koš? Kdy si Bartoš uvědomil, že odchod z vlády byla pro Piráty vlastně pozitivní událost? Neměli by Piráti být vždycky mimo vládu a působit ve Sněmovně jen jako politické NKÚ? Jak moc musí podle sebe zapracovat na tom, aby nebyl měkkej, a co všechno se naučil od Zbyňka Stanjury? Jaké jsou plány Pirátů v opozici? Probrali jsme toho mnohem více a došlo taky na to, jestli je Jakub Michálek jagdteriér.

Za dva měsíce budeme znát jméno nového předsedy ODS. Ještě nikdy v žádné politické straně nebylo cítit takové generační pnutí jako u občanských demokratů. Vládnoucí padesátníci až sedmdesátníci jsou systematicky kritizováni nastupující generací, která má dojem, že ve straně existuje skleněný strop, který nejsou schopni prorazit. ODS dneška, to je superstabilita, personální nehybnost a ideová strnulost. Nejtragičtější je komunikační linie, kdy většina lidí v širším i užším vedení má blíž k vynálezci knihtisku Gutenbergovi než k tvůrci Facebooku Zuckerbergovi. Hlavními kandidáty na předsedu jsou exministr dopravy Martin Kupka a místostarosta městské části Ostrava-Jih Radim Ivan. Změna na funkci předsedy je však jen první krok. Změnit se ODS musí především strukturálně. Uvnitř strany musí být více kariérních žebříků – nejen přes komunální a krajskou politiku, ale i takových, které umožní odborné angažmá. Moderní politická strana musí také vtáhnout do rozhodování o kandidátkách širší veřejnost, aby pak nebyla překvapována kroužkováním na svých kandidátkách. A hlavně: centrála jakékoli politické strany budoucnosti musí vypadat jako směs organizační práce, think tanku a malého vydavatelského domu plného výstupů na sociálních sítích a podcastů. Digitální projekt XTV ukázal cestu. ODS musí všechny tyto změny udělat rychle i proto, že jejím hlavním nebezpečím je jihočeský hejtman Kuba, který se dost možná pokusí o založení vlastního hnutí.

V poslední době se profiluje jako komentátor politického dění – Mirek Topolánek, bývalý premiér České republiky. Tentokrát si povídáme o médiích. Například: stojí miliardáři Tykačovi za to, že si koupil polovinu vydavatelství Mafra? Neměl si raději koupit vlivné podcastové studio typu XTV, které svými podcasty vyprodukovalo řadu nových poslanců? Kde je dnes v médiích skutečný vliv a výtlak? Jak se Topolánek staví k sestavování vlády a co říká programovému prohlášení? Zvláště nepatrné zmínce o nové pozemkové reformě. Co liberální ekonomové jako Mach nebo Pikora? Ukončili Fialu, ale pohlídají Babiše, jak slibovali před volbami? Anebo se z nich stanou klasičtí pokrývači? Jak se mu líbí budoucí „vedení státu se dvěma skoro trestanci,“ jak to nazval expremiér Petr Pithart? A založí jihočeský hejtman Kuba novou stranu? V další části se věnujeme cestě Orbána do Washingtonu. Získal zde sice roční výjimku na dodávku ropy z Ruska, ale musel podepsat rozsáhlé dohody o odběru zkapalněného plynu a účasti americké firmy Westinghouse v maďarském jaderném programu. Ukončí Trumpovy poslední drastické sankce vůči Rusku válku na Ukrajině? A vrátí se do středoevropského prostoru Rusové?

Patří k dobrému tónu posledních let zlehčovat události z listopadu 1989 poukazováním na to, že šlo o „státní převrat“ (komunisté) nebo že „revoluce byla řízená“ (F. Turek). Jiní zase tvrdí, že nešlo o revoluci, ale jen o předání moci. A to je špatně? Předáním moci přece revoluce začínají – může to být poklidnou nebo násilnou cestou. Titíž lidé, kteří vytýkají sametové revoluci její mírový ráz, by v případě násilného průběhu dnes fňukali, že to nešlo mírovou cestou jako v Polsku a Maďarsku. Prostě – šlo to, jak to šlo. Podstatné je, že skutečná revoluce nastala až po změně politické garnitury, která musela vlastnicky proměnit ráz celé ekonomiky a naše zahraničněpolitické ukotvení (EU, NATO). Samozřejmě, že tajné služby všech zemí se pokoušely ovlivnit průběh těchto událostí. Podstatné ovšem je, že tehdejší vládcové našeho prostoru, kteří dnes sedí v Moskvě, jsou roztrpčeni tím, že vyklidili tento region. Putinovo stanovisko je to nejlepší doporučení, že to před 36 lety vlastně nedopadlo tak špatně. V těchto týdnech dochází k předání jiné moci – od odstupující Fialovy k Babišově garnituře. Problém je, že firma Agrofert, patřící Babišovi, je největším příjemcem evropských zemědělských dotací a sám Babiš je podle zákona z roku 2017 ve těžkém střetu zájmů. Navíc prezident republiky při sestavování vlády je vázán nálezem Ústavního soudu (IV. ÚS 17/20) z února 2020, kde se praví, že „je povinností prezidenta republiky přihlížet při zvažování, koho jmenovat předsedou vlády, k tomu, zda jmenováním může střet vzniknout a zda bude moci být řešen postupem, který ústava, popř. zákon předvídá“. Tohle je podstata střetu Petra Pavla a Andreje Babiše – nikoli osobní konflikt bývalých kandidátů na prezidenta republiky.

Zhruba za dva měsíce bude Poslanecká sněmovna projednávat vydání Andreje Babiše k soudnímu řízení ve věci Čapí hnízdo. Třikrát už ho vydala (2017, 2018, 2022), ale tentokrát se očekává opačný výsledek. Příčina? Z rozsudku odvolacího senátu v čele se soudkyní Brázdilovou vyplývá, že Babiš by měl být s největší pravděpodobností odsouzen. Proto udělá všechno pro to, aby k tomu nedošlo. Jeho spoluobviněnou v kauze Čapí hnízdo je europoslankyně za ANO, Jana Nagyová. Tu Evropský parlament k soudnímu řízení vydal, a pokud bude mít soudce Jan Šott tolik odvahy, bude pokračovat v soudním řízení pouze s ní. A co by případný rozsudek znamenal pro Andreje Babiše? Zřejmě nic. Trestní kauzy jeho okolí natolik snížily hladinu přijatelnosti politických přešlapů, že mu projde i tento. Jak říká jeden slavný sociolog: když s voliči navážete emoční vztah, odpustí vám i vraždu v přímém přenosu, protože ji nebudou chtít uvěřit. Prostě volit Andreje Babiše často není věc politické volby, ale téměř náboženského přesvědčení. V dalších částech podcastu se zabýváme přebudováváním špiček státního zastupitelství na zapřenou v režii Lenky Bradáčové, proč už desetiletí dochází k únikům z vyšetřovacích spisů do médií, přestože všechny garnitury to kritizují. Zabýváme se také dopady nového trestního zákoníku, který bude platit od prvního ledna, a riziky uzavírání dohod o vině a trestu.

Často se nás ptáte, jak se bude politická situace dál vyvíjet. Vyjděme ze slovenského modelu, kde vládne Robert Fico, jehož postupy Andrej Babiš systematicky už léta opisuje. Před dvěma lety zaútočil Fico na speciální prokuraturu, změnil trestní zákoník a prostřednictvím generální prokuratury „omilostňoval“ řadu svých trestně stíhaných stoupenců. Následně si podrobil Slovenskou televizi a rozhlas a neziskové organizace. Platí totiž zásada – forma financování určuje míru nezávislosti. Napojení na státní rozpočet tuto nezávislost vylučuje. V Česku hlavní čistky v policii Andrej Babiš provedl už v době své menšinové vlády bez důvěry v roce 2018. Hlavním smyslem bylo získat kontrolu nad svým trestním stíháním ve věci Čapího hnízda. Od toho se odvíjí řada věcí, které ve státní správě nyní probíhají. A jak se nová vládní většina bude chovat k Ukrajině? Co je v pozadí sporu o státní rozpočet? A jak se zachová prezident Petr Pavel ve věci Babišova střetu zájmů?

Hlavním tématem rozhovoru byly vlivy českých politických dějin na současnou politiku. Jak se devatenácté století, které Vít Vlnas nazývá stoletím českého vzestupu, projevuje v současné české politice? Jaký vliv na dnešní český politický národ měla první republika a zkušenost s jejím koncem? Proč u nás pořád existuje slovanský sentiment a kam vlastně Češi politicky patří? Vít Vlnas také tvrdí, že utváření české politiky v devatenáctém století pod vlivem klasického liberalismu je patrné v celém období po roce 1989 a že Češi nikdy nebyli žádní velcí konzervativci. Shodli jsme se na společné alergii na Česko jako most mezi Východem a Západem a na tom, že Češi mají mnohem více společného s Bavory než se Slováky. Mluvili jsme taky o jeho žíravě ironických a velmi vtipných příspěvcích na síti X a o reakcích politiků na ně.

Co vznikne, když z Viktora Orbána vypreparujete víru v Boha, následně z Gustáva Husáka víru v Marxe a tyto části sloučíte? Nefalšovaný Andrej Babiš. Svědčí o tom koaliční smlouva nové vlády a rovněž její programové prohlášení. Koaliční smlouva je krátká a jasná – o všem podstatném rozhodují předsedové tří stran a v případě nesouladu premiér. To není nic proti ničemu, jen překvapivá je sebedůvěra dvou menších stran. Koaliční smlouva bývá většinou obranou těch menších proti dominantnímu hráči ve vládě. Prostě mít garance a mechanismy je lepší než sliby a deklarace dobré vůle. V jedné věci se koaliční smlouva dramaticky liší od dokumentu podobného typu, který měl Andrej Babiš se sociální demokracií v roce 2018. Tehdy existovala dohoda, že se nechá vydat k trestnímu stíhání a v případě prvoinstančního rozhodnutí soudu v jeho neprospěch (a pokud by neodstoupil), padá vláda. Tady je naopak nevydání Andreje Babiše tmelem této vlády. Text programového prohlášení by se dal charakterizovat slovy: daně snížíme, výdaje zvýšíme. Zároveň je podezřelé, jak se celým textem opakují slova typu „uděláme“, „zajistíme“, „prosadíme“ – není tam však naznačeno ani datum, ani výhled. Je to deklarace dobrých úmyslů. Asi jako když namísto zestátnění celého ČEZ, které Babiš sliboval, se tam objevila věta: „Uděláme kroky k získání stoprocentní kontroly nad výrobou ve skupině ČEZ.“ Jedna věc je, že Babiš nezdůvodnil, proč jen nad jednou částí. Jinou věcí je typická formulace „uděláme kroky“. Z celkového kontextu vyplývá, že tyto kroky budou trvat řadu let a ke snížení slibovaných cen elektřiny jen tak nepovedou. Největší diskontinuitu s minulou vládou představují části o důchodové reformě, ve zdravotnictví a hlavně v bezpečnostní oblasti. Tady není vůbec zřejmé, koho nová vláda považuje za svého spojence a jaký stát představuje riziko pro národní bezpečnost. Kapitoly o zemědělství a zdravotnictví jsou vyloženě šité na míru firmám typu Agrofert a FutureLife, které vlastní sám Babiš. Je to ostatně hlavní metoda při psaní programu vlády – vypustit „bílé ideologické psíky“, za nimiž se budou honit média a političtí protivníci. Podstatné části jsou zakopané hluboko pod zemí a týkají se převážně byznysu nastupující politické garnitury.

Stojednaminutový rozhovor s bývalým šéfem Transparency International Davidem Ondračkou, který se ohlíží za polistopadovou historií a nejen jí. Kdy mu Andrej Babiš nabídl místo ministra vnitra? Jak prožíval velkou protikorupční revoluci z let 2010–2013? Z čeho vznikl model Babiš? Kdy TI zjistila, že stále ovládá Agrofert? A co je to vlastně agrofertizace a deagrofertizace? Jde vůbec vyřešit jeho střet zájmů? Politické strany jsou uzavřené – jak získat lidi do politiky? Otevřít jim dveře v tradičních stranách, nebo investovat do alternativních médií, která vyprodukují známé osobnosti a ty se pak „vyvezou“ do parlamentu? Proč nikdo nenesl odpovědnost za kriminalizaci hlasování zastupitelstev v řadě měst a obcí? Proč všechny velké kauzy včerejška (Pražský dopravní podnik, nákup letounů CASA, kauza OKD, kauza generála Halenky) vždy skončily omilostněním obžalovaných? A proč za to byli příslušní státní zástupci ještě povýšeni? Jsou Češi politický národ? Umí si vládnout? A kdo je vlastně oligarcha?

Oblíbeným pojmem ruských bezpečnostních sil je maskirovka. Je odvozené ze slova „maskování“, ale má širší význam. Smyslem informačních a jiných operací spadajících pod toto slovo je, aby veřejnost uvěřila falešnému obrazu reality. Pojďme si to ukázat na několika příkladech spojených se sestavováním vlády Andreje Babiše. Maskirovka č. 1: Není to koaliční vláda.
Formálně v ní sice budou sedět i lidé mimo hnutí ANO, ale ve skutečnosti jde o sestavu finančně, zájmově i jinak provázanou s byznysovými zájmy Andreje Babiše. SPD a zčásti i Motoristé v tom hrají podobnou roli, jakou měly v době komunistického systému Národní fronty dvě nesvéprávné strany. Tehdejší moc chtěla demonstrovat pluralitu, ve skutečnosti však šlo o vládu jedné strany. Tak tomu fakticky bude i tentokrát. Maskirovka č. 2: Bez standardní koaliční smlouvy nejde mluvit o společenství suverénních stran.
Andrej Babiš přišel s nápadem, že standardní koaliční smlouvu nahradí pouhou dohodou o sestavení vlády. Záměr je jasný – koaliční smlouva dává nejen povinnosti, ale i práva, která umožňují vynutit si dodržování dohodnutých věcí. Bez ní je ring volný a vítězí ten, kdo má nejvíc peněz, vlivu a umí nejlépe manévrovat. Maskirovka č. 3: Připravovaný vládní program nejspíš nebude mít charakter vládního programu.
To, co politickým stranám v Česku, Německu nebo Rakousku trvá týdny a měsíce – vytvořit realistický vládní program s časovým plánem plnění – zvládlo ANO, SPD a Motoristé za pár dní, navíc bez účasti budoucího premiéra. Program tak nejspíš bude jen deklarací dobrých úmyslů, do nichž si každý promítne, co chce. Za touto mlhou se však skrývají byznysové zájmy jednotlivých hráčů napojených na Babiše a Agrofert. Maskirovka č. 4: Tance kolem rozpočtu.
Jde o typickou debatu označovanou jako „bílý psík“. Všichni se honí za nepodstatnou věcí procedurálního rázu – opětovným odesláním rozpočtu do sněmovny – ale podstata uniká: naprostá nepřipravenost Babišovy vlády přijmout vlastní verzi státního rozpočtu. To skrývá za množství mlžných slov. Maskirovka č. 5: Budoucí vládní politici mluví o zrušení poplatků za Českou televizi a rozhlas.
To podstatné je něco jiného – přípravy na zestátnění veřejnoprávních médií, zavedení státního dozoru nad jejich činností a každoroční napojení na státní rozpočet. Jak by řekla postava ze seriálového Městečka Twin Peaks: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“

Ve více než 100minutovém speciálu se ještě vracíme k nedávným sněmovním volbám. Zůstala totiž řada otázek, na které výzkumy sociologických agentur neodpověděly. Pokusili jsme se o to s politickým geografem Petrem Sokolem, s nímž si procházíme voličské posuny v jednotlivých okresech a docházíme k zajímavým závěrům. Tento akademik, bývalý zaměstnanec Evropského parlamentu a dnes i poslanec na kandidátce SPOLU, tvrdí, že volby rozhodla vyšší volební účast v bývalých sudetských okresech, kde je Andrej Babiš nejsilnější. Andrej Babiš sice bodoval i ve vnitrozemských oblastech, ale nárůst v regionech, kde se po roce 1945 kompletně vyměnilo obyvatelstvo, byl nejvyšší. Ukazuje to, že téma bývalých německých oblastí je širší problém, než by se dal vyjádřit v socioekonomických pojmech. Velké rozpaky panovaly také ohledně politického zařazení strany Motoristé sobě. Někteří komentátoři se spokojili s konstatováním, že fakticky jde o pravé voličské křídlo ODS, které přešlo k nové straně. Volební výsledky na úrovni okresů však ukazují, že nejmenšího výsledku dosáhla tato strana ve voličských baštách občanských demokratů. Když Sokol srovnal letošní voličskou geografii Motoristů se sněmovními volbami v roce 2010, vyšlo mu, že pro ně hlasovali někdejší voliči strany Věci veřejné. Agentura IPSOS také konstatovala, že z 380 tisíc voličů Motoristů jich jen 40 tisíc přešlo od ODS. Jinak Motoristé brali ze všech stran a hlavně z tábora nevoličů z minulých voleb. Ti buď v roce 2021 neměli hlasovací právo (a letos šli volit poprvé), nebo minule nebyli u volebních uren. Rozhodně jde ve své většině o politicky vlažnější lidi, kteří rádi volí protestně. Petr Sokol také vysvětluje velmi zajímavou věc. V české politice podle něj existují dvě dvojice stran, jejichž voliči se překrývají. Je to jednak ANO a SPD. Šokující je ovšem dvojice SPOLU a Piráti. Tyto a další věci v novém speciálu.