Kopačky na hřebíku

Měl skvěle rozjetou kariéru. Po boku Horvátha a spol. se stal s Plzní na jaře 2013 český mistrem, mluvilo se o něm jako o novém Milanu Petrželovi. Na tento scénář ale nedošlo. Co víc, bývalý záložník Viktorie David Štípek skončil s profesionálním fotbalem už v 27 letech. „Tehdy jsme se spoluhráčem ze Sokolova Honzou Mejdrem dostali bláznivý nápad zaběhnout si maratón. Zatímco on vystřelil do Sparty, mně to ukončilo kariéru,“ říká Štípek. O osudovém maratónu, ale také o divokém zápisném ve Vietnamu, tankování bagrů a dřině v obřím mrazáku vypráví 33letý Štípek v novém díle Kopaček na hřebíku.

Vyrůstal ve Spartě, ale v ní se neuchytil. Tituly má s Libercem, Slavií a belgickým Genkem, kde hrál s budoucími světovými hvězdami Kevinem De Bruynem a Thibautem Courtoisem. V anglických soutěžích má přes 200 startů, Premier League ale sledoval jen jednou z lavičky. V reprezentaci ho dvakrát minulo Euro, napotřetí na něj jel. O tom všem vypráví bývalý fotbalový obránce Daniel Pudil v novém díle podcastu Kopačky na hřebíku na Sport.cz.

Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Jestli k některému z bývalých prvoligových fotbalistů sedí tento přívlastek, tak je to Radek Hochmeister. Mistr ligy s Libercem ze sezony 2005/2006, který prošel mimo jiné také Spartou nebo Plzní, vystřídal po kariéře spoustu profesí. Jen namátkou - pracoval pro Rohlík, v realitní kanceláři, prodával stavební stroje. Navíc založil kapelu Hoch me 5, se kterou často koncertuje. O pestrém životě po kariéře vypráví 43letý Hochmeister v dalšímu díle Kopaček na hřebíku.

Pro fanoušky Slavie je navždy legendou díky gólům, kterými posunul červenobílé do Ligy mistrů přes Ajax Amsterdam. Sedm plodných let strávil v Olomouci, hezkou štaci si střihl v Anderlechtu Brusel. Z těchto, ale i dalších fotbalových adres může bývalý útočník Stanislav Vlček čekat gratulace. Právě dnes totiž slaví kulaté padesáté narozeniny. „Doufám, že to bude střídmé,“ usmívá se čerstvý jubilant Vlček v pořadu Kopačky na hřebíku na serveru Sport.cz.

S trochou nadsázky, kromě rozhodčího vyzkoušel někdejší prvoligový obránce Pavel Hoftych ve fotbale snad všechny pozice. Po hráčské kariéře, kterou prožil mimo jiné ve Zlíně, se díky legendárnímu kouči Vlastislavu Marečkovi vrhnul na trenéřinu. Poslední roky ale přesedlal do manažerských pozic. V roli generálního manažera Spartaku Trnava byl na jaře 2018 u slovenského titulu. „Nevylučuju, že se k trenéřině někdy vrátím. Ale určitě to nebude teď ve Zlíně,“ říká 58letý Hoftych v dalšímu díle Kopaček na hřebíku.

V 16 letech si ho kouč Vlastimil Petržela vytáhnul do áčka Liberce, krátce poté ho vypustil proti Slavii. Krajní univerzál Martin Čupr se stal nadlouho nejmladším hráčem české ligy. Do party kolem zkušeného brankáře Ladislava Maiera bleskově zapadl, s mazáky záhy mastil karty. Když ho obrali, ze stotisícového platu ho to nebolelo. Jenže… Muž, který byl v širší nominaci Karla Brücknera pro olympiádu v Sydney, nezůstal jen u karet. „Hrál jsem automaty, ruletu. Byl jsem schopný prohrát za večer dvě stě tisíc. Nasekal jsem milionové dluhy, splácím je dodnes,“ přiznává Čupr v dalšímu díle Kopaček na hřebíku.

Nebýt trenéra Jiřího Kotrby, dost možná by český fotbal přišel o jednoho vynikajícího obránce. Respektive univerzála. V létě 1996 totiž nechybělo mnoho a tehdejší šéf Jablonce Miroslav Pelta prodal Milana Fukala za směšnou sumu do tehdy druholigových Bohemians Praha. Nejen o tomto zásadním momentu ve své kariéře vypráví v dalšímu díle Kopaček na hřebíku bývalý reprezentant, který v rodném Kokoníně provozuje sokolovnu a restauraci.

Ten moment je už přes patnáct let starý, ale bývalého jabloneckého kapitána Petra Pavlíka ještě pořád v mysli občas straší. Nejen o něm vypráví v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku bývalý kapitán Jablonce Petr Pavlík, který v lize dohrál v roce 2012 a dnes se již osmým rokem živí poradenstvím v oblasti oddlužování.

Takoví trenéři už se nerodí a nejspíš se už nikdy nenarodí, protože svět, a fotbal samozřejmě s ním, se za posledních dvacet třicet let obrovsky změnil. Takže pamětníkům oněch časů už nezbývá než nostalgicky vzpomínat na doby, kdy na trenérských lavičkách sedával a svým nadhledem, suchým humorem a nepřebernou zásobou bonmotů bavil fotbalový národ charismatický Ladislav Škorpil. Čerstvý osmdesátník, který kulaté životní jubileum oslavil v pátek 6. června, a jako host Kopaček na hřebíku byl stejný jako před lety. Pořád plný vtipu, humoru a pochopitelně i nesčetných bonmotů, jimiž prokládal vzpomínky na svou trenérskou kariéru

Do Slavie se mu nechtělo. „Obával jsem se konkurence, pochyboval jsem, jestli se prosadím a budu hrát. Dokonce jsem si dal do smlouvy klauzuli, že kdyby mě Slavia poslala někam na hostování, pak jedině zpátky do Plzně,“ vrátil se Robert Vágner u mikrofonu Sportu.cz třicet let zpátky do minulosti, kdy přemýšlel, zda na nabídku kývnout a do Edenu přestoupit. „Pak jsem si řekl, že by byla možná chyba to nezkusit. A teď po letech můžu říct, že to byl dobrý krok.“

V nejslavnějších letech teplického fotbalu patřil na Stínadlech k ikonám. Byl u toho, když Severočeši postoupili v roce 1996 do nejvyšší soutěže, o tři roky později jim dopomohl v lize k druhé příčce a účasti v kvalifikaci o Ligu mistrů. Nikdo se proto nemohl divit, že tehdejší šéf teplických sklářů František Hrdlička nechtěl slyšet, že by snad Radek Divecký odešel. Vždyť Divecký a Pavlem Verbířem tvořili útočnou dvojici, která byla postrachem všech soupeřových obran.

Když se v osmnácti objevil ligové scéně, přirovnávali ho k Pavlu Nedvědovi. Vlající blonďatá hříva, kolébavý krok, tvrdá střela…A když necelý rok na to přivezl s reprezentační dvacítkou stříbro ze světového šampionátu této věkové kategorie z Kanady, ten pocit, že by z Jiřího Valenty skutečně mohl vyrůst Pavel Nedvěd, ještě zesílil. A nic na tom neměnilo, že se v Torontu, Montrealu, Ottawě na hřiště nedostal, protože po úvodní remíze s Argentinou už trenér Miroslav Soukup do sestavy nesahal.

Věčně druhý, musel si Karel Rada hořce povzdechnout, když v sedmatřiceti končil na jaře roku 2008 aktivní hráčskou kariéru. Druhý skončil v lize s Olomoucí, se stříbrnou příčkou se musel smířit, když oblékal dres Slavie, jen horší skóre, než měla Sparta, ho v roce 2005 připravilo o druhé místo, když po návratu z angažmá v německém Frankfurtu kopal za Teplice. A druhý skončil i s českou reprezentací na evropském šampionátu v devadesátém šestém roce v Anglii po zlatém gólu, který ve finálovém prodloužení v londýnském Wembley vstřelil Němec Oliver Bierhoff.

Když pražská Sparta vyhlašovala svou Železnou jedenáctku, nemohl v ní Josef Jarolím chybět. Vždyť byl u toho, když se po dlouhých letech strádání a trýzně v osmdesátých letech Železná Sparta zase zrodila. Po sedmnácti letech čekání v roce 1984 konečně mistrovský titul, pak druhý, třetí, čtvrtý… A také tažení pohárovou Evropou, při němž porážela takové giganty, jako Real Madrid, Watford, Juventus Turín. Mimochodem – před pár dny tomu bylo rovných čtyřicet let, co nad ním Sparta na Letné 1:0 ve čtvrtfinále PMEZ zvítězila.

Bylo nás pět, mohl by se další host Kopaček na hřebíku rozpovídat o české legii, kterou na počátku nového milénia přivedl trenér Petržela do Petrohradu, a přitom stejně jako hrdina poetické knížky Karla Poláčka vzpomínat na hochy, kteří spolu v Zenitu hráli a mluvili. Česky samozřejmě. „On tam ale byl nejen Martin Horák, Pavel Mareš, Lukáš Hartig a Honza Flachbart, ale i Kamil Čontofalský a pak přišel ještě Martin Škrtel,“ připomínal Radek Šírl ve studiu Sportu.cz, že česko – slovenská fotbalová enkláva byla v městě na Něvě mnohem početnější.

Bšany, vesnička mezi chmelnicemi, jejíž jméno už dávno zmizelo z fotbalové mapy, se staly jeho druhým domovem. Zažil s nimi slavný parademarš ze třetí ligy až do nejvyšší soutěže, v Blšanech si s 38 nastřílenými góly udělal jméno jako nejlepší kanonýr ČFL, pomáhal jim postoupit do druhé ligy a poté i do první, v níž zase dával góly, které pomáhaly „Chmelařům“ k záchraně. Z Blšan ale Roman Hogen také odcházel, aby se do nich zase vracel. Z žižkovské Viktorky, ze Slavie, ale i z bundesligového Norimberku.

Vletěl na fotbalovou scénu jako kometa. V šestnácti debutoval v lize, když ve dvaadvaceti ze Sparty odcházel, měl na kontě čtyři mistrovské tituly, zlato z evropského šampionátu jednadvacítek ve Švýcarsku a navrch i primát nejlepšího ligového střelce. Pochopitelně že o něho byl v zahraničí zájem, samo sebou že na pražskou Letnou přišly nabídky, které se daly těžko odmítnout. Zvláště ta z tureckého Trabzonsporu, který za Tomáše Juna nabízel v té době neskutečných sto milionů.

Už je to pětatřicet let, co trénoval v Kostarice, s týmem Alajuelense získal hned dvakrát tamní mistrovský titul, stal se vítězem Poháru mistrů středoamerických zemí a Karibiku, a dokonce se s ním dostal až do finále CONCACAF Champions Cupu. A kdyby jen to – vytvořil rekord, který dodnes nikdo nepřekonal. Jednatřicet ligových zápasů v řadě s fotbalisty Alajuelense neprohrál. „Není to jen rekord kostarický, ale je to rekord stále platný v celé střední Americe,“ potvrdil Jan Poštulka v dalším díle Kopaček na hřebíku.

I po třiceti letech se mu rozzáří oči, když přijde řeč na pohárové finále se Spartou. Tenkrát v devadesátém čtvrtém roce to byl na pražském Strahově jeho zápas, to Marek Trval se postaral o největší poválečný úspěch Viktorie Žižkov. „Stáli při nás všichni svatí, ale bylo to strašně fajn. A i ten gól, který jsem dával Petrovi Koubovi, byl nejspíš nejhezčí a nejdůležitější v celé mé kariéře,“ přiznává v dalším díle Kopaček na hřebíku.

Zlatovlasý andílek. Kluk s talentem od fotbalového pánaboha. Taková a podobná přirovnání slýchával Lukáš Zelenka, když před osmadvaceti lety oblékal dorostenecký dres Sparty a ve středové řadě hrával s o rok mladším Tomášem Rosický. Ti dva byli tehdy považováni za největší naděje letenského klubu. Zatímco Rosický ale na Letné zůstal až do svých dvaceti a teprve pak přestoupil do bundesligového Dortmundu, Lukáš Zelenka se už v sedmnácti vydal na první zahraniční štaci do belgického Anderlechtu.

Vzpomínáte? Fotbaloví pamětníci – a samozřejmě nejen ti sparťanští – si určitě vybaví chorály, když se 20. srpna roku 1983 opět objevil na letenském trávníku jejich idol. „Honza není člověk, Honza je bůh,“ hřmělo tehdy celým stadionem Janu Bergrovi na přivítanou. Po roční pauze, během níž si odseděl 35 dnů ve vazbě v ruzyňské věznici, podstoupil tříměsíční protialkoholní léčení u Apolináře a pak makal v panelárně v Prefě se v utkání s Nitrou znovu vracel na ligovou scénu. S trestem, který nad ním vynesl Městský soud v Praze. Čtrnáct měsíců s podmíněným odkladem na čtyři roky za hanobení republiky a jejího představitele Gustáva Husáka a další paragrafy k tomu.

Měl štěstí, že ještě zažil poslední slavná léta pražské Dukly. Nastupoval s Vízkem, Radou, Pelcem, Fialou či třeba Štambacherem, získal s nimi Československý pohár, zahrál si semifinále někdejšího Poháru vítězů. Měl ale i kus smůly, když ho rodiče ve čtrnácti dali na vojenské gymnázium. Zelený mundúr totiž nikdy nosit nechtěl, natož aby se stal lampasákem.

Pomalu půl století už uběhlo, ale pocit křivdy v něm pořád přetrvává. Vždyť mohl být u toho, když československá reprezentace porazila ve finále mistrovství Evropy v sedmdesátém šestém roce Německo a slavila zlato. Petr Slaný totiž patřil mezi čtyři náhradníky, kteří měli v případě postupu do finále za národním mužstvem do Bělehradu dodatečně přiletět.

Porazili 3:1 Slavii, vyhráli stejným poměrem nad Bohemkou, třígólovým přídělem vyprovodili i Spartu. Petržalka se jako nováček nejvyšší domácí fotbalové soutěže stala v jednaosmdesátém roce překvapením ligového podzimu. Mladý gólman Juraj Šimurka hostující v Petržalce z Trenčína na tom měl velkou zásluhu. Není divu, že řada klubů okamžitě zavětřila. Žádný div, že ho po skončení sezony zlanařila pražská Slavia.

Sparťanskou DNA má pořád v sobě, takže vyloženě pookřál, když se mistrovský tým z Letné po dlouhých devatenácti letech zase probojoval do Champions League. „Tehdy v Lyonu si skutečně nikdo z nás nepředstavoval, že uplyne taková doba, než si Sparta Ligu mistrů opět zahraje,“ vrátil se Petr Voříšek ve studiu Sportu.cz ve vzpomínkách o dvě desetiletí zpátky do minulosti. Patřil totiž do generace sparťanských fotbalistů, která jako poslední okusila nejprestižnější a nejlukrativnější evropskou klubovou soutěž.

„Darebák. A syčák, který zazvonil klidně i o půlnoci, abych mu půjčil sto tisíc. Ale kluk s obrovským srdcem, který by se rozdal. Na hřišti i po hospodách,“ vyprávěl o něm zesnulý šéf fotbalových Teplic František Hrdlička a Marian Řízek u mikrofonu Sportu.cz přikyvuje. Na ligové scéně sice odehrál jen sedmdesát zápasů, na konci uplynulého tisíciletí však patřil k nejvýraznějším postavám fotbalových Teplic zažívajících nejslavnější léta. Vždyť v devadesátém devátém roce skončily v tabulce druhé za Spartou a hrály dokonce kvalifikaci o Ligu mistrů.

Pro fotbalové Brno byl a zůstal fotbalovou legendou, ze scény přesto odcházel bez fanfár a aplausu. Nejdřív jako hráč a kanonýr, který na ligové scéně nasázel soupeřům 118 gólů, po letech i jako funkcionář Zbrojovky. „A v obou případech ze dne na den. Ale tak už to ve sportu chodí,“ povzdechl si u mikrofonu Sportu.cz Karel Kroupa s hořkostí, kterou se snažil marně potlačit a skrýt. S hořkostí při vzpomínce na konec kariéry, s hořkostí i nad tím, kde se brněnský klub momentálně nachází.

Pochopitelně že na finále Eura v devadesátém šestém roce ve Wembley musela přijít řeč. Nejprve ve studiu Sportu.cz, kde Michal Horňák komentoval a glosoval letošní finále o evropské zlato mezi Anglií a Španělskem, pár dnů na to v pořadu Kopačky na hřebíku zase.  Logicky, když po jeho nešťastné teči Bierhoffovy střely se zrodil zlatý gól a titul evropských šampionů pro Německo. „Takových situací se ve fotbale přihodí hodně. Jenže tahle přišla ve finále mistrovství Evropy a zrovna když se hrálo na zlatý gól,“ vzpomíná se bývalému obránci pražské Sparty a české reprezentace i po 28 letech těžce na největší zápas kariéry. 

Pořád je legendou. V tuzemsku, v Janově a po celé Itálii ještě větší. A to tomu bylo počátkem června už devětadvacet let, co Tomáš Skuhravý naposledy oblékl dres FC Janov a v zápase s Turínem si připsal na konto poslední start a také poslední gól v italské Serii A. Trefu s pořadovým číslem 57… Přesto je i po téměř třech desetiletích stále nejlepším ligovým střelcem klubu. „Asi jsme si byli souzeni. Janov byl založen 7. září 1893, já se narodil 7. září 1965, takže k sobě patříme,“ připomněl legendární Bomber v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku, v němž vzpomínal nejen na italské angažmá a svou kariéru, ale mluvil i o návratech do Čech.

Narodil se v Čechách, na ligovou scénu vyrukoval v dresu pražské Slavie, žije v Kolíně, ale fotbalové jméno si udělal a renomé získal na Slovensku. Nejdříve jako hráč Dunajské Stredy, později jako funkcionář na Žitném ostrově a poté v bratislavské Petržalce a Slovanu. „Teď zasedám ve výkonném výboru Slovenského fotbalového svazu a prezidiu Ligové unie,“ doplňuje host pořadu Kopačky na hřebíku Petr Kašpar a přidává: „Takže pokud mám jít s pravdou ven, po 38 letech na Slovensku se cítím kosmopolitou slovensko – českým, i když všude tvrdím, že jsem v první řadě Evropan.“

Nic nedostal zadarmo, byl zvyklý tvrdě makat, prát se o svou šanci, postupnými kroky se drát vzhůru. A hlavně se nikdy nevzdávat. Během fotbalové kariéry zahrnující štace na Žižkově, ve Spartě, bundesligovém Kaiserslauternu i Bielefeldu, stejně jako když se po jejím konci vrhnul do podnikání. „Fotbalu děkuji za to, kde teď jsem. Za to, že zase hraju Ligu mistrů. Teď pro změnu v byznysu,“ přiznává Petr Gabriel v dalším díle Kopaček na hřebíku.

Pod rukama mu prošly tři fotbalové generace. Nejprve v pražské Slavii, kam přišel v éře Františka Veselého, Jana Mareše, Roberta Segmüllera a spol. a skončil po osmnácti letech, když červenobílý šaty oblékali Kuka, Šmicer, Berger. A v reprezentaci to bylo angažmá podobně, i když o čtyři roky kratší. Měl totiž zlaté ruce, které si nemohli fotbalisté vynachválit. A také duši otevřenou všem nářkům, steskům a povzdechům, které slýchávaly, když hráči ulehli na masérský stůl. I proto se stal Přemyslem Čechem legendou. 

Celou kariéru si sebou nesl stigma, s nímž bylo nadmíru těžké se srovnat. Aby ne, když se přestup Radima Nečase stal v létě roku1992 vůbec nejdražším transferem v rámci tuzemské ligy, neboť pražská Slavia za něho zaplatila ostravskému Baníku 24 milionů korun. V divokých devadesátých letech nešlo ovšem nic nemožného. Zvláště, když do Edenu přišel Čechoameričan Boris Korbel a Slavia mohla nakupovat jako divá. Biniče z CZ Bělehrad, Tatarčuka z CSKA Moskva, celý zástup slovenských fotbalistů, kteří oblékli červenobílý dres. Nečas ovšem měl a i po 32 letech má primát nejdražší akvizice na domácí přestupové scéně.

Jen tři Češi, Koller, Vonášek a Zítka odehráli v belgické nejvyšší soutěži více zápasů než on, přesto liberecký odchovanec Richard Culek svou kariéru prožil z českého pohledu malinko ve stínu. „Tak to prostě bylo,“ přiznává v dalším díle fotbalového podcastu Kopačky na hřebíku, v němž svou velezajímavou kariéru přibližuje.

Mistrovské tituly sbíral pilně. A nejen na pražské Letné, kde jako hráč prožil osm dlouhých let a získal se Spartou celkem šest ligových primátů. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století samozřejmě federálních. Fotbalový příběh dalšího hosta pořadu Kopačky na hřebíku je však výjimečný tím, že dva další tituly získal u největšího rivala Sparty v pražském Edenu. To už ovšem nikoli jako hráč, ale jako asistent trenéra Karla Jarolíma.

Je nejspíš jediným z Čechů, který si v Bílém domě podal ruku hned se třemi americkými prezidenty. S Billem Clintonem, Barackem Obamou a s Joe Bidenem rovněž.  A nejenže si s nimi podal ruku, dostal od nich i medaile a také poděkování za vzornou reprezentaci Spojených států. „Podal jsem si ruku ale i s Nelsonem Mandelou a před finále mistrovství Evropy v roce 1996 také s anglickou královnou Alžbětou II. Krásné zážitky, pro kluka z Chocně určitě,“ připomíná v dalším díle Kopaček na hřebíku Luboš Kubík, co všechno díky fotbalu prožil a s kým se také během kariéry setkal.

Žádné laskominy. A ani pomyšlení, že by tlupa šimpanzů dostala na Štědrý den na přilepšenou třeba trs banánů. „Štědrý den je v neděli, takže ráno schroupnou jablíčko a granule. A pak jim budeme jako obvykle servírovat šestkrát během dne hlavně zeleninu. I třeba pórek a cibuli, kterou ohromně milují,“ ujišťuje ošetřovatel primátů v plzeňské zoologické zahradě Tomáš Krbeček, že svým šimpanzům během vánočních svátků nijak podstrojovat nebude.

Trochu smolař. Formu měl Pavel Michálik na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let náramnou, s ostravským Baníkem získal dva mistrovské tituly, přesto přišel o tři velké turnaje. Na evropský šampionát v roce 1976  cestoval jako dodatečně povolaný náhradník až do Bělehradu na finále s Němci, o čtyři roky později ho z nominace na EURO v Itálii vyřadilo zranění, na olympiádu do Los Angeles československá reprezentace nakonec neodletěla, protože socialistické země ji na příkaz Moskvy bojkotovaly.

Vletěl do velkého fotbalu jako uragán. Jedna sezona v dresu Klokanů a pět ligových zápasů navrch v té další mu stačily, aby ho zlanařila Sparta. Silná a velkými jmény nabitá, takže se v Lize mistrů probojovala v ročníku 2001/2002 ze základní skupiny do další fáze nejlukrativnější evropské klubové soutěže.  S Lukášem Hartigem v sestavě, klukem, který ještě před půldruhým rokem kopal krajský přebor ve Velimi.

Paradox? Určitě. Deset ligových sezon  prožil v pražské Dukle, které dopomohl ke třem mistrovským titulům, dvěma primátům v Československém poháru a postupu do čtvrtfinále někdejšího Poháru UEFA. Rok oblékal dres Slavie, s níž skončil ve federální lize na třetí příčce, takže si „sešívaní“ zahráli na evropské pohárové scéně. Po skončení aktivní kariéry ovšem Oldřich Rott zakotvil v pražské Spartě. Už přes dvě desetiletí je totiž zlatý olympionik z fotbalového turnaje pod pěti kruhy v Moskvě manažerem sparťanského tréninkového centra na Strahově.

Všechny podcasty na jednom místě. Na Seznamu. Hledejte, nacházejte a poslouchejte. Vybírejte z pořadů i témat. O seberozvoji, cestování nebo třeba o historii.

„Nejspíš mi nemohl zapomenout, jak jsme jeho Nizozemce na evropském šampionátu v Portugalsku vyřadili. Proto mi to asi poté v Petrohradě spočítal,“ rozesmál se Pavel Mareš s jistou hořkostí ve tváři při vzpomínce na někdejšího trenéra „Oranje“ Dicka Advocaata. Právě jeho příchod do Zenitu totiž znamenal konec Marešova angažmá v městě na Něvě. „Někdy si říkám, že jsem se to měl ještě zkusit. Vždyť hned po mém odchodu vyhrál Zenit ruskou ligu, Pohár UEFA a nakonec i Superpohár UEFA. Odcházet jsem přitom nemusel, protože jsem měl ještě rok platnou smlouvu,“ vrací se někdejší obránce Bohemians, Sparty a české reprezentace Pavel Mareš v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku o patnáct let do minulosti.

Co ten se toho na ligových trávnících navyváděl… Klidně přerušil utkání, aby se hráči mohli na stadionu brněnské Zbrojovky podívat na mexické vlny vzdouvající se na tribunách. Jindy poklekl, aby  Petroušovi vlastnoručně zavázel tkaničku na kopačkách, v Liberci zase honil po hřišti divokou kachnu, která přiletěla od Nisy a usadila se v šestnáctce před brankářem Maierem. „Fotbal by měl sloužit k tomu, aby se lidé bavili. A já se o to snažil, i když jsem za to od komise rozhodčích slíznul tolik flastrů, jako žádný jiný sudí,“ směje se při narážce na citované historky Pavlín „Paša“ Jirků, šoumen, nad kterého na ligových trávních nebylo a který byl dalším hostem pořadu Kopačky na hřebíku.

Před slavným Aztéckým stadionem v Mexico City odhalili po světovém šampionátu v sedmdesátém roce jeho sochu. Mexičtí pořadatelé totiž vybrali z každého týmu startujícího na devátém mistrovství světa nejlepšího hráče, jehož skulptura měla navěky věků připomínat fotbalový Mundial, který jejich země hostila. Z československé reprezentace padla volba na Ladislava Petráše.  Zákonitě.  Vždyť nezkrotný enfant terrible z bratislavského Interu to byl, kdo v úvodním šampionátovém duelu v Guadalajaře vstřelil gól Brazilcům, Laci Báči, jak mu spoluhráči i fanoušci familiárně přezdívali, se střelecky prosadil i v druhém utkání proti Rumunsku. A kdyby jen to, on po každém vstřeleném gólu doběhl k postranní čáře, poklekl a pokřižoval se.

Před čtyřiceti lety to byl hodně překvapivý konec jednoho z mužů, kteří se postarali o historicky první titul pražských Bohemians. Jaroslav Němec ho pomáhal Klokanům vystřílet, jenže pár měsíců po mistrovské korunovaci z Ďolíčku zmizel. A ke všemu k vršovickým sousedům do Edenu. „A to jen proto, že jsem se před odvetou druhého kola Poháru mistrů ve Vídni zastavil s Panenkou a pozdravil ho,“ vzpomíná v další epizodě Kopaček na hřebíku ve svém rozlehlém panství plném rybníků, luk i kusu lesa ve Staré Huti. „Porušil jsem nařízení trenéra Pospíchala, že se s Tondou nesmíme bavit. A to jsme se znali pět let. Musel jsem odejít z předzápasového tréninku, utkání jsem sledoval jen z tribuny, a protože já byl paličatý a Pospíchal také, skoro půl roku jsem nehrál a v zimě jsem šel do Slavie.“

Zkusil a zvládal ve fotbale pomalu všechno… Roli kapitána pražské Sparty v dobách její největší slávy, kdy získávala jeden mistrovský titul za druhým a v pohárové Evropě porážela takové velikány, jakými byli a jsou madridský Real nebo Barcelona. Roli jejího trenéra, stejně jako trenéra české reprezentace, s níž vyhrál kvalifikaci o postup na EURO 2000 bez ztráty jediného bodu, což se předtím nikomu v celém světě nepovedlo. Ale vyzkoušel si i práci generálního sportovního manažera, prezidenta klubu, což mu ovšem nebránilo, aby nesestoupil z kanceláře na hřiště a vedl sparťanský tým. Dokonce i předsedou Komise rozhodčích Jozef Chovanec po dva roky byl…

Pro fotbalové Teplice se stal personou non grata. A na dlouhá léta. Přitom na staré, tolika pověstmi opředené Drožďárně vyrostl, na Stínadlech hrál v dresu sklářů ligu, zažil v něm ovšem i sestup z nejvyšší soutěže a také dva marné kvalifikační pokusy o návrat. V osmdesátém roce s Hradcem Králové, o rok později s Vítkovicemi.  A právě druhý nezdar přivolal na Jiřího Šourka zlobu a hněv fanoušků a spoustu pomluv navrch. „Co pomluv, přímo lží, na kterých nebylo ani zrnko pravdy. Nejhorší přitom bylo, že se nesly se mnou celá dlouhá léta,“ durdí se i po čtyřech desetiletích někdejší velký talent teplického fotbalu v dalším díle našeho pořadu Kopačky na hřebíku.

Přijel na Hanou zachraňovat ligu. Na Andrově stadionu vystoupil ze žlutého bavoráku a hned za ním dorazila policejní hlídka VB. I s jeho řidičákem a doklady od auta. „Policajti mě zastavili na kraji Olomouce pro překročení rychlosti a nechtěli nic slyšet o tom, že jedu pomáhat Sigmě s ligovou záchranou. Strašná buzerace… Prohlíželi si auto, kola i motor, takže jsem jim papíry nechal, sedl za volant a ujel jim,“ líčí proslulý fotbalový bonvián Vladislav „Niki“ Lauda v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku příjezd do Olomouce, kde prožil nejkrásnější a nejlepší léta své kariéry.

Na hřišti byl jedním z jedenácti, šéfem se stal až poté, co pověsil kopačky na hřebík. „Zase tak rychle to nešlo, protože rodinnou firmu jsme od táty přebírali postupně. Dobrých deset patnáct let. A navíc se sestrou, která na ČVUT vystudovala stavařinu a firmu tudíž vedeme jako vyrovnaní podílníci společně,“ vypráví bývalý fotbalista Českých Budějovic, pražské Slavie, ale i Tirolu Innsbruck či třeba slovenské Petržalky Karel Vácha, jakou změnu pro něho představovalo skončit s fotbalovou kariérou a vrhnout se střemhlav do staveb obchodních center, průmyslových a sportovních hal, hřišť, tenisových kurtů, ale třeba i rodinných domů nebo dokonce trapistického Kláštera Naší Paní nad Vltavou.

Neměl to s Tomášem Pospíchalem vůbec lehké, protože trenér Klokanů mu nikdy neodpustil, že nepodepsal přestupní lístky, které před něho položil. „Rozešli jsme se tehdy ve zlém a padala přitom hodně ostrá slova,“ vzpomíná brankář Zdeněk Hruška v dalším díle podcastu Kopačky na hřebíku na první setkání s Pospíchalem v době, kdy končil vojnu v Tachově a o jeho angažování se ucházelo hned několik ligových klubů. Mezi nimi i Plzeň, kterou v té době Tomáš Pospíchal trénoval. „Takové věci on si moc dobře pamatoval a těm, kteří ho odmítli, to dával patřičně najevo.“

Brazilské hvězdy Ronalda s Romáriem hlídal v dresu české reprezentace na Konfederačním poháru FIFA v Rijádu, na Ronaldinha zase dohlížel, když s řeckým Panioniosem Atény narazili v Poháru UEFA na Barcelonu. „Neskutečné, jaká radost z Brazilců vyzařovala. Radost ze hry, radost ze života. My upracovaní, upachtění, soustředění, abychom neudělali chybu, a oni se bavili,“ vzpomíná Petr Vlček na setkání s úřadujícími mistry světa na turnaji v Saúdské Arábii v roce 1997, z něhož přivezla česká reprezentace bronzové medaile.

Celou kariéru si své tajemství střežil. Po celých devět let, kdy oblékal zelenobílý dres Klokanů a u Botiče zažíval nejslavnější léta Bohemians. Ani při euforii po zisku mistrovského titulu v roce 1983 Stanislav Levý neprozradil, že byl odmalička sparťanem, že ho to táhlo na Letnou a během vojákování v Chebu dostal nabídku, aby do Sparty přestoupil. Natož aby snad na toto téma mluvil a vracel se k němu později, když hrál II. bundesligu z Blau Weiss Berlín nebo když se později dal na trenérskou dráhu. V nové epizodě podcastu Kopačky na hřebíku ale o své náklonnosti k letenskému klubu hovořil zcela otevřeně.