Kořeny – Z dějin jihočeských rodin a rodů

Jedním z nejstarších řemesel na vesnici bylo řemeslo kovářské. V Evropě se kováři zabývající se řemeslem na vsi vyčlenili asi v průběhu 14. století. V této době se rozlišovalo takzvané kovářské dílo bílé, kam patřila například výroba a údržba nářadí, a kovářské dílo černé – podkovářství, tedy výroba podkov a kování zvířat, a kovářská práce na vozech.

Na vsích v minulosti žili i lidé takzvaně neusedlí, kteří nebydleli ve svém. Patřila mezi ně čeládka, což byl každý, kdo uzavřel námezdní smlouvu s hospodářem. Šlo o čeledíny, pacholky, děvečky, pohůnky, pastevce nebo husopasky. Zpravidla se najímali na celý rok, jejich služba začínala prvním lednem a končila v závěru prosince.

První písemná zmínka o Modlešovicích na Strakonicku pochází z roku 1397. Podle nejstarších záznamů byla vesnice v držení drobných šlechtických rodů, naposledy Kořenských z Terešova, kteří ji roku 1490 prodali maltézským rytířům. Řád vlastnil Modlešovice až do roku 1850, dnes jsou součástí města Strakonice.

Řemeslo pohodných neboli rasů či také drnomistrů spočívalo především v likvidaci mršin. Odváželi uhynulá zvířata do rasovny, kde je zpracovávali. „Maso se dávalo psům, z velkých kostí, rohů a paznehtů se dělal klíh, sádlo šlo na mýdlo,“ popisuje Alois Sassmann, který se zabývá genealogií. Pravidelně si navíc rasové a jejich ženy přivydělávali léčením, protože v míchání mastí skutečně vynikali.

Stísněně dodnes působí mnohá místa, kde v minulosti stávaly popravčí špalky, šibenice a mučírny. Od 14. století se mučení stalo trvalou součástí dokazování při soudním procesu. Soud k němu přistupoval bez okolků, pokud se jednalo o poddaného člověka. U šlechticů došlo na mučení velice zřídka, například za přečiny proti králi.

Blatná na Strakonicku je známá především svým hradem přestavěným později zámek, který je poprvé zmiňován roku 1235 a dodnes patří k působivým vodním památkám v Čechách. Obec ležela na křižovatce obchodních cest a roku 1601 byla povýšena na město. Zdejší obyvatelé se živili především chovem ryb. Počátkem 20. století tu Jaroslav Böhm založil četné růžové sady a vývoz růží zajistil Blatné světovou proslulost.

Soběslav na Táborsku v minulosti patřila do třeboňského panství. Město byla velmi spjaté s rožmberským rodem, zvláště posledním mužským potomkem Petrem Vokem z Rožmberka. „Víme, že Petr Vok měl Soběslav rád. Je to patrné mimo jiné z toho, že svou poslední vůlí zde založil školu, na jejíž vydržování vykázal obrovskou sumu,“ říká Alois Sassmann, který se zabývá genealogií.

Historie poštovní služby sahá až do středověku. Své posly nejprve měly šlechtické rody, kláštery, města či cechy. Většinou využívaly poddaných. Poslové chodili převážně pěšky. V archivních dokumentech se například dočteme, že roku 1310 dostal posel, který šel z Prahy do Krumlova, za čtyři dny cesty osm grošů.

Mnoho Jihočechů má sedlácké předky. Půda místní obyvatele živila po tisíce let a minulé generace nedaly na rodnou hroudu, své pole a lesy dopustit. Dokazuje to i událost z roku 1935, kdy deník Venkov hledal nejstarší selské rody.