Kovařík Václav

Netřeba dlouhých slov. Je. Je nanejvýše oprávněný. Události posledních měsíců, díky kterým byl Írán velmi sledovanou zemí ukazují, že bylo nezbytné podniknout razantní kroky.

Mám samozřejmě stopku ve smyslu ukončení jeho nenávistných, lživých a urážlivých projevů a statusů, protože jak se říká, že všeho s mírou, tady už byla únosnost překročená násobně.

Čtyři roky pekla. Čtyři roky zoufalství, slibů, nadějí a zklamání. Tisícovky mrtvých nevinných obětí ruské rozpínavosti a touhy po ovládnutí alespoň Evropy, když už ne světa.

Je s podivem, jak málo si někteří lidé váží rodného jazyka a používají jej v situacích natolik nevhodných, že nad tím zůstává rozum stát.

Je ještě čas, ale už nyní se řeší, kdo bude příštím obyvatelem Pražského hradu. Bude pokračovat ten současný anebo dojde ke střídání stráží?

Tomio Okamura často vystupuje jako příkladný vlastenec, ochránce tradičního hodnot a nejnověji se ostře ohradil proti prosté otázce, zda onen pověstný plakát není rasistický.

Od konce prvního volebního období prezidenta Václava Havla neměla Česká republika prezidenta, který by působil a fungoval tak vyrovnaně, jako je tomu právě u Petra Pavla.

Pravda, slovo osobnost je zde kapku zavádějící, nicméně ten kult začíná nabývat děsivě šeredných rozměrů. A to kupodivu nikoliv primárně vlivem sociálních sítí.

Demonstrace za podporu prezidenta byla jistě radostnou událostí a důkazem, že občané nejsou lhostejní k tomu, kam se ubírá politická scéna těchto dní.

Vážení diváci, vítejte u dalšího dílu otázek Václava Moravce. Z moderátorského křesla vás vítá radou moudrých hlav pečlivě vybraná průvodkyně, loajální a naslouchající…

Nemám rád prázdná hesla a nic neřešící akce. Nedělní demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla k takovým sice nepatří, přesto tu je jisté velké ale.

O současné aféře kolem bezprecedentního chování ministra Macinky vůči prezidentu republiky Petru Pavlovi už bylo napsáno hodně. Já bych rád upozornil na jiný aspekt celé kauzy.

Byla to vlastně velká náhoda. Pořad „Za pět minut dvanáct“ nesleduji nijak pravidelně, ale dnes mi při zapojení českých programů Nova naskočila jako první.

Byla to jedna z mnoha tiskových konferencí Donalda Trumpa, na které prohlásil, že hned na začátku nového roku představí světu nádhernou aktivitu, která přinese prosperitu a mír do Gazy.

Být poslancem sněmovny nebo senátu je funkce, která by měla být jedním z vrcholů politického snažení kandidáta.

Jednání sněmovny ohledně vyslovení důvěry nově jmenované vládě. Druhý den. Nekonečná přehlídka projevů, z nichž žádný není o tom, co by právě pro tuto schůzi mělo být důležité.

A s ním i několika dalším zvláštním řečníkům. Obvykle nemám sílu sledovat tento obskurní pořad, nicméně včera jsem neodolal.

Oceňovaný, do nebe vynášený, ověnčený film režiséra Jiřího Mádla doputoval na obrazovky České televize a širší veřejnost tak dostala šanci posoudit, nakolik je ta chvála oprávněná či není.

Řekla to Tulsi Gabbard. Napsala to na síti X. V určitých kruzích to probudilo neskrývané nadšení. Asi nebudu daleko od pravdy, když jako prvního z věrozvěstů tohoto nesmyslu označím Jindřicha Rajchla.

Bojím se, to přiznávám zcela bez obalu. Ten vývoj jde totiž někam naprosto jinam, než byly před a povolební předpoklady.

Jiří Strach je geniální režisér. O tom se nedá pochybovat. Jeho genialita spočívá v tom, že filmy, které natáčí, nejsou pouze kladením jednoho záběru po druhém.

Tomio Okamura - vlastenec se srdcem na pravém (levém) místě, ukázal národu, že není na nejvyšším křesle sněmovny náhodou.

Pokud si dosud někdo ještě dělal nějaké iluze o čestném postupu vítězů voleb, krátce před 19. hodinou tyto naděje vzaly za své.

Česká republika slavila svátek a není možná mnoho lidí, kteří si v tuto chvíli uvědomují…

Nedělní polední nudu ve vysílání České televize včera oživily nezvykle výživné otázky Václava Moravce.

Čekal jsem a těšil jsem se, že po volbách, které nedopadly zrovna nejlépe, dojde ze strany demokratické opozice k hlubší analýze a urychleně začnou práce na nápravě škod.

Na její první část, tedy koho volit, vám radu ani návod nedám. To si musí každý občan rozmyslet sám. Dobře rozmyslet. A následně si to sám v sobě zodpovědět.

Kdo jsou ti, co tak usilovně bojují o přízeň voličů. To už tak nějak víme. Ale co říkají mimo světla reflektorů televizních kamer anebo veřejných debat?

Stejně jako u těch minulých, i zde jsem si jistý, že se k premiérovi nedostane, a i kdyby snad ano, mnoho už asi změnit nelze.

To, co vás nejvíce zaujme, když navštívíte sociální sítě těchto dvou pseudopolitiků, je absolutní fanatismus jejích příznivců. I když uvedou sebevětší pitomost, dav nadšeně lajkuje.

Protože co si budeme povídat, současný průběh předvolební kampaně připomíná povedenou taškařici – místy dokonce i se zpěvy, jak nám dokázali v SPD.

Kateřina Konečná je nezvratným důkazem toho, že česká společnost se s budováním komunismu dosud zcela nevyrovnala.

Volby se blíží a co nás čeká a nemine, je stále záhadou.

Andrej Babiš - komik, pohádkář, netykavka, uplakánek a taky tak trochu politik, který si myslí, že úspěch v byznysu zaručuje úspěch v politice.

Jako každý rok touhle dobou zažívá Ostrava peklo v podobě letních hudebních festivalů, které mění horké noci ve skutečnou noční můru.

Jak hluboko jsou někteří kandidáti schopni zajít? Mají vůbec nějakou hranici?

Velká a hlavně neveřejná zábavná show české televize o volbě jejího šéfa skončila a všichni tak můžeme směle vzhlížet ke skvělým zítřkům na obrazovkách.

Tato vražda je černou skvrnou v dějinách Československa. Kdy se následníci vrahů omluví?

Předvolební setkání by měla být možností seznámit se s kandidátem a jeho plány pro příští volební období. To, co se stalo v Plzni, bylo nehorázné a ostudné. Ne pro Fialu, ale pro výtržníky.

Komunismus je nejdemokratičtější systém na světě. Klid, nezbláznil jsem se. To jsou slova Tomia Okamury, předsedy SPD a velkého vlastence.

Jednou z prvních obětí komunistického režimu byl před 76 lety generál Heliodor Píka.

Stalo se zvykem automaticky přepočítávat zahraniční měnu na koruny, jakkoliv je to absurdní.

Troufám si říct, že Československo bylo co se týče veseloher světovou špičkou.

Bojíte se u televize rádi? Máte rádi dobré horory? Pak přiměte mou nabídku těch, které z mého pohledu patří do první pětky. I když to je samozřejmě na vkusu každého z nás.

Nejprve je třeba si vyjasnit jednu důležitou věc. Tři princezny rozhodně nejsou a není možné je považovat za klasickou pohádku.

Často můžeme číst, jak se vlastně nakupovalo za doby budování rozvinuté, socialistické společnosti. Zatímco je obvyklé zmiňovat ceny, já se spíše zaměřím na martýrium samotného nákupu.