Kovařík Václav

Ale opravdu jen zdánlivé. V poslední době totiž více než často zaznamenávám komentáře či názory, že Petr Pavel coby prezident republiky se k Ludvíku Svobodovi nemůže vůbec přirovnávat.

Jedná se o jednu z nejpozoruhodnějších a nejzáhadnějších postav v historii porevoluční politické scény. Bráno přísnou logikou neúprosného politického vývoje, už by dávno měl být v propadlišti dějin.

Jsem přesvědčen, že většina občanů se v životě prezidenta republiky orientuje a nepodléhá pokusům „temných sil“ české politické scény o jeho dehonestaci.

Veřejnost měla možnost si už zvyknout na poněkud dětinský způsob vystupování momentálního ministra zahraničí České republiky.

Jakkoliv se to může zdát předčasné, platí latinské „Tempus fugit“, tedy čas utíká. A než se nadějeme, budou všude kolem nás billboardy s různými tvářemi.

Vážení čtenáři, ruku na srdce, znáte z porevoluční historie České republiky politika, který by byl strůjcem tak ostudného jednání, jako je tomu u Petra Macinky?

Zdá se totiž, že jste zapomněl, kdo vás do funkce delegoval, komu sloužíte a pro koho pracujete. Přesněji řečeno, pro koho byste pracovat měl.

Obvykle se jedná jen o divadlo pro média a veřejnost, ve kterém se politici chtějí předvést jako velcí vlastenci a fanoušci. Schází tomu ale sportovní duch.

Otázka, která se zdá nesmyslná, protože to přece musí vědět i dítě školou povinné. Jenže skutečnost je odlišná, jak se můžeme přesvědčit v diskusích v mediálním prostorem. A dokonce i tváří v tvář.

Tou současnou situací mám na mysli stav, že v okamžiku zveřejnění tohoto článku není jasný osud českého občana v Číně zadržovaného.

Už to trvá dlouho a přestává to být zábavné. Pokud se vůbec kdy o nějakou zábavu jednalo. Současná situace totiž více než politické zápolení připomíná hon na čarodějnice. Nebo čaroděje.

Není žádným tajemstvím, přestože se o to někdo snaží, že nejen Evropa, ale prakticky celý demokratický svět se potýká s migrační krizí.

V souvislosti se summitem NATO v turecké Ankaře jsme svědky mnoha komických vyjádření, z nichž jedno doslova ční nad všemi ostatními. Týká se neformální večeře.

Poté, co se poslanec a příležitostný právník Jindřich Rajchl znemožnil návrhem na možnost odebrání Řádu Bílého lva prezidentu Zelenskému, oblažil své fanoušky další perlou.

Trvalo čtyřicet let, než se Československo dokázalo vymanit vlivu SSSR, od té doby uplynulo dalších bezmála 37 let, kdy se republika pohybuje na houpačce nadějí, zklamání, dílčích úspěchů a průšvihů.

Za sebe doufám a věřím, že Petr Pavel bude znovu kandidovat a že bude úspěšný, nicméně právo ohlásit kandidaturu či alespoň zájem má každý, kdo splní zákonné podmínky.

Nečekal jsem, že se k tomuto tématu tak brzy vrátím, a upřímně jsem nečekal, že se k němu vůbec vrátím. Jenže reakce na rozhodnutí Ústavního soudu v kauze Ankara mě donutila změnit plán.

Intenzita útoků na prezidenta republiky, potažmo na prezidentský pár, narůstá a současně roste i jejich agresivita. Už to není zábava internetových žvanilů, kteří si potřebují vybít životní nezdar.

Ne. Už to vůbec není směšné a legrační. Naopak, celá situace nabývá kontur tragédie, kde obětí nakonec bude občan-divák.

Na toto téma mě přivedla diskuze k článku o jejím manželovi, prezidentu Petru Pavlovi. Rozhodl jsem se trochu poupravit nesmysly, které se internetem a na veřejnosti šíří.

Když jsem v neděli přirovnal krok Petra Pavla vůči vládě k šachové partii, očekával jsem, že půjde o tuhý zápas. Nedošlo mi, že vláda má možnost pomocí malé rošády vykročit směrem k patu.

Kauza kolem účasti prezidenta České republiky na summitu NATO začíná nabírat pozoruhodný směr.

Bohužel nejnovější vývoj událostí na Blízkém východě naznačuje, že prezident USA Donald Trump ztrácí kontakt s realitou.

Je to sice fantasmagorie, protože něco takového, hnáni touhou po moci spojenou s chamtivostí, koaliční poslanci nedopustí.

Zdá se to neuvěřitelné, ale doba trvání ruské agrese proti Ukrajině se délkou svého trvání přiblížila délce trvání druhé světové války. Když připočteme všechny okolnosti, trvá dokonce o hodně déle.

Ten, jako už několikrát v minulosti, spustil potoky krokodýlích slz ze strany pohoršené světové veřejnosti, která má pocit, že ten škaredý Izrael zase ubližuje nevinným.

Jako by Česká republika neprocházela hlubokou krizí. Jako by neměly přednost ekonomické otázky a skutečné bezpečnostní hrozby, věnovala Poslanecká sněmovna enormní energii nafouknuté bublině.

Někdo si myslí, že ano, stejně jako Německo, Brusel a celý širý svět. Možná kromě Ruska. Ó bóže.

Je opravdu těžko uvěřitelné, co dokáže vyslovit nebo napsat člověk, který se honosí právním vzděláním a poslaneckým mandátem. Skoro jako by lež a dezinformace nebyly ostudou.

Nikoliv poprvé a bohužel určitě ne naposledy, co tento poslanec šíří nenávist a lži na svých sociálních sítích. Ty mu ale nestačí.

Co se vlastně po volbách stalo? Kdo se dostal k moci? Zdánlivě patetická otázka, nicméně když vidíme, co se ve společnosti děje, je zcela namístě se ptát.

Výročí konce druhé světové války je každoročně příležitostí k zamyšlení nad osudy těch bezejmenných, kteří v boji proti nacismu a fašismu položili své životy.

Tím aktuálním je jakási reklama, která se měla objevit v Polsku a která využívá prezidentův portrét jako pozvánku k jakýmsi aktivitám.

V jednom z televizních rozhovorů jste řekl, že je škoda, že prezident nejmenoval Filipa Turka ministrem a že pokud by se choval, jak se chová, i v ministerské funkci, už by v jeho vládě neministroval.

Policie minulý týden uzavřela a odložila spor mezi prezidentem republiky Petrem Pavlem a ministrem zahraničí Petrem Macinkou.

Jiří Strach je fenoménem české filmařiny. Neznám jiného režiséra s podobně širokým rozpětím tvorby, jako je právě on. Od pohádek přes mystiku, kriminálky až po silná dramata.

Často bývám označován za nekritického obdivovatele prezidenta České republiky, pana Petra Pavla. Ano, je pravda, že jej vnímám jako druhého nejlepšího prezidenta po revoluci, hned po Václavu Havlovi.

To je otázka, kterou si kladu a odpověď nenacházím. Kromě podezření, že současná vláda chce lidi oklamat.

Jistě se zeptáte proč. Petr Pavel podobných rozhovoru poskytl více a žádný nevyvolal podobnou reakci.

Některým je možné se zasmát ale nad jinými už zůstává rozum stát a vzniká otázka, kde se bere v lidech potřeba někoho takto urážet jen proto, že s ním nesouhlasí.

Ten, o kterém jste hovořil před volbami několikrát denně. Zatím to spíše vypadá, že tlačíte svět do válečného mrazu.

Souboj mezi vládou pod údajným vedením Andreje Babiše a prezidentem republiky Petrem Pavlem vstupuje na další úroveň. Na spor o to, kdo se zúčastní letního jednání NATO.

Jak se střelit do vlastní nohy? Zdá se, že největším expertem v této disciplíně se stal Mikuláš Minář, šéf Milionu chvilek pro demokracii.

Na ten rozhovor jsem se těšil a čekal rozbor situace od politika, u kterého si cením vzdělanosti a rozhledu. Stejně tak nadhledu, který na politické scéně není tak moc běžný.

Velký rozruch způsobily záběry manželky prezidenta republiky Evy Pavlové na demonstraci na Letné. Ozvaly se hlasy, že to nebylo vhodné, dokonce se ozval hlas, že prezident tím popřel svou nestrannost.

Je to moje velká výhoda. Nejsem napojen ani na Milion Chvilek, ani na vládní koalici, ani na opozici. Mohu tedy vidět věci z nadhledu a nezávisle.

V sobotu samozřejmě. Nejsem příznivcem demonstrací, protože si myslím, že k tlaku na politiky pomůže více přímá cesta než křik na ulici nebo náměstí.

Ať se to někomu líbí, nebo ne, Českou republikou se šíří zlo. A nabývá na síle, v podobě pomluv a lží, které mají jediný cíl. Znevážit člověka v čele země.

Není dne, kdy by toto jméno nezaznělo z televizní obrazovky nebo se neobjevilo na webových stránkách různého druhu. A zaměření.

A kdo čekal nějakou senzaci, musel se u obrazovky neklidně vrtět a odcházet značně zklamán. Předpoklady a domněnky se nenaplnily.

Za celou dobu, co se Jindřich Rajchl pohybuje ve veřejném prostoru, mohli jsme si všimnout mnoha podivností v jeho chování. Někdy komických, nad jinými zůstával rozum stát.

Netřeba dlouhých slov. Je. Je nanejvýše oprávněný. Události posledních měsíců, díky kterým byl Írán velmi sledovanou zemí ukazují, že bylo nezbytné podniknout razantní kroky.

Mám samozřejmě stopku ve smyslu ukončení jeho nenávistných, lživých a urážlivých projevů a statusů, protože jak se říká, že všeho s mírou, tady už byla únosnost překročená násobně.

Čtyři roky pekla. Čtyři roky zoufalství, slibů, nadějí a zklamání. Tisícovky mrtvých nevinných obětí ruské rozpínavosti a touhy po ovládnutí alespoň Evropy, když už ne světa.

Je s podivem, jak málo si někteří lidé váží rodného jazyka a používají jej v situacích natolik nevhodných, že nad tím zůstává rozum stát.

Je ještě čas, ale už nyní se řeší, kdo bude příštím obyvatelem Pražského hradu. Bude pokračovat ten současný anebo dojde ke střídání stráží?

Tomio Okamura často vystupuje jako příkladný vlastenec, ochránce tradičního hodnot a nejnověji se ostře ohradil proti prosté otázce, zda onen pověstný plakát není rasistický.

Od konce prvního volebního období prezidenta Václava Havla neměla Česká republika prezidenta, který by působil a fungoval tak vyrovnaně, jako je tomu právě u Petra Pavla.

Pravda, slovo osobnost je zde kapku zavádějící, nicméně ten kult začíná nabývat děsivě šeredných rozměrů. A to kupodivu nikoliv primárně vlivem sociálních sítí.

Demonstrace za podporu prezidenta byla jistě radostnou událostí a důkazem, že občané nejsou lhostejní k tomu, kam se ubírá politická scéna těchto dní.