Kristýna Vágaiová

Střet luxusního SUV s vozem převážejícím krev jako symbol arogance moci? Nehoda Filipa Turka oživuje vzpomínky na totalitní bezohlednost a vyžaduje jasnou politickou odpovědnost.

Žijeme v době černobílého světa, kdy je jednodušší někoho nenávidět na sociálních sítích než věnovat pět minut ověřování informací. Proč i historické zápasy končí na placených kanálech a proč za to televize často vůbec nemohou?

Zatímco věk diktátorů ve světě roste, západní demokracie se omlazují. Proč Česko stále uvízlo v hybridním modelu a kdy konečně přestaneme nechávat prarodiče řídit naše vlastní životy?

Politici nám denně vykládají o hodnotách, slušnosti a morálce. Problém je, že právě oni často žijí přesný opak toho, co po nás chtějí.

Demokracie není problém. Problém je, jak s ní zacházíme. Hodnoty máme, ale neumíme je žít. A bez odvahy říkat pravdu se to nikdy nezmění.

Demokracie není jen o volbách a demonstracích. Je to každodenní vztah mezi voličem a politikem. A ten u nás často nefunguje.

Pod záminkou transparentnosti má vzniknout nástroj, který může umlčet kritiky. Záleží jen na tom, kdo ho drží v ruce.

Česká společnost se dělí na kmeny, které si odpouštějí svoje chyby, ale u druhých je tvrdě trestají. Je načase přestat hrát zákopové války a začít brát Česko jako jeden celek. Máme na to charakter?

Rezignace není slabost, ale odpovědnost. Co nás může britská politická kultura naučit o umění včas odejít?

Když se hulvátství vydává za „chlapskost“, osobní vazby za politiku a nátlak za odvahu, není to selhání jednotlivců. Je to selhání standardů, na které jsme si zvykli.

Otázka nezní, kdo byl kým. Otázka zní, jak dnes politici chápou svou roli: jako prostor pro ego, nebo jako službu veřejnosti.

Svoboda a mír nejsou samozřejmost. Na jakých hodnotách stojí naše civilizace, proč bez nich selhává demokracie a jak se jejich ztráta promítá do každodenního života nás všech?

Opozice může být ostrá. Ústavní činitel už ale nemluví jen za sebe. Novoroční projev Tomia Okamury ukázal, jak snadno se může kritika změnit v popření hodnot, na nichž český stát stojí.

Nejde jen o jednu vládu. Jde o společnost, která rezignovala na hodnoty a spokojila se s technickým fungováním moci. Kam v takovém stavu kráčí Česko?

Tenhle text není proti víře. Je o rozdílu mezi Ježíšem a institucí, která si ho přivlastnila — o tom, proč je skutečné hledání pravdy někdy blíž mimo kostel než uvnitř něj.

Mnozí volají po „demokracii bez přívlastku“, ale zapomínají, že právě ten přívlastek chrání svobodu. Bez něj se vláda lidu může rychle změnit v tyranii většiny.

Česká republika se s komunismem nevypořádala. Demokracie selhala, protože část občanů zůstala bez vedení a vysvětlení, demokraté je opomíjeli. Tento text volá po probuzení elit i zodpovědnosti občanů.

V době, kdy vše ztrácí hodnotu a slova jako pravda či lidskost jsou prázdná, zůstává otázka: jak žít lidsky poctivě? Esej zkoumá frustraci z lidské povahy a možnosti žít jinak navzdory chaosu.

Vlastenectví není o křiku, ale o péči, kritice a zodpovědnosti. Co znamená milovat svou zemi skutky, ne slovy – a proč je důležité to rozlišovat?

Volit ze zahraničí není hrozba, ale právo. Kdo posílá domů miliardy a chce se vrátit, má právo rozhodovat o tom, kam Česko směřuje. Korespondenční volba jim to jen usnadní.

Češi žijící v zahraničí už dlouho volají po možnosti jednoduše a důstojně volit. Letos se jim poprvé otevírá cesta: korespondenční volba. Co pro ně znamená?