Laura Jensenová

Lisabonský Pantheon se nachází v kostele sv. Engrácie. Je zde pohřbeno pouhých 13 významných osobností, další 6 osobností zde má kenotaf. To znamená, že těla jsou ve skutečnosti uložena jinde.

Ke hradu Sv. Jiří, portugalsky Castelo de São Jorge, nebo také Paço da Alcáçova, vede z centra dlouhá, strmá cesta.

Z kláštera Conveto do Carmo jsme šly podél budovy za roh takovou divnou uličkou, kterou navigace neukazuje, ale kterou jsem si doma našla na mapě, k výtahu Santa Justa.

Convento do Carmo je kostel bez střechy, o kterou přišel, jak jinak, při zemětřesení v roce 1755.

Když do libovolného vyhledávače napíšete Lisabon a neupřesníte, co byste chtěli vidět, vyskočí na vás Belémská věž. A to i přesto, že Belém k Lisabonu původně vůbec nepatřil.

Ve středu jsme už do Sintry nejely, zůstaly jsme v Lisabonu. Ovšem dostat se v Lisabonu odkudkoli kamkoli je na dlouhé lokte. Protože jsou tam kopce a musíte kličkovat.

Minule jsem na Penu tak rozsáhle nadávala, že jsem se nedostala k její historii. Není moc dlouhá, zato je výživná. Postavil ho Němec pro Rakušana a zdědila ho operní zpěvačka. Vskutku neotřelé.

Pena je v průvodcích označovaná jako klenot. Jako „ten“ zámek. Hlavní tahák Sintry a Portugalska vůbec. Nevím, jestli to bylo vedrem, únavou, špatnou organizací nebo davy, ale bylo to trpké zklamání.

Na Maurském hradě v Sintře se v průběhu dějin vystřídali příslušníci všech tří abrahámovských náboženství. Pak se stal objektem zájmu romantických cestovatelů. Je dobře, že se zachoval. Je tam krásně.

Cabo da Roca je oficiálně zaměřený nejzápadnější bod evropské pevniny. Přetahují se sice s francouzským Cap Finistére a španělským regionem Finisterre, ale vědecký verdikt je neúprosný.

Quinta da Regaleira je jeden ze dvou hlavních turistických cílů v Sintře. Quinta mimochodem, znamená statek. Ale se statkem to nemá společného naprosto nic. Je to esoterický chrám ve formě zahrady.

V pokladně vám řeknou, že je to skrytý klenot, na webu se dočtete, že je to „kouzelné místo, ke se sny stávají skutečností.“ A když se snažíte dopátrat nějakých podrobností, zjistíte… dohromady nic.

První den v Lisabonu jsme netrávily v Lisabonu, ale v Sintře, kde se nachází všechny ty krásné hrady a zámky. Respektive jeden hrad a spousta zámků.

Procházku po Faru jsme s Margi zahájily v přístavu, kde jsme se vyfotily z názvu města a prohlédly si suvenýry s azulejos.

Původně jsme měly letět do Lisabonu. Ale do Fara byly levnější letenky. V neděli tam toho k vidění moc není. Jinak je to hezké město. S mimořádně fotogenickým nebem.

Po prohlídce výstavy Přemyslovci v Národním muzeu jsem se ocitla v prostoru, který asi měl být kavárna a ve kterém mě upoutala kostra dinosaura. Což by mě nemělo překvapit, ale překvapilo.

Dřevěný kostel ve Velkých Karlovicích pochází z roku 1754 a  nechal ho postavit hrabě František ze Žerotína. Má půdorys řeckého kříže a je postaven v pozdně barokním slohu.

Minule jsem se dalekosáhlým výkladem dopracovala k tomu, že barvy existují. A jaké barvy se líbily středověkým lidem. Ty čisté, zářivé, syté, jasné, které vypadají jako zdroj života a radosti.

Říkáte si, že barvy musíme vidět všichni stejně, bez ohledu na to, jestli jsme se dívali ve středověku, nebo teď? Tak to si říkáte špatně.

Středověk neměl specifické postoje jenom ke zvířatům, rostlinám a materiálům, ale i k lidem. Dnes se podíváme na řemesla, na které měli počestní občané pifku. A věděli jste, že pila je ohavný nástroj?

České korunovační klenoty jsem nikdy neviděla. Viděla jsem říšké, italské, francouzské, bavorské, viděla jsem jich spoustu. Ty naše ne. A nejspíš je nikdy neuvidím.

Podobný přístup jako ke zvířatům měl středověk i k rostlinám. Lípa byla vážená, protože je užitečná, je trvalá a krásná. Bříza se naopak nejlépe hodila k mrskání posedlých osob.

Lev je s převahou nejčastější heraldickou figurou. A je to jediné zvíře, které se nachází na všech známých vyobrazeních Noemovy archy. Zkusíme si nastínit, jak se na svůj královský trůn dostal.

Po návštěvě tolika středověkých hradů jsem se chtěla trochu víc ponořit do středověkého myšlení a středověké symboliky.

Ne, já jsem tam už nebyla. Margi tam jela s Bradem. Na hradě strávili 6 hodin a říkala, že to byl největší záběr na nohy, jaký kdy zažila.

Frýdlant je architektonický komplex stylově velmi odlišných budov. Překvapivě působí pořád harmonicky. Některé budovy jsou renesanční, což mě vždycky potěší.

Hrad nějakou dobu vůbec nebyl na mapě. A přestože teď už na mapě je, nám se ho v noci podařilo přehlédnout. Druhého dne jsme zjistily, že by byla věčná škoda ho nenajít.

Název Książ se vyslovuje „kšonž“ a mně to trhá uši pokaždé, když to slyším. Německé Fürstenstein je mnohem libozvučnější, a to je němčina všechno jenom ne libozvučná.

Zoologické zahrady nemám moc ráda. Tu ve Wrocławi jsem ale navštívit musela. Protože jinak bych se nedostala do oceanária. Ještě jsem v žádném nebyla a chtěla jsem zblízka vidět živé žraloky.

Kórnik je trochu mimo trasu a uvažovala jsem, jestli tam vůbec budeme zajíždět. Byla by velká chyba to neudělat. Zamilovala jsem se do něj.

Říká se: „Buďte opatrní ve svých přáních, neboť se vám mohou vyplnit!“ Byla jsem na Helu. Ráda bych vynadala tomu, kdo mě sem zatáhl, ale špatně se ukazuje prstem na sebe. Chtěla jsem pryč.

Z Gdaňska na Hel je to pouhých 100 km a tak jsme šly navštívit Muzeum jantaru a pak jsme měly v plánu ještě Kukuřičný labyrint a Muzeum voskových figurín. Nic z toho nebylo… protože kolona. Otřesná.

V lodním deníku bitevní lodi Schleswig-Holstein je 1. září 1939 ve 4:43 zápis: „Loď se chystá zaútočit na Westerplatte.“ Začíná 2. světová válka. V Gdaňsku je tenhle poloostrov a jantar. A moře.

Hrad v Toruni je zářným příkladem toho, že záleží na úhlu pohledu. Z jedné strany vypadá zachovale, z druhé jsou to trosky. A taky záleží na počasí a na tom, jestli máte rádi strašidla.

Ubytování jsme měly rezervované v centru Toruně. Včetně parkování. A to byl kámen úrazu. Zbytečně se motat uličkami historického města je to poslední, co v sobotu večer chcete.

Bobolice jsou kontroverzní hrad. Původní stavba ze 14. století se nedochovala, od roku 2011 tady stojí nová. A někteří historikové s tím nesouhlasí.

Mezi Krakovem a Czenstochovou stojí obranný řetězec hradů zvaný Stezka orlích hnízd. V sobotu jsme s Margi měly na programu tři z nich, Pieskowu Skału, Ogrodzieniec a Bobolice.

Když jsem zjistila, že existuje poloostrov s názvem Hel, naprosto jistě jsem věděla, že tam musím jet. Nakonec z toho byla okružní polská rallye.

Zbýval nám poslední den naší rodinné dámské jízdy. Strávily jsme ho v parku Sforzovského hradu, kde jsme našly útočiště před příšerným vedrem.

Protože v La Scale už tři roky nehrají Traviatu, vypravily jsme se tam aspoň na turistickou prohlídku. A nakonec to bylo vlastně lepší.

Dopoledne jsme si prošly Veronu a pak jsme se vydaly za kulturním zážitkem, kvůli kterému jsme do Itálie přijely. Za představením Traviaty v Aréně.

Ve Veroně je kromě Juliina domu, spousta dalších nádherných a zajímavých věcí. Především je tam Arena, ve které se v létě koná divadelní festival.

V Trevisu je letiště od nádraží necelé 4 km. Přes cestu je nákupní centrum. Na parkovišti si lidé nechávají auta. Bydlet tak blízko letiště, jinak už bych necestovala.

Poslední den dovolené byl takový všelijaký.

Když si odmyslíme nádraží, je Treviso pěkné městečko. Hlavně je tam všechno blízko, protože je malé. Přesto tam sídlí velké firmy a prý tam bylo vynalezeno tiramisu. Ale to musíme brát s rezervou.

Zámek je tak fotogenický, že se vám nechce odejít. Zvlášť, když víte, co vás čeká doma. I když je to váš domov jenom na dvě noci.

Zámek Miramare vaše očekávání nezklame ani za špatného počasí. Naopak. Předčí i ta nejodvážnější. Je na skále nad mořem a všechno je harmonické a idylické. Život jeho obyvatel takový nebyl.

Vlakem to trvá 12 hodin. Letadlem hodinu dvacet. Když je hezky a sedíte u okna, můžete se kochat výhledem. A o vlak nepřijdete, protože jede přímo z letiště na hlavní nádraží. Je to skvělé řešení.

Švábský hrad v Trani svým názvem odkazuje na svého stavitele. Patřil do sítě apulijských obranných hradů Fridricha II. Štaufského nebo též Švábského. Jeho kouzlo spočívá v tom, že stojí na břehu moře.

V souvislosti s hradem se dá najít pár nesouvislých legend. Žádná opravdu zajímavá a komplexní ale neexistuje. Zato jeho stavitel byl fámami a spekulacemi opředený od chvíle, kdy se narodil.

Byla neděle ráno, první adventní neděle, bylo sedmnáct stupňů nad nulou, slunce zářilo na bezmračném azurovém nebi a všude kolem byly palmy. Všechno bylo idylické. Až na ty cesty.

Rozhodnutí jet se podívat na Castel del Monte zrálo několik let. Nejde o to, že je to daleko, hlavní problém je, že v regionu nic dalšího zajímavého není návštěva hradu se tak zákonitě prodraží.

Krása je neuchopitelná, je to něco, co poznáme, když to vidíme, ale celá staletí, nebo spíš tisíciletí, se vzpírá všem pokusům ji nějak objektivně popsat, vypočítat, definovat.

Příběh o Parsifalovi je příběhem o prosťáčkovi, který se má stát strážcem grálu, a musí absolvovat celou řadu nesouvisejících epizod, aby dospěl k tomu, že je toho hoden.

Sága Sigurd a Gudrun je z jiného světa než ty předešlé. Není ze středověkých rytířských dvorů, ale z Islandu. Je mnohem starší – a je nadčasová, protože dodnes chápeme, co kdo udělal a proč.

Další příběh z knihy Marka Richtera Die Heldensagen von Neuschwanstein nám vypráví o Tristanovi a Isoldě, dobráckém králi Markovi a druhé Isoldě, která už toho měla všeho dost.

Na Neuschwansteinu jsem si koupila knížečku Die Heldensagen von Neuschwanstein od Marka Richtera. Je tam celkem 5 legend: Tristan a Isolda, Tannhäuser, Sigurd a Gudrun, Parsifal a Lohengrin.

Klášter Göttweig byl stejný případ jako Altötting. Prostě to vypadalo dobře na obrázku a bylo to po cestě. Ani tentokrát jsme nelitovali.

Město Braunau a Sdružení pro soudobé dějiny se usilovně angažují v řešení neblahého historického odkazu, který městu v jistém smyslu zanechala historická shoda okolností.

Altötting byla zastávka, která vznikla improvizovaně během cesty. Protože jsme se dozvěděli, že je tady kaple, do které nechávali bavorští králové pohřbívat svá srdce.