Laura Jensenová

Minule jsem se dalekosáhlým výkladem dopracovala k tomu, že barvy existují. A jaké barvy se líbily středověkým lidem. Ty čisté, zářivé, syté, jasné, které vypadají jako zdroj života a radosti.

Říkáte si, že barvy musíme vidět všichni stejně, bez ohledu na to, jestli jsme se dívali ve středověku, nebo teď? Tak to si říkáte špatně.

Středověk neměl specifické postoje jenom ke zvířatům, rostlinám a materiálům, ale i k lidem. Dnes se podíváme na řemesla, na které měli počestní občané pifku. A věděli jste, že pila je ohavný nástroj?

České korunovační klenoty jsem nikdy neviděla. Viděla jsem říšké, italské, francouzské, bavorské, viděla jsem jich spoustu. Ty naše ne. A nejspíš je nikdy neuvidím.

Podobný přístup jako ke zvířatům měl středověk i k rostlinám. Lípa byla vážená, protože je užitečná, je trvalá a krásná. Bříza se naopak nejlépe hodila k mrskání posedlých osob.

Lev je s převahou nejčastější heraldickou figurou. A je to jediné zvíře, které se nachází na všech známých vyobrazeních Noemovy archy. Zkusíme si nastínit, jak se na svůj královský trůn dostal.

Po návštěvě tolika středověkých hradů jsem se chtěla trochu víc ponořit do středověkého myšlení a středověké symboliky.

Ne, já jsem tam už nebyla. Margi tam jela s Bradem. Na hradě strávili 6 hodin a říkala, že to byl největší záběr na nohy, jaký kdy zažila.

Frýdlant je architektonický komplex stylově velmi odlišných budov. Překvapivě působí pořád harmonicky. Některé budovy jsou renesanční, což mě vždycky potěší.

Hrad nějakou dobu vůbec nebyl na mapě. A přestože teď už na mapě je, nám se ho v noci podařilo přehlédnout. Druhého dne jsme zjistily, že by byla věčná škoda ho nenajít.

Název Książ se vyslovuje „kšonž“ a mně to trhá uši pokaždé, když to slyším. Německé Fürstenstein je mnohem libozvučnější, a to je němčina všechno jenom ne libozvučná.

Zoologické zahrady nemám moc ráda. Tu ve Wrocławi jsem ale navštívit musela. Protože jinak bych se nedostala do oceanária. Ještě jsem v žádném nebyla a chtěla jsem zblízka vidět živé žraloky.

Kórnik je trochu mimo trasu a uvažovala jsem, jestli tam vůbec budeme zajíždět. Byla by velká chyba to neudělat. Zamilovala jsem se do něj.

Říká se: „Buďte opatrní ve svých přáních, neboť se vám mohou vyplnit!“ Byla jsem na Helu. Ráda bych vynadala tomu, kdo mě sem zatáhl, ale špatně se ukazuje prstem na sebe. Chtěla jsem pryč.

Z Gdaňska na Hel je to pouhých 100 km a tak jsme šly navštívit Muzeum jantaru a pak jsme měly v plánu ještě Kukuřičný labyrint a Muzeum voskových figurín. Nic z toho nebylo… protože kolona. Otřesná.

V lodním deníku bitevní lodi Schleswig-Holstein je 1. září 1939 ve 4:43 zápis: „Loď se chystá zaútočit na Westerplatte.“ Začíná 2. světová válka. V Gdaňsku je tenhle poloostrov a jantar. A moře.

Hrad v Toruni je zářným příkladem toho, že záleží na úhlu pohledu. Z jedné strany vypadá zachovale, z druhé jsou to trosky. A taky záleží na počasí a na tom, jestli máte rádi strašidla.

Ubytování jsme měly rezervované v centru Toruně. Včetně parkování. A to byl kámen úrazu. Zbytečně se motat uličkami historického města je to poslední, co v sobotu večer chcete.

Bobolice jsou kontroverzní hrad. Původní stavba ze 14. století se nedochovala, od roku 2011 tady stojí nová. A někteří historikové s tím nesouhlasí.

Mezi Krakovem a Czenstochovou stojí obranný řetězec hradů zvaný Stezka orlích hnízd. V sobotu jsme s Margi měly na programu tři z nich, Pieskowu Skału, Ogrodzieniec a Bobolice.

Když jsem zjistila, že existuje poloostrov s názvem Hel, naprosto jistě jsem věděla, že tam musím jet. Nakonec z toho byla okružní polská rallye.

Zbýval nám poslední den naší rodinné dámské jízdy. Strávily jsme ho v parku Sforzovského hradu, kde jsme našly útočiště před příšerným vedrem.

Protože v La Scale už tři roky nehrají Traviatu, vypravily jsme se tam aspoň na turistickou prohlídku. A nakonec to bylo vlastně lepší.

Dopoledne jsme si prošly Veronu a pak jsme se vydaly za kulturním zážitkem, kvůli kterému jsme do Itálie přijely. Za představením Traviaty v Aréně.

Ve Veroně je kromě Juliina domu, spousta dalších nádherných a zajímavých věcí. Především je tam Arena, ve které se v létě koná divadelní festival.

V Trevisu je letiště od nádraží necelé 4 km. Přes cestu je nákupní centrum. Na parkovišti si lidé nechávají auta. Bydlet tak blízko letiště, jinak už bych necestovala.

Poslední den dovolené byl takový všelijaký.

Když si odmyslíme nádraží, je Treviso pěkné městečko. Hlavně je tam všechno blízko, protože je malé. Přesto tam sídlí velké firmy a prý tam bylo vynalezeno tiramisu. Ale to musíme brát s rezervou.

Zámek je tak fotogenický, že se vám nechce odejít. Zvlášť, když víte, co vás čeká doma. I když je to váš domov jenom na dvě noci.

Zámek Miramare vaše očekávání nezklame ani za špatného počasí. Naopak. Předčí i ta nejodvážnější. Je na skále nad mořem a všechno je harmonické a idylické. Život jeho obyvatel takový nebyl.

Vlakem to trvá 12 hodin. Letadlem hodinu dvacet. Když je hezky a sedíte u okna, můžete se kochat výhledem. A o vlak nepřijdete, protože jede přímo z letiště na hlavní nádraží. Je to skvělé řešení.

Švábský hrad v Trani svým názvem odkazuje na svého stavitele. Patřil do sítě apulijských obranných hradů Fridricha II. Štaufského nebo též Švábského. Jeho kouzlo spočívá v tom, že stojí na břehu moře.

V souvislosti s hradem se dá najít pár nesouvislých legend. Žádná opravdu zajímavá a komplexní ale neexistuje. Zato jeho stavitel byl fámami a spekulacemi opředený od chvíle, kdy se narodil.

Byla neděle ráno, první adventní neděle, bylo sedmnáct stupňů nad nulou, slunce zářilo na bezmračném azurovém nebi a všude kolem byly palmy. Všechno bylo idylické. Až na ty cesty.

Rozhodnutí jet se podívat na Castel del Monte zrálo několik let. Nejde o to, že je to daleko, hlavní problém je, že v regionu nic dalšího zajímavého není návštěva hradu se tak zákonitě prodraží.

Krása je neuchopitelná, je to něco, co poznáme, když to vidíme, ale celá staletí, nebo spíš tisíciletí, se vzpírá všem pokusům ji nějak objektivně popsat, vypočítat, definovat.

Příběh o Parsifalovi je příběhem o prosťáčkovi, který se má stát strážcem grálu, a musí absolvovat celou řadu nesouvisejících epizod, aby dospěl k tomu, že je toho hoden.

Sága Sigurd a Gudrun je z jiného světa než ty předešlé. Není ze středověkých rytířských dvorů, ale z Islandu. Je mnohem starší – a je nadčasová, protože dodnes chápeme, co kdo udělal a proč.

Další příběh z knihy Marka Richtera Die Heldensagen von Neuschwanstein nám vypráví o Tristanovi a Isoldě, dobráckém králi Markovi a druhé Isoldě, která už toho měla všeho dost.

Na Neuschwansteinu jsem si koupila knížečku Die Heldensagen von Neuschwanstein od Marka Richtera. Je tam celkem 5 legend: Tristan a Isolda, Tannhäuser, Sigurd a Gudrun, Parsifal a Lohengrin.

Klášter Göttweig byl stejný případ jako Altötting. Prostě to vypadalo dobře na obrázku a bylo to po cestě. Ani tentokrát jsme nelitovali.

Město Braunau a Sdružení pro soudobé dějiny se usilovně angažují v řešení neblahého historického odkazu, který městu v jistém smyslu zanechala historická shoda okolností.

Altötting byla zastávka, která vznikla improvizovaně během cesty. Protože jsme se dozvěděli, že je tady kaple, do které nechávali bavorští králové pohřbívat svá srdce.

Rezidence je obrovská. Přestavuje se prakticky od počátku 14. století. Má rozlohu 40 000 metrů čtverečních a více než 150 výstavních místností. Úpravy Ludvíka II. se nedochovaly.

Zámek Nymphenburg, do kterého jsme měli namířeno, byl asi 6 km od nás, takže jsme si nechali na recepci poradit a koupili jsme si celodenní lístek pro skupiny za 18,50 E. Bylo to výhodné, protože kdybychom si každý kupovali vlastní lístek, stálo by to 9,70 E na osobu. Našli jsme stanoviště autobusu 51, které bylo za rohem, a nasedli.

Cestou do Mnichova jsme se stavili v Possenhofenu, abychom zjistili, co je na něm tak úžasného, že na něj Sissi celý život vzpomínala. Neviděli jsme nic, byla už tma. Ale zkusit jsme to museli.

Zámek už navštívilo více než 61 milionů lidí. Jeho silueta je nejčastěji používaným logem hradu v americké reklamě. Davy turistů v létě způsobují dopravní zácpy. A ano, vyplatí se to.

Kdybych byla věděla, do čeho jdu, nepojedu sem. Cestou do Linderhofu jsme projížděli nádhernou krajinou. Jenom škoda, že jsem se nemohla kochat tak, jak bych si přála. Zatáčky, zatáčky, zatáčky…

Herrenchiemsee začal Ludvík II. Bavorský stavět jako poslední a nestihl ho dostavět. Už 6 týdnů po jeho smrti byl zámek otevřen jako muzeum. To by krále, který se lidí stranil, rozhodně nepotěšilo.

Mönchsberg je malý zázrak. Z nejrušnější části města se výtahem pohodlně během pár minut ocitnete v zelené oáze s nádhernou vyhlídkou. Je tam malý hrad a luxusní hotel.

Hlavní pamětihodnosti Salzburgu už jsem viděla loni, a tak jsem se vydala prozkoumat to, co jsem nestihla. Hradby kolem kláštera na Kapuzienerbergu.

Vilu darovala svému synovi arcivévodkyně Sofie. To je ta zlá mrcha z idealizovaných filmů o Sissi. Ve skutečnosti to byla její teta. Vila má tvar E jako Elisabeth. Podle Sissiina jména.

Zámek Ort stojí na ostrově v jezeře Traunsee pod horou Traustein. Podle legendy ho postavil obr Erla pro jezerní vílu Blondchen. Naposled ho vlastnili Habsburkové. Dneska se tam fotí svatební páry.

První den odpoledne jsme navštívili zámeček Artstetten. Věděla jsem o něm jenom to, že je tam pohřbený František Ferdinand d’Este a jeho manželka Sofie Chotková.

Naší první zastávkou první den byl klášter v Melku. Melk se česky řekne Medlík a znamená to něco jako Mohelnice. Jméno je pravděpodobně slovanského původu a znamená „pohraniční řeka“.

Řekneme si o tom, jak jsme plánovali naši rakousko-bavorskou cestu alias kurvenreicher Weg, a obecně o tom, jak naplánovat jakoukoli poznávačku.