Lenka Laubrová Žirovnická

30 let se řeší, jak obrodit porodnictví, až jsme se dostali do bodu, kdy je každá čtvrtá žena po porodu rozřezaná, každá pátá se potýká se zhoršeným duševním zdravím. Ministerstvo to teď začne řešit znovu. Pro jistotu bez porodních asistentek a žen.

Zjistila jsem, že OSN slaví moje narozeniny. Sice pod záminkou karibského hudebního nástroje, ale člověk nemůže mít všechno. Pak jsem si přečetla proč.

Před pár dny jsem sáhodlouze vysvětlovala, že marketing náhrad mateřského mléka nefunguje jako vypínač. Pak mi čtenářka poslala české noviny z roku 1888. Ukázalo se, že jsem si mohla ušetřit práci.

Dříve lidé ničili knihy, protože se báli toho, co je v nich napsáno. Ničí je dnes proto, že jejich obsah příliš cenný? Miliony svazků jsou rozřezávány, skenovány a převáděny do soukromých databází určených k trénování umělé inteligence.

Porodnice přijímaly dary, odborné společnosti peníze od výrobců a stát mezitím vytvářel strategie, metodiky a komise, které v rozhodující chvíli nefungovaly tak, jak měly. Tohle není článek o matkách. Je to inventura státu.

Proč je reklama na umělou výživu horší než kovboj Marlboro a Mezinárodní kodex marketingu náhrad mateřského mléka důležitou ochranou rodičů ve chvíli, kdy jsou nejzranitelnější.

České porodnictví znovu hledá magické číslo, jež rozhodne o budoucnosti porodnic. Jenže reforma potřebuje strategii, ne mediální zkratky. Opravdu si myslíme, že proměnou porodnictví v průmyslovou výrobní linku přesvědčíme ženy, aby rodily více dětí?

Tak máme za sebou veřejné slyšení Senátu a jsem plná dojmů z debaty, která přišla až takhle pozdě. Vláda už totiž mezitím dávno rozhodla o lidech bez lidí.

Porodní poranění a trauma není jen zdravotní a osobní problém konkrétní ženy. Nová australská analýza poprvé ukazuje širší cenu nedobré porodní zkušenosti.

Některé ženy si z porodnice neodnášejí jen dítě. Odnášejí si zkušenost, která je bude pronásledovat další měsíce. Právě probíhá Mezinárodní týden povědomí o porodním traumatu a je čas mluvit o tom, co se nevejde do věty „hlavně, že jste oba zdraví“.

Jsou venku další porodnická data na úrovni jednotlivých poskytovatelů. Ptáte se, kde je péče nejlepší a kde nejhorší?

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že Španělsko neporušilo práva ženy, kterou k porodu proti její vůli převezli do nemocnice na základě soudního příkazu. Co se stane, když instituce označí těhotnou ženu za riziko?

Británie znovu řeší, proč její moderní porodnictví selhává navzdory medicíně, datům, strategiím a opakovaným vyšetřováním. Je vysvětlením „tlak na normální porod“ nebo zfanatizované porodní asistentky? Reporty Amos a Ockenden odhalují hloubku krize.

Dvě největší organizace porodní péče a porodní asistence - FIGO a ICM - vydaly společné stanovisko k interprofesní spolupráci mezi porodními asistentkami a gynekology-porodníky a české porodnictví by mělo pozorně naslouchat.

Neasistovaný porod není bezpečná alternativa. Ale pokud chceme pochopit, proč k němu některé české ženy dojdou, nestačí říct „jsou nezodpovědné“. Český výzkum ukazuje, že část žen nerodí bez asistence proto, že by byla hloupá či pohrdala životem.

Mladá žena porodila doma, bez porodní asistentky. Dítě přežilo, ona ne. Její příběh se dá snadno odbýt jako extrémní nezodpovědnost. Proč ale některé ženy přestanou věřit porodní péči natolik, že samotu u porodu přijmou jako svobodu?

Británií znovu otřásly zprávy o selhání porodnické péče. Zpráva od Donny Ockenden popisuje konkrétní případ v Nottinghamu, report baronky Amos pak systémové problémy napříč britským zdravotnickým systémem NHS. Jaké je jejich společné poselství?

Hypermobilita není vždy nemoc. Ale někdy je prvním viditelným signálem poruchy pojivové tkáně, kterou systému trvá dlouhé roky odhalit. Text o Ehlers-Danlosově syndromu, zebrách, diagnostickém bloudění a škodě, kterou zanechává nevyslyšená bolest.

Debata o porodnosti míjí podstatné: lidé se nerozhodují jen pro dítě, ale i pro svět, do kterého se má narodit.

Německá politička Kathrin Gebel dostala klitoris do Bundestagu a internet se zasmál.

Nejdřív jsme slyšeli, že přeháníme. Že jde jen o organizační změnu. Že se pár úředníků přesune z jedné budovy do druhé a svět poběží dál. Teď k téže věci zaznělo znepokojení z Bruselu.

Embryo není věc. Žena není nádoba. Jenže když se z embrya v politickém jazyce stane „dítě čekající na adopci“, z reprodukční medicíny se stane právní minové pole. Americký vývoj kolem IVF ukazuje, proč na slovech opravdu záleží.

Pokles porodnosti nemusí být důvodem k tupému škrtání porodnic. Může být příležitostí k tomu, aby Česko konečně vytvořilo stratifikovanou síť porodní péče - specializovanou medicínu pro komplikace a porodní centra pro zdravé ženy.

Když se z embrya udělá v politickém jazyce dítě, z těhotné ženy se snadno stane matka proti své vůli. A z péče dohled. Text o tom, proč české právo nerozhoduje jednou čárou, proč slova v reprodukční péči nejsou nevinná - a proč žena není nádoba.

Jsem hrdá máma autistického syna. A zároveň se často necítím jako máma, která všechno zvládá. Tento text je o lásce, která někdy potřebuje vzdálenost, o mateřství bez romantizace a o autistické hrdosti, která patří všem autistickým lidem.

Hnutí pro život se opakovaně objevuje v odborném prostoru gynekologů a porodníků a prezentuje se jako „pomoc“. Karlovy Vary ukázaly, komu se dveře odbornosti otevírají ochotně - a kdo pořád stojí pod dohledem.

Po článku o seriálu Adolescence - příběhu o vraždě mladé dívky - jsem se vydala hledat odpovědi do dat o násilí mužů na ženách. A nebyla to příjemná podívaná.

Domácí porod je v české debatě jen kouřová clona - skutečný spor se vede jinde: o to, zda může porodní asistentka stát v systému jako samostatná odbornice na fyziologii, nebo jen jako členka týmu, jehož pravidla určuje někdo jiný.

Seriál Adolescence otevřel důležitou debatu o chlapcích, internetu a manosféře. Jenže pokud z příběhu o násilí na dívce uděláme hlavně příběh chlapcovy bolesti, patriarchát znovu udělá to, co umí nejlépe: přesune pozornost.

Na konferenci POROD 2026 zazněla tvrdá demografická zpráva: české zdravotnictví čeká stárnutí populace, nárůst chronických nemocí a prudký pokles počtu narozených dětí. Co s tím?

Kdo rozhoduje o tom, jak se v ČR bude rodit? Článek o tom, jak úzká skupina lidí ovlivňuje budoucnost české porodní péče.

Říká se tomu steh pro manžela - husband stitch: dodatečný steh po porodu, který nemá pomoci ženě, ale údajně „vrátit“ její tělo partnerovi. Dlouho byl odbýván jako hororová historka z internetu. Jenže ženy o nepovedeném šití po porodu konečně mluví.

6. červen je Mezinárodní den porodů doma. Není to výzva, aby všechny ženy rodily v obýváku, ale připomínka otázky, které se česká debata vyhýbá: proč už umíme mluvit o důstojném umírání doma, ale fyziologický porod doma stále považujeme za hazard?

Další pohoršený text o domácích porodech slibuje osvětu, ale nabízí hlavně strach, pohrdání a několik porodnických legend. Jenže otázka nezní, jak ženy donutit, aby porodnicím věřily. Otázka zní, proč jim část žen věřit přestala.

Poprvé v dějinách země stávkovali zaměstnanci Úřadu vlády. Vláda přesto dokončila přesun lidskoprávních agend na ministerstva a tvrdí, že nejde o oslabení, ale o posílení. Jenže nadresortnost není telefonát premiéra ani uklidňující FAQ na webu.

Tampon není tričko. Vložka není obal od svačiny. Menstruační pomůcky jsou výrobky pro dlouhý, opakovaný a vysoce intimní kontakt s tělem. Přesto se jejich chemická bezpečnost dlouho řešila překvapivě málo.

Sociální sítě jsou stroje na distribuci pozornosti. A když dlouhodobě odměňují hněv, konflikt a ponížení, nemůžeme se divit, že se z okrajové nenávisti k ženám stal masový online proud. Co teď s tím?

Když článek o Babišovi začne dohánět článek o klitorisu, zpozorněte. Česká veřejná debata nejsou žádné intelektuální lázně, ale žebříček mých nejčtenějších textů mi přinesl obraz společnosti lepší než sociologická studie.

Když miliardáři vstupují do věcí veřejných, obvykle nepřicházejí jen s penězi. Stínem velké dobročinnosti, který přetavování černého svědomí na redistribuci dobra nepříjemně doprovází, je moc určovat, co bude považováno za problém a jaké bude řešení.

Menstruace je biologická realita, která se právě teď týká stovek milionů žen a přesto je to téma, o kterém jsme se mnozí z nás naučili mlčet dřív, než jsme mu vůbec začali rozumět. Dnes mají „své dny“ svůj den. A to rovnou mezinárodní.

Vláda říká, že jen přesouvá úředníky a odstraňuje duplicity. Jenže po dnešním jednání ve Strakově akademii je zřejmé, že problém není jen v přesunu agend. Problém je ve způsobu vládnutí.

Zemřelo tříměsíční dítě. Matka byla odsouzena k osmi letům vězení za to, že podle soudu kojila při užívání metamfetaminu. Příběh ale začíná dávno předtím - tam, kde se systém dozvěděl, že dítě je ohrožené a přesto ho nedokázal ochránit.

Klitoris má svůj den. A možná je trochu příznačné, že se i jeho datum v kalendáři lehce toulá. Orgán ženské rozkoše se totiž dějinami medicíny, učebnicemi i veřejnou debatou toulal až příliš dlouho.

Příběh prvního českého pokusu o péči vedenou porodními asistentkami na Bulovce. Odkaz porodní asistentky Věry Novákové přichází s otázkou, proč jsme o čtvrt století později stále nedokázali vytvořit porodní centra vedená porodními asistentkami.

Česká gynekologicko-porodnická společnost vydala tiskovou zprávu, která tvrdí, že respekt k ženě u porodu může stát proti bezpečí matky a dítěte. Je to ale falešný obraz. Bezpečí a důstojnost nejsou soupeřící hodnoty. V dobré péči drží pohromadě.

Evropská pravidla pro vzdělávání porodních asistentek měla být minimem, od kterého se státy odrazí výš. V mnoha zemích se z nich ale stal strop, který profesi drží při zemi. Promarní Evropa šanci to změnit?

Rozhodnutí mít dítě - a potom možná další - vzniká mnohem dřív než u demografických tabulek. Vzniká v tom, jak společnost zachází s ženami, dětmi, péčí a mateřstvím. Pokud chce stát řešit porodnost, musí přestat hledat problém v ženských tělech.

Novorozenec nepřichází na svět odděleně od matky. Přesto se v porodní a poporodní péči často chováme, jako by bylo možné chránit dítě samostatně - a někdy dokonce proti ženě, která ho právě porodila.

Debata o „nadšeném souhlasu“ připomíná, že nás víc než nedostatek vášně ohrožuje nedostatek respektu. Sex nemusí být vždycky ohňostroj. Ale neměl by být ani domácí úkol.

Skutečná moc se nerozděluje až při hlasování, ale mnohem dřív: ve chvíli, kdy se rozhoduje, o čem se vůbec bude mluvit.

Stačí se zdravě rozhodovat? Je jídlo jen osobní volba? Nebo se do našich střev propisují peníze, čas, dostupnost, reklama, škola, průmysl i sociální nerovnosti?

Den matek dnes voní po květinách, bonboniérách a předtištěných přáníčkách. Jenže žena, která ho prosadila, si představovala něco úplně jiného. Když se ze svátku stal obchodní trhák, Anna Jarvis obětovala zbytek života boji proti vlastnímu výtvoru.

O štěňatech, dětech a o tom, proč je jednoduché štěstí vzácné.

K Mezinárodnímu dni porodních asistentek všem, kteří ví, že porodní asistentka není doplněk systému, ale jeho chybějící srdce.

Z téhle únavy se jen tak nevyspíte. Únava žen totiž často nevzniká jen z práce, ale z neviditelného držení domácnosti, vztahů, dětí a péče v hlavě.

Česko dostalo kartáč v Ženevě – máme si zamést před vlastním prahem a začít můžeme klidně v komoře.

Kdysi jsem měla prsa, která dobíhala tramvaj dřív než já. A s nimi i ten protivný pocit, že pro kus světa nejsem úplně člověk, ale hlavně tělo.

Ústavní soud pootevřel dveře a Česká lékařská komora do nich okamžitě strká nohu. Když se z informovaného souhlasu u porodu stane výjimka, neřešíme jen jeden císařský řez. Řešíme, jestli těhotná žena v této zemi zůstává plnoprávnou osobou.

Mluví se o ní často, ale málokdy se opravdu vysvětlí, co znamená. Objektifikace není totéž co přitažlivost, touha ani obdiv. Je to chvíle, kdy druhého začneme redukovat na tělo, vzhled, funkci nebo užitek. Se všemi důsledky.

Proč je Cizinka pro tolik žen tak jiný zážitek? Možná ne kvůli romantice, kostýmům ani skotské mlze, ale kvůli něčemu mnohem podstatnějšímu: způsobu, jakým se dívá na ženu - ne jen jako na obraz, ale jako na subjekt vlastního příběhu.