Lenka Laubrová Žirovnická

Proč by nás měly zajímat volby do České gynekologické a porodnické společnost? Nejde o interní klubové okopávání kotníků, ale o to, proč se české porodnictví roky nehýbe z místa.

Porodnické násilí nezačíná až křikem či hrubostí. Někdy přichází tiše: jazykem autority, tlakem na poslušnost a souhlasem, který není svobodný.

Po tisíce let ženy rodily ve vzpřímených polohách. Dnes mnoho z nich končí vleže na porodním lůžku. Ne proto, že by to bylo fyziologicky nejlepší, ale protože se porod v moderní době přizpůsobil pohodlí autorit, nemocniční organizaci a technice.

Ne všechno násilí přichází s křikem a modřinou. Někdy začíná větami, které znějí skoro jako péče: bojím se o tebe, chci vědět, kde jsi, dělám to pro tvoje dobro. Právě proto bývá tak těžké ho včas poznat - a tak snadné ho omluvit.

Zažila jsem ztrátu těhotenství i jeho ukončení. Právě proto vím, že o reprodukci se nedá rozhodovat hesly, cizí morálkou ani tlakem, byť prezentovaném v líbivém balení. Omezení práv žen nezačíná zákazem potratů. Začíná daleko dříve a nepozorovaně.

Má být slovo žena v porodnictví nahrazeno termínem rodící osoba a těhotná osoba? Nenaletěli jsme znovu starému triku, v němž patriarchát rozdělí moc a zdroje nerovně a pak se pohodlně dívá, jak se ženy a další menšiny perou o zbytek prostoru?

Nelze chtít po ženách více dětí a současně oslabovat jejich práva. Těhotenství, porod ani mateřství nesmí být prostorem menší svobody, menší důstojnosti a menší právní jistoty.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tragickém porodním případu není o domácích porodech. Zásadním způsobem oslabuje informovaný souhlas a reprodukční práva všech žen – i těch rodících v nemocnici.

Odborníci, co „střízlivě“ boří „mýty“ o zlaté hodince po porodu často zaměňují dvě různé věci: opatrnost za zbytečné zlehčování a vyviňování se z neschopnosti systému bonding matky a dítěte umístit na přední příčky priorit respektující porodní péče.

Říká se tomu tradice. Svátky jara. Veselí. Koleda. Jenže některé z nás si pod slovem Velikonoce nenesou vůni mazance, ale strach, bolest a ponížení. Co se stane, když se násilí převlékne za folklor a všichni kolem se tváří, že je to normální?

Možná nejde hlavně o to, že ženy s koncem pánevním chtějí rodit „jinak“. Možná jde spíš o to, že zdravotnický systém už v řadě míst neumí nabídnout nic jiného než císařský řez - a svou vlastní ztrátu dovednosti vydává za standard péče.

Laskavá obrana jedné lékařské generace otevírá otázku, kterou už dál nejde odkládat: dá se porodnický pokrok měřit jen tím, kolik žen a dětí přežilo? Nebo musíme do účtu zahrnout i to, co tento model péče dělal s důstojností žen?

Australský soud přiznal rodící ženě odškodnění za vaginální vyšetření bez platného souhlasu. Případ otevírá nepříjemnou otázku: je informovaný souhlas u porodu skutečně právem, nebo jen hezkou frází do chvíle, než začne překážet provozu?

Připomenout hekárny, separaci dětí a brutalitu starého porodnictví je snadné. Mnohem těžší je přiznat, že dnešní ženy nechtějí luxus, ale něco daleko radikálnějšího: aby s nimi bylo zacházeno jako s lidmi.

Regulace sama o sobě není zárukou ochrany. Když se nastaví chytře, může rozšířit bezpečný prostor péče. Když se nastaví špatně, může pod hezkými slovy o kvalitě a dohledu jen utužit moc, zúžit volbu a vytlačit ženy i porodní asistentky mimo systém.

V debatách o svobodě bez pravidel se rádo zapomíná, že regulace není sprosté slovo, ale jeden ze základních nástrojů ochrany slabších před mocnými. Jenže právě zde začíná těžší část celé debaty. Protože nestačí regulovat, je potřeba regulovat chytře.

Floridské případy soudem vynucených císařských řezů nejsou jen americká bizarnost, ale varování, jak dopadá svět, který připustí, že těhotná žena nemusí mít poslední slovo o vlastním těle. A právě proto bychom měli zpozornět i v Česku.

Těhotenství v očích systému stále příliš snadno oslabuje postavení ženy jako plnoprávného člověka. Dokud bude těhotná žena jen podmínečně nedotknutelná, není co se divit, že do toho mnohé prostě nepůjdou.

Co se stane se společností, když se bezpečí promění v dogma a souhlas v pouhou formalitu? Text o exemplárním trestu, který mohl přepsat hranice porodní péče, umlčet profesi porodních asistentek a proměnit autonomii žen v ČR.

Aneb proč se v debatě o patriarchátu tak často míjíme a proč tenhle systém neškodí jen ženám, ale v jiné podobě i mužům.

Misogynie není jen hlučná nenávist několika buranů. Je to tichý, každodenní mechanismus, kterým společnost učí ženy pochybovat o sobě, omlouvat se za své potřeby a poslouchat autority.

Papírově dobrý porod může zanechat otisk, který nejde smazat. Co s tím a co po tom?

Argument o mokrém diplomu zní jako péče o bezpečí žen, ale často funguje jako chytrá zkratka: rozdělit porodní asistenci na „správnou“ (v porodnici) a „rizikovou“ (v komunitě).

V české porodní péči umíme mluvit o bezpečí tak sugestivně, až se v tom vytrácí to nejpodstatnější: vztah, návaznost a důvěra, které bezpečí ve skutečnosti vytvářejí.

České porodnictví má skvělé výsledky v akutní péči – a je fér to uznat. Jenže moderní zdravotnictví se neměří jen přežitím, ale také tím, zda ženy po porodu nezůstávají doma bez návazné podpory a prevence.

Ministerstvo zdravotnictví a lékařská odborná organizace si slavnostně podepsaly memorandum o „strategickém partnerství“. Zní to jako recept na kvalitu: dialog, expertní podpora, pracovní skupiny. Jenže mezi tématy je i koncepce péče o matku a dítě.

Francie chce poslat všem lidem ve 29 letech dopis o plodnosti. Na první dobrou to zní jako moderní prevence a podpora zdravotní gramotnosti. Ale co je to na druhou dobrou?

Zase ten stejný refrén: padá porodnost a společnost si uleví jednou větou – můžou za to ženy. Moc si dovolují, moc chtějí, moc si vymýšlejí. Jenže za touhle zkratkou je realita.

Freebirthing (porod bez asistence) se znovu objevil v médiích jako příběh nezodpovědnosti a radikalismu kolem The Freebirth Society. Jenže pod senzací leží něco mnohem vážnějšího.