Libor Michalec

Lužické (a Žitavské hory) neuchvátí strmými štíty hor, co nejdou překlenout. Objevili jsme ale spoustu jiných předností – příjemné ubytování, legendy, bohatou historii i geologický unikát.

Okolo ohně panuje bujaré veselí. Oslavujete poslední vydařený lup, ale zdejší lesy už nejsou bezpečné. Tak začíná interaktivní venkovní hra, která je inspirovaná slavnou hrou počítačovou.

Vzpomínky na plavbu po Amsterdamu nebo Benátkách patří k těm, co nevyblednou, ale přesto by mě nenapadlo plout výletní lodí Prahou.

Zatímco se prezident Pavel vracel z Ankary, kde byl na summitu NATO, my jsme se balili k návratu ze slovinského Ankaranu, kde jsme si užívali jadranské pobřeží.

Historie šachů je dlouhá cesta, na níž se z jednoduché deskové hry stalo kulturní dědictví lidstva.

Zatímco na Netflixu běží v předvánočním čase vánoční filmy, české televizní stanice vysílají hlavně pohádky. A nedívají se na ně jenom děti. Je to kulturní rituál, který probíhá s tichým souhlasem několika generací.

Když jsem v sobotu 20. prosince vstoupil do prostor Břevnovského kláštera, tichá a slavnostní atmosféra mě obklopila jako měkký plášť.

Když jsme s manželkou vcházeli do brněnského hotelu Vista, kde se hned u vstupu hrály deskovky, měl jsem pocit, že je to portál do jiného světa.

Jedna spíš menší obec a hned čtyři naučné stezky. Tak na to jsem se do Brniště, které najdete jižně od Lužických hor a severně od Doks, opravdu těšil. Už názvy navnadily: Skleněná stezka, stezka Sochy ve skalách, Hastrmanská a stezka Živým lesem.

Z Velkých Bílovic na kole přes Bratislavu a Györ do Balatonszeped a dál kolem Balatonu až do Veszprém a Zircu. Vcelku pohodových šest set kilometrů.

Poprvé mi půjčil přečíst Švejka spolužák ze základky. Bylo to v sedmé třídě, četl jsem pod lavicí a mohl se umlátit smíchy. Pak už jsem Švejka moc nečetl, ale několikrát si mě na cestách po Evropě našel sám.

Když se řekne Žatec, většina lidí si vybaví chmel, pivo a Dočesnou. Ale kdo se na město podívá optikou filmové kamery, uvidí něco docela jiného: přirozené filmové kulisy, které by si člověk jinak musel draze stavět ve studiu.

Malý kousek Nizozemska, kde se mísí světáckost s tichem, pláže s unikátní přírodou a koření to adrenalin Formule 1.

Mezi přílivem a odlivem, mezi ruchem kláštera Mont-Saint-Michel a přístavního Saint-Malo krajina voní mořem a jablečným cidrem. Airbnb domky tu nabízejí francouzskou pohostinnost bez okázalosti.

Bratislava není jen hlavním městem Slovenska a křižovatkou dějin, ale také místem, kde ožívají dávné legendy i příběhy z dob nepříliš vzdálených.

Na pomezí Slovenska a Polska se tyčí hrad, který přežil války, změny říší i století ticha – a dnes znovu otevírá své brány, aby vyprávěl, co všechno přetrvá. A skanzen v podhradí vypráví druhou část příběhu.

Istanbul není město, které by se dalo jednoduše popsat. Je jako člověk s pohnutou minulostí, který má mnoho tváří a jmen. Byzantion, Konstantinopol, Cařihrad. A navíc je rozkročený na dvou kontinentech.

Přerovnávání knihovny není jen mechanické přesouvání svazků z jedné police na druhou. Každá kniha je jako starý známý, který mlčky čeká, až mu člověk znovu věnuje pozornost.

Lákalo nás nejenom portské, ale i obrázky slavného mostu jako od Eiffela a barevných domečků, ze kterých čiší ztišení, neokázalý šarm a také melancholie, které v Portugalsku říkají saudade a je to prý směs touhy, smutku, vzpomínky a krásné ztráty.

Houbaření je vedle hokeje disciplína, ve které jsme schopni předstihnout i olympijské velmoci. Ne v počtu vstřelených gólů, ale v počtu plných košíků a roztodivných historek. Některé (a nejen z českých lesů a hájů) jsem se pokusil zaznamenat.

Na západním pobřeží Polska, na ostrově Wolin, najdete lázeňské město Międzyzdroje. Je to místo, kde se střetává příroda s kulturou, klid s turistickým ruchem a tradice s moderním stylem letoviska.

Snad každé slavné město má svého barda, který našel jeho genius loci. Pro Marrákeš bylo osudovým setkání s Eliasem Canettim, nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho kniha „Hlasy Marrákeše“ vyšla roku 1967, ale přesto je pořád aktuální.

Těla brutálně zabité čtyřiadvacetileté Dánky a osmadvacetileté Norky objevil krátce před Vánoci francouzský pár nedaleko od hory Džabal Tubkal (4167 m n. m.). Právě tam jsme měli s kamarádem Petrem namířeno.

Navštívit Bad Ischl a Halštat je jako poznat dvě tváře stejného příběhu. Bad Ischl je jako císařovna na odpočinku, zatímco Halštat připomíná malou vesnickou princeznu z pohádky.