Libor Michalec

Historie šachů je dlouhá cesta, na níž se z jednoduché deskové hry stalo kulturní dědictví lidstva.

Zatímco na Netflixu běží v předvánočním čase vánoční filmy, české televizní stanice vysílají hlavně pohádky. A nedívají se na ně jenom děti. Je to kulturní rituál, který probíhá s tichým souhlasem několika generací.

Když jsem v sobotu 20. prosince vstoupil do prostor Břevnovského kláštera, tichá a slavnostní atmosféra mě obklopila jako měkký plášť.

Když jsme s manželkou vcházeli do brněnského hotelu Vista, kde se hned u vstupu hrály deskovky, měl jsem pocit, že je to portál do jiného světa.

Jedna spíš menší obec a hned čtyři naučné stezky. Tak na to jsem se do Brniště, které najdete jižně od Lužických hor a severně od Doks, opravdu těšil. Už názvy navnadily: Skleněná stezka, stezka Sochy ve skalách, Hastrmanská a stezka Živým lesem.

Z Velkých Bílovic na kole přes Bratislavu a Györ do Balatonszeped a dál kolem Balatonu až do Veszprém a Zircu. Vcelku pohodových šest set kilometrů.

Poprvé mi půjčil přečíst Švejka spolužák ze základky. Bylo to v sedmé třídě, četl jsem pod lavicí a mohl se umlátit smíchy. Pak už jsem Švejka moc nečetl, ale několikrát si mě na cestách po Evropě našel sám.

Když se řekne Žatec, většina lidí si vybaví chmel, pivo a Dočesnou. Ale kdo se na město podívá optikou filmové kamery, uvidí něco docela jiného: přirozené filmové kulisy, které by si člověk jinak musel draze stavět ve studiu.

Malý kousek Nizozemska, kde se mísí světáckost s tichem, pláže s unikátní přírodou a koření to adrenalin Formule 1.

Mezi přílivem a odlivem, mezi ruchem kláštera Mont-Saint-Michel a přístavního Saint-Malo krajina voní mořem a jablečným cidrem. Airbnb domky tu nabízejí francouzskou pohostinnost bez okázalosti.

Bratislava není jen hlavním městem Slovenska a křižovatkou dějin, ale také místem, kde ožívají dávné legendy i příběhy z dob nepříliš vzdálených.

Na pomezí Slovenska a Polska se tyčí hrad, který přežil války, změny říší i století ticha – a dnes znovu otevírá své brány, aby vyprávěl, co všechno přetrvá. A skanzen v podhradí vypráví druhou část příběhu.

Istanbul není město, které by se dalo jednoduše popsat. Je jako člověk s pohnutou minulostí, který má mnoho tváří a jmen. Byzantion, Konstantinopol, Cařihrad. A navíc je rozkročený na dvou kontinentech.

Přerovnávání knihovny není jen mechanické přesouvání svazků z jedné police na druhou. Každá kniha je jako starý známý, který mlčky čeká, až mu člověk znovu věnuje pozornost.

Lákalo nás nejenom portské, ale i obrázky slavného mostu jako od Eiffela a barevných domečků, ze kterých čiší ztišení, neokázalý šarm a také melancholie, které v Portugalsku říkají saudade a je to prý směs touhy, smutku, vzpomínky a krásné ztráty.

Houbaření je vedle hokeje disciplína, ve které jsme schopni předstihnout i olympijské velmoci. Ne v počtu vstřelených gólů, ale v počtu plných košíků a roztodivných historek. Některé (a nejen z českých lesů a hájů) jsem se pokusil zaznamenat.

Na západním pobřeží Polska, na ostrově Wolin, najdete lázeňské město Międzyzdroje. Je to místo, kde se střetává příroda s kulturou, klid s turistickým ruchem a tradice s moderním stylem letoviska.

Snad každé slavné město má svého barda, který našel jeho genius loci. Pro Marrákeš bylo osudovým setkání s Eliasem Canettim, nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho kniha „Hlasy Marrákeše“ vyšla roku 1967, ale přesto je pořád aktuální.

Těla brutálně zabité čtyřiadvacetileté Dánky a osmadvacetileté Norky objevil krátce před Vánoci francouzský pár nedaleko od hory Džabal Tubkal (4167 m n. m.). Právě tam jsme měli s kamarádem Petrem namířeno.

Navštívit Bad Ischl a Halštat je jako poznat dvě tváře stejného příběhu. Bad Ischl je jako císařovna na odpočinku, zatímco Halštat připomíná malou vesnickou princeznu z pohádky.