Linda Albrechtová

Když vidící člověk řekne „Ahoj“, obvykle tím myslí konkrétní pozdrav dané osobě. Spoléhá na vizuální identifikaci – obličej, postavu, kontext situace. Jenže pro nevidomého člověka je tohle sdělení prakticky prázdné.

Již dříve jsem se setkala s touto poznámkou, když jsem venčila kolem domu svého vodicího psa. Po letech se ke mně opět vrátila. Tentokrát při chůzi s bílou holí. Pojďme si vysvětlit, proč tento komentář není ani trochu vhodný.

Na toto téma mě přivedla nedávná zkušenost, kdy se očnímu lékaři „zdálo“, že se moje orientace zhoršila. Proč si to myslel? Průhlednost mojí rohovky je horší a horší, tak to má zdravotní podklad, ale jsou v tom i důvody další, které vysvětlím.

Na jedné z mých přednášek posluchač pronesl, že lidé, kteří nevidí, jsou pro něj nadprůměrně inteligentní. Jelikož to, co on vidí, oni musí stále nosit a zpracovávat v hlavě. A je to vlastně pravda, stále něco kontrolujeme, analyzujeme, plánujeme…

Lidé se zrakovým postižením mají často pocit, že nejsou přijímáni společností tak, jak by si zasloužili, že nejsou jejími platnými členy. Občas se ale postižený může dehonestovat sám, aniž by si to uvědomil, a tak si pak okolí vytváří předsudky.

V dubnu jsme již tradičně slavili Mezinárodní den vodicích psů. K této příležitosti proběhla přednáška na toto téma. V textu přináším shrnutí, postřehy a dotazy přednášející i účastníků.

Taková nevinná slova, která ale dokáží nevidomé pěkně potrápit a naštvat. V běžné komunikaci často vznikají drobnosti, které nevidomému člověku zásadně komplikují orientaci i samostatnost. V jakém smyslu?

Často se posluchači mých přednášek ptají, jak mají nevidomým v terénu pomoci. Ale zažívají i to, že jejich pomoc byla odmítnuta a oni již podruhé pomoc nenabídli či je odmítnutí urazilo. Pojďme si tento proces objasnit.

Když člověk ztrácí zrak, stále si říká, že to ještě není tak zlé. Popírá skutečnost a přesvědčuje sám sebe, že může dělat věci stále stejně, aniž by se musel učit nové dovednosti. Chci tohle téma rozebrat a osvětlit těm, kteří touto fází prochází.

Ráda bych v tomto textu přinesla popis pocitů, které může zažívat matka se zrakovou vadou. Je důležité tyto postřehy sdílet a vzájemně se podpořit, cítí-li to nějaký rodič se zrakovým postižením podobně.

O obavách z nošení bílé hole, o jejím přijetí či o jejích funkcích jsem již psala, ale stále nebylo řečeno dost. Hůl je obrovským pomocníkem na cestě v samostatnosti, ale i velkým zdrojem strachů a nepohodlí. Tak opět přináším pár řádek k bílé holi.

Postupná ztráta zraku není jen změna zdravotního stavu, je to dlouhý vleklý proces přeučování návyků, ale i smyslů. Člověk se učí něco mnohem těžšího než nové dovednosti – učí se opouštět zrakovou kontrolu, na kterou byl zvyklý celý život.

Téma mne napadlo při nedávném úklidu pokoje mé dcery. Jednak jsem v našem bytě napočítala nepočitatelné množství různých košíčků, a nádob, ale také jsem xkrát dceři říkala „Však víš, že každá věc patří na svoje místo!“ Pojďme si to vše vysvětlit.

Při nošení bílé hole a samostatné orientaci se setkávám s tím, že největší strach panuje nejen z obav, co tomu řekne okolí, ale právě i z nevyžádaných a zvídavých otázek náhodných kolemjdoucích. V textu popíšu, jak je možné na tyto otázky reagovat.

Na téma bílé hole – jejího přijetí, obav a pohledu na ni, jsem sepsala hodně článků na mém blogu. Avšak se stále ukazuje, že toto téma je palčivé a stále velmi aktuální. Tak opět připojuji k této problematice pár mých myšlenek a úvah.

Obdržela jsem na sociálních sítích komentář, který mě měl pravděpodobně urazit, a pisatel si jistě připadal jako velký drsňák, co mi to „nandal“, když mi napsal, že moje „předsazená hlava“ vypadá šíleně, ať s tím něco dělám.

Text přináší souhrn toho, co člověk s vadou zraku slýchává, ale raději by tyto poznámky neslyšel. Texty na toto téma na mém blogu již najdete, ale jak ukazuje zkušenost, je třeba zásady komunikace připomínat.

Stále se setkávám s tím, že okolí nechápe rozsah zrakového postižení. Lidé si myslí, že existuje úplná slepota, kdy lidé vidí „černo“, a pak tedy zbytek. To je, že člověk něco vidí, tak jak si může stěžovat, chodit s holí a pobírat sociální dávky.

V textu bych ráda zmínila nešvar společnosti, který se v komunikaci mezi zrakově postiženými a ní vyskytuje častěji, než bychom si přáli. Jedná se o reakci na žádost o pomoc…

Sešlo se mi pár postřehů za poslední týdny stran matek se zrakovým postižením, a tedy i reakcí na jejich mateřství od okolí. Přináším tedy opět pár poznámek, úvah a objasnění o mateřství bez zraku.

Informační deficit zrakově postižených lidí je jev, který není na první pohled vidět, ale přesto zásadně ovlivňuje každodenní život, vzdělávání i společenské zapojení těchto jedinců.

Tento text má přiblížit opět část života s těžkým zrakovým postižením. Jsou lidé, kteří nejsou tak senzitivní, neanalyzují každý detail, vezmou bílou hůl a vyrazí ven. Ale jiní mají obavy z prostoru venku.

Světový den Braillova písma je tradičně připomínán 4. ledna, a tak opět k této příležitosti připojuji pár myšlenek a úvah o bodovém písmu jako komunikačním prostředku lidí se zrakovým hendikepem.

Již jsem dříve hovořila v různých relacích, že pečení vánočního cukroví není pro mě radostnou záležitostí. Zjistila jsem, že pocity, co tato činnost ve mně vyvolává, nemám sama. Proto napíši pár řádek pro vysvětlení a pochopení této problematiky.

Braillovo bodové písmo představuje nástroj gramotnosti osob se zrakovým postižením. Díky němu mohou nevidomí a slabozrací získávat informace pomocí hmatu, mohou je číst, ale i zapisovat.

Ztráta zraku mění zásadně způsob vnímání světa, fungování v každodenním životě i sociální role člověka. Přijetí této skutečnosti není jednorázovým aktem, ale procesem, do něhož vstupuje řada biologických, psychologických a sociálních faktorů.

Jak komunikovat se zrakově postiženým v souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení? Jelikož tato problematika trápí více nevidomých, tak si pojďme shrnout pár faktů.

Ve společnosti se stále setkáváme s názorem, že člověk, který nevidí, je nesamostatný a zcela závislý na svém okolí. Také ale potkávám tvrzení od lidí s hendikepem, že nesamostatný nevidomý je odsouzeníhodný. Přináším tedy k tomu pár postřehů.

Přináším pár tipů, jak získat popis obsahu obrázků. Častým nešvarem jsou plné sociální sítě fotek, u kterých není ani zmínka o tom, co by se na snímku mělo nacházet. Zrakově postižený pracující s chytrými zařízeními má několik možností.

V běžné komunikaci hrají velkou roli gesta, mimika, pohledy, postoj těla či výraz v obličeji. Velká část komunikace probíhá neverbálně – tedy beze slov. Ale co když člověk nevidí? Jak má zachytit mrknutí oka, úsměv, gesto rukou nebo výraz v obličeji?

Byl leden roku 2001, přesně 12. ledna. V ten den jsme se spolužáky vyrazili tvořit obsah na maturitní ples. V tu chvíli jsem měla pocit, že by bylo lepší zůstat doma — ale neuposlechla jsem.

Přestože veřejnost často vnímá ztrátu zraku jako zásadní problém, který člověka může potkat, zrakově postižení často vnímají jako tíživější to, co jim způsobuje okolí. Mohou to být společenské bariéry, předsudky, osamělost a ztráta samostatnosti.

Zrakové postižení představuje významné omezení v každodenním životě. Ačkoli osvěta probíhá napříč hendikepy, stále přetrvává mnoho předsudků, stereotypů a nevhodných způsobů komunikace, které mohou osobu se zrakovým hendikepem zraňovat.

Komunikace se zrakově postiženými může být pro běžné vidící lidi výzvou, přesto stačí pár jednoduchých zásad, aby byl kontakt přirozený, respektující a komfortní pro obě strany.

Měla jsem příležitost vyzkoušet tuto nově dostupnou orientační pomůcku. Doba, kterou jsem pomůcku zkoušela, nebyla moc dlouhá. A tak se jedná spíše o popis, funkce a první dojmy z pomůcky.

V tomto textu popíšu překážky či výzvy, se kterými se člověk může setkat v životě se zrakovým postižením, které není úplná slepota, a tak bývá často velmi špatně uchopitelné mezi intaktní veřejností.

Jedním z dotazů, který jsem již několikrát obdržela, je, zda se dá na člověku nějak poznat, že se mu horší zrak, či o něj dokonce přichází. Vždy se snažím odpovídat komplexně, a tak svoje postřehy, zkušenosti a znalosti přenáším i do tohoto textu.

I kolem Braillova písma existuje několik mýtů a mylných představ. Přináším pár omylů, které vyplynuly z posledních setkání se studenty, s veřejností, ale i samotnými lidmi se zrakovým hendikepem.

Lidé se zrakovým postižením čelí v každodenním životě mnoha výzvám spojených s pohybem v prostoru. Jedním z nejdůležitějších nástrojů, které jim umožňují samostatnou orientaci a pohyb, je bílá hůl. Stále však orientace nevidomých přináší otazníky.

Bílá hůl je průvodcem nevidomých a slabozrakých lidí. Usnadňuje bezpečný pohyb a slouží jako signál pro okolí, že její nositel má zrakové postižení. Přestože by měla být symbolem důstojnosti, samostatnosti a odvahy, je také vnímána jako stigma.

Vodicí pes je pomocníkem lidí se zrakovým postižením při jejich samostatném pohybu. Jeho úkolem je nejen provázet svého majitele bezpečně prostředím, ale také mu poskytovat podporu v každodenním životě. Kolem vodicích psů koluje stále mnoho mýtů.

Když má člověk nějaký druh hendikepu, tak je nasnadě, že bude potřebovat v různých situacích svého života pomoci. V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, jak je snadné či nesnadné o pomoc požádat.

Několik příhod a postřehů z minulých dní mě navedlo na téma tohoto textu, a to je téma očekávání, přijímání a požádání o pomoc v případě, že jsme limitováni naším znevýhodněním.

V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, kdy zrakově postižený potřebuje pomoci ale také, kdy je tato pomoc pro něj spíše kontraproduktivní. Možná v textu najdete malou radu či návod, jak při nabídce pomoci vůči zrakově postiženému postupovat.

Stále si všímám toho, že lidé nevědí, jak komunikovat s někým, kdo má zrakové postižení. Někdy se raději komunikace straní, jelikož se obávají možné chyby. Připravila jsem deset bodů interakce, které mohou býti nápomocné při setkání s nevidomým.

V tomto textu si rozebereme pár situací, kdy se může náhle zhoršit možnost orientace někoho, kdo má problém se zrakem. Takové situace mohou přijít náhle, a tak mohou překvapit nejen samotného zrakově postiženého, ale i jeho okolí či doprovod.

V tomto textu bych se chtěla zaměřit na důležitost, alespoň základní, znalosti Braillova bodového písma. A také trochu zavzpomínat na moji absolvovanou výuku tohoto bodopisu.

V poslední době jsem několikrát obdržela dotaz, jak jsem přijala informaci od lékaře, že stav ohledně mého zraku se již nevrátí nikdy tam, jak jsem byla zvyklá, že stav bude spíše progresivní, nežli by se našlo něco, co by jej zvrátilo nebo zlepšilo.

Sníh, mlha, vítr, ale i oslnění sluncem jsou faktory, které významně mohou ovlivňovat samostatný pohyb těžce zrakově postižené osoby. V jakém smyslu osvětlí následující řádky.

Nedávno jsme s přáteli měli diskuzi na téma, v jakých situacích nám opravdu vadilo, že nevidíme. Jsme skupina, kde jsme všichni zrakově postižení. Někdo má zbytek zraku, jiný je zcela nevidomý, i časové horizonty zrakového postižení jsou různé.

Ráda bych se ve vzpomínkách vrátila do 90. let a zamyslela se nad tím, jaké jsem měla kompenzační pomůcky a přístup k relevantním informacím. Velmi často dostávám otázky, jak bych porovnala dnešní situaci s tou, kdy jsem byla malá či dospívající.

Tento text přináší opět pár postřehů, poznatků či střípků ze života matky, která má zrakový hendikep. Pojďme si opět popsat pár zážitků z našeho života, jak si s dcerou hrajeme, čteme či malujeme…

Kognitivní trénink je procvičování mozkových schopností. Tento trénink může zahrnovat procvičení paměti, pozornosti či řeči. Tímto způsobem se dá zlepšovat také komunikace, orientace a soustředění. To může být velmi prospěšné pro zrakově postižené.

I matky, které nemají zrakovou kontrolu, chtějí kreslit se svými vidícími dětmi tak, aby je mohly učit barvy a procvičovat je s nimi. V textu přináším pár tipů, jak si kreslící potřeby označit, i pro ty, kdo nevidí.

Nejednou se mi stalo, že se mne lidé ptali: „Vy opravdu nevidíte? Vždyť jste nalíčená.“ Ženy, které nevidí, se také oblékají velmi vkusně, nosí vhodně zvolené doplňky, a dokonce si lakují nehty.

V textu přináším zamyšlení nad jedním z mýtů ohledně lidí se zrakovým postižením. Je to přesvědčení intaktní veřejnosti, že člověk, který nevidí, má automaticky dokonalý sluch a hmat.

Na toto téma mne přivedla událost, která se přihodila ve školce, když jsem vyzvedávala dceru. Jde o to, že občas člověk se zrakovým hendikepem, který není označen bílou holí nebo ji má zrovna někde uloženou, může působit na okolí jako podivín.

Jednou z otázek, které jsem v poslední době obdržela, byla otázka, co je pro mě náhradou za vizuální vjem. V následujícím textu se pokusím poskytnout odpověď na tuto otázku, která zprvu vypadá zcela nevinně, ale určitý druh zamyšlení vyžaduje.

V tomto textu bych se chtěla podělit o své pocity či postřehy z běžného života se zrakovým hendikepem. Jedná se o zdánlivé maličkosti z pohledu intaktní společnosti, ale stran vnímání někoho, kdo má zrakové znevýhodnění to může být úplně jinak.

Ráda bych vám v následujících řádcích popsala jednu moc příjemnou událost, které jsem se účastnila, dokonce jsem byla pozvaná jako čestný host, a to do Českých Budějovic. V hlavní roli byly zrakově postižené děti, římskokatolický kostel a mé obrazy.