Linda Albrechtová

Ztráta zraku mění zásadně způsob vnímání světa, fungování v každodenním životě i sociální role člověka. Přijetí této skutečnosti není jednorázovým aktem, ale procesem, do něhož vstupuje řada biologických, psychologických a sociálních faktorů.

Jak komunikovat se zrakově postiženým v souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení? Jelikož tato problematika trápí více nevidomých, tak si pojďme shrnout pár faktů.

Ve společnosti se stále setkáváme s názorem, že člověk, který nevidí, je nesamostatný a zcela závislý na svém okolí. Také ale potkávám tvrzení od lidí s hendikepem, že nesamostatný nevidomý je odsouzeníhodný. Přináším tedy k tomu pár postřehů.

Přináším pár tipů, jak získat popis obsahu obrázků. Častým nešvarem jsou plné sociální sítě fotek, u kterých není ani zmínka o tom, co by se na snímku mělo nacházet. Zrakově postižený pracující s chytrými zařízeními má několik možností.

V běžné komunikaci hrají velkou roli gesta, mimika, pohledy, postoj těla či výraz v obličeji. Velká část komunikace probíhá neverbálně – tedy beze slov. Ale co když člověk nevidí? Jak má zachytit mrknutí oka, úsměv, gesto rukou nebo výraz v obličeji?

Byl leden roku 2001, přesně 12. ledna. V ten den jsme se spolužáky vyrazili tvořit obsah na maturitní ples. V tu chvíli jsem měla pocit, že by bylo lepší zůstat doma — ale neuposlechla jsem.

Přestože veřejnost často vnímá ztrátu zraku jako zásadní problém, který člověka může potkat, zrakově postižení často vnímají jako tíživější to, co jim způsobuje okolí. Mohou to být společenské bariéry, předsudky, osamělost a ztráta samostatnosti.

Zrakové postižení představuje významné omezení v každodenním životě. Ačkoli osvěta probíhá napříč hendikepy, stále přetrvává mnoho předsudků, stereotypů a nevhodných způsobů komunikace, které mohou osobu se zrakovým hendikepem zraňovat.

Komunikace se zrakově postiženými může být pro běžné vidící lidi výzvou, přesto stačí pár jednoduchých zásad, aby byl kontakt přirozený, respektující a komfortní pro obě strany.

Měla jsem příležitost vyzkoušet tuto nově dostupnou orientační pomůcku. Doba, kterou jsem pomůcku zkoušela, nebyla moc dlouhá. A tak se jedná spíše o popis, funkce a první dojmy z pomůcky.

V tomto textu popíšu překážky či výzvy, se kterými se člověk může setkat v životě se zrakovým postižením, které není úplná slepota, a tak bývá často velmi špatně uchopitelné mezi intaktní veřejností.

Jedním z dotazů, který jsem již několikrát obdržela, je, zda se dá na člověku nějak poznat, že se mu horší zrak, či o něj dokonce přichází. Vždy se snažím odpovídat komplexně, a tak svoje postřehy, zkušenosti a znalosti přenáším i do tohoto textu.

I kolem Braillova písma existuje několik mýtů a mylných představ. Přináším pár omylů, které vyplynuly z posledních setkání se studenty, s veřejností, ale i samotnými lidmi se zrakovým hendikepem.

Lidé se zrakovým postižením čelí v každodenním životě mnoha výzvám spojených s pohybem v prostoru. Jedním z nejdůležitějších nástrojů, které jim umožňují samostatnou orientaci a pohyb, je bílá hůl. Stále však orientace nevidomých přináší otazníky.

Bílá hůl je průvodcem nevidomých a slabozrakých lidí. Usnadňuje bezpečný pohyb a slouží jako signál pro okolí, že její nositel má zrakové postižení. Přestože by měla být symbolem důstojnosti, samostatnosti a odvahy, je také vnímána jako stigma.

Vodicí pes je pomocníkem lidí se zrakovým postižením při jejich samostatném pohybu. Jeho úkolem je nejen provázet svého majitele bezpečně prostředím, ale také mu poskytovat podporu v každodenním životě. Kolem vodicích psů koluje stále mnoho mýtů.

Když má člověk nějaký druh hendikepu, tak je nasnadě, že bude potřebovat v různých situacích svého života pomoci. V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, jak je snadné či nesnadné o pomoc požádat.

Několik příhod a postřehů z minulých dní mě navedlo na téma tohoto textu, a to je téma očekávání, přijímání a požádání o pomoc v případě, že jsme limitováni naším znevýhodněním.

V tomto textu bych se chtěla zamyslet nad tím, kdy zrakově postižený potřebuje pomoci ale také, kdy je tato pomoc pro něj spíše kontraproduktivní. Možná v textu najdete malou radu či návod, jak při nabídce pomoci vůči zrakově postiženému postupovat.

Stále si všímám toho, že lidé nevědí, jak komunikovat s někým, kdo má zrakové postižení. Někdy se raději komunikace straní, jelikož se obávají možné chyby. Připravila jsem deset bodů interakce, které mohou býti nápomocné při setkání s nevidomým.

V tomto textu si rozebereme pár situací, kdy se může náhle zhoršit možnost orientace někoho, kdo má problém se zrakem. Takové situace mohou přijít náhle, a tak mohou překvapit nejen samotného zrakově postiženého, ale i jeho okolí či doprovod.

V tomto textu bych se chtěla zaměřit na důležitost, alespoň základní, znalosti Braillova bodového písma. A také trochu zavzpomínat na moji absolvovanou výuku tohoto bodopisu.

V poslední době jsem několikrát obdržela dotaz, jak jsem přijala informaci od lékaře, že stav ohledně mého zraku se již nevrátí nikdy tam, jak jsem byla zvyklá, že stav bude spíše progresivní, nežli by se našlo něco, co by jej zvrátilo nebo zlepšilo.

Sníh, mlha, vítr, ale i oslnění sluncem jsou faktory, které významně mohou ovlivňovat samostatný pohyb těžce zrakově postižené osoby. V jakém smyslu osvětlí následující řádky.

Nedávno jsme s přáteli měli diskuzi na téma, v jakých situacích nám opravdu vadilo, že nevidíme. Jsme skupina, kde jsme všichni zrakově postižení. Někdo má zbytek zraku, jiný je zcela nevidomý, i časové horizonty zrakového postižení jsou různé.

Ráda bych se ve vzpomínkách vrátila do 90. let a zamyslela se nad tím, jaké jsem měla kompenzační pomůcky a přístup k relevantním informacím. Velmi často dostávám otázky, jak bych porovnala dnešní situaci s tou, kdy jsem byla malá či dospívající.

Tento text přináší opět pár postřehů, poznatků či střípků ze života matky, která má zrakový hendikep. Pojďme si opět popsat pár zážitků z našeho života, jak si s dcerou hrajeme, čteme či malujeme…

Kognitivní trénink je procvičování mozkových schopností. Tento trénink může zahrnovat procvičení paměti, pozornosti či řeči. Tímto způsobem se dá zlepšovat také komunikace, orientace a soustředění. To může být velmi prospěšné pro zrakově postižené.

I matky, které nemají zrakovou kontrolu, chtějí kreslit se svými vidícími dětmi tak, aby je mohly učit barvy a procvičovat je s nimi. V textu přináším pár tipů, jak si kreslící potřeby označit, i pro ty, kdo nevidí.

Nejednou se mi stalo, že se mne lidé ptali: „Vy opravdu nevidíte? Vždyť jste nalíčená.“ Ženy, které nevidí, se také oblékají velmi vkusně, nosí vhodně zvolené doplňky, a dokonce si lakují nehty.

V textu přináším zamyšlení nad jedním z mýtů ohledně lidí se zrakovým postižením. Je to přesvědčení intaktní veřejnosti, že člověk, který nevidí, má automaticky dokonalý sluch a hmat.

Na toto téma mne přivedla událost, která se přihodila ve školce, když jsem vyzvedávala dceru. Jde o to, že občas člověk se zrakovým hendikepem, který není označen bílou holí nebo ji má zrovna někde uloženou, může působit na okolí jako podivín.

Jednou z otázek, které jsem v poslední době obdržela, byla otázka, co je pro mě náhradou za vizuální vjem. V následujícím textu se pokusím poskytnout odpověď na tuto otázku, která zprvu vypadá zcela nevinně, ale určitý druh zamyšlení vyžaduje.

V tomto textu bych se chtěla podělit o své pocity či postřehy z běžného života se zrakovým hendikepem. Jedná se o zdánlivé maličkosti z pohledu intaktní společnosti, ale stran vnímání někoho, kdo má zrakové znevýhodnění to může být úplně jinak.

Ráda bych vám v následujících řádcích popsala jednu moc příjemnou událost, které jsem se účastnila, dokonce jsem byla pozvaná jako čestný host, a to do Českých Budějovic. V hlavní roli byly zrakově postižené děti, římskokatolický kostel a mé obrazy.

Dnešní příspěvek přináší deset postřehů a zajímavostí, které se týkají života se zrakovým postižením. Ať se jedná o kompenzační pomůcky, orientaci v prostoru či komunikaci s člověkem se zrakovým postižením.

Dnešní příspěvek je takovým nadhledem na to, když má člověk zrakový hendikep. Určitě nechci tvrdit, že mít zrakové postižení je samá výhoda, ale chci přinést na život se zrakovým znevýhodněním pozitivní pohled.

Pro mnohé lidi jsou vánoční svátky obdobím radosti, klidu a setkávání s rodinou. Pro nevidomé nebo osoby se zrakovým hendikepem však může tato doba přinášet nejen radost, ale také mnoho výzev a obtíží, které ostatní možná ani nepostřehnou.

Komunikace je proces výměny informací, myšlenek nebo pocitů mezi dvěma nebo více lidmi. Seznamte se s jednoduchými pravidly, která zpříjemní a zjednoduší komunikaci s nevidomým. A to oběma stranám.

Text přináší otázky a odpovědi na témata vstupu vodicího psa do různých prostor, povinnost označování produktů v Braillově bodovém písmu, ale také jak je to s doprovázením nevidomé osoby doprovodem opačného pohlaví.

V textu přiblížím opět pocity a vnímání nošení bílé hole, ale i např. velmi silných brýlí, jenž mohou svému nositeli také přinášet nekomfortní situace v životě se zrakovým postižením.

V listopadu 2006 jsem si domů přivezla svého prvního vodícího psa. Tenkrát to pro mě byla velká zkušenost a naprostá změna mého životního stylu. O tom, jak to bylo, si můžete přečíst v minisérii, kterou jsem o pořizování vodícího psa napsala.

K napsání dnešního příspěvku mě přivedl vlastně můj manžel. A to v situaci v kuchyni. Ohříval oběd a stěžoval si, že nemá místo na lince. Jala jsem se mu jít tedy pomoci.

Sociální rehabilitace je soubor činností, které směřují k samostatnosti a soběstačnosti daného jedince. Při rehabilitaci se rozvíjí dovednosti a schopnosti člověka. Nacvičují se dovednosti, které jsou nezbytné pro samostatný život jedince.

V tomto textu bych ráda popsala, jaké to bylo pro mě – jako pro prakticky nevidomou – účastnit se tandemového seskoku padákem. Tento zážitek jsem si dopřála již několik let zpět, ale je pravda, že to, co jsem zažila, ve mně rezonuje dodnes.

Lidé, kteří nemají zkušenost se zrakovým postižením, často kladou těm, kterých se to týká, otázku: Jak se to danému člověku vlastně stalo, že nevidí? Tento dotaz může být pro někoho velmi citlivou záležitostí, jiný na ni odpoví rád bez rozpaků…

Motivaci lze obecně popsat jako vliv či síly, které uvedou do pohybu lidské chování, jednání či činy. Motivace nevznikne sama od sebe, musí mít nějaký vliv či pohnutku, která přichází buď od člověka samotného, nebo od někoho či něčeho z vnějšku.

V tomto textu se chci zamyslet nad přístupem k životu, když má člověk progresivní zrakovou vadu. Chci vám popsat mé zkušenosti a poselství. Věřím, že to tak nemají všichni, ale také, že nejsem jediná, kdo takto přemýšlí nad svým znevýhodněním.

V textu bych chtěla tentokrát sdílet zkušenosti a pocity, které mohou nastat, potká-li se někdo, kdo nevidí, s někým, kdo vidí. Ale pouze jeden tuší, o koho jde…

Když člověk ztrácí zrak postupně či jej ztratí náhle, hledá nejsnadnější a nejrychlejší způsob, jak tento nový stav přijmout, jak se s ním vyrovnat a jak se s ním ztotožnit. Existuje nějaký zaručený návod, jak přijmout hendikep a vyrovnat se s ním?

Text přinese pár nečekaných překážek, které musí zrakově postižení řešit při svém samostatném pohybu. Tyto situace jsou velmi často nepředvídatelné, a tak mohou způsobit diskomfort hendikepovanému.

V tomto textu bych se chtěla podělit o moje pocity při překonávání denních výzev, které jsou pro „zdravé“ jedince naprosto rutinní záležitostí každého dne, ale pro člověka bez zrakové kontroly mohou být až na hraně stresu.

Cílem mých textů je sdílet všechny aspekty života se zrakovým postižením. Texty mají sloužit jako forma osvěty vůči intaktní veřejnosti , aby vzájemná komunikace mezi člověkem s postižením a bez něj byla příjemná, bez ostychu a obav.

V textu přináším opět několik praktických postřehů od samotných lidí se zrakovým postižením. Jedná se o situace, ve kterých se oni sami cítí nekomfortně, či o komunikační šumy, které jim přináší nepohodlí a pocit nedůstojného jednání.

Matky, které jsou nevidomé, čelí specifickým výzvám při péči o své děti. Často vyvíjejí kreativní a efektivní metody, jak tyto výzvy překonat. Ale také čelí různým komunikačním výzvám mezi intaktní veřejností a nimi.

V následujícím textu bych se ráda zamyslela nad tím, jaký význam má pro mě – jako pro zrakově znevýhodněnou – čtení. A to čtení nejen knih jako takových, ale vlastně v mém případě poslech audionahrávek.

Sebeobsluha je schopnost jedince samostatně provádět běžné denní činnosti spojené s péčí o sebe. Uvedu pár příkladů a pomůcek, které lze využít pro provádění těchto úkolů a k získání potřebných informací.

Téma nošení a přijetí bílé hole je stále aktuální. Zejména souvisí se ztrátou anonymity a odhalení se tak světu. Proces ztotožnění se s označením se holí je pro někoho zásadním krokem, který vyžaduje různě dlouhou dobu.

V minulé části jsme si pověděli o tom, že moje počátky nebyly zrovna jednoduché. Hned na začátku jsem si vyzkoušela, že ne vše je vždy zalito sluncem. Zdárně jsme tedy obě překonaly virózu, já ve formě angíny, Cilka ve formě psincového kašle.

V minulé části jsem s Cilkou opustila středisko výcviku vodicích psů. Po návratu domů jsme si začaly zvykat na společný život a nové zážitky. I když první dny provázely mé zdravotní potíže, vše jsme překonaly a mohly pokračovat ve společné cestě.