Luboš Mizun

Paměť má i voňavou podobu. U mě třeba rum vyvolá vzpomínku na chmelové brigády, u stánku s hranolky si vybavím, jak se mi v autě převrhl friťák plný oleje, při zhášení ohně na zahradě si občas vzpomenu, jak čpěl můj byt po požáru… I dětství „vonělo.“

Socialismus byl rovnostářský: všichni měli mít zhruba stejně peněz, měli stejně vypadat, stejně se chovat, mít stejné názory. Jedním z jeho průvodních jevů byla trvalá, univerzální účes, v němž vypadaly všechny ženy od třiceti výš stejně – asexuálně.

Češi a Slováci. Připomíná mi to nějakou pohádku: dva bratři šli spolu, došli na rozcestí a každý se dal jinou cestou. Poslední dobou mám obavy, že ten, co se vydal tím správným směrem (podle mě), má cukání obrátit se za bráškou, co zamířil do pekel…

Vládnutí není legrace. Dřív to byla povinnost daná panovníkovi bohem, dnes je to služba: co chvíli nás někdo přesvědčuje, že nám bude sloužit nejlíp. Ale aby se člověk zapsal do historie, to je jiná liga. Naštěstí i dnešní doba takové hráče nabízí.

Výraz pravdoláskař někteří politici používají jako nadávku. Nerozumím tomu. Nechápu, co je špatného na pravdě a lásce. Vedeme přece naše děti k tomu, aby mluvily pravdu a měly rády ostatní. Je to snad v politice jinak?

Jednou ze základních slohových pouček je, že by se žádný výraz neměl v textu nadměrně opakovat. Tentokrát tuto zásadu nedodržím. Ono to moc nejde. Chci mluvit o míru, a to slovo jen tak něčím nenahradíš. S tím si, ovšem po svém, poradí jen ruština…

Důchodci posedlí slevami v marketech jsou oblíbeným terčem vtipů, leckdy docela zdařilých. Ale já si myslím, že senioři běsnící u regálů s máslem jsou jen důsledkem. Evangelista Jan prý napsal: na počátku bylo slovo. Já dodávám: tištěné (v letáku).

Máme to tak asi všichni – když dospíváme, všichni dospěláci se nám jeví jako staří, nudní, trapní. Nerozumí nám, nic nechápou a pořád opakují nějaké hloupé rady. Zajímat se o jejich názory, zážitky či životní zkušenosti? Dejte s tím pokoj!