Luciana

Slyším jak mě les volá. Zase. Nemohu tomu volání odolat. Veškeré špatné vzpomínky z předchozích výprav jsou náhle zapomenuty. Kdybych tak tušila…

Stále volné přírody nemáme se synem dost, a tak se spolu vydáváme opět na cesty. Jako již zkušení stezkaři takto vyrážíme již podruhé a těšíme se, jaká dobrodružství nás na našich cestách čekají.

Rok se s rokem sešel, a vy, co sledujete občas mé příběhy víte, že miluji přírodu, že v ní velmi ráda trávím čas, protože mne neskutečně nabíjí svou energií, ovšem na druhé straně mne taky děsí.

Při své nedávné procházce se psem jsem byla svědkem něčeho, co se již stalo velkou vzácností, ba přímo zázrakem. Viděla jsem dítě, šplhající po větvích jednoho nepříliš vzrostlého stromu.

Pamatujete si na svoje brigády? A jsou to příjemné vzpomínky?

Budiž tento příběh varováním těm, co plánují nejen v předvánočním čase ušetřit, a to především na dárku v podobě zážitku.

Plíživá, zprvu nenápadná nemoc, která když se zhmotní, je velmi těžko porazitelná. Vyžaduje ohromné nasazení všech zasažených, tedy celé milující rodiny. A je to boj těžký a vážný. A přitom stačilo tak málo a mohl být mír.

Jak by se asi zatvářila většina maminek, kdyby po přijetí telefonátu vyslechla takovou zprávu. Sotva by v první chvíli pomyslela na to těžkotonážní zvíře, spíše by zareagovala: „No, Pavlíku (Honzíku, Jiříku…), jak to mluvíš?“

Je to tak. Na apríla si můžete vynahradit celoroční touhu po lhaní, za kterou byste se v jiný den možná se zlou potázali, ale prvního dubna se lhaní meze nekladou. Je to den, kdy se ani nos Pinocchia nepohne.

Mám v práci puštěné rádio, právě se z něj ozývá výzva moderátorky pro zahrání písně na přání, na kterou reaguje muž: „Prosím o zahrání Love my life od Robbieho Williamse.“

Nedávno jsem se účastnila školení první pomoci, ze kterého jsem si odnášela poznatek, že být aktivní v jejím poskytování je zcela zásadní pro záchranu lidského života. Jak jste na tom vy?

Tohle je vzkaz pro vás holky, co se ženou za svou vysněnou postavou. Když si vezmete má slova k srdci, můžete být dříve spokojenější a šťastnější.

„No… a zase tam nejsem!“ Zoufalým hlasem zvolávám od televize, kde v hlavních zprávách sleduji reportáž o otužilcích, co se na Štěpána v teplotách velmi blízko nule vrhají do Vltavy, aby si splnili každoroční předsevzetí.

Znáte tu reklamu (asi na nosní sprej), kdy se ve dveřích dětského pokoje objeví maminka s kapesníkem, utírá si nos a vlivem probíhající virózy ochraptělým hlasem oznamuje své malé dcerušce, že dnes si bere maminka volno?

Mám dvě děti, dva poklady nevyčíslitelné hodnoty. Zná to každá máma, od okamžiku, kdy poprvé drží pozitivní těhotenský test, už se v ní rodí ten prapodivný druh strachu o to maličké.