Lucie Stiborová

Když se řekne československý film dvacátého století, většině lidí se vybaví ikonická jména známých hvězd. Naší kinematografii však dodávali skutečnou autenticitu a hloubku herci takzvaných malých rolí. Mezi ně patřil i Bedřich Prokoš.

Mít za otce jednoho z nejkrásnějších a nejcharismatičtějších mužů světové kinematografie je dar, ale také velký závazek. Delonova dcera o tom ví své. Celý život balancuje na tenké hranici mezi obdivem ke svému otci a snahou vystoupit z jeho stínu.

Být dítětem geniálního a národem milovaného člověka je dar i těžké břemeno. Jana Werichová o tom věděla své. Dcera legendárního Jana Wericha získala do vínku talent a šarm, ale také osud, který by dojal i toho nejtvrdšího scénáristu.

Měl tvář, kterou si nešlo splést, a hlas, ze kterého běhal mráz po zádech. Kdykoliv vstoupil na jeviště nebo před kameru, okamžitě si ukradl veškerou pozornost pro sebe. Vladimír Marek byl zkrátka jedinečný.

Před filmovou kamerou se setkal s Johnem Travoltou, Christopherem Plummerem, Goldie Hawn, Genem Hackmanem, Harrisonem Fordem i Lindou Hamilton. Hrál ve filmu, televizi, zpíval v operetě, hrál tenis. To vše uměl český emigrant.

Sudičky mu do vínku daly ošklivou tvář, on toho ale dokázal dokonale využít. Návštěvníky kabaretů i filmové diváky bavil grimasami a škleby. Stál dokonce u zrodu herecké legendy Jiřiny Bohdalové. Nesmrtelným ho nakonec učinila jedna jediná role.

Pokud jste vyrůstali v sedmdesátých letech, pravděpodobně máte hluboko v paměti vrytou monumentální hudbu Gianniho Ferria a obraz obřího balónu unášeného bouří.

Kdo by neznal ikonického hromotluka, který v italských komediích rozdával facky na počkání? Bud Spencer byl jen jeden, ale střední Evropa měla v době hlubokého socialismu jeho věrného dvojníka. Jmenoval se István Bujtor.

Když se řekne francouzská komedie šedesátých let, většině fanoušků se okamžitě vybaví cholerický Louis de Funès, slunečné pobřeží Saint-Tropez a neohrabaná četnická stanice.

Když se řekne Vyšší princip, většině diváků se okamžitě vybaví dvě věci: pohnutá atmosféra heydrichiády a mrazivý pohled vrchního komisaře Gestapa. Muže, který bez mrknutí oka posílá mladé studenty na popraviště.

Když se řekne francouzská komedie, většina z nás si okamžitě vybaví ikonického četníka v podání Louise de Funèse. Jenže co by to bylo za zmateného strážmistra Cruchota, kdyby nad ním nebděl jeho velitel Jérôme Gerber?

Když se řekne inspektor Charles Dreyfus, většina filmových fanoušků si okamžitě vybaví muže s nervózním tikem v oku, kterému nekonečná neschopnost inspektora Clouseaua pomalu, ale jistě ničí mentální zdraví.

Ať už hrál zmateného venkovana, nebo dobrosrdečného smolaře, lidé ho milovali. Měl tvář chlapíka od vedle, výraz věčného naivky a talent, kterým si podmanil několik generací diváků.

Pokud milujete staré francouzské kriminální komedie, jistě si ji vybavíte na první dobrou. Julie Jézéquel se nesmazatelně zapsala do paměti diváků jako hubatá Belmondova dcera z filmu Policajt nebo rošťák.

Když se v roce 1984 na britských televizních obrazovkách poprvé objevil seriál Robin of Sherwood, u nás známý jednoduše jako Robin Hood, diváci zůstali v úžasu.

Slovenská herečka Ida Rapaičová zůstává pro generace diváků nezapomenutelnou divadelní a filmovou ikonou s charakteristickým podmanivým hlasem, zatímco pro pamětníky porevolučních devadesátých let je výraznou tváří slovenské politické scény.

Na Západě byl Pierre Brice, na východě Gojko Mitić. Pohledný Srb se do role indiánského náčelníka převtělil celkem dvanáctkrát. Jeho ztvárnění Tokei-Ihta ve filmu Synové Velké medvědice z něj učinilo hvězdu doslova přes noc.

Kdyby vám někdo řekl, že se vulgární komik v montérkách s laclem rozhodne kandidovat na prezidenta a v průzkumech veřejného mínění zaskočí celou politickou elitu, pravděpodobně byste si mysleli, že jde o zápletku pro divokou komedii.

Když režisér Otakar Vávra v roce 1966 hledal tvář pro filmovou adaptaci básně Františka Hrubína Romance pro křídlovku, potřeboval někoho, kdo by v sobě spojoval dívčí nevinnost, nespoutanou živelnost a osudovou tajemnost.

Není snad nikoho, kdo by neznal film Četník ze Saint-Tropez. Většině se okamžitě vybaví cholerický Louis de Funès jako strážmistr Cruchot. Jenže slavná série by ztratila půlku svého kouzla bez excentrické a za volantem naprosto šílené řádové sestry.

Když se řekne francouzská komedie, většině lidí se vybaví divoká gestikulace Louise de Funèse nebo zmatený výraz Pierra Richarda. Jacques Villeret byl ale úplně jiný typ komika.

Když se řekne francouzská kinematografie šedesátých let, mnohým se okamžitě vybaví Brigitte Bardot. Jenže filmové plátno tehdy mělo ještě jednu hvězdu stejného kalibru – oslnivou, elegantní a nesmírně talentovanou Mylène Demongeot.

Když se řekne francouzská komedie, většině diváků se okamžitě vybaví tváře Funèse nebo Belmonda. Vedle nich však zářil muž, bez jehož bezprostředního šarmu a zemitého humoru by klasické komedie o Sedmé rotě nebyly tím, čím jsou.

Když se řekne Louis de Funès, většině z nás se vybaví zbrklá gestikulace a cholerické výbuchy. Jenže vedle tohoto herce téměř vždy stála jedna výjimečná žena. Elegantní, klidná a s nadhledem, díky němuž zvládala i ty nejdivočejší scény.

V sedmdesátých letech minulého století zažíval filmový svět doslova šílenství jménem Bud Spencer a Terence Hill. Tato italská dvojice drtila kina po celém světě svými fackovacími komediemi.

Byl to muž s tváří věčného smolaře, ustrašeným pohledem a hlasem, který spíše kňučel, než mluvil. Přesto – nebo možná právě proto – se Jean Lefebvre stal jednou z nejzářivějších ikon zlaté éry francouzské filmové komedie.

Pro většinu filmových fanoušků navždy zůstala rebelující a půvabnou Nicole – dcerou četníka Cruchota v podání geniálního Louise de Funèse. Geneviève Grad však byla mnohem více než jen tváří jedné z nejslavnějších francouzských komediálních sérií.

Pokud jste vyrůstali za minulého režimu, její tvář si dost možná nesete v paměti jako jeden z nejkrásnějších obrazů svého dětství či mládí. Když se na obrazovkách poprvé objevila jako Marianna, srdce milionů diváků byla okamžitě dobyta.

Během své kariéry se objevil ve více než stovce filmů a televizních seriálů. Spolupracoval s renomovanými režiséry, sekundoval největším hvězdám. Čeští diváci si Brosseta pamatují především z filmu Policajt nebo rošťák, kde hrál darebáka Volfoniho.

Když v červenci roku 2023 svět obletěla zpráva, že zemřela Jane Birkin, jako by skončila jedna neopakovatelná éra. Éra, kdy k dokonalému stylu stačilo obyčejné bílé tričko, džíny, proutěný košík a trocha té nedbalosti.

Když se řekne Jacqueline Bisset, mnohým se vybaví hluboké mořsky zelené oči, elegantní francouzský šarm, ač je Britka, a scéna z filmu Hlubina, kde se vynořuje z moře v mokrém bílém tričku.

Když se řekne Jean Rochefort, většině filmových fanoušků se okamžitě vybaví dvě věci: dokonale střižený, ikonický knír a hluboký, sametový hlas. A také ovšem filmy o Angelice.

Je jednou z nejvýraznějších a nejkouzelnějších tváří francouzské kinematografie šedesátých a sedmdesátých let. Svéhlavá zrzka s neposednými pihami a uhrančivým pohledem pobláznila nejen Francii, ale i diváky po celém světě.

Ten, kdo vyrůstal v Československu osmdesátých let, jistě vzpomíná na kudrnatou herečku, která byla nejen oblíbenou představitelkou princezen, ale zahrála si i Zubatou v Jakubiskově Perinbabě či Zdenu v seriálu Rodáci.

Když se řekne Louis de Funès, většině z nás se vybaví cholerický četník Cruchot nebo popletený komisař Juve. Mnozí si vybaví i jeho pohledného syna Oliviera, který si s otcem zahrál kupříkladu v Piti Piti Pa. Louis měl ale syny rovnou tři.

Francouzský šarm mívá mnoho podob, ale pokud byste měli vybrat jednu jedinou tvář, která ho dokonale ztělesňuje už po několik dekád, většina ukáže na Sophii Marceau. Ženu s uhrančivým pohledem, která se z obyčejné holky stala miláčkem národa.

Když se řekne italská kinematografie osmdesátých a devadesátých let, většině diváků se okamžitě vybaví dvě věci: nekompromisní boj s mafií a uhrančivá krása tamních hereček.

Jedním ze zahraničních hostů letošního filmového festivalu v Karlových Varech byla i legendární Nastassja Kinski, která zde uvedla premiéru soutěžního snímku Hidžamat, v němž hraje.

Zatímco Jih proti Severu je označován za nejslavnější americký film všech dob, Sever a Jih dodnes patří mezi sedm nejlépe hodnocených minisérií v televizní historii. Kdysi oslovil i české diváky.

Byla talentovanou herečkou i zpěvačkou. Diváci si ji oblíbili především díky rolím, které ztvárnila po boku Jeana-Paula Belmonda. Jejím prvním filmovým partnerem byl ovšem Alain Delon, na kterého měla jen ty nejhorší vzpomínky.

Film Hrátky s čertem se dodnes těší velké popularitě. Vedle slavných hvězd si v něm zahráli i méně známí herci. Jedním z nich byl i představitel roztomilého kudrnatého anděla Teofila Antonín Šůra.

V českém kulturním prostředí se pohybovala jen krátkou dobu, přesto je její tvář nezapomenutelná. Televize nám krásnou herečku navíc pravidelně připomíná díky reprízám starých inscenací a seriálů.

Někdy se stane, že se herecký osud naplní dříve, než stačí přijít ty největší životní role. Olga Machoninová patřila k herečkám, které do filmu vnášely přirozenost a neokázalý půvab. Přesto se její životní cesta nakonec stočila jiným směrem.

Evu Kristinovou znají čeští diváci především díky legendárním televizním pondělkům. Byla ale také zdatnou recitátorkou a přední oporou Slovenského národního divadla. Její dětství a mládí by vydalo na román.

Říkalo se o něm, že je to nevýrazný muž s výrazným hlasem. Na kontě měl desítky rolí, nejvíce se ale proslavil dabingem. Jeho zprvu nadějně rozjetou kariéru zabrzdil otec, který odešel do emigrace.

Hereččino dětství poznamenala tragédie, když se konečně prosadila, vstoupila jí do života politika. Díky svému manželství byla nakonec donucena odejít do Itálie. Dokázala se však prosadit i tam. Na konci života byla nařčena ze spolupráce s StB.

Režisér, scénárista, producent, střihač, textař, zpěvák, herec, dirigent. Tím vším byl Karel Lamač. Do dějin se zapsal jako režisér prvního plně ozvučeného českého filmu C. a k. polní maršálek, ale také jako první milenec Lídy Baarové.

Ve filmech hrál sice vedlejší role, ovšem obsazovaný byl poměrně často. Jeho jméno figuruje v desítkách filmů, včetně Báječných let pod psa nebo Kolji. Na hereckou dráhu se přitom Otmar Brancuzský vydal poměrně pozdě, až ve čtyřiatřiceti letech.

Dagmar Čárovou si diváci v posledních letech oblíbili především díky roli recepční Marie, která v seriálu Policie Modrava stále hledá toho pravého. Herečka je také ikonickým hlasem legendárních postav. Dabingu se věnovala spolu s manželem Olivou.

Za svůj krátký život si stačil zahrát ve sto dvaceti filmech. Diváci ho mohou znát z pamětnických filmů Jan Žižka, Alena, Jan Hus či Dovolená s Andělem. Hlavní roli získal ale jen v jediném filmu a do natáčení toho posledního zasáhla jeho náhlá smrt.

Na konci čtyřicátých let minulého století byl Robert Vrchota prototypem filmového krasavce, na kterého divačky stály fronty. O několik desítek let později se však na plátně kin objevoval kulaťoučký pán, v němž by dřívějšího idola hledal jen málokdo.

Josef Pehr byl především loutkoherec, přesto za sebou zanechal několik nezapomenutelných filmových rolí. Jeho první ženou byla Luba Skořepová. S Jiřinou Genzerovou měl dceru Janu. Tu ale nakonec vychovával Vladimír Dvořák.

Veřejnost ho zná jako letitého partnera Ivy Janžurové, on sám ale byl výborným hercem a divadelním režisérem. Se svojí životní láskou žil celou řadu let na psí knížku, což za minulého režimu nebylo obvyklým jevem.

V období normalizace přinášela televizní tvorba zcela programově seriály z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Diváci tak prostřednictvím obrazovky zavítali do lahůdkářství i do nemocnice. Stříbrná pila je seznámila s prací dřevařů.

Slovenský herec se českým divákům vryl do paměti jako Alexandr Dubček ve filmu Muž, který stál v cestě nebo jako obhájce Žabimajerský v minisérii Metoda Markovič: Hojer. Více příležitostí již nedostal, zemřel dřív než skončilo natáčení.

Když se podíváte na komedii Přednosta stanice, patrně vaši pozornost upoutá živelný Burian. Vedle něj se však v roli skutečného přednosty stanice Anatola Jelena objevuje muž s přirozenou elegancí a podmanivým hlasem. Jmenoval se Antonín Zacpal.

Nepatří k hercům, jejichž jména by dnes plnila titulní strany časopisů, a přesto jeho tvář zná doslova každý Čech. Stačila k tomu jedna jediná role v pohádce, která se stala doslova nesmrtelnou.

Když se řekne „prvorepublikový študák“, většina z nás si vybaví Ladislava Peška s jeho klukovským šarmem nebo elegantního Rudolfa Hrušínského. V jejich stínu ale zářila tvář, která k této slavné éře studentských komedií patřila stejně neodmyslitelně.

Není asi nikoho, do by neznal Karla Rodena. Patří ostatně k těm nejpopulárnějším českým hercům. U jeho jména se někdy objevuje přídomek nejmladší, není totiž prvním z rodiny, koho okouzlily múzy. Na počátku stál krejčovský synek Hromada.

Představte si tvář typického prvorepublikového studenta. Je mladý, trochu naivní, má patku sčísnutou na stranu a v očích klukovskou jiskru. Přesně takový byl Vladimír Salač. Herec, který ve své době ztělesňoval ideál českého mladíka.