Lucie Stiborová

O Funèsovi se traduje, že měl problematickou povahu a spolupráce s ním byla obtížná. Jedná se ale spíše o legendu. Během natáčení Velkého flámu však měl skutečně komplikované vztahy s Bourvilem. Mohla za to jeho špatná příprava.

Pohledná dívka za sebou nezanechala mnoho rolí, její výkon v Sedmikráskách je však dodnes ceněn pro svou originalitu a odvahu a navždy ji spojuje s československou novou vlnou. Svého času byla ale také manekýnkou, nakonec ji zlákal život v cizině.

Když se řekne zlatá éra československé kinematografie, většina si vybaví nevšední atmosféru filmu Obchod na korze. Jedním z herců, jenž je s tímto dílem neodmyslitelně spjat, byl i František Zvarík. Herec stejně tak obdivovaný, jako zatracovaný.

Diváci si ji pamatují z rolí všelijakých sousedek, domovnic, matek a manželek. Role to byly vedlejší, Lída v nich ale byla nepřehlédnutelná. Typický pro ni byl přísný a ostrý vzhled a stejně ostrý a přísný hlas a projev.

Byl ikonou francouzské kinematografie a symbolem mužské krásy. Postupem času se ale více a více uzavíral před světem a nacházel pochopení v tiché společnosti psů. Místo svého posledního odpočinku si zvolil uprostřed jejich hřbitova.

Nancy Rubensová patřila bezesporu k nejkrásnějším prvorepublikovým herečkám. Debutovala ve filmu Světlo jeho očí a objevila se i v několika dalších snímcích. Vrtkavá bohyně Fortuna si s ní ale celý život zahrávala. Jednou byla nahoře, podruhé dole.

Její jméno většině dnešních diváků možná na první dobrou nic neřekne. Když ale milovníci české kinematografie spatří její tvář, hned mají jasno. Křehkou blondýnku znají z Fantoma Morrisvillu a Nebeských jezdců. Byla rodící se hvězdou.

Ve filmu se objevoval většinou v menších rolích, a tak se do diváckých srdcí zapsal především jako středoškolský profesor Voříšek z filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Působil jemně, uhlazeně, klamal ale tělem. Své o tom věděla Nataša Gollová.

Divákům se do srdcí vepsala jako laskavá maminka ze seriálu F. L. Věk, normalizační seriál Matka ji naopak zesměšnil. V osobním životě zprvu neměla štěstí, pak ho našla po boku muže, jehož zdědila po kamarádce.

Jean-Paul Belmondo nebyl jen ikonou francouzské kinematografie, ale také oddaným otcem, jehož rodinný život byl stejně pestrý jako jeho filmové role. Přestože na plátně často vystupoval jako osamělý vlk, v soukromí pro něj byla rodina vším.

Krásná, talentovaná, ale také přecitlivělá a nešťastná. Taková byla mladší sestra slavné herečky Lídy Baarové. Zorka Janů o dráze herečky snila od dětství, dlouho si jí ale neužila. Semlelo ji soukolí dějin i vlastní psychika.

Psal se 6. srpen 1988 a tehdejší Československo si užívalo horké léto. Pro třiadvacetiletou Pavlínu Braunovou, vycházející hvězdu folkové scény, to měl být den jako každý jiný, místo toho se stal začátkem jedné z nejděsivějších kriminálních hádanek.

Říká se o ní, že byla nejslavnější českou herečkou všech dob. Stala se jednou z největších mexických hereček a dobyla i Hollywood. Byla stejně krásná jako božská Marilyn Monroe, stejně tak zle ale skončila.

Před kameru se postavila již jako šestiletá, bez problému se přehrála do rolí dospívajících dívek a žen. Diváci ji milovali v seriálu Byl jednou jeden dům i ve filmu Táto, sežeň štěně! Zdálo se, že na ni čeká velká kariéra. Osud s ní měl jiný plán.

Když se řekne Jean-Paul Belmondo, fanoušci si okamžitě vybaví jeho kaskadérské kousky a široký úsměv. Ale hned vedle něj, v celé řadě filmů i v soukromém životě, stál muž s neméně výrazným obličejem. Charles Gérard se s Belmondem seznámil netradičně.

Otec Slovák, matka Češka. Sylvia Turbová ovládala oba jazyky a zářila v českých i slovenských filmech. V mládí platila za sexuální symbol, štěstí jí to ale nepřineslo. Čelila pomluvám i závisti. Život se s ní nemazlil ani trochu.

Byla miláčkem Evropy, symbolem nevinnosti i osudovou ženou francouzské kinematografie. Do srdcí diváků se navždy vepsala jako sladká císařovna Sissi. Život Romy Schneider však nebyl pohádkou, připomínal antickou tragédii.

Když se v roce 1974 v kinech objevila komedie Holky z porcelánu, diváci si okamžitě zamilovali partu svérázných skladnic. Mezi nimi zářila i Eva Čeřovská, představitelka Věry. Zatímco film se stal klasikou, její život vyhasl krátce po premiéře.

Laura Antonelli nebyla jen herečkou, stala se symbolem jedné éry italské kinematografie. V sedmdesátých letech patřila k nejlépe placeným hvězdám Evropy, její životní příběh však skončil jako antická tragédie.

Noční scéna koupání ve Fontáně di Trevi je považována za jednu z nejslavnějších scén filmové historie. Anita Ekberg nebyla jen herečkou, byla symbolem celé éry, ztělesněním nespoutané ženskosti a tváří, která navždy změnila italskou kinematografii.

Patřil k našim prostorově nejvýraznějším hercům. Jeho doménou byli bodří hromotluci. Divákům se zapsal hluboko do paměti coby věčně nedojedený Baloun z komedie Poslušně hlásím, znali jej i z televize. Za normalizace mohl načas hrát jen velmi omezeně.

Dožila se úctyhodného věku a nikdy nepřestala hrát. V divadle dostávala výrazné role, film k ní již tak štědrý nebyl. Více příležitostí vepsat se do paměti diváků dostala díky televizi. Sama ale herectví i učila a byla také skvělou dabérkou.

Byly si podobné jako vejce vejci, obě půvabné, okaté a kudrnaté. Eva, byť byla starší, zůstala ve stínu populární Jany. A jestli se s Janou život příliš nemazlil, k Evě byl až neuvěřitelně nemilosrdný.

Seriál Policie Modrava výrazně zpopularizoval Šumavu a stal se fenoménem, který přilákal tisíce turistů do centrální části těchto hor. Jaroslav Soukup ale nebyl první, kdo kouzlu Šumavy podlehl. Natáčelo se zde již v roce 1897.

Magické jméno a nezapomenutelná tvář – překrásná tvář. Filmové a televizní role Ulrike Kotajné by se daly přepočítat na prstech jedné ruky, přesto se nesmazatelně vepsala do paměti diváků.

Není malých rolí… a u Josefa Kubíčka to platí dvojnásob. Stačilo mu totiž pouhých pár minut na obrazovce, aby se nesmazatelně zapsal do kolektivní paměti národa. Hereckých úloh přitom za sebou nechal desítky, jen ta jediná ho ale proslavila.

Proslavil se jako instruktor Brťka, přezdívaný Prťka, v komedii Sněženky a machři. Herectví navzdory úspěchu opustil a stal se úspěšným producentem. Přežil dramatický boj o život a svého času byl považován za mrtvého.

Hrával všelijaké revizory, otravné úředníčky, muže zákona i dědky všeho druhu. Zpravidla na něj nevybyla velká role, ale i v těch nejmenších byl k nepřehlédnutí. Nakonec upadl do zapomnění a dlouho se ani nevědělo, že již nežije.

Na jaře roku 1981 přišel do českých kin film o dospívajících dětech Jen si tak trochu písknout, který byl na svoji dobu dost odvážný. Natočil jej režisér Karel Smyczek a hlavní roli ztvárnil Daniel Šedivák.

Moderátor, scénárista, dramaturg i spisovatel, tím vším byl talentovaný Pavel Lukeš. Pamětníci si jej vybaví především díky seriálu Šest ran do klobouku, stál ale i za jinými zajímavými projekty.

V kriminálce Holka na zabití byla nepřehlédnutelná. Zahrála si i ve filmu Já už budu hodný, dědečku! a několika seriálech. Pocházela ze slavné rodiny. Neméně známý je i její bývalý manžel a otec jejího syna.

Patřila k nejkrásnějším tvářím české kinematografie čtyřicátých let. Odešla na západ, život se jí ale nesmírně zkomplikoval sňatkem s arabským lékařem. Nakonec se znovu provdala, žila v Americe, kariéru však již neobnovila.

Svou první velkou roli získal v legendárním seriálu Velké Sedlo. Jeho smrt na konci příběhu oplakala nejedna divačka. Tomáš Jirman je ale především spojený s ostravským divadlem, v jehož angažmá je již od roku 1983.

Patřil mezi přední slovenské herce, dobře jej znali ale i čeští diváci. Jeho fyziognomie, kulatá tvář ověnčená plnovousem, jej předurčovala k rolím lidových chytráků, zemitých chlapíků a občas i mravně pokřivených charakterů.

Řadu let je členem plzeňského divadla J. K. Tyla, diváci si jej ale patrně nejvíce spojují s pošťákem Bertinem z trezorového filmu Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci.

Herecká síla Libuše Geprtové spočívala v melancholickém pohledu, nevšední kráse a zvláštně tichém hlase. Měla obrovský talent, pro divadlo doslova žila, ale na druhou stranu byla také složitou a konfliktní osobností.

Ztvárnil desítky rolí, do paměti diváků se ale navždy zapsal jako neustále žvýkající předseda JZD Rádl z filmu Slunce, seno, jahody a jeho následných pokračování. Méně je o něm známo, že byl i zdatným recitátorem a spisovatelem.

V populární komedii si zahrál řidiče, ve Vítězném lidu byl Zápotockým, často představoval muže zákona. Talentovaný herec měl na role smůlu, objevoval se jen ve vedlejších. Za normalizace se stal šéfem, na něhož hlavně Činoherák nevzpomínal v dobrém.

Jméno tohoto herce dnes již upadlo do zapomnění, ale určitě si ho vybaví ti, jenž kdysi sledovali Dietlův televizní seriál Dispečer. Josef Kobr v něm ztvárnil svérázného kapelníka hornické dechovky, který vládne přísnou rukou orchestru i rodině.

V její rodině se to uměleckými geny jen hemží. Ona sama stála před kamerou již v sedmnácti letech. Režiséři ji rádi obsazovali do rolí energických mladých žen, později velkých rolí ubývalo a Jaroslava Brousková dala přednost dabingu.

Není snad jediného Čecha, který by si dokázal Troškovu trilogii Slunce, seno představit bez farské hospodyně Cecilky. Vlastimila Vlková ji ztvárnila bravurně. Ve skutečnosti ale herečkou nebyla, do uměleckého světa vstoupila až ve vyšším věku.

Život i smrt Norberta Lichého je spojena s Ostravou. V tomto městě se narodil, pracoval i zemřel. Navzdory mimopražskému angažmá se ale dokázal vepsat do paměti diváků napříč republikou. Ke konci života jej trápila obezita i samota.

Svět byl prý v pořádku, když ještě mluvil z médií Bohumil Švarc. Pražský rodák hrál ve filmu i televizi, především ho ale proslavil právě hlas. Nejprve jej uplatnil v rozhlasu, posléze i v televizi. Stál také u zrodu profesionálního dabingu.

Jan Filip dnes již nepatří ke známým hereckým tvářím, ve své době se na obrazovce objevoval ale poměrně často. Jeho doménou byly hudební inscenace, objevil se ale i v seriálech jako Dispečer nebo Kamenný řád. Profesně byl spojen s Ostravou.

Slovenský herec, scénárista, režisér a recitátor byl dobře znám i českým divákům. Zahrál si v takových dílech jako byl legendární film Paľa Bielika Štyridsaťštyri nebo válečné drama Stopy na Sitne. Slavnou divadelní šatnu sdílel s Dočolomanským.

„Ostřikovače stříkají, stěrače stírají, klakson troubí.“ Není snad nikoho, kdo by neznal tuto větu. V komedii Vrchní, prchni ji pronesla Daniela Bakerová. Právě ta Daniela, o které zpíval i Kryl ve své písni Morituri te salutant.

Jméno neznámé, ale tvář více než známá. Maďarský herec se nám pravidelně připomíná díky koprodukční pohádce Sůl nad zlato, v níž si zahrál Solného prince po boku krásné Libuše Šafránkové.

Málem z ní byla sochařka, ve filmu zazářila hned napoprvé, více prostoru jí ale nakonec poskytla televize. Hrála v Ostravě i v Brně, jejímu srdci nejbližší je ale rodné Valašsko.

Osudová, nevšedně krásná a tajemná. Taková byla herečka Emma Černá, která se do dějin české kinematografie zapsala především jako sudetská Němka Adelheid ze stejnojmenného Vláčilova filmu.

Helenka z komedie „Muži nestárnou“ nebo schovanka Klára v „Pytlákově schovance“ Jarmila Smejkalová během své kariéry přešla od dívčích a milovnických postav přes matky a hrdinky až po staré moudré stařenky. Jejím synem byl Jiří Ornest.

Z kulisáka se stal hercem Divadla Járy Cimrmana a milencem Olgy Havlové. Před revolucí utrpěl úraz, který jej připoutal na invalidní vozík. Diváci si jej pamatují jako náčelníka ze hry Dobytí severního pólu nebo praotce Čecha z Českého nebe.

„To je dost, žes nás taky jednou vyvez!“ Tato věta proslavila Blaženu Holišovou asi ze všeho nejvíce. Herečka zářila po boku Rudolfa Hrušínského i Vladimíra Menšíka. Její cesta k herectví však rozhodně nebyla snadná a přímočará.

V průběhu téměř čtyřicetileté filmové, televizní i divadelní kariéry účinkoval František Krůta ve více než sto dvaceti snímcích. Většinou se jednalo o menší role vojáků, mistrů, vrátných nebo dobrosrdečných venkovanů, hrál ale i vraha.

„Hergot, furt se tu couráte jak bílí havrani, kdo to má poklízet?“ Kdo by si nepamatoval větu, kterou častovala nemocniční uklízečka procházející lékaře ve filmu Jak básníkům chutná život. Ztvárnila ji herečka Divadla na provázku Eva Vidlařová.

Patřil k nejlegendárnějším a také nejobsazovanějším slovenským hercům. Po převratu patřil k hlasitým zastáncům samostatného Slovenska a stal se členem nacionalistické SNS. Na začátku tisíciletí jej dostihly činy z předešlé éry.

Právě ji si charismatický kupec F. L. Věk v podání Radka Brzobohatého nakonec odvedl k oltáři. Nenápadná Márinka Snížková v podání Evy Voskové zvítězila nad Jiřinou Bohdalovou i Janou Brejchovou. Role to nebyla úplně vděčná, ale zapamatovatelná.

Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková, Smrt krásných srnců či Sedm hladových – všechny vyjmenované filmy mají jedno společné, zahrála si v nich sympatická herečka Blanka Lormanová. Po převratu se tato žena začala věnovat charitě.

Elegantní, pohledný a talentovaný, takový byl Miloš Steimar. Nebylo se co divit, měl to v rodině. Hrát začal v dětství a v roce 1945 stál již před kamerou v hlavní roli. Zdálo se, že se zrodila nová hvězda. Místo slávy na něj ale čekala smrt.

Hrával policisty, číšníky, úředníčky i všelijaké úlisné mužíčky, šejdíře, hochštaplery či drobné podvodníčky. Věděl, že je lepší dokonale ztvárnit epizodní roli, než zapadnout v té hlavní. Původně přitom hercem vůbec být neměl.

Soběslav Sejk byl výborný herec. Diváci si jej pamatují z filmů i seriálů. Hlavní doménou tohoto muže byl však dabing. Jeho hlasem promlouvali herci Michel Galabru, Jean Gabin nebo Spencer Tracy. Herec ale také vědomě spolupracoval s StB.