Machacek89.cz

Princip, který je ze všeho nejdůležitější, je, že i v Maďarsku funguje kyvadlo, tedy střídání stráží, tedy nejvyšší a nejdůležitější princip demokracie.

Gerard Baker, komentátor deníku Wall Street Journal, listu, který většinou schvaluje hlavní cíl amerického útoku na Írán, tj. ukončení íránských jaderných ambicí, ve svém článku konstatuje, že zatím to vypadá, že se válka s Íránem Trumpovi nedaří.

Jestli je někdo vítězem války v Íránu, jsou to Si Ťin-pching a Vladimir Putin. A taky J. D. Vance, který je jediný v Trumpově administrativě, kdo se proti ní otevřeně stavěl.

Aktuality ohledně vývoje války dnes vynecháme. Už za pár hodin asi totiž bude všechno jinak. Buď vypukne opravdu velký americký útok, nebo se ultimátum zase odloží, případně opravdu začne nějaké příměří.

Začněme aktualitou, tedy Trumpovým projevem. V prvním oficiálním, řekněme, státnickém projevu od začátku války Trump oznámil, že cílem operace nemá být změna režimu v Íránu.

Editorial deníku The Wall Street Journal se pozastavuje nad tím, že americký kapitálový trh začal růst v reakci na prohlášení Donalda Trumpa, že se nějakým otevíráním Hormuzského průlivu nemusí vůbec obtěžovat.

Novinky dnešního dopoledne: americký prezident Donald Trump odložil ohlášené bombardování íránských elektráren o dalších deset dní. Na ceně ropy se to ale nijak pozitivně neprojevilo, právě naopak: vyšplhala na 110 dolarů za barel.

Komentátor deníku The Wall Street Journal Gerard Baker píše, že ve válce s Íránem jde o další asymetrickou válku 21. století. K vyhlášení vítězství stačí nepříteli perspektiva přežití.

Poté, co Írán odpálil balistickou střelu 4000 kilometrů do Indického oceánu, je snad už každému jasné, že padá argument holubic, že Írán by nebyl nebezpečný, pokud by býval nebyl k něčemu vyprovokován.

Ceny energií se řítí vzhůru s tím, jak válka v Zálivu přechází do módu „oko za oko, zub za zub“.

To, že je ohledně amerického útoku na Írán všechno špatně, si přečtete všude. V českých i západních médiích sklízí Trump unisono kritiku. Íránská schopnost projektovat moc v reálném čase ale kolabuje.

Přiznám se k tomu, že ať hledám, kde chci, v seriózních světových zdrojích zprava doleva není možné najít komentář či analýzu, které by pozitivně hodnotily dosavadní vývoj války USA a Izraele proti Íránu.

Jak dlouho současná válka s Íránem potrvá? Kam až se může rozšířit? Mohou Američané zařídit, aby ropa tekla i během konfliktu? A co válka znamená pro další potenciální konflikty?

Věhlasný Francis Fukuyama napsal pro Free Press článek s názvem Proč se Írán nikdy nevzdá. Zde je náš stručný výtah hlavních myšlenek.

Pro účely tohoto článku vynecháme kritiku typu, že se Donald Trump nechal k útoku na Írán zmanipulovat Izraelem. A necháme stranou i kritiku dohody JCPOA, která vychází z toho, že se má s Íránem jednat po dobrém – a on pak nebude obohacovat uran.

Pro leckoho neodolatelná analogie mezi útoky na Írán a invazí do Iráku před 23 lety. V tomto duchu píšou všichni pokrokoví novináři a komentátoři na Západě.

V pondělí jsme zde vychválili technicko-vojenské provedení útoku na Írán a některé deklarované i nedeklarované cíle operace (zastavení jaderného programu, geopolitické oslabení Íránu, ale i Ruska a Číny). Dnes se budeme zabývat riziky a hrozbami.

Technicko-vojenské provedení operace bylo naprosto bezchybné. Omračující přesnost. Brilantní koordinace Američanů s Izraelci. Perfektní využití zpravodajských informací CIA a Mosadu a fatální selhání zpravodajců Íránu.

Donald Trump pronesl projev o stavu Unie. Především byl civilnější a méně teatrální, než se čekalo. Druhá důležitá věc: zahraniční témata v něm hrála podružnou roli – navzdory tomu, že se na Blízkém východě soustředí velká americká bojová uskupení.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio sklidil za svůj projev v Mnichově „ovace vestoje“. Podívejme se na některé reakce.

Leckdo ve věci rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně cel slaví, ale oslavovat lze jen jednu věc: Donald Trump si už nemůže vybrat konkrétní zemi, která se mu zrovna něčím znelíbila, a té bez souhlasu Kongresu okamžitě napařit jakékoli clo.

Tak se zde také vyjádřím ke „kauze Macinka“. Stejně už se v té věci ozvali z jedné televize, tak jsem si celý panel na kanálu YouTube pustil.

Na Blízkém východě dochází k výraznému posunu ohledně rovnováhy sil, přesněji její dynamiky. Dosud byl vývoj takový, že obavy z Íránu a jeho mocenských výbojů povedou ke sbližování sunnitských arabských zemí a Izraele.

Kdyby se po Trumpovi „vrátila stará dobrá Amerika“, jak si ji my ve střední Evropě asociujeme s 80. a 90. lety, s Reaganem, s Bushem starším, a možná dokonce i s Clintonem, bylo by to fajn. Ona se ale spíše vrátí „stará dobrá“ radikální levice.

Když v srpnu 1914 začala 1. světová válka, většina lidí si myslela, že skončí nejpozději do Vánoc. Iluze o rusko-ukrajinské válce jsou ještě horší. Chceme, aby Rusko prohrálo a aby Ukrajina bojovala tak dlouho, jak bude třeba.

Rychlá analýza Bloombergu k vývoji na akciových trzích konstatuje, že za poslední tři roky tu bylo několik výkyvů a poklesů spojených s akciemi firem kolem umělé inteligence. Nic ale ani vzdáleně nepřipomíná totální výplach, ke kterému právě dochází.

Zprávy – tedy konkrétně britský deník Financial Times – hlásí, že západní partneři a spojenci Ukrajiny se dohodli, že když Rusko poruší budoucí dohodu o míru či příměří na Ukrajině, vyvolá to koordinovanou vojenskou reakci Evropy a USA.

I kdyby EU vytvořila potřebné instituce, těžko by mohla rychle světu nabídnout služby spojené s mezinárodní rezervní měnou, jíž stále je a ještě dlouho bude dolar.

Trumpovým cílem je udělat velký deal s Ruskem i velký deal s Čínou, ostatní jsou pro něj druhá liga.

Napětí opadlo, akciové trhy se zaradovaly. Donald Trump se nehodlá zmocnit Grónska silou a ani nespustí vůči západoevropským zemím další trestná cla. Co může být příčinou toho, že se poněkud neklidný americký prezident zklidnil?

Jsou čeští, slovenští či maďarští národovci opravdu přesvědčeni, že chvála Trumpových nápadů a chování jim bude u voličů nadále prospívat, a to i v případě, že se americký prezident regulérně zblázní?

Trump chce každému dominovat: pohrdá slabostí a těmi, kdo ji předvádějí. Loni na jaře akceptovala EU 15procentní cla na veškeré evropské zboží – a nepřišla s žádnou odvetou. Bylo to špatné rozhodnutí.

Mají protestující v Íránu šanci na úspěch? Moc bych jim to přál, ale momentálně to moc dobře nevypadá.

Ekonomické dopady zmatených manévrů Donald Trumpa kolem celních tarifů jsou slabší, než se čekalo. Nepřišla zatím ani recese, ani vysoká inflace. Americkou ekonomiku táhne boom AI, rostoucí burza, příznivé ceny energií, poptávka po zbraních apod.

Donald Trump nemá žádnou ideologii. Jeho výroky jsou tvarovány podle toho, s kým mluvil naposledy. Pak jde o to, kdo mu v tom či onom prokázal respekt či vděk. A nakonec jde o to, co zahlédl na Fox News.

Americký zásah ve Venezuele byl už rozebrán z různých úhlů. Jak vyplývá z titulku článku, vyprávění o tom, že důvodem k akci bylo pašování drog či kartel sluncí, slouží jen jako záminka. Na druhou stranu, ta má zásadní význam a je velmi podstatná.

Svou první Evropskou radu (tedy summit národních lídrů členských zemí EU) nezačal premiér Andrej Babiš dobře. Pro sebe ani pro Českou republiku. Jako svůj vůbec první si vybral zrovna veledůležitý a zlomový geopolitický summit.

Summit o půjčce pro Ukrajinu bude podle všeho velmi dlouhý, možná i dramatický a plný zvratů. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ze summitu neodejde, dokud nebude půjčka pro Ukrajinu schválena.

Nedávno jsem tu psal, že americkou bezpečnostní strategii Trump na rozdíl od viceprezidenta Vance ani nečetl a číst nebude. Jsou samozřejmě i tací, kteří tvrdí, že ji četl, protože jeho zahraniční politika v posledních dnech z této strategie vychází.

Podle premiéra Andreje Babiše bude muset Evropská unie najít „jiné než navržené zdroje financování Ukrajiny“. Česká republika „nebude za nic ručit“.

Zatímco česká média probírají Turkovy plotýnky a konflikt zájmů budoucího premiéra, nejdůležitější otázka příštích dnů a týdnů zní, jakou pozici zaujme Česko na nadcházejícím summitu Evropské unie, který se bude konat již na konci příštího týdne.

Před explozí německé vzducholodě Hindenburg v New Jersey v roce 1937 bylo považováno za normální nechat pasažéry bafat z luxusních cigaret přímo pod gigantickou náloží vysoce hořlavého vodíku.

Nová americká bezpečnostní strategie vzbudila v Evropě zděšení. Podobné jako vystoupení J. D. Vance na mnichovské konferenci letos v únoru a asi ještě větší než americký 28bodový mírový plán, který se rovná kapitulaci Kyjeva.

To, že mír na Ukrajině vyjednávají za USA realitní magnáti a developeři, není výhoda, ale zátěž. Potřeba jsou státníci typu Henryho Kissingera nebo Jamese Bakera, kteří chápou rozdíl mezi realitami a válkou a mírem.

Jsme na pokraji nejvíc ponižující porážky Evropy v moderním věku. Trumpův tým pokračuje v jednání o míru s Ruskem – a Evropané ani nesedí v místnosti.

Když se poprvé objevil Trumpův mírový plán, vášnivým kritikům amerického prezidenta se potvrdilo všechno, co tušili od začátku.

Do čtvrtka žádná mírová dohoda nebude. Ale ani to nebude trvat měsíce. Během pár týdnů budeme vědět, zda se posunujeme k dohodě, nebo ne. Ruská aktiva jsou ve hře. Evropané by měli být rádi, protože jim to dává šanci mít při jednáních důležité slovo.

AI povzbuzuje trhy a pomáhá ekonomickému růstu. Ale podle historika Nialla Fergusona to všechno připomíná konec 20. let minulého století, pověstné Roaring Twenties, jak se říká v Americe, „burácející dvacítky“, což se pro změnu v Česku vůbec neříká.

Hodnoty, realismus a zájmy v zahraniční politice mají být v rovnováze. Diplomacie je přece práce se vztahy – a vztahy chceme mít i s těmi, jejichž způsoby nám moc nevoní.

Německo má v současnosti v arzenálu 600 dronů. Plán je mít jich 10 000. Například Ukrajina ale jen letos vyrobila pět milionů dronů a 10 milionů jich má vyrobit příští rok.

Zohran Mamdani vyhrál celkem nepřekvapivě volby v New Yorku. Důvody, proč se k tomu tady vyjádřím, jsou hned dva. Zaprvé něco vím o komunismu a socialismu (to jistě není moc originální), zadruhé je New York mé druhé město.

S nebožtíkem Dickem Cheneym mne spojuje jedna úsměvná záležitost. Sice jsme se ani jednou nepotkali, ale několik měsíců jsem měl možnost pracovat v jeho kanceláři.

Ztráta města Pokrovsk by byla pro Ukrajinu velkým neštěstím. Situace ve městě je „složitá“ i podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Milei mění Argentinu, Trump mění hru s Čínou. A Evropa? Stojí na křižovatce, kde se rozhoduje o její síle i budoucnosti.

Rok 1989 měl Evropě přinést jednotu a stabilitu, místo toho otevřel éru nejistoty. Kontinent se potýká s chybami, závislostí a ztrátou směru – triumf svobody se změnil v počátek slabosti.

Trump chystá dohodu s Čínou, která může ukončit obchodní válku. USA jednají tvrdě a přímo, zatímco Evropa zůstává bez jasné strategie. Rostoucí závislost na Číně ohrožuje její průmysl i bezpečnost.

USA nemají ucelenou čínskou politiku - od celní války po krizi vzácných minerálů vládne chaos. Trump střídá postoje, poradci se přou, strategie chybí. Čína hraje dlouhou hru a Evropa tápe.

Evropa stojí před zásadní výzvou: chybí jí vlastní krizová diplomacie s Ruskem a schopnost jednat strategicky. Panika z možného útoku na NATO oslabuje podporu Ukrajině, která přitom zůstává klíčovým štítem evropské bezpečnosti.

Telefonát s Putinem před schůzkou nebyl náhoda - Kreml si zajistil, že Trump na jednání přinese jeho argumenty. Moskva tak ovlivnila tón americké politiky dřív, než se Kyjev vůbec dostal ke slovu.

Německo je ekonomický gigant, ale vojenský trpaslík. Kvůli ústavním omezením nesmí armáda běžně chránit ani vlastní nebe a hluboká nedůvěra veřejnosti ve stát paralyzuje obrannou politiku.