Machacek89.cz

Trump chce každému dominovat: pohrdá slabostí a těmi, kdo ji předvádějí. Loni na jaře akceptovala EU 15procentní cla na veškeré evropské zboží – a nepřišla s žádnou odvetou. Bylo to špatné rozhodnutí.

Mají protestující v Íránu šanci na úspěch? Moc bych jim to přál, ale momentálně to moc dobře nevypadá.

Ekonomické dopady zmatených manévrů Donald Trumpa kolem celních tarifů jsou slabší, než se čekalo. Nepřišla zatím ani recese, ani vysoká inflace. Americkou ekonomiku táhne boom AI, rostoucí burza, příznivé ceny energií, poptávka po zbraních apod.

Donald Trump nemá žádnou ideologii. Jeho výroky jsou tvarovány podle toho, s kým mluvil naposledy. Pak jde o to, kdo mu v tom či onom prokázal respekt či vděk. A nakonec jde o to, co zahlédl na Fox News.

Americký zásah ve Venezuele byl už rozebrán z různých úhlů. Jak vyplývá z titulku článku, vyprávění o tom, že důvodem k akci bylo pašování drog či kartel sluncí, slouží jen jako záminka. Na druhou stranu, ta má zásadní význam a je velmi podstatná.

Svou první Evropskou radu (tedy summit národních lídrů členských zemí EU) nezačal premiér Andrej Babiš dobře. Pro sebe ani pro Českou republiku. Jako svůj vůbec první si vybral zrovna veledůležitý a zlomový geopolitický summit.

Summit o půjčce pro Ukrajinu bude podle všeho velmi dlouhý, možná i dramatický a plný zvratů. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ze summitu neodejde, dokud nebude půjčka pro Ukrajinu schválena.

Nedávno jsem tu psal, že americkou bezpečnostní strategii Trump na rozdíl od viceprezidenta Vance ani nečetl a číst nebude. Jsou samozřejmě i tací, kteří tvrdí, že ji četl, protože jeho zahraniční politika v posledních dnech z této strategie vychází.

Podle premiéra Andreje Babiše bude muset Evropská unie najít „jiné než navržené zdroje financování Ukrajiny“. Česká republika „nebude za nic ručit“.

Zatímco česká média probírají Turkovy plotýnky a konflikt zájmů budoucího premiéra, nejdůležitější otázka příštích dnů a týdnů zní, jakou pozici zaujme Česko na nadcházejícím summitu Evropské unie, který se bude konat již na konci příštího týdne.

Před explozí německé vzducholodě Hindenburg v New Jersey v roce 1937 bylo považováno za normální nechat pasažéry bafat z luxusních cigaret přímo pod gigantickou náloží vysoce hořlavého vodíku.

Nová americká bezpečnostní strategie vzbudila v Evropě zděšení. Podobné jako vystoupení J. D. Vance na mnichovské konferenci letos v únoru a asi ještě větší než americký 28bodový mírový plán, který se rovná kapitulaci Kyjeva.

To, že mír na Ukrajině vyjednávají za USA realitní magnáti a developeři, není výhoda, ale zátěž. Potřeba jsou státníci typu Henryho Kissingera nebo Jamese Bakera, kteří chápou rozdíl mezi realitami a válkou a mírem.

Jsme na pokraji nejvíc ponižující porážky Evropy v moderním věku. Trumpův tým pokračuje v jednání o míru s Ruskem – a Evropané ani nesedí v místnosti.

Když se poprvé objevil Trumpův mírový plán, vášnivým kritikům amerického prezidenta se potvrdilo všechno, co tušili od začátku.

Do čtvrtka žádná mírová dohoda nebude. Ale ani to nebude trvat měsíce. Během pár týdnů budeme vědět, zda se posunujeme k dohodě, nebo ne. Ruská aktiva jsou ve hře. Evropané by měli být rádi, protože jim to dává šanci mít při jednáních důležité slovo.

AI povzbuzuje trhy a pomáhá ekonomickému růstu. Ale podle historika Nialla Fergusona to všechno připomíná konec 20. let minulého století, pověstné Roaring Twenties, jak se říká v Americe, „burácející dvacítky“, což se pro změnu v Česku vůbec neříká.

Hodnoty, realismus a zájmy v zahraniční politice mají být v rovnováze. Diplomacie je přece práce se vztahy – a vztahy chceme mít i s těmi, jejichž způsoby nám moc nevoní.

Německo má v současnosti v arzenálu 600 dronů. Plán je mít jich 10 000. Například Ukrajina ale jen letos vyrobila pět milionů dronů a 10 milionů jich má vyrobit příští rok.

Zohran Mamdani vyhrál celkem nepřekvapivě volby v New Yorku. Důvody, proč se k tomu tady vyjádřím, jsou hned dva. Zaprvé něco vím o komunismu a socialismu (to jistě není moc originální), zadruhé je New York mé druhé město.

S nebožtíkem Dickem Cheneym mne spojuje jedna úsměvná záležitost. Sice jsme se ani jednou nepotkali, ale několik měsíců jsem měl možnost pracovat v jeho kanceláři.

Ztráta města Pokrovsk by byla pro Ukrajinu velkým neštěstím. Situace ve městě je „složitá“ i podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Milei mění Argentinu, Trump mění hru s Čínou. A Evropa? Stojí na křižovatce, kde se rozhoduje o její síle i budoucnosti.

Rok 1989 měl Evropě přinést jednotu a stabilitu, místo toho otevřel éru nejistoty. Kontinent se potýká s chybami, závislostí a ztrátou směru – triumf svobody se změnil v počátek slabosti.

Trump chystá dohodu s Čínou, která může ukončit obchodní válku. USA jednají tvrdě a přímo, zatímco Evropa zůstává bez jasné strategie. Rostoucí závislost na Číně ohrožuje její průmysl i bezpečnost.

USA nemají ucelenou čínskou politiku - od celní války po krizi vzácných minerálů vládne chaos. Trump střídá postoje, poradci se přou, strategie chybí. Čína hraje dlouhou hru a Evropa tápe.

Evropa stojí před zásadní výzvou: chybí jí vlastní krizová diplomacie s Ruskem a schopnost jednat strategicky. Panika z možného útoku na NATO oslabuje podporu Ukrajině, která přitom zůstává klíčovým štítem evropské bezpečnosti.

Telefonát s Putinem před schůzkou nebyl náhoda - Kreml si zajistil, že Trump na jednání přinese jeho argumenty. Moskva tak ovlivnila tón americké politiky dřív, než se Kyjev vůbec dostal ke slovu.

Německo je ekonomický gigant, ale vojenský trpaslík. Kvůli ústavním omezením nesmí armáda běžně chránit ani vlastní nebe a hluboká nedůvěra veřejnosti ve stát paralyzuje obrannou politiku.

13. říjen 2025 vstoupí do dějin: Hamás propustil posledního žijícího rukojmího a Donald Trump sjednotil arabský svět, ukončil válku v Gaze a posílil Izrael. Teď se ukáže, zda mír vydrží déle než euforie v ulicích.

Příměří v Gaze a hlavně propuštění všech rukojmí rovná se gigantický triumf amerického prezidenta Donalda Trumpa. A ten si ho také s náležitou pompou užívá. Všichni zainteresovaní se mu klaní až k zemi a skládají pocty.

Leckoho trápí otázka, jestli se Česká republika po volbách posune na Západ, nebo na Východ. V této souvislosti asi neuškodí si ten Západ a Východ znovu nějak definovat.

Mnozí podporovatelé odcházející koalice soustavně označovali všechny, kteří volí „jinak“, za „dezoláty“, vepřové hlavy a jedlíky bůčku. Tak se nám ti dezoláti, bůčci a vepřové hlavy naštvali, zvedli se a šli volit.

Na konci MAGA epizody nebude Amerika „velká“, může ale být O.K. Evropa nebude ani O.K., ani velká. Co opravdu potřebujeme, je úplné přeformátování. Ale bojíme se ho.

95 % škod způsobených na bojišti mají dnes na svědomí drony. Když je Američané začali zkoušet ve válkách v Afghánistánu a Iráku, byly velké a drahé. Dnes jsou malé a levné. Klíčem je množství, autonomní masa.

Už se nemluví jen o tom, že je v Polsku něco levnější. Řeč je o tom, že je to tam prostě lepší. Proč?

Liberální světový pořádek, který si Evropa tak dlouho užívá, stojí na vítězství spojenců ve 2. světové válce. A spojenci, stejně jako dnes Izraelci, nebyli ve válce agresory.

Zodpovědných politiků, kteří na sebe berou tu ponižující roli lichotit Trumpovi, bychom si měli vážit, ne se jim vysmívat. Někdo to dělat musí.

Mezi komentátory a glosátory, a dokonce mezi celými vládami či partajemi najdete skupiny, které jsou proizraelské a proukrajinské, stejně jako proukrajinské a propalestinské, proruské a proizraelské a také proruské a propalestinské.

Evropští lídři slíbili Trumpovi nesplnitelné – a jen tiše doufají, že „taťulda“ už u toho nebude, až to nebudou s to splnit. Na druhou stranu, pokud se bezpečnostní situace v Evropě zhorší, bude se na obranu dávat ještě víc než nějakých 5 procent.

Domovní prohlídka u Johna Boltona? Vyhazov Lisy Cookové? Nepěkné a zjevně osobní. Trumpovi ale přece druhá strana dělala totéž, když byl v opozici. A hlavně: tohle a další věci přece ještě neznamenají, že je diktátor.

Důvodem, proč byli Evropané tak lační uzavřít s Trumpem obchodní dohodu, bylo, že se chtěli vyhnout 25procentnímu clu podle sekce 232. Nyní platí 15 procent. Když Trump u Nejvyššího soudu prohraje, půjde znovu na 25 procent.

Zdá se, že mezi evropskými a americkými diplomatickými týmy se opravdu detailně – a věcně – jedná. Člověk si ale klade otázku, do jaké míry je o tom všem informován Donald Trump a do jaké míry bude výsledky jednání respektovat.

Německá prokuratura má prý dostatek důkazů, aby mohla s explozemi plynovodů Nord Stream 1 a Nord Stream 2 spojit oficiální ukrajinské orgány. A taky o Merzově úprku do zahraniční politiky.

Kdyby třeba politický vývoj ve Francii způsobil finanční krizi, zůstane stát ECB stranou jako opravdu nezávislá centrální banka? O tom lze dost pochybovat.

„Putin nepotřebuje Ukrajinu, už má Rusko. Ale potřebují ji Ukrajinci – ti žádný jiný stát nemají. A Putin jako by říkal, když nemůžu mít Ukrajinu já, ať ji tedy nemá nikdo,“ říká Stephen Kotkin, jeden z největších amerických specialistů na Rusko.

Nabízím stručné hodnocení tolik očekávané a podle leckoho fatální pondělní schůzky v Bílém domě.

Dnes nemá cenu se rozepisovat dlouze, protože jak se říká, není nic staršího než včerejší noviny (komentář) – a v těchto chvílích to platí mnohonásobně. Zítra či pozdě večer amerického času bude zase všechno jinak.

Pokud se někdo pozastavuje nad tím, že Trump nutí firmy odvádět 15 % z vývozu, ať se zamyslí třeba nad tím, jak český stát zachází s akcionáři ČEZ, které regulérním způsobem okrádá. To pak nezavání státním kapitalismem, nýbrž státním mafiánstvím.

Výběr Aljašky coby místa, kde se mají v pátek setkat Trump s Putinem, je velmi symbolický. Málokteré území je ale taky tak vzdálené od Ukrajiny a Evropy, což zase symbolizuje, jak slabý vliv může Evropa na tento summit mít.

Václav Havel vždy zdůrazňoval potřebu „živoucí“ občanské společnosti. Ta podle něj tvoří ten pravý obsah a náplň demokracie. Ale ani on si asi nepředstavoval, že občanská společnost má být financována státem, státními nadacemi či cizími státy.

USA kvůli tarifům zchudnou, Evropa, Jižní Korea a Japonsko na tom budou lépe. Čína bude pokračovat v současném kurzu, povzbuzena tím, jak je zbytek světa krásně rozdělen. Mohlo to ale dopadnout ještě hůř.

I když USA možná míří do recese, dlouhodobé trendy jsou v americké ekonomice nastaveny mnohem zdravěji než v Evropě. Nic o tom nesvědčí lépe než investice do umělé inteligence a digitalizace, kde Evropa jen přešlapuje na místě.

Faktem je, že cla jsou daň a zvyšují ceny. Víme ale, kdo je nyní v Americe u moci, a afinita k moci je vždy silná. Proto se připravme na to, že komentářů v médiích i akademických textů o tom, že cla vlastně prospívají, bude stále více.

Trump asi nedostane Nobelovu cenu za ekonomii, ale mohl by být prvotřídním pedagogem, který odhadne opravdové motivace a priority amerických spojenců.

Obchodní vyjednavači z EU oslavují dohodu s Trumpem jako vítězství, či alespoň kompromis. Komentátor serveru Reuters Pierre Briancon se ale táže, jak by tedy asi vypadala prohra, jestliže je tohle vydáváno za vítězství.

Trump chtěl zastavit americký odchod od fosilních paliv a snížit americkou závislost na světových trzích. S neočekávanou podporou z Kanady, Argentiny, Guyany a Brazílie má šanci uspět. Kam ale směřuje Evropa?

Veřejnoprávní i soukromá celostátní média informují o pátečním blackoutu velmi suchým způsobem. Mnohem zajímavější mi připadá sběr osobních mikrozážitků a mikrozkušeností.

Američané rozhodli o zastavení klíčových dodávek systémů protivzdušné obrany i dělostřelecké munice pro Ukrajinu. Ukrajinci jsou v šoku, předvolali si i amerického velvyslance.

Trump se rozhodl jasně ohledně útoků na Írán, summit NATO byl úspěšný… Třeba nakonec přitvrdí i proti Rusku a pomůže Ukrajině. Anebo ne a pravdu budou mít ti, kdo tvrdí, že Trump bude vždy podporovat silnějšího. Uvidíme.