Machacek89.cz

Írán mluví jedním hlasem jen zdálky. Zblízka je slyšet spor o moc, válku i dohodu s USA. A právě tyto trhliny mohou rozhodnout o dalším vývoji.

Evropa po letech zaostávání znovu láká investory. Německé zbrojení, levné akcie i válka na Ukrajině mohou zásadně proměnit náladu na trzích.

Evropa dokázala porazit amerikanizaci světového fotbalu. Je to ale geopolitické vítězství, které zároveň odhaluje, jak málo podobné síly má v oblastech, na nichž skutečně záleží.

Americká i japonská vláda intervenovaly ve prospěch japonského jenu. Jde o první podobnou intervenci po patnácti letech. Ne že by té operaci analytici a komentátoři rozuměli. Názory se různí.

Donald Trump si určitě zaslouží Nobelovu cenu za mír, protože válku s Íránem už slavnostně ukončil přesně osmkrát. Okouzlí Trump Íránce podeváté poté, co odvolal masivní útok?

Výnosy z amerických státních dluhů vystřelily vzhůru, akciové indexy se prudce propadly. Nešlo však o reakci na obnovenou válku a růst cen ropy, nýbrž na tiskovou konferenci nového šéfa Fedu Kevina Warshe, která se vůbec nepovedla.

Donald Trump znovu zaskočil svět – a Evropu především – novými cly. Zrovna předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová pravila, že to v Bruselu „nečekali“. Komentátor Wolfgang Münchau překvapen není, píše o tom často.

Zdá se vám představitelné, že obří asijské tankery budou plout do Asie Středozemním mořem, kolem Gibraltaru a celé Afriky? I tato dříve nemyslitelná cesta bude možná brzy realitou.

Evropští politici, které Trump považuje za patriotické, buď přišli o moc (jako Viktor Orbán v Maďarsku), nebo si je Trump svým chováním odcizil (jako jeho bývalí spojenci v Itálii, Německu, Francii a Británii).

Proč je zestátnění ČEZ správné? Investiční horizont výstavby jaderných bloků je natolik dlouhý, že se to vůbec neslučuje s běžnou návratností investic normální obchodní společnosti.

Alan Greenspan zemřel v pondělí ve věku sto let. V době, kdy byl skoro dvacet let ve funkci guvernéra Fedu, tedy americké centrální banky, byl hodnocen spíše pozitivně.

Americký prezident Donald Trump a íránský prezident Mas'úd Pezeškíán podepsali memorandum o porozumění mezi USA a Íránem.

Ještě před několika dny se svět obával, že Japonsku a Jižní Koreji dojde úplně ropa, ale už pár dní před podpisem memoranda USA s Íránem vyjadřují média obavy, že brzy bude na světě ropy pro změnu moc.

Komentovat a analyzovat něco, co nikdo nečetl, je logicky nemožné. O dohodě USA s Íránem víme bezpečně jen to, že má být podepsána v pátek ve Švýcarsku. A to ještě nevíme přesně, jestli to podepisování nakonec opravdu proběhne.

Komentátor deníku The Wall Street Journal Walter R. Mead se v komentáři zabývá scénáři, které čekají Kubu. Tamější režim se potácí s nejhorší krizí od pádu Sovětského svazu.

Podle editorialu deníku The Wall Street Journal požaduje nyní Trump od Izraele více zdrženlivosti než od Íránu.

Globální akciové trhy se dnes prudce propadají: začalo to v Jižní Koreji, kde se hroutily akcie spojené s AI včetně výrobců čipů, jako jsou Samsung Electronics či SK Hynix, které spadly o 10,2, resp. 7,7 procenta.

Takhle to připadá historikovi Niallu Fergusonovi ohledně Trumpovy konfrontace s Íránem. V eseji pro server Free Press připomíná, co všechno jsme od letošního 28. února zažili.

Valná hromada akciové společnosti ČEZ rozhodla minulý týden o změně stanov. Z ČEZ bude ještě letos vyčleněna dceřiná firma, do níž spadne vše, co bychom mohli nazvat zákaznickými službami.

V České republice se jako hlavní zahraničněpolitické téma řeší, jestli na summit NATO v Turecku poletí, nebo nepoletí prezident.

Na serveru eurointelligence.com si všímají toho, že západní média po čase opět konstatují, že vývoj rusko-ukrajinského konfliktu se začíná vyvíjet ve prospěch Ukrajiny. Situace je prý lepší, než kdy byla.

„Nejhorší, co můžete udělat, je vypadat tak, že deal zoufale potřebujete. Oponent cítí krev a vy jste mrtvý. Nejlepší je jednat z pozice síly a páka je největší síla, kterou máte.“

Je o tom alespoň přesvědčen Gideon Rachman ve svém komentáři pro britský deník The Financial Times. Takže jak špatně to pro Tchaj-wan momentálně vypadá?

Od vypuknutí pandemie covidu před šesti lety se podle serveru Eurointelligence dá vystopovat, jak je to s úzkými hrdly (či rovnou zaškrcenými hrdly) a reakcemi na ně. Ať už jsou to úzká hrdla geografická (jako Hormuzský průliv), nebo surovinová.

V Británii zaměňují politickou debatu za otázku leadershipu. Skoro nikdo nerozebírá, jakou politickou agendu mají vyzyvatelé a kritici Starmera a jakou šanci má tato agenda v případě střetu s realitou.

Uzavření Hormuzského průlivu Američany má Íránu způsobit ekonomické trable. Jenže tento americko-íránský joint venture způsobuje problémy každému. Otázka je pouze taková, kdo má vyšší práh bolesti.

Německo stupňuje vyzbrojování a do roku 2029 bude mít nejsilnější konvenční armádu v Evropě. Ohledně protivzdušné a protiraketové obrany a dalekonosných střel ale nejde emancipace starého kontinentu zdaleka tak rychle – pokud vůbec probíhá.

Premiér Andrej Babiš neustále jakoby vymýšlí, jak zároveň plnit i neplnit slíbená dvě procenta HDP výdajů na obranu. Záběr jeho výroků je poměrně široký.

Komentátor deníku WSJ Walter Russell Mead je přesvědčen, že představy, že Donald Trump z konfliktu s Íránem rychle vycouvá, jsou docela liché.

V českých médiích se stále diskutuje o tom, kdo pojede na summit NATO, co tam bude České republice řečeno k tomu, že neplní smluvní závazky, či zda je správné a citlivé kritizovat Donalda Trumpa, přesněji jestli to má činit naše hlava státu.

Když jsem sledoval chování prezidenta Trumpa po dalším pokusu o atentát, říkal jsem si, že i on – když chce – se dokáže chovat jako státník, s přesvědčivostí a vážností odpovídající situaci, bez emotivních a chaotických výlevů přebujelého ega.

Amerika se pokouší napravit pošramocené vztahy s Itálií. Státy Perského zálivu a celý Hormuzský průliv coby íránští rukojmí. A jak se možná bude vybírat mýtné v Hormuzu: rozdělí se mezi Írán, Omán – a USA, jak koneckonců Donald Trump sám navrhoval?

Titulek zpravodajství deníku The Wall Street Journal asi parafrázuje větu, kterou údajně pronesl Stalin, „Žádný člověk, žádný problém…“, a přemýšlí nad záhadným úkazem, kdy špatné geopolitické zprávy zvyšují apetit investorů po akciích.

Velké globální krize nekončí z hodiny na hodinu nebo ze dne na den ani jasnou konturou. I kdybychom si to – jako v případě války s Íránem – přáli.

Militarizovaný Írán je veden mladšími, tvrdšími lídry. O možnosti uzavření Hormuzu mluvili Íránci léta, ale samotné je překvapila lehkost, s jakou se jim to podařilo. A ještě jednou k volební porážce Viktora Orbána.

Princip, který je ze všeho nejdůležitější, je, že i v Maďarsku funguje kyvadlo, tedy střídání stráží, tedy nejvyšší a nejdůležitější princip demokracie.

Gerard Baker, komentátor deníku Wall Street Journal, listu, který většinou schvaluje hlavní cíl amerického útoku na Írán, tj. ukončení íránských jaderných ambicí, ve svém článku konstatuje, že zatím to vypadá, že se válka s Íránem Trumpovi nedaří.

Jestli je někdo vítězem války v Íránu, jsou to Si Ťin-pching a Vladimir Putin. A taky J. D. Vance, který je jediný v Trumpově administrativě, kdo se proti ní otevřeně stavěl.

Aktuality ohledně vývoje války dnes vynecháme. Už za pár hodin asi totiž bude všechno jinak. Buď vypukne opravdu velký americký útok, nebo se ultimátum zase odloží, případně opravdu začne nějaké příměří.

Začněme aktualitou, tedy Trumpovým projevem. V prvním oficiálním, řekněme, státnickém projevu od začátku války Trump oznámil, že cílem operace nemá být změna režimu v Íránu.

Editorial deníku The Wall Street Journal se pozastavuje nad tím, že americký kapitálový trh začal růst v reakci na prohlášení Donalda Trumpa, že se nějakým otevíráním Hormuzského průlivu nemusí vůbec obtěžovat.

Novinky dnešního dopoledne: americký prezident Donald Trump odložil ohlášené bombardování íránských elektráren o dalších deset dní. Na ceně ropy se to ale nijak pozitivně neprojevilo, právě naopak: vyšplhala na 110 dolarů za barel.

Komentátor deníku The Wall Street Journal Gerard Baker píše, že ve válce s Íránem jde o další asymetrickou válku 21. století. K vyhlášení vítězství stačí nepříteli perspektiva přežití.

Poté, co Írán odpálil balistickou střelu 4000 kilometrů do Indického oceánu, je snad už každému jasné, že padá argument holubic, že Írán by nebyl nebezpečný, pokud by býval nebyl k něčemu vyprovokován.

Ceny energií se řítí vzhůru s tím, jak válka v Zálivu přechází do módu „oko za oko, zub za zub“.

To, že je ohledně amerického útoku na Írán všechno špatně, si přečtete všude. V českých i západních médiích sklízí Trump unisono kritiku. Íránská schopnost projektovat moc v reálném čase ale kolabuje.

Přiznám se k tomu, že ať hledám, kde chci, v seriózních světových zdrojích zprava doleva není možné najít komentář či analýzu, které by pozitivně hodnotily dosavadní vývoj války USA a Izraele proti Íránu.

Jak dlouho současná válka s Íránem potrvá? Kam až se může rozšířit? Mohou Američané zařídit, aby ropa tekla i během konfliktu? A co válka znamená pro další potenciální konflikty?

Věhlasný Francis Fukuyama napsal pro Free Press článek s názvem Proč se Írán nikdy nevzdá. Zde je náš stručný výtah hlavních myšlenek.

Pro účely tohoto článku vynecháme kritiku typu, že se Donald Trump nechal k útoku na Írán zmanipulovat Izraelem. A necháme stranou i kritiku dohody JCPOA, která vychází z toho, že se má s Íránem jednat po dobrém – a on pak nebude obohacovat uran.

Pro leckoho neodolatelná analogie mezi útoky na Írán a invazí do Iráku před 23 lety. V tomto duchu píšou všichni pokrokoví novináři a komentátoři na Západě.

V pondělí jsme zde vychválili technicko-vojenské provedení útoku na Írán a některé deklarované i nedeklarované cíle operace (zastavení jaderného programu, geopolitické oslabení Íránu, ale i Ruska a Číny). Dnes se budeme zabývat riziky a hrozbami.

Technicko-vojenské provedení operace bylo naprosto bezchybné. Omračující přesnost. Brilantní koordinace Američanů s Izraelci. Perfektní využití zpravodajských informací CIA a Mosadu a fatální selhání zpravodajců Íránu.

Donald Trump pronesl projev o stavu Unie. Především byl civilnější a méně teatrální, než se čekalo. Druhá důležitá věc: zahraniční témata v něm hrála podružnou roli – navzdory tomu, že se na Blízkém východě soustředí velká americká bojová uskupení.

Americký ministr zahraničí Marco Rubio sklidil za svůj projev v Mnichově „ovace vestoje“. Podívejme se na některé reakce.

Leckdo ve věci rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ohledně cel slaví, ale oslavovat lze jen jednu věc: Donald Trump si už nemůže vybrat konkrétní zemi, která se mu zrovna něčím znelíbila, a té bez souhlasu Kongresu okamžitě napařit jakékoli clo.

Tak se zde také vyjádřím ke „kauze Macinka“. Stejně už se v té věci ozvali z jedné televize, tak jsem si celý panel na kanálu YouTube pustil.

Na Blízkém východě dochází k výraznému posunu ohledně rovnováhy sil, přesněji její dynamiky. Dosud byl vývoj takový, že obavy z Íránu a jeho mocenských výbojů povedou ke sbližování sunnitských arabských zemí a Izraele.

Kdyby se po Trumpovi „vrátila stará dobrá Amerika“, jak si ji my ve střední Evropě asociujeme s 80. a 90. lety, s Reaganem, s Bushem starším, a možná dokonce i s Clintonem, bylo by to fajn. Ona se ale spíše vrátí „stará dobrá“ radikální levice.

Když v srpnu 1914 začala 1. světová válka, většina lidí si myslela, že skončí nejpozději do Vánoc. Iluze o rusko-ukrajinské válce jsou ještě horší. Chceme, aby Rusko prohrálo a aby Ukrajina bojovala tak dlouho, jak bude třeba.