Předně nechci hanit nebo vyzdvihovat žádný druh postižení dětí. Jakékoliv je šíleně těžké. Jen se chci pozastavit nad tím, jak jsou vnímány společností.
Poslední řada seriálu Dexter skončila a je čas se poohlédnout zpět na začátek. Upozornění: Obsahuje spojlery, pokud jste seriál nedokoukali celý, zvažte pokračování ve čtení článku.
Pokud si myslíte, že příspěvek na péči je stanoven adekvátně a spravedlivě, možná vás tento článek vyvede z omylu a vy si budete přát, abyste nikdy tuto „službu“ nemuseli řešit.
Taky jste jako pečující osoby slyšeli od vašich známých, jak se máte, že nemusíte do práce a co víc, ještě za to dostáváte peníze? Jak by s vámi hned měnili? Tak dobře, zkusíme si to.
Jako pečující osoby máme trochu horší vstup do rolí zaměstnanců. Málokdo si troufne nás zaměstnat, protože to může být pro něj nevýhodné: flexibilní pracovní doba, volno a OČR každou chvíli, změna pracovní doby atd.
Další příběh, který odráží smutnou realitu života s postiženým dítětem, vedle toho opět jeden protichůdný příběh o tom, jak stačila práce s dítětem a na prášky proti agresi si dnes ani nevzpomenou.
Blog Máma malého autisty slouží i jako taková zpovědnice pro vás. A já jsem se náhodou dala do řeči s tatínkem, který odešel od rodiny, protože neunesl, že dcerka je autistka. Takový případ ale není ojedinělý, jen se o tom nemluví.
Kartičky jsou velmi účinnou metodou komunikace pro nemluvící dítě. Ale některé tento systém odmítají a nechtějí s ním pracovat. Chyba ale může být už v začátcích učení na tento systém.
Poslední dobou se píše hodně o toleranci pro rodiče s autistickými dětmi. Ale i taková má mít hranice. Nechceme, abyste nám vše odpouštěli, jen to, co nikomu neublíží.
Hodně rodičů si přeje, aby se jejich autistické nemluvící dítě naučilo mluvit. Je to sice krásný cíl, ale někdy nereálný. A jak by tedy mělo vypadat „učení komunikovat“?