Mandik Libor 2

Odpověď možná není tak jednoduchá, jak vypadá na první pohled. Pojmenováním PLAN označovala němčina Planou u Mariánských Lázní. A podobných zeměpisných chytáků se najde více než dost.

Na úvod by nevadilo podotknout, že každá naše zeměpisná oblast má svoje jazyková specifika a že obvykle podle intonace, používaných slov i způsobu mluveného „zpívání“ ihned poznáme, kdo odkud pochází.

Už více než dvě stovky let spojuje severní a jižní nábřeží řeky Liffey, a proto v době svého vzniku jej oficiálně pojmenovali na Liffey Bridge. Nikdo mu tu ale neřekne jinak než Půlpencový most.

Dnes působí poklidné jezírko s rybáři na všech jeho březích poklidně a romanticky. Nic nenasvědčuje tomu, jak hrozné události se tu v noci z 27. na 28. května roku 1872 odehrávaly.

Zavítat do čtvrtého největšího bavorského města a neprojít se po jeho znamenitém kamenném mostě se nedá. Česky to město nazýváme Řeznem, ale v němčině už zní jeho název poněkud úderněji – Regensburg.

Dali jsme se do řeči se spolužákem a lékařem Zdeňkem, který sám sebe nazývá „horochodcem“, protože po horách chodí a neleze. Titul horolezce mu tedy nepřísluší, ale na ikonický Matterhorn vystoupal.

Čtvrtek 14. května se stal dnem slavnostního zahájení 31. mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy, který bude pokračovat až do neděle 17. května.

Poklidné město Plzeň zažilo v době pobytu císaře Rudolfa II. i jednání na nejvyšší diplomatické úrovni. Uchýlil se sem před morem v sídelním městě Praze od září 1599 do června 1600.

Schylovalo se ke konci třicetileté války. Ta v Čechách začínala psát svoje první kapitoly a ironií osudu v nich měla dopsat i kapitoly poslední, poznamenané pádem mocného generalissima.

Za poslední léta se se krajina pod Chlumem proměnila k nepoznání. Od portálu nového tunelu nás do Bukovce zavede luxusní cyklostezka až pod Holý vrch. Tady se kdysi rodilo centrum celého kraje.

Dne 2. května 1926 a na prknech Loutkového divadélka feriálních osad poprvé vystoupilo Spejblátko. Tak mu říkali zpočátku, potom se z něj stal Spejblík, Spejblíček a nakonec už definitivně Hurvínek.

Dnešní Křižíkovy sady a zejména pak jejich propojení s Dřevěnou ulicí směrem k hlavnímu náměstí evokují atmosféru bojů, zakončených porobením města na samém začátku třicetileté války.

V pátek 1. května odstartovaly každoroční oslavy, kterým pořadatelé z úcty k jazyku osvoboditelské armády říkají také „Liberty Festival Pilsen“.

V Londýně přes Temži bylo postaveno více mostů s pohyblivou konstrukcí středního pole, která umožňuje lodní plavbu, ale tento z roku 1894 je rozhodně nejslavnější.

Mezi záhony plných květin sadového okruhu vyčnívá pomník s pamětní deskou a textem věnovaným „zasloužilému měšťanostovi, svému zvelebiteli a ozdobiteli města“ od vděčné Plzně.

Město Starý Plzenec slaví v roce 2026 významné výročí, když si konkrétně připomíná 1050 let od první písemné zmínky o existenci hradiště jménem Stará Plzeň v Kosmově kronice.

Plzeň je často vnímána jako město až příliš průmyslové, takže ani ne všichni místní si uvědomují, jakou neskutečnou hodnotu jim předali stavitelé středověkých rybníků bolevecké soustavy.

O jeho způsobu přemýšlení nevyzrálého puberťáka svědčí třeba poznámka z vlastního deníku, když byl poslán studovat na západ Čech: „Otec mě sebral a dopravil do Plzně. Mně to bylo jedno…“

Svou velikostí zaostává ve světě jen za synagogami v New Yorku a v Budapešti. Navíc ji postavili v řadové zástavbě u velice frekventované komunikace i křižovatky.

Projevovala nadání v mnoha oblastech a nebýt jejích zdravotních neduhů, jistě by po sobě zanechala stopu výraznější. Jak se stalo, že celých sedm let života strávila tato Pražačka na západě Čech?

Spolužití obou nejsilněji zastoupených národů nikdy nebylo úplně ideální, ale když už museli z historických důvodů snášet jeden druhého, jejich příslušníci se snažili alespoň, aby si příliš neškodili.

Připomeňme si, co se v západočeské metropoli odehrávalo v posledních dnech druhé světové války, které máme pomyslně spojené s přítomností amerických jednotek a jejich velitele generála Pattona.

Městečko Rokycany nemá ani třináct tisíc obyvatel, takže téměř vždy během mých tamních častých procházek narazím na obě místa, spjatá s připomínkou jejich nejpozoruhodnějšího rodáka.

Jako každé větší středověké město měla i západočeská metropole řadu zajímavých ubytovacích zařízení a mezi nimi jedno opravdu pamětihodné – dům U Bílého lva při ulici směřující do hlavního města.

Jeden průliv mezi Marmarským a Černým mořem s názvem Bospor rozděluje město na evropskou a asijskou část. Fenomén velkoměsta na dvou kontinentech se neodehrává nikde jinde než v Istanbulu.

Poloha největšího nádraží ve městě je historicky daná a určitě nehrozí nějaké přemisťování jako třeba v Brně. A přesto se obtížně hledala a mohlo se klidně stát, že by ta stanice stála úplně jinde.

Pojedete-li někdy po trati z Plzně na Klatovy a Železnou Rudu - Alžbětín, všimněte si hned první zastávky za hlavním nádražím výchozího města, jejíž výpravní budova svou neobvyklostí leckoho překvapí.

Plzeňané si rozhodně váží všech svých pěti řek, ale tradičně věří legendě, že jsou „pokřtěni“ jednou jedinou Radbuzou. Zbývající Mže, Úhlava, Úslava a natož Berounka zůstávají mimo hru.

V sousedství ulic Apolinářská a Ke Karlovu dnes působí areál budov z červených režných cihel v novogotickém stylu poměrně ponuře. Vznikl tu pod názvem Zemská porodnice u svatého Apolináře.

Je v tom trochu zmatek, ale pokusme se problém s mosty, pojmenovanými názvem odvozeným od hlavního města trochu rozklíčovat, i když to nebude nic jednoduchého.

Masné krámy tu stály v těsném sousedství hradeb, postavených už koncem čtrnáctého století. Svému účelu u někdejší Pražské brány ve stejnojmenné ulici sloužily bezmála celé půltisíciletí.

Vystupuji z vlaku, který mě sem na pravý břeh Vltavy z Prahy dovezl. Stačí jen přejít most na břeh opačný, abych mohl vychutnávat atmosféru městečka, jež pro naše národní sebevědomí tolik znamenalo.

Když na dnešní pražské Masarykovo nádraží dorazily první vlaky od Olomouce, začaly se ladit detaily, kudy bude Severní státní dráha odtud dál pokračovat směrem na saské Drážďany.

Z původního systému čtyř historických bran jménem Pražská, Malická, Skvrňanská a Litická nezůstalo až na jednu nepatrnou výjimku vůbec nic. Výjimkou je ta poslední a její pozůstatek „Branka“.

Chrást se po výstavbě železničního tunelu pod Chlumem ocitl mimo hlavní trať mezi dvojicí největších měst na území Čech. Usedám do motoráčku směřujícího lokální tratí do Stupna u města Radnice.

Na břehu řeky Mže stávaly v ponuré čtvrti už od osmnáctého století domky rybářů, řemeslníků a jiné chudiny. Stály už mimo městské hradby a místní začali lokalitě i pozdějšímu hostinci říkat Peklo.

Možná už jste si toho také všimli. Většina fasád domů obrácených k Václavskému náměstí vypadá vkusně, upraveně a odpovídá významu místa zřejmě nejlukrativnější promenády Prahy.

Ze všech čtyř řek vtékajících do Plzně má největší vliv na život města Radbuza. Nikde jinde se už nepodařilo vytvořit klasické nábřeží s regulačními zdmi a oboustrannou zástavbou na jejích březích.

Plzeň si záhy po vzniku republiky vytýčila další pořadový, i když ne zrovna jednoduchý úkol: připravit projekt a následnou realizaci Masarykovy školy na Jiráskově náměstí ve čtvrti Slovany.

Historicky bývala Plzeň městem tři nejpočetněji zastoupených národností. Vedle Čechů a Židů se o její rozvoj postarala i komunita německá, ale to platilo pochopitelně jen do druhé světové války.

Hanuš Zápal si jako nejplodnější architekt plzeňského regionu musel poradit s mnoha výzvami, mimo jiné i s objekty pro ty, kterým nebylo dáno dál žít a z tohoto světa odešli definitivně.

Plzeňský hotel Slovan na rozhraní Smetanových a Kopeckého sadů patří k těm typickým objektům, bez nichž si lze historický i ten současný život města těžko představit.

Kolonizátoři prvních osad a oblastí na územích dnešních USA to neměli s vymýšlením názvů vůbec jednoduché. Co ve starém světě vznikalo někdy po staletí, to se v tom novém zpravidla rodilo naráz.

Od písečné pláže s nulovou nadmořskou výškou vypadá impozantně a její trvale se valící kouř, jakoby nevěstil nic dobrého. Ale není se čeho obávat, v poslední době dýmá prakticky nepřetržitě. Prozatím.

Ze všech okružních parků na místě bývalých hradeb v západočeské metropoli jsou nejdelší sady 5. května, ale díky dopravnímu průtahu mezi nimi a Štruncovými sady se považují za nejméně atraktivní.

Už jako žáčka ve škole mě při hodinách dějepisu zaujaly události spojené se vzpourou v Boce Kotorské. Tehdy jsem si moc neuvědomoval, co to je, kde to je, ale výraz boka zněl v mých uších tak tajuplně…

Mezi bavorskou a západočeskou metropolí by se dozajista dalo najít nepřeberné množství styčných bodů, ať už v minulosti, v době přítomné a stoprocentně i v časech, které nás nevyhnutelně čekají.

Přítomnost zbrojní výroby sice předurčila západočeské metropoli statut výjimečnosti, jinak ale její obyvatelé strádali za druhé světové války podobně jako v jakémkoliv jiném protektorátním městě.

Do města sice vtékají čtyři řeky a vytéká z něj jedna, ale potenciál tekoucí vody, tolik podnětný pro tisíce jiných sídel, určitě ještě nebyl doposud v Plzni využit na sto procent.

Svatý Bartoloměj bude podle všeho Plzni osudovým světcem až na věky jako patron všech kolonizátorů, ale také vinařů, řezníků, výrobců knih nebo kožedělného zboží.

Za života Josefa II. (1741-1790) byla nasměrována mnohonárodnostní habsburská monarchie k pokrokovým změnám a všeobecně jeho doba přinesla do společnosti nový svěží a příznivější vítr.

Před několika dny u nás proběhly v médiích zprávy a záběry z jihošpanělských městeček, které deště proměnily v nevídanou spoušť a ulice zaplavily nekončícími proudy vody. Nechyběla ani Ronda.

Když se v Plzni řekne Petrohrad, vybaví se místním nevábná a ještě trochu zanedbaná čtvrť nad hlavním nádražím směrem k městské části Slovany. Právě tam začíná příběh o dětech z Koterovské ulice.

Noční můra, spojená s obléháním „města Slunce“, pozvolna ukončila hektické období husitských válek. Plzeň tak mohla začít bilancovat, co všechno mu husitské dědictví přineslo a co mu naopak vzalo.

Až dlouho po smrti největšího husitského vojevůdce v roce 1424 u Přibyslavi se v Čechách rozšířila a od té doby se traduje dosti populární legenda zjednodušeně zvaná „Žižkův buben“.

O Plasích při silnici mezi Plzní a Žatcem se v poslední době hodně mluví v souvislosti s již rozestavěným mostem přes údolí řeky Střely. S výškou 87 metrů nad hladinou bude nejvyšším silničním u nás.

V roce 1901 v malé obci Božkov, která se později stala součástí západočeské metropole, založil Heinrich Planer palírnu destilátů, kterou o devatenáct let později koupil Ital Lionello Stock.

Hlavní město Rakouska dospělo do současné podoby předlouhou historií, střídající řadu postupných vzestupů, ale také pádů až téměř na samé dno. Dnes noblesu Vídni závidí doslova celý svět.

Svého času se jednalo o jednu z největších plzeňských a ve svém oboru středoevropských firem, jejíž podivný a ne příliš česky znějící název už většině našich současníků ani nic neříká.

Kdysi odlehlé místo za městskými hradbami se časem proměnilo v rušný dopravní uzel v poloze pro Plzeň nadmíru důležité. A kromě jiného se stalo i pietním symbolem oslav konce druhé světové války.