Marcel Kupka

Houbařím celý život. Kdysi s tátou, teď s rodinou. Že by to ale někdy bylo s houbami tak špatné jako poslední roky, nepamatuji. Oblíbené lesy zničil kůrovec, podhoubí sucho. Včera jsem si ale všechno vynahradil.

Čím déle žijete, tím větší šanci máte, že jednou budete muset žádat o místo v domově důchodců, tedy o sociální službu, která je určena právě lidem, kteří dlouho žijí. Jenže, dožije se jí člověk vůbec?

Jsi špinavej jako prase. Smrdíš jako prase. Žereš jako prase. Jsi líný prase. A taky – potíš se jak prase. Minimálně poslední z těchto tvrzení je vysloveně nepravdivé. Potit se jako prase nejde. Prostě ne.

Osobně nemám slovo superpotravina rád, protože reklama s ním vysloveně plýtvá. V případě aronie či česky černého jeřábu ale „padne jako ulité“. Má to jen jeden háček - jak zpracovat trpké plody?

„Když ti ty dvě takhle zkomplikovaly život,“ začala pomalu, „dávám ti do vínku, ať netrpíš na plísně, rosteš jako z vody i v Česku a dáš se připravit na sto způsobů.“

Člověk a pes, pes a člověk – na jedné straně tvor se dvěma nohama, na druhé se čtyřma. Kdo z nich ve vzájemném vztahu tahá za kratší konec vodítka? A proč právě člověk?

Skoč a utop se! Vylez na list a nech se sežrat! Zní to jako scény ze zombie hororu, ve skutečnosti je to každodenní realita života na louce nebo břehu potoka. Nenápadní paraziti tu mění své oběti v živé zombie, které bez odporu plní jejich příkazy.

Ne, Krkonoše se nepřestěhovaly zázrakem do středních Čech. A ano, máme za sebou krkonošskou hřebenovku i Sněžku, takže víme, jak to na „střeše Česka“ chodí. Drbákov–Albertovy skály si přirovnání z titulku zaslouží plným právem.

Na první pohled vypadá vše v pořádku. V českých potocích a řekách teče až na výjimky čistá voda a zdá se, že není důvod, proč by život v nich měl trpět. Jenže když člověk nahlédne pod hladinu, čeká ho zkáza nebývalých rozměrů.

Pan Akita je u nás tři a půl roku. Když přišel, nebyl zdaleka prvním ani jediným zvířetem v naší domácnosti. Myslel jsem si, že bude chvíli opatrně našlapovat kolem služebně starších zvířecích obyvatel. Našlapoval. Ale ne chvíli. Chviličku.

Okurková sezóna? Média žijí senzacemi, na Jadranu útočí žraloci a pole v Česku jsou plná divokých šelem, které utekly ze zoo. Zajímavé je to letos i u nás na chalupě. Na okurkách nám rostou „dinosauří vejce“.

Jak vypadá zmije nebo užovka, víme všichni už ze školy. Co když ale potkáte hada, který má jen pár centimetrů na délku, výhružně nafouknutou hlavu s obříma očima a bodlinu na konci ocasu? Máte se začít bát?

Je vám na jaře líto vyhodit byť jedinou sazeničku rajčat a v půlce prázdnin pak nevíte, co s rajčatovou tsunami? Pokud už nemůžete lečo ani vidět a domácí kečup vám nahání hrůzu, zkuste neobvyklou delikatesu, která chutná každému trochu jinak.

Dominanta Soběslavi láká na úžasný výhled, ale ukrývá i nečekané příběhy. Jak se žilo desetičlenné rodině v jedné místnosti a proč na věži bydlela koza?

Popravdě ani jeden. Doma o něm říkáme, že kdyby byl hercem, dostal by jedinou roli. Babu Kelišovou z Troškova filmu Slunce, seno, jahody. Hospodyni faráře Otíka, zvědavou až na půdu.

Dovolená u Baltského moře. Většina Čechů si pod ní představí studenou vodu, proměnlivé počasí, silný vítr, nekonečné řady paravánů a pláže, kde je hlava na hlavě. Jenže polský Balt umí překvapit.

Mysleli jste si doteď, že ty největší živé hříčky planety žijí jen v tropech nebo na dně oceánů? Garantuji vám, že po dnešku už si to myslet nebudete. A budete se mnohem pozorněji dívat, kam v přírodě šlapete.

Dopadl tvrdě, opuštěný v hlubokých lesích poblíž Jindřichova Hradce. Muselo to tak opravdu být?

„Skupina A - k zemi!“ Kamera najede na Zdeňka Svěráka s panzerfaustem, ozve se výstřel. Legendární scéna z Obecné školy se točila na jednom z ikonických míst v Brdech. U Benešáku.

Vědci tvrdí, že nejrychlejší věcí ve vesmíru je světlo. Já tvrdím, že ještě rychlejší je pan Akita, když se otevře lednička. A ano, mám pro své tvrzení přesvědčivé důkazy!

Letňáky, žňovky, jakubky, žitňavky, ječnišťata, skleněnky… Průsvitné letní, jabloň plodící už v půlce července, má mnoho jmen a byla a dodnes je malým zázrakem českého léta.

Zlatovláska, pan Tau nebo příběhy Petra Voka. Červená Lhota patří k nejfilmovanějším a nejnavštěvovanějším zámkům v Česku. Výlet sem přitom zdaleka nemusí končit u zámecké brány.

Když se řekne Rakousko, většinou každého na první dobrou napadne lyžování v Alpách, Vídeň a Prátr, adventní Linec. Jenže Rakousko je kouzelné už kousek od českých hranic.

Někteří psi auto nenávidí. Jiní se ho bojí. Dalším se v autě dělá špatně. A pak jsou psi, pro které jsou čtyři kola vstupenkou k dobrodružství. Pan Akita je jedním z nich.

Pan Akita má seznam nepřátel. Tedy… domnělých nepřátel. Jsou na něm lidé, kteří mu nikdy nic neudělali. A kteří vůbec netuší, jak a proč se na jeho soukromou černou listinu dostali.

„Je tu prázdno, jen v obýváku se rozvaluje na pohovce tříletý pes,“ ozval se hlas detektiva. „Vypadá v pořádku, ale forenzní veterinář říká, že se dobré tři roky nemyl. Ale to je u něj prý normální. Je to totiž akita.“

I mezi psy jsou foodblogeři. Hledají nové gastrozážitky, kritizují rychlost obsluhy, vyžadují ochutnávky zdarma a jsou na vrcholu blaha, když můžou zkontrolovat lednici a dívat se kuchaři pod ruce.

Když si pořídíte akitu, změní se vám vnímání ročních období. Už nejsou čtyři. Zůstanou jen tři - zima, léto a dvakrát do roka přicházející chlupo-tsunami.

Když si pořídíte psa, čekejte na dovolené různá omezení. Když si ale pořídíte psa velkého, připravte se, že dovolená už nikdy nebude stejná jako dřív. Bude jiná. Bude lepší. Mnohem lepší!

Slyšel jsem tě. Rozumím. Jen mi uniká jedna drobnost – proč bych to měl dělat? Pojďme si o tom ještě rozumně promluvit jako člověk se psem, ok?

Umění, nebo provokace? Socha představující Zrození vody, která vznikla na sochařském sympoziu v Plané nad Lužnicí, budí krátce po své instalaci vášně. Zajel jsem se na ni podívat osobně.

Jsou dvě skupiny lidí, kteří touží po akitě. Rozdíl mezi nimi? První viděli film Hačikó - příběh psa jednou. Druzí ho viděli několikrát. Jenže pozor - stejně jako není každý člověk Richard Gere, není každá akita Hačikó.

Ranní venčení… co všechno se za těmi dvěma slovy skrývá. Akita se vyspí, Akita rozhodne a ty musíš. Za tmy, v mrazu, v dešti, v polospánku. A když Akita chytí „trauma čmuchális“, jde skoro o život. O tvůj život.

Okaeri nasai, akita-inu! Jak jinak přivítat nového člena rodiny než v jeho rodném jazyce. Sedmitýdenní psí samuraj zareagoval po svém - celý ceremoniál prospal. Na dvoře, v trávě, kterou chvilku předtím poprvé ochutnal.

Když zadáte do vyhledávače „Akita Inu povaha“, vyskočí dlouhá řada varování. Dočtete se, že jde o psa odtažitého, chladného k cizím lidem, nevhodného k dětem a nevycvičitelného. Jenže – tohle je jen část pravdy. Náš pan Akita je toho důkazem.