Markus Veritatis

Pro většinu českých diváků je jméno Rodion Jakovlevič Malinovskij spojeno s jediným obrazem: scéna z filmu Pelíšky, kde postava v podání Miroslava Donutila s ironickým patosem cituje jméno sovětského maršála. Publikum se usměje – a tím to končí.

Dějiny Rudé armády druhé světové války si pamatují několik jmen. Žukov, Koněv a neméně Rokossovskij. Jsou to tváře vítězství, symboly, kolem nichž vznikly poválečné narativy.

Sovětská válečná historie má své ikony. Nejviditelnější z nich je bezesporu Georgij Žukov – symbol vítězství, Stalinův maršál a dobyvatel Berlína. Dále jistě jím byl i Ivan Koněv.

Když se mluví o držitelích Rytířského kříže s dubovými listy, meči a diamanty, většina lidí si vybaví generály, polní maršály, velká jména a velké kampaně.

Dějiny si pamatují především tváře. Jména, která se dobře vyprávějí, která mají příběh, dramatický oblouk a často i poválečný mýtus.

Jméno generála polního maršála Rommela zná každý. Ale jméno generála Balcka jen ti, kteří skutečně rozumějí válce či se věnují historii. Přitom z hlediska úspěchů je jeho přínos nedoceněný.

Jak vznikl mýtus Pouštní lišky – a proč realita byla složitější?

Když Miroslav Kalousek na svém profilu nedávno napsal, že „odsun sudetských Němců nebyl spravedlností, ale pomstou“, vyvolal tím vlnu reakcí. A to i hodně souhlasných.

Když se nedávno veřejnost dozvěděla o obsahu takzvané Masarykovy obálky, zaznamenali jsme silné reakce. Zejména na Slovensku. Tam ale negativní. Proč?

Zrcadlo, do kterého se neumíme podívat celí.