Martin Janečka

Na skladbě Unalive je zajímavý už samotný název. Neoznačuje smrt běžným slovem dead, ale používá výraz, který vznikl jako náhradní označení pro člověka, který zemřel – smrt zde tedy není přímo vyslovena, ale pouze přejmenována.

Japonsko dobývá Česko? Možná ano; čím déle se na česko-japonské kulturní vztahy dívám, tím méně mi připadá samozřejmé, že bychom vůbec měli hledat vítěze!

Igorrr – „metal“, „breakcore“, „baroque music“, „avant-garde“ – to jsou všechno pouze škatulky, které se snaží zarámovat nedefinovatelný styl francouzského vizionáře Gautiera Serra.

Umělá inteligence versus kreativita? Možná nejde o souboj člověka se strojem; možná jen konečně zjišťujeme, co všechno jsme za kreativitu považovali.

Na vystoupení Cult of Fire se Smetanou mě stále fascinuje jedna poněkud nepříjemná skutečnost; hudebně mě totiž místy docela štvalo, jak to znělo, a přesto jsem se cítil hrdý na celý tento projekt.

Glenwood od Lorna Shore mě fascinuje pro něco velmi obyčejného, avšak také nepříjemného; a to pro skutečnost, jež může nastat, když po letech zjistíme, že jsme na svůj hněv čekali možná až příliš dlouho.

Při poslechu Pain Remains mě nezajímá, jestli je to pořád „dobrý deathcore“ (žánr z extrémního metalu vzniklý nejspíše spojením death metalu a hardcore)“. Zajímá mě, co z této trilogie zůstane, když už si zvykneme na její zvuk a reakce se ustálí.

Když jsem Koyaanisqatsi sledoval poprvé, viděl jsem především fascinující spojení obrazu a hudby. Čím déle jsem o něm ale přemýšlel, tím více mi snímek připadal jako model společnosti, která se neustále pohybuje, ale možná taky nikam nesměřuje (?).

O Brutal Assaultu už jsem ve své sérii psal o věcech, které by jinde asi působily šíleně. Teď ale nejde o kapelu, kotel ani rekvizitu - pozornost komunity si získal člověk, který maká pod pódiem; člen „security“ (bezpečnostní) firmy Čechymen.

Brutal Assault je festival, kde se člověk může ráno probudit ve vojenské pevnosti, vzít si do ruky kávu, projít kolem někoho v plynové masce, minout nafukovací člun plující nad hlavami davu a za chvíli sledovat stovku metalistů, jak valí kliky.

Brutal Assault v Josefově je nejen pro mě už léta srdeční záležitostí. Od dovršení dospělosti, když jsem si mamince mohl hrdě dupnout se slovy „a stejně pojedu!“ jsem na festival jezdil pokaždé; letos však zdravotní potíže definitivně řekly stopku.

Zatímco na festivalu Brutal Assault giganti z oblasti extrémního metalu plnili své časové sloty, v komunitě festivalu se rozhořela jedna z nejvýraznějších žánrových debat letošního ročníku.

Brutal Assault v Josefově dávno není jen o metalu.

Gutalax už dávno není toliko kapela, jako živý sociální experiment a největší absurdní cirkus české hudební scény. Zatímco ostatní muzikanti pilují kytarová sóla a řeší hluboké texty o lásce či vesmíru, kluci z Křemže vsadili na toalety.

Brian Hugh Warner stále netvoří hudební projekt, ale samostatnou kulturní konstrukci. Marilyn Manson není maskou zakrývající člověka, nýbrž experimentem, v němž se persona stává součástí identity. Nový klip Front Toward Enemy tuto proměnu bilancuje.

Lovecraft, Zamjatin, Forster a Čapek jako proroci moderní technologické civilizace; aneb jak čtyři spisovatelé, kteří neznali algoritmy, internet ani sociální sítě, vytvořili literární mapu problémů, se kterými se potýká dnešní civilizace.

Před šedesáti lety psychedelická kultura zpochybnila hranice lidského vnímání. Dnes – v době algoritmů, umělé inteligence a digitálního přetlaku – se podobná otázka vrací v nové podobě.

Brian Hugh Warner nevytvořil jen hudební projekt, ale personu, která postupně pohltila i jeho samotného. Kniha „Marilyn Manson: Antikrist moderního věku“ sleduje 35 let trvající příběh konstrukce identity, mediální projekce a kulturního symbolu.

Tvůj partner tě miluje, či by měl milovat, takového, jaký jsi. Nietzsche by se zeptal, proč by to mělo stačit. Tento vtípek je samozřejmě nadsázka, ale obsahuje více pravdy než různé manuály k životní motivaci.