Martin Kolář

Ve filmu Ona se Joaquin Phoenix zamiloval do operačního systému. V roce 2013 to byla melancholická science fiction. O třináct let později lidé skutečně navazují vztahy s umělou inteligencí.

Stačí několik nahrávek, fotografií, zpráv a vzpomínek. Umělá inteligence z nich dokáže vytvořit hlas, tvář i digitální osobnost člověka, který už nežije.

Ještě nedávno dávalo smysl věřit člověku, kterého jsme poznali po hlase. Umělá inteligence toto pravidlo změnila.

Kolem umělé inteligence dnes existují dva extrémy. Jedni ji podceňují, druzí od ní čekají zázraky. Po dvou letech každodenní práce s AI mám pocit, že pravda leží někde uprostřed. A je mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá.

AI výstup může mít strukturu, odkazy i sebevědomý tón. Jenže právě proto je nebezpečný, když ho nikdo neověří. Případ stažené AI politiky ukazuje problém, který čeká i firmy.

AI agenti už jen neodpovídají. Dostávají přístupy, oprávnění a možnost jednat. A právě tam se z obyčejné chyby může stát skutečný provozní problém.

Firmy stále častěji spojují propouštění s AI. Jenže tvrdit, že umělá inteligence jednoduše bere ajťákům práci, by bylo nepřesné. Mění se ekonomika IT, struktura týmů i to, co dnes zaměstnavatelé od technických lidí čekají.

Pojem AI klon zní na první pohled futuristicky. Ve skutečnosti ale nejde o kopii člověka v digitální podobě, která by za nás žila paralelní život.