Martin Landa

Česká republika dosáhla historického úspěchu. Bez revoluce, bez znárodnění a bez jediné pětiletky se jí podařilo vytvořit největší komunistické hnutí na kontinentu. A to dokonce tak efektivně, že o tom většina jeho členů vůbec neví.

Jan Žižka nezačínal jako obránce víry, ale jako lupič a lapka. Smolné knihy i královské listy z roku 1409 ukazují budoucího hejtmana ve světě přepadů, výkupného a soukromých válek, kde se voják od psance lišil jen rozhodnutím krále.

Někteří politici zahajují prezidentskou kampaň vědomě. Objíždějí regiony, mluví o hodnotách, fotí se s dětmi a psy. Jiní ji zahájí zcela nevědomky. Prostě tím, že dělají všechno tak, že voličům připomenou, proč vlastně současného prezidenta zvolili.

Největším problémem politiky a státní správy nejsou názory, ale lidé, kteří zneužívají moc. Dokud se budeme hádat podle stran, budou ti bezcharakterní dál krást, šikanovat a ničit instituce bez následků.

Judaismus bere odpovědnost smrtelně vážně — sebe sama už méně. Smích tu není nedostatek víry, ale jediný způsob, jak přežít zákon, Boha i vlastní selhání.

Důvod, proč je Andrej Babiš dnes nejslabším premiérem v dějinách České republiky, je jednoduchý a zřejmý. Strach. Strach z toho, že ztratí ochranu moci a bude vydán napospas trestnímu stíhání.

Stalo se tak v pátek po neděli Svaté Trojice léta Páně 1613, což jest 7. června. Tímto odvážlivcem byl Daniel Strejc, řečený Vetter, či po latinsku Vetterus, rodilý Moravan z Hranic.

Tohle už není spor o letadla. Tohle je ukázkový příklad politického cynismu, kde se lže, křičí a uráží jen proto, aby se zakryla vlastní neschopnost a účelová manipulace.

Když se řekne judaismus, většina lidí si vybaví Desatero přikázání. Deset vět vytesaných do kamene, základ morálky, který se stal součástí kulturní paměti Západu. Jenže právě tady začíná jedno z nejčastějších nedorozumění.

Vlajka je silný státní symbol. Právě proto je tak snadné ji zneužít. Stačí ji vzít do ruky, postavit se před kameru a mluvit o národu, zatímco skutečné hodnoty – odpovědnost, solidarita, právní stát – zůstávají někde mimo záběr.

To, co předvádí Petr Macinka, Motoristé a tradičně i SPD Tomia Okamury, už není politický názor. Je to vědomé poškozování zájmů České republiky, a to v okamžiku, kdy jde nejen o peníze, ale o bezpečnost, průmysl a mezinárodní důvěryhodnost země.

Rozdíl mezi křesťanským kostelem a židovskou synagogou není primárně estetický ani historický. Vychází z odlišného chápání Boží přítomnosti, času, prostoru a lidské odpovědnosti. To, jak tyto stavby vypadají a k čemu slouží, je důsledkem teologie.

Vznik Vatikánského městského státu patří k nejzajímavějším paradoxům evropských dějin. Instituce, která se hlásí k duchovní kontinuitě sahající k apoštolu Petrovi a prvním křesťanům, získala vlastní státní území teprve ve 20. století.

Když se 7. září 1836 rozezněly zvony svatovítské katedrály, málokdo z přítomných si ještě připouštěl, že je svědkem poslední korunovace českého krále.

Člověk nebyl stvořen jako hotové dílo, ale jako otevřený příběh. Judaismus vidí lidskou nedokonalost nikoli jako chybu, nýbrž jako prostor svobody, volby a růstu – místo, kde se rozhoduje o skutečné lidskosti.

Nekorektní humor není útok, ale způsob, jak pojmenovat realitu. Smích neznamená souhlas a vtip není politický program. Veřejný prostor by měl snést i humor, který není dokonalý ani pohodlný.

Ministr zahraničí zpochybnil nezávislost Ústavního soudu tvrzením, které je v rozporu s fakty i ústavou. Malá parlamentní strana tak pomocí nepravd podkopává důvěru v demokratické instituce.

Otázka, proč judaismus nepřijal Ježíše Nazaretského jako očekávaného Mesiáše, patří k zásadním bodům rozdělení mezi judaismus a křesťanství.

Zavedení kultu svatého Víta v Čechách možná nebylo náhodné. Jméno i svátek připomínaly pohanského Svantovíta. Pohanského boha války a hojnosti. Nový světec tak mohl lidem nabídnout křesťanství v překvapivě důvěrné podobě.

Když se v Evropě a většině světa 1. ledna připíjí šampaňským, odpalují se ohňostroje a bilancuje se uplynulý rok, v židovských rodinách jde o zcela obyčejný zimní den. Pro Židy totiž Nový rok nepřipadá na leden, ale na podzim. Ale ne jenom.

V létě roku 1897 se horské potoky proměnily v dravé řeky a celé obce zmizely během jediné noci. Povodeň, která postihla Krkonoše, Jizerské hory a severní Čechy, zanechala hlubokou stopu nejen v krajině, ale i v lidské paměti.

Pouť do Svaté země, zakončená návštěvou Jeruzaléma a Božího hrobu, patřila na konci středověku k nejnáročnějším a nejnebezpečnějším duchovním podnikům, jaké mohl křesťan podstoupit.

Když dnes mluvíme o Praze jako o městě, máme na mysli samozřejmý celek s vlastní samosprávou, právním řádem a tradicí městských svobod. Ve 12. století však Praha ještě městem v tomto smyslu nebyla.

Chanuka nejsou „židovské Vánoce“, ale svátek světla, odvahy a vytrvalosti. Příběh malého plamene, který se odmítl vzdát temnotě, dodnes spojuje rodiny, víru i radost ze sdílení.

Ve všech městech bývalo zvykem, že co blat a hnojů neprotlačilo se z domových latrýn do ulice samo, tomu pomáhali sousedé; hrnuli a vyhazovali na ulici všecko, čeho nechtívali ve dvoře nebo ve světnici míti, vody smradlavé s oken vylévány byly.

Toužil jsem po pionýrském šátku, místo něj jsem dostal facku a nálepku nepohodlného dítěte. Vzpomínka na dětství, kdy jeden vtip o Husákovi stačil k tomu, aby vám režim šlapal po krku ještě po letech.

Vánoce se blíží a parkoviště u nákupních center praskají ve švech. V předvánočním shonu snadno zapomínáme, že tyto svátky bývaly časem klidu, ticha a rozjímání. Možná je na čase zpomalit a připomenout si jejich skutečný smysl.

Ve 13. století stáli Židé v Čechách mezi předsudky a ochranou zákona, ale jejich domovy ožívaly svátkem Pesach — připomínkou exodu, identity a odvahy udržet tradici i v proměnlivé době.

Na jaře 1911 Praha zvažovala odvážný plán: průkop skrz letenský svah jako otevřenou městskou třídu. Architekt Jan Koula v něm viděl víc než dopravní řešení – symbolickou bránu do Nové Prahy.

Poděbradské vodní dílo z počátku 20. století spojuje technickou preciznost a architektonickou eleganci. Jez a vodní elektrárna architekta Antonína Engela patří k nejstarším a nejcennějším stavbám svého druhu na středním Labi.

Dominanta Kolína a klenot české gotiky. Chrám sv. Bartoloměje uchvátí strhující architekturou Petra Parléře, vznešeným prostorem i jedinečnou směsí gotické a barokní krásy – místem, kde dějiny dýchají posvátným klidem.

Sto let zápasu o svobodu víry: od stržení Mariánského sloupu po miliardové vyrovnání s církvemi. Československo hledalo rovnováhu mezi světskou mocí a duchovní autoritou — cesta vedla přes revoluce, zákony i diplomatické dohody.

Tu be-Av – svátek, který si lid vyprosil sám. Den, kdy se po smutku znovu tančí, kdy víra obléká bílý šat a láska se stává modlitbou. Židovský Valentýn starý tisíce let – svátek radosti, kterou Bůh neporučil, ale s úsměvem přijal.

Barokní lékař radí aneb o střídmosti těla i mysli. V dobách, kdy lékařství se psalo ještě brkem a nemoc léčila víra stejně jako pijavice, bývali lékaři nejen znalci těla, ale i duše.

Šest dní Bůh tvořil svět – a sedmého přestal. Ne z únavy, ale aby lidstvu ukázal, že i nicnedělání může být svaté. Od té doby slaví Židé šabat – den, kdy se zastaví čas, práce i výmluvy. A možná právě tím drží svět pohromadě.

Knihy smolné, nazývané též černé, nebo lejstra lotrovská, představují jedinečný historický pramen. Zaznamenávají výpovědi osob obviněných z těžkých zločinů, vyslýchaných podle práva útrpného.

Zatímco dnešní judaismus staví na monogamii, biblická Genesis ukazuje jiný obraz. Je to kniha víry i těla, v níž Bůh neodsuzuje lidskou touhu, ale proplétá ji se svým plánem. V lásce i zradě, v žárlivosti i víře se tu rodí dějiny vyvoleného lidu.

První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic patří mezi ty osobnosti, které stály u zrodu českého středověkého „zlatého věku“. Byl rádcem a přítelem Karla IV., učencem i stavitelem, duchovním vůdcem, který dal české církvi tvář i duši.

V tomto období začíná krystalizovat rozpor mezi katolickou církví, která zavádí vůči Židům stále přísnější restrikce, a panovníky, kteří mají ze židovského osídlení hospodářský užitek a snaží se mu poskytnout alespoň základní ochranu.

Že Židé nejedí vepřové, je známo. Tóra řeší celý soupis zvířat, co mohou a co nemohou jíst. Ale vedli sami židovští učenci někdy polemiku o vepřovém? Rozhodně ano, ale nečekejte otázku, zda jíst či nejíst. O tom Židé nemají žádnou pochybnost.

Svatovítský poklad je soubor textilií, knih, křížů, kalichů, šperků, liturgických předmětů, relikviářů a svatých ostatků, které po staletí patřily chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Začátek 12. století byl v českém knížectví neklidným obdobím, poznamenaným tradičními spory mezi Přemyslovci a porušením zásady seniorátu v nástupnictví.

Židé v 11. století prokazatelně nepůsobili jen v Praze, ale také v Litoměřicích, Olomouci a Brně. Svědčí o tom jak archeologické nálezy, tak listiny z té doby. A ne vždy to byly časy dobré. Konec století přinesl první známé židovské pogromy.

Papíry, které mají zakrývat chyby, odhalují mnohem víc: strach, nátlak i cynismus. Zpětné podpisy a falešné protokoly nejsou byrokratická hra, ale riziko trestní odpovědnosti.

Je úterý po hodu matky boží narození (11. září 1526) a na svém sídle na Blatné Zdeněk Lev z Rožmitálu, nejvyšší purkrabí království českého začíná rozesílat první znepokojivé listiny „O zlých novinách z Uher a o potřebě brzkého sněmu“.

Historie židovského národa patří mezi nejpozoruhodnější kapitoly světových dějin. Vždy byla spojena i s historií naší.

Nechci žít ve světě, kde se lhaní vyplácí. Chci žít ve společnosti, kde slovo má váhu a veřejná služba není osobní výhodou. Proto říkám nahlas: Babiš je lhář. A dávno mu nevěřím.

Když český kníže Vladislav II. odpověděl na výzvu křížové výpravy, nevydal se jen do Svaté země — vydal se za prestiží, vírou a královskou korunou. Jeho tažení posílilo postavení Čech v evropské politice.

Karel IV. neznal větší vášeň než relikvie. Hřeb z Kristova kříže, trnová koruna či kosti nebo celé části světců, sbíral je s posedlostí, která měnila tvář Prahy i celého království.

Praha, září 2025 – V zemi, kde se řízek stal ilegálním a párky se pašují v igelitkách pod kabátem, povstal jediný muž, který se nebojí říct pravdu: „Berou dětem maso!“ křičí Andrej Babiš z improvizovaného pódia postaveného z přepravek od tofu.

Dočkali jsme se. Den, na který jsme čekali: světlo světa rozzářila naděje. Přichází zachránit lid a ukončit trápení: „Vzal pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával učedníkům. A všichni jedli a byli nasyceni.“ (Matouš 14,19–20)

Jedním z klíčových problémů rakouské monarchie v 18. století bylo výrazné zaostávání ekonomiky ve srovnání s vyspělejšími státy západní Evropy.

Často slýchám v internetových diskuzích, že jsme si Habsburky zvolili sami. Ano, zvolili, bohužel. Naivita českých stavů a rozdělování úplatků v podobě českého majetku sehrály svou roli. Moc jsme se z toho příliš nepoučili. Opakujeme podobné chyby.

Osud dvaceti sedmi popravených českých pánů na Staroměstském náměstí je chronicky znám, dnes už snad i toho dvacátého osmého Martina Fruweina. Ale konfiskace a exekuce začaly již mnohem dříve. Dokonce už před samotnou Bílou Horou.

Pohroma to byla tak strašlivá, že ji paměť lidu uchovala jako jedno z nejtemnějších období své historie. Hlad, nemoc a zoufalství se rozšířily po krajině jako stín, jenž nešetřil nikoho, ani bohatého, ani chudého, ani město, ani venkov.

Mezi nejvýznamnější památníky románského slohu, které se v Praze dochovaly, náleží okrouhlá kaple, jež svým zjevem připomínají dobu dávno minulou, kdy se u nás stavěly kostely s prostou monumentalitou a duchovní hloubkou románské estetiky.

Láska mezi přemyslovskými bratry byla vyhlášeným pojmem. Před necelými padesáti lety si láskyplně vypichovali oči a kastrovali. Ve druhé polovině jedenáctého století se již pouze vyháněli ze země nebo věznili. Byl to velký pokrok v humanitě.

Role církve ve společnosti je dnes podstatně jiná než v minulosti, přesto se najdou hlasy, které by ji nejraději zcela vytlačily z veřejného života.

Nesuďme ty, co lžím uvěří, ale ty, co je šíří! Politický program dnes nemusí přinášet žádná konkrétní řešení, stačí, aby vyvolal negativní emoce a pocit, že za problémy může někdo jiný.

Jedinou zcela dochovanou románskou stavbou na Vyšehradě je rotunda sv. Martina. Za téměř tisíc let své existence měla několikrát namále, několikrát měla být zbourána, ale svatý Martin je asi mocný patron a vždy se našel její zachránce.