Martin Landa

Ve všech městech bývalo zvykem, že co blat a hnojů neprotlačilo se z domových latrýn do ulice samo, tomu pomáhali sousedé; hrnuli a vyhazovali na ulici všecko, čeho nechtívali ve dvoře nebo ve světnici míti, vody smradlavé s oken vylévány byly.

Toužil jsem po pionýrském šátku, místo něj jsem dostal facku a nálepku nepohodlného dítěte. Vzpomínka na dětství, kdy jeden vtip o Husákovi stačil k tomu, aby vám režim šlapal po krku ještě po letech.

Vánoce se blíží a parkoviště u nákupních center praskají ve švech. V předvánočním shonu snadno zapomínáme, že tyto svátky bývaly časem klidu, ticha a rozjímání. Možná je na čase zpomalit a připomenout si jejich skutečný smysl.

Ve 13. století stáli Židé v Čechách mezi předsudky a ochranou zákona, ale jejich domovy ožívaly svátkem Pesach — připomínkou exodu, identity a odvahy udržet tradici i v proměnlivé době.

Na jaře 1911 Praha zvažovala odvážný plán: průkop skrz letenský svah jako otevřenou městskou třídu. Architekt Jan Koula v něm viděl víc než dopravní řešení – symbolickou bránu do Nové Prahy.

Poděbradské vodní dílo z počátku 20. století spojuje technickou preciznost a architektonickou eleganci. Jez a vodní elektrárna architekta Antonína Engela patří k nejstarším a nejcennějším stavbám svého druhu na středním Labi.

Dominanta Kolína a klenot české gotiky. Chrám sv. Bartoloměje uchvátí strhující architekturou Petra Parléře, vznešeným prostorem i jedinečnou směsí gotické a barokní krásy – místem, kde dějiny dýchají posvátným klidem.

Sto let zápasu o svobodu víry: od stržení Mariánského sloupu po miliardové vyrovnání s církvemi. Československo hledalo rovnováhu mezi světskou mocí a duchovní autoritou — cesta vedla přes revoluce, zákony i diplomatické dohody.

Tu be-Av – svátek, který si lid vyprosil sám. Den, kdy se po smutku znovu tančí, kdy víra obléká bílý šat a láska se stává modlitbou. Židovský Valentýn starý tisíce let – svátek radosti, kterou Bůh neporučil, ale s úsměvem přijal.

Barokní lékař radí aneb o střídmosti těla i mysli. V dobách, kdy lékařství se psalo ještě brkem a nemoc léčila víra stejně jako pijavice, bývali lékaři nejen znalci těla, ale i duše.

Šest dní Bůh tvořil svět – a sedmého přestal. Ne z únavy, ale aby lidstvu ukázal, že i nicnedělání může být svaté. Od té doby slaví Židé šabat – den, kdy se zastaví čas, práce i výmluvy. A možná právě tím drží svět pohromadě.

Knihy smolné, nazývané též černé, nebo lejstra lotrovská, představují jedinečný historický pramen. Zaznamenávají výpovědi osob obviněných z těžkých zločinů, vyslýchaných podle práva útrpného.

Zatímco dnešní judaismus staví na monogamii, biblická Genesis ukazuje jiný obraz. Je to kniha víry i těla, v níž Bůh neodsuzuje lidskou touhu, ale proplétá ji se svým plánem. V lásce i zradě, v žárlivosti i víře se tu rodí dějiny vyvoleného lidu.

První pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic patří mezi ty osobnosti, které stály u zrodu českého středověkého „zlatého věku“. Byl rádcem a přítelem Karla IV., učencem i stavitelem, duchovním vůdcem, který dal české církvi tvář i duši.

V tomto období začíná krystalizovat rozpor mezi katolickou církví, která zavádí vůči Židům stále přísnější restrikce, a panovníky, kteří mají ze židovského osídlení hospodářský užitek a snaží se mu poskytnout alespoň základní ochranu.

Že Židé nejedí vepřové, je známo. Tóra řeší celý soupis zvířat, co mohou a co nemohou jíst. Ale vedli sami židovští učenci někdy polemiku o vepřovém? Rozhodně ano, ale nečekejte otázku, zda jíst či nejíst. O tom Židé nemají žádnou pochybnost.

Svatovítský poklad je soubor textilií, knih, křížů, kalichů, šperků, liturgických předmětů, relikviářů a svatých ostatků, které po staletí patřily chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Začátek 12. století byl v českém knížectví neklidným obdobím, poznamenaným tradičními spory mezi Přemyslovci a porušením zásady seniorátu v nástupnictví.

Židé v 11. století prokazatelně nepůsobili jen v Praze, ale také v Litoměřicích, Olomouci a Brně. Svědčí o tom jak archeologické nálezy, tak listiny z té doby. A ne vždy to byly časy dobré. Konec století přinesl první známé židovské pogromy.

Papíry, které mají zakrývat chyby, odhalují mnohem víc: strach, nátlak i cynismus. Zpětné podpisy a falešné protokoly nejsou byrokratická hra, ale riziko trestní odpovědnosti.

Je úterý po hodu matky boží narození (11. září 1526) a na svém sídle na Blatné Zdeněk Lev z Rožmitálu, nejvyšší purkrabí království českého začíná rozesílat první znepokojivé listiny „O zlých novinách z Uher a o potřebě brzkého sněmu“.

Historie židovského národa patří mezi nejpozoruhodnější kapitoly světových dějin. Vždy byla spojena i s historií naší.

Nechci žít ve světě, kde se lhaní vyplácí. Chci žít ve společnosti, kde slovo má váhu a veřejná služba není osobní výhodou. Proto říkám nahlas: Babiš je lhář. A dávno mu nevěřím.

Když český kníže Vladislav II. odpověděl na výzvu křížové výpravy, nevydal se jen do Svaté země — vydal se za prestiží, vírou a královskou korunou. Jeho tažení posílilo postavení Čech v evropské politice.

Karel IV. neznal větší vášeň než relikvie. Hřeb z Kristova kříže, trnová koruna či kosti nebo celé části světců, sbíral je s posedlostí, která měnila tvář Prahy i celého království.

Praha, září 2025 – V zemi, kde se řízek stal ilegálním a párky se pašují v igelitkách pod kabátem, povstal jediný muž, který se nebojí říct pravdu: „Berou dětem maso!“ křičí Andrej Babiš z improvizovaného pódia postaveného z přepravek od tofu.

Dočkali jsme se. Den, na který jsme čekali: světlo světa rozzářila naděje. Přichází zachránit lid a ukončit trápení: „Vzal pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal, lámal a dával učedníkům. A všichni jedli a byli nasyceni.“ (Matouš 14,19–20)

Jedním z klíčových problémů rakouské monarchie v 18. století bylo výrazné zaostávání ekonomiky ve srovnání s vyspělejšími státy západní Evropy.

Často slýchám v internetových diskuzích, že jsme si Habsburky zvolili sami. Ano, zvolili, bohužel. Naivita českých stavů a rozdělování úplatků v podobě českého majetku sehrály svou roli. Moc jsme se z toho příliš nepoučili. Opakujeme podobné chyby.

Osud dvaceti sedmi popravených českých pánů na Staroměstském náměstí je chronicky znám, dnes už snad i toho dvacátého osmého Martina Fruweina. Ale konfiskace a exekuce začaly již mnohem dříve. Dokonce už před samotnou Bílou Horou.

Pohroma to byla tak strašlivá, že ji paměť lidu uchovala jako jedno z nejtemnějších období své historie. Hlad, nemoc a zoufalství se rozšířily po krajině jako stín, jenž nešetřil nikoho, ani bohatého, ani chudého, ani město, ani venkov.

Mezi nejvýznamnější památníky románského slohu, které se v Praze dochovaly, náleží okrouhlá kaple, jež svým zjevem připomínají dobu dávno minulou, kdy se u nás stavěly kostely s prostou monumentalitou a duchovní hloubkou románské estetiky.

Láska mezi přemyslovskými bratry byla vyhlášeným pojmem. Před necelými padesáti lety si láskyplně vypichovali oči a kastrovali. Ve druhé polovině jedenáctého století se již pouze vyháněli ze země nebo věznili. Byl to velký pokrok v humanitě.

Role církve ve společnosti je dnes podstatně jiná než v minulosti, přesto se najdou hlasy, které by ji nejraději zcela vytlačily z veřejného života.

Nesuďme ty, co lžím uvěří, ale ty, co je šíří! Politický program dnes nemusí přinášet žádná konkrétní řešení, stačí, aby vyvolal negativní emoce a pocit, že za problémy může někdo jiný.

Jedinou zcela dochovanou románskou stavbou na Vyšehradě je rotunda sv. Martina. Za téměř tisíc let své existence měla několikrát namále, několikrát měla být zbourána, ale svatý Martin je asi mocný patron a vždy se našel její zachránce.

Vyšehradská skála byla po dlouhá staletí nejen opevněným hradištěm a později i sídlem knížete Vratislava II., ale i pevností a přirozenou překážkou pro přístup do Prahy podél pravého vltavského břehu.

Na první pohled nenápadné místo ukryté za novorománským portálem a ohradní zdí nedaleko kapitulního komplexu v sobě skrývá pozůstatky jednoho z nejstarších kostelů na území dnešní Prahy.

V dubnu 1921 se odehrála jedna z největších pietních událostí první republiky — slavnostní pohřeb 42 československých legionářů, kteří byli popraveni v roce 1918 na italské frontě rakousko-uherskou armádou.

Andrej Babiš označil nedávný výpadek elektřiny za důsledek „šílené zelené politiky“ EU a obvinil vládu Petra Fialy z nekompetence a zatajování skutečných příčin.

V srdci historické Prahy, přímo na Hradčanském náměstí, stojí nenápadný, ale výjimečný technický i umělecký skvost – osmiramenný litinový kandelábr, který přežil proměnlivou tvář staletí i měnící se technologie.

Pánové Svěrák a Uhlíř naprosto vyčerpávajícím způsobem popsali ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud: střídavý, střídavý, silný elektrický proud. Od pantáty vedou dráty k žárovce nad vraty. Dále se proud přelévá do stodoly, do chléva.

Každá politická lež vytváří erozi důvěry. A bez důvěry není vůle ke spolupráci, žádné společenské lepidlo.

Zemětřesení postihovala území dnešního Česka už ve starověku. Dějiny ukazují, že některé otřesy byly dokonce silnější než ty, které dnes zaznamenávají moderní měřicí přístroje. Ostatně — seismograf není v žádném případě výsadou novověké vědy.

V době, kdy Evropa směřovala do temnoty nacismu, se i mezi německou menšinou na území tehdejšího Československa našli lidé, kteří odmítli podřídit se ideologii nenávisti a stali se tichými hrdiny.

Tleskáme politikům, i když víme, že lžou. Usmíváme se na jejich sliby, i když víme, že nejsou splnitelné. Proč? Možná je pohodlnější věřit klamu než čelit pravdě. Ale právě to z nás dělá dobrovolné účastníky hry, která se jmenuje demokracie.

Z venkova docházely zprávy o pohromách způsobených povodní zpočátku jen poskrovnu, vždyť bylo například ve čtvrtek dopoledne takřka veškeré spojení Prahy s venkovem úplně přerušeno.

Před necelými 125 lety dokázali naši předci vyměnit celý železniční most přes Vltavu za pouhých 36 hodin. Tak dlouho trvala výluka na trati. A nejenže most nahradili novým, ale zároveň z jednokolejného udělali dvojkolejný.

Je ráno 4. září 1890. Prahu halí šedavý závoj rozbřesku, ale místo klidného probuzení přináší nový den jen děs a zkázu. Vltava bouří, její rozzuřené vody se řítí vpřed, pustoší břehy bez špetky slitování.

Je středa 3. září roku 1890 a Praha bojuje s velikou povodní, která již pustoší město. Jsou tři hodiny odpoledne a voda stoupá stále rychleji, situace se stávala čím dál tím hrozivější. Zní výstřely z Vyšehradu varující před vzestupem hladiny vody.

Rok 1890 byl velice deštivý, na jihu Čech pršelo celý srpen, druhou polovinu téměř nepřetržitě a poslední srpnový den, to byla neděle, se nebe roztrhlo úplně. Je ráno 1. září a do Prahy přichází první katastrofické zprávy.

Je neděle, před svátkem Narození Blahoslavené Panny Marie, 2. září léta Páně 1347. Budoucí císař Karel IV. a jeho žena Blanka budou ctihodným Arnoštem, prvním pražským arcibiskupem, korunováni na krále a královnu Království českého.

Po dlouhá staletí, byl starý kamenný most, dnes známý jako Karlův jedinou spojnicí dvou břehů Vltavy v Praze. Ale už na konci 18. století přestával stačit jejím potřebám a rozvíjejícím se předměstím.

Začátek 11. století otřásl mladým českým knížectvím až do jeho základů. Vládnoucí Přemyslovci čelili těžké zkoušce, kterou přečkali jen díky šťastným okolnostem. Hlavní příčinou těchto bouřlivých událostí byla jejich vlastní nezkrotná rivalita.

Tato majestátní dominanta Staroměstského náměstí hrdě vztyčuje své impozantní věže k nebi, jako by chtěla vyprávět příběhy dávných věků. Po staletí byla tichým svědkem bouřlivých událostí, triumfů i pádů, které formovaly naši slavnou minulost.

Dnes už téměř nikdo neví, že Staroměstské náměstí zdobila obrovská renesanční kašna z červeného Sliveneckého mramoru, natož kdo jí nechal postavit. Stala se zapomenutou minulostí.

Kostel jen o vlásek unikl zapomnění! Santiniho mistrovské dílo se mohlo stát legendou, nebýt zarputilého mnicha Bonifáce Procházky. Díky jeho nezdolné vůli a vizi opata Václava Vejmluvy dnes obdivujeme skvost barokní gotiky.

Po dlouhé době začala v českých zemích znovu klíčit naděje na lepší zítřek. Roku 1333 se do své vlasti vrátil Karel, nejstarší syn krále Jana Lucemburského, kterého jeho otec po ztrátě Lombardie ustanovil markrabětem moravským.

V Praze na Dobytčím trhu, dnes známém jako Karlovo náměstí, nedaleko kostela svatého Ignáce, v místě proti Ječné ulici, stávala krásná stavba Kaple Božího Těla.

Dne 29. listopadu, tedy v pondělí, při vigilii sv. Ondřeje léta Páně 1378, ve třetí hodině po západu slunce, zemřel císař Karel IV. v královském sídle na Pražském hradě, ve třiašedesátém roce svého věku.