Michaela Kaňoková

O přátelství se říká, že vydrží všechno. Ale co když si jen neumíme přiznat, že něco skončilo? Konec přátelství bolí často víc než rozchod. A tak se raději tváříme, že je to období, místo abychom si položili otázku: Co když už není co zachraňovat?

Každý měsíc naděje, pak pád. Tělo, které spolupracuje s lékaři, ale ne s klidem. V čekárně IVF klinik - klinik umělého oplodnění se potkává biologie s duší – a někdy to bolí víc než injekce. První díl série o tom, co s člověkem udělá snaha o dítě.

Psycholožka Bára Pšenicová z Nevypusť duši mluví o dětech, které prý „neunesou realitu“. O učitelích, kteří už ji sami sotva unesou. A o společnosti, která si plete odolnost s mlčením a křehkost s odvahou říct pravdu.

Lenka Helena Koenigsmark má těžce nemocného syna. Nechce lítost, ani aureolu hrdinky. V podcastu z psychoterapeutické ordinace Mezi rolemi mluví o vztazích, politice i síle, která není v tom všechno unést, ale říct si o pomoc.

Advokátka Hana Suková připravila lidi o 160 milionů. A teď má zákon říct: nepočítáte se. Co je horší – ztratit celoživotní úspory, nebo slyšet, že vaše bolest nestojí ani za pokus o spravedlnost? A kdo určí, komu ještě věřit?

Je to stigma, které zasahuje všechny bezdětné – ženy i muže, dobrovolně i nedobrovolně. Hodnotíme lidi podle dětí, ne podle jejich života. A tím spouštíme psychologický lynč, který se bolestivě zarývá do identity.

Dítě nechce do školy. A my řešíme režim. Motivaci. Chyby. Ale co když jeho odpor není porucha adaptace – ale důkaz, že dítě ještě reaguje zdravě na prostředí, které jsme přestali zpochybňovat – i když nás samotné ničí víc, než jsme ochotni přiznat?

Na fotkách tyrkysová voda, děti se smějí, rodiče vypadají šťastně. A vy? Počítáte, jestli si letos můžete dovolit i jen stan u rybníka. Stud, že „nejste dobrý rodič“, přitom nemá s mořem skoro nic společného – a vaše děti to vědí líp než vy.

Říká se, že to poznáte hned. Jenže spousta žen po porodu necítí lásku. Ani radost. Jen únavu, pochybnosti – a strach, že to tak zůstane. Co když jsme se místo reality učily jen hrát roli vděčné matky?

Smrt horolezkyně Kláry Kolouchové spustila lavinu komentářů. Méně o ní, více o nás. O potřebě potvrdit si, že žijeme správně. O tom, proč nás víc než tragédie dráždí ženy, které se odvážily žít jinak.

Takhle vypadá dnešní verze duševního zdraví: Být šťastní. Udržet si dobrý mindset. Naordinujeme si správné emoce. A když selžeme? Tak si aspoň koupíme dovolenou, zážitky, kurz nebo aspoň diář.

Tichá domácnost? Možná jste se jen až příliš dlouho přizpůsobovali. Raději nevyvoláváte konflikty. Neříkáte, co potřebujete. A pomalu i zapomínáte, co vlastně chcete. Kdy už je na čase, abyste vy sami nebo vaše okolí zpozorněli?

„Unavená? Tak sis neměla pořizovat děti.“ Žena, která se nezastaví, je obdivovaná. Žena, která si stěžuje na únavu, budí rozpaky. Přitom výzkumy jasně ukazují, že chronické vyčerpání matek má zcela reálné psychické i tělesné dopady.