Michal

Alkoholový detox doma bez dozoru lékaře mě málem stál život. Skončil jsem na JIPce poté, co u mě propuklo těžké delirium a vlastní mysl mě přesvědčila, že jsem způsobil hrozivou nehodu. Tento příběh není varováním z brožury, ale čistá prožitá hrůza.

Vzpomínka druhá. Když člověk střízliví, hlava začne hučet vzpomínkami, které dříve utápěl v alkoholu. První moje léčba měla být jen ústupkem pro manželku.

Závislost z vás udělá špiona ve vlastní domácnosti. Schováváte flašky na ta nejbizarnější místa, a pak na ně sami zapomenete. Každý pohyb vaší ženy ke skříni nebo do koupelny pak doprovází čistý teror.

Moje osobní zpověď z léčebny v Kroměříži na oddělení 12a. Po setkání s Paní psycholožkou Janou.

Byl studený leden a v kapse mě hřály poslední drobné na závěrečnou noc na ubytovně. V azyláku nebylo místo. Když přišlo ráno, sbalil jsem celý svůj dosavadní život do jednoho batohu a vykročil do neznáma. Stal se ze mě bezdomovec.

První dny bez chlastu nejsou o velkých myšlenkách. Jsou o přežití. Jsou o tom, jak přečkat minutu za minutou a nezbláznit se z vlastního těla, které křičí po lihu. Můj první den v nové práci nebyl triumfální návrat.

Na charitě mě přivítalo malé okénko a test na alkohol. Prošel jsem. Jenže když jsem s papíry na náklaďák a bagr věřil, že hned najdu práci, úřednice mě tvrdě usadila. Chlast mi do tváře vypálil cejch.

Uzavřené psychiatrické oddělení, kde jsem skončil, není vězení, ale bezpečný přístav. Trvalo mi týdny, než jsem v chemické mlze léků pochopil, jak neuvěřitelnou práci tam personál dělá.

Návrat do Kroměříže neměl být procházkou růžovým sadem, ale realita předčila ty nejhorší noční můry. Na protialkoholním oddělení mě odmítli se slovy, že jsem tam byl třikrát a už mi nemají jak pomoct. Místo toho mě systém odložil na oddělení 12A.

Primářův verdikt, že mě z nemocnice propouští domů, kde jsem skončil kvůli omrzlým nohám, mě poslal na pokraj naprostého zoufalství. Měl jsem sbalit tašku a se zničenýma nohama odejít marodit na ledovou lavičku do parku.

Práci od švagra už jsem měl, ale jedna zásadní věc mi k novému životu chyběla. Bydlení. Do té doby jsem totiž přežíval na špinavé ubytovně, obklopený lidmi na okraji společnosti, v neustálém hluku a zápachu.

Střet s vlastní minulostí bolel víc než omrzlé prsty. Na nemocniční chodbě jsem po šesti letech ignorování stanul tváří v tvář své sestře. Místo výčitek mi podala ruku. Jenže hned druhý den přišla zničující rána od primáře na vizitě. Propouštíme vás.

Závislost byla silnější. Jenže pátá noc na ulici přinesla kruté procitnutí. Místo teplé sprchy mě na charitě čekal pohled na vlastní prsty u nohou, ze kterých slézala kůže do živého masa. V nemocnici se na mě dívali jako na lidský odpad.

Den hněvu.