Michal Vatrs

Putin hlásí vítězství a Západ mluví o vyčerpaném Rusku. Když ale odfiltrujeme propagandu i titulky velkých médií a podíváme se na OSINT mapy, telegramové kanály a zbrojní statistiky, obraz války mezi Ruskem a Ukrajinou vypadá jinak.

Debata o tom, zda prezident Petr Pavel „porušuje Ústavu“, protože nechce automaticky jmenovat Andreje Babiše premiérem, odhaluje střet dvou představ o moci. Zda má být prezident jen podpisový automat, nebo ústavní pojistka proti střetu zájmů.

Ještě nedávno byly milionové příjmy světem mužů – fotbalistů, hokejistů, špičkových sportovců. Dnes se role obrací. Ženy vydělávají podobné částky díky vlastnímu tělu, sociálním sítím a OnlyFans. A muži? Sledují, klikají a financují.

Ruský mediální prostor se dnes o České republice vyjadřuje překvapivě pozitivně. Změna je viditelná na první pohled. Obrat je rychlý, nečekaný a přesně načasovaný. Co stojí za touto změnou?

Polsko rozpohybovalo Evropu a Německo reaguje razantně: chce vybudovat nejsilnější armádu na kontinentu. Po desetiletích útlumu plánuje obří modernizaci, stovky miliard eur a masivní technické posílení.

V roce 2025 je v Kongu znásilňování žen běžnou realitou. Zatímco Evropa řeší gender a kvóty, Afrika žije v brutalitě, která by byla drsná i pro středověk.

Evropské státy odmítly plán, který nutí Ukrajinu k ústupkům a zároveň ponechává Rusku zisky, jež nezískalo na bojišti. Z Bruselu i dalších metropolí zaznívá jasný postoj: o míru na evropské půdě se nebude jednat bez evropské účasti.

Polsko nakupuje tanky, raketomety a houfnice v množství, které Evropa dlouho nezažila. Jaký motiv stojí za zbrojením, které mění rovnováhu sil na kontinentu?

Amerika tlačí na rychlý kompromis, který jí uvolní ruce pro soutěž s Čínou a dává Rusku prostor konsolidovat zisky. Evropa ale varuje, že takový „mír“ posílí Kreml, oslabí Ukrajinu a přenese většinu bezpečnostních rizik právě na evropský kontinent.

V poslední době slýchám kolem sebe stále častěji, že EU prý funguje jako nová diktatura a že připomíná to, co jsme tu měli za SSSR. Silná slova ale někdy víc zakryjí, než vysvětlí.

Sovětští okupanti nám kdysi brali svobodu, dnes nám jejich následníci zkoušejí deformovat vzpomínky. Vděčnost Rusku za „levný plyn“ je iluze – obchod, který nás měl držet na řetězu.

Často slyšíme, že vláda Petra Fialy zničila Česko. Místo emocí jsem se podíval na data o uprchlících, odvodech a vojenské pomoci. A obraz, který ukazují, je mnohem složitější než politické slogany.

V Česku někdy stačí pár kilometrů a ocitnete se v jiné „kmenové“ skupině. Je zvláštní, jak malá země dokáže působit rozděleně, jako by mezi jejími regiony ležely oceány.

Můj syn je nadaný, ale školní systém ho škatulkuje podle diktátů a příkladů. Když škola dítě nepochopí, nezlomí jen jeho sebevědomí, ale i víru v systém.

Ve společnosti se stále častěji ukazuje, že hranice mezi diskuzí a ideologickým bojem mizí. Každý má svou pravdu a každé téma se rychle mění v osobní konflikt.

V Česku se dnes nemluví – spíš křičí. Každý má pravdu, nikdo nenaslouchá. Místo argumentů vítězí emoce a populistická rétorika, která dělí společnost hlouběji než kdy dřív.