Michal Vatrs

Novela trestního zákoníku nenápadně legalizovala nezodpovědnost. Pokud dítě vyloženě nehladoví, stát dává od neplatičů ruce pryč. Zůstali jen vítězové v drahých autech a poražení, kteří se příliš snaží.

Česko vstupuje do roku 2026 s přísnějším nastavením exekučního a trestního práva v oblasti vymáhání dluhů a výživného v historii. Éra „bohatých bezdomovců“, kteří se vysmívají věřitelům z paluby luxusních vozů psaných na nastrčené osoby, končí.

Zapomeňte na statické reporty z fronty, které jste četli loni. Svět v lednu 2026 připomíná geopolitické domino.

Prezident Petr Pavel odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, vláda však obratem kontrovala zřízením funkce vládního zmocněnce pro Green Deal. Je to test, kam až lze posunout hranice moci a odpovědnosti, aniž by se systém zhroutil.

Benátky jsou popisovány jako město stojící na „zkamenělém dřevě“. Ve skutečnosti pod nimi leží promyšlený stavební systém, založený na fyzice měkkého podloží, logistice dřeva a technické disciplíně, kterou dnes jen obtížně dokážeme napodobit.

Sankce proti Rusku dlouho selhávaly, protože je nikdo skutečně nevymáhal. Americký zásah proti tankerům ukazuje zlom: pravidla přestávají být jen deklarací a znovu se stávají nástrojem moci.

Zadržení Nicoláse Madura americkými silami neznamená konec venezuelského režimu. Naopak. Jmenování Delcy Rodríguez do čela státu ukazuje, jak houževnatý a adaptabilní tento systém ve skutečnosti je.

Před pětadvaceti lety mě v Nizozemsku nešokovala marihuana, ale lidé kolem ní. Fungovala totiž jako zrcadlo společnosti. Země, které s ní přestaly bojovat trestním právem, zjistily, že nejde o svobodu bez hranic, ale o klid, pravidla a odpovědnost.

Novoroční projev Tomia Okamury nevznikl jako názorový manifest ani jako ideologická výpověď. Šlo o cílený krizový zásah, jehož smyslem bylo napravit vnitřní selhání SPD, uklidnit vlastní voliče a znovu převzít kontrolu nad vlastní stranou.

Politika se často nemění podle činů, ale podle slov. Zatímco jedni mluví pravdivě a ztrácejí podporu, druzí volí uklidňující jazyk a vládnou dál. Nejde o morálku, ale o mechanismus, který česká společnost dlouhodobě toleruje.

Sankce na ruskou ropu neselhávají kvůli nedostatku politické vůle, ale kvůli logistice. Tankery bez jasného vlastníka, operující mimo standardní dohled, umožňují Moskvě dál financovat válku.

SPD dlouhodobě mluví tvrdě a slibuje zásadní změny. Když ale přišla odpovědnost, realita vypadá jinak. Nebojte se, voliči – Jindřich Rajchl už všeho nechává, sedá do auta a jede to vyřešit do Prahy.

Evropa zbrojí, Rusko funguje ve válečném režimu a světové mocnosti mění své priority. Kde leží skutečná hrozba a proč se lidstvo znovu vrací k osvědčenému, ale nebezpečnému vzorci?

Útoky na Českou televizi nejsou náhodné ani technické. Přicházejí ve chvíli, kdy populismus ovládl politiku – a média, která pracují s fakty a kontextem, se stávají překážkou. Nejde o ČT, ale o realitu.

Prezident Petr Pavel jmenoval Andreje Babiše předsedou vlády. Současně běží řízení o jeho vydání k dalšímu trestnímu stíhání. Klub ANO zvažuje změnu pravidel, která by umožnila hlasovat proti vydání Andreje Babiše.

Nová americká bezpečnostní strategie přesouvá pozornost USA z Evropy k Indo-Pacifiku a Číně. Kreml tleská, Mezinárodní trestní soud brzdí Trumpa a Evropa poprvé od roku 1945 zjišťuje, že se o svou bezpečnost musí postarat sama.

Andrej Babiš je znovu premiérem a slibuje vládu pro všechny. První signály ale ukazují pravý opak: sporný střet zájmů, slabí koaliční partneři a hnutí Motoristé mířící k moci vyvolávají víc otázek než jistot.

Evropa drží stovky miliard ruských aktiv, o nichž politici mluví jako o „páce“ nebo „reparacích“. Opravdová otázka je jiná - komu ta aktiva právně patří, kdo o nich může rozhodovat a co by jejich uvolnění skutečně změnilo?

Petr Macinka tvrdí, že pokud prezident nejmenuje Filipa Turka ministrem, „stovky tisíc voličů budou tlačit“. Při pohledu na fakta, volební čísla a zákulisní vazby ale tato teze rychle ztrácí oporu.

Evropské vlády mluví o „válečné ekonomice“, ale čísla z továren vyprávějí střízlivější příběh. Z map výroby munice, tanků i dronů skládáme odpověď na otázku, zda může EU v dohledné době skutečně dohnat ztracený čas.

Putin hlásí vítězství a Západ mluví o vyčerpaném Rusku. Když ale odfiltrujeme propagandu i titulky velkých médií a podíváme se na OSINT mapy, telegramové kanály a zbrojní statistiky, obraz války mezi Ruskem a Ukrajinou vypadá jinak.

Debata o tom, zda prezident Petr Pavel „porušuje Ústavu“, protože nechce automaticky jmenovat Andreje Babiše premiérem, odhaluje střet dvou představ o moci. Zda má být prezident jen podpisový automat, nebo ústavní pojistka proti střetu zájmů.

Ještě nedávno byly milionové příjmy světem mužů – fotbalistů, hokejistů, špičkových sportovců. Dnes se role obrací. Ženy vydělávají podobné částky díky vlastnímu tělu, sociálním sítím a OnlyFans. A muži? Sledují, klikají a financují.

Ruský mediální prostor se dnes o České republice vyjadřuje překvapivě pozitivně. Změna je viditelná na první pohled. Obrat je rychlý, nečekaný a přesně načasovaný. Co stojí za touto změnou?

Polsko rozpohybovalo Evropu a Německo reaguje razantně: chce vybudovat nejsilnější armádu na kontinentu. Po desetiletích útlumu plánuje obří modernizaci, stovky miliard eur a masivní technické posílení.

V roce 2025 je v Kongu znásilňování žen běžnou realitou. Zatímco Evropa řeší gender a kvóty, Afrika žije v brutalitě, která by byla drsná i pro středověk.

Evropské státy odmítly plán, který nutí Ukrajinu k ústupkům a zároveň ponechává Rusku zisky, jež nezískalo na bojišti. Z Bruselu i dalších metropolí zaznívá jasný postoj: o míru na evropské půdě se nebude jednat bez evropské účasti.

Polsko nakupuje tanky, raketomety a houfnice v množství, které Evropa dlouho nezažila. Jaký motiv stojí za zbrojením, které mění rovnováhu sil na kontinentu?

Amerika tlačí na rychlý kompromis, který jí uvolní ruce pro soutěž s Čínou a dává Rusku prostor konsolidovat zisky. Evropa ale varuje, že takový „mír“ posílí Kreml, oslabí Ukrajinu a přenese většinu bezpečnostních rizik právě na evropský kontinent.

V poslední době slýchám kolem sebe stále častěji, že EU prý funguje jako nová diktatura a že připomíná to, co jsme tu měli za SSSR. Silná slova ale někdy víc zakryjí, než vysvětlí.

Sovětští okupanti nám kdysi brali svobodu, dnes nám jejich následníci zkoušejí deformovat vzpomínky. Vděčnost Rusku za „levný plyn“ je iluze – obchod, který nás měl držet na řetězu.

Často slyšíme, že vláda Petra Fialy zničila Česko. Místo emocí jsem se podíval na data o uprchlících, odvodech a vojenské pomoci. A obraz, který ukazují, je mnohem složitější než politické slogany.

V Česku někdy stačí pár kilometrů a ocitnete se v jiné „kmenové“ skupině. Je zvláštní, jak malá země dokáže působit rozděleně, jako by mezi jejími regiony ležely oceány.

Můj syn je nadaný, ale školní systém ho škatulkuje podle diktátů a příkladů. Když škola dítě nepochopí, nezlomí jen jeho sebevědomí, ale i víru v systém.

Ve společnosti se stále častěji ukazuje, že hranice mezi diskuzí a ideologickým bojem mizí. Každý má svou pravdu a každé téma se rychle mění v osobní konflikt.

V Česku se dnes nemluví – spíš křičí. Každý má pravdu, nikdo nenaslouchá. Místo argumentů vítězí emoce a populistická rétorika, která dělí společnost hlouběji než kdy dřív.