Michala Bartoníčková

Krása, zdraví, poslušnost a kapka štěstí. To rozhodovalo o tom, která dívka se stane carevnou. Přehlídky nevěst připomínaly dnešní castingy, jen s jedním rozdílem: korunka nebyla jen symbolickým šperkem, šlo tu o budoucnost, o trůn a někdy i o život.

Plakal, svíral Bibli a čekal na smrt. Chlapec v elektrickém křesle se stal obětí exemplárního procesu v době segregace. Za údajnou vraždu dostal trest smrti – bez důkazů a bez spravedlivého procesu. Po 70 letech soud uznal, že vina nebyla prokázána.

Velikonoce mají být svátkem naděje. V koncentrácích ale znamenaly něco úplně jiného – hlad, strach, popravy. Přesto i tam se našli lidé, kteří riskovali život, aby si potají připomněli víru. Jakou cenu mělo pár slov modliteb v místě, kde vládla smrt?

Zatímco u nás řešíme, kdo koho vyšlehá pomlázkou, jinde lidé dobrovolně podstupují ukřižování, vyhlazují králíky nebo zapalují figuríny. Velikonoční zvyky různých zemí ukazují, jak křehká je hranice mezi tradicí, vírou a něčím, co zavání brutalitou.

V gulazích se běžně umíralo po tisících. Přesto však místní lékař zachránil jednu židovskou vězeňkyni. Po jejím propuštění se vzali, později se z ní stala slavná spisovatelka. Jejich příběh ale dodnes vyvolává řadu otázek o moci, závislosti a citech.

Narodila se do jedné z nejmocnějších evropských dynastií – a s diagnózou, jež tehdejší společnost tabuizovala. Místo izolace ji však rodiče představili celému světu. Příběh princezny s Downovým syndromem, která porušila nepsaná pravidla aristokracie.

Mladý dědic rodu Rockefellerů a syn guvernéra New Yorku se vydal na antropologickou výpravu, místo toho zmizel beze stopy. Úřady mluvily o nehodě, svědectví však naznačují, že se mohl ocitnout v rukou kanibalů, kteří mají vlastní řád a rituály.

Co darovat ženě, když si můžete dovolit úplně všechno? V světě šejchů z Perského zálivu či ropných magnátů to není otázkou vkusu, ale měřítka. Dárky tu nejsou o romantice, ale o tom, jak ukázat moc, vliv a možnosti, jež nemají hranice. Doslova.

„Hodný“ otrokář? Spíš dobrý účetní. Vydatnější jídlo, péče o zdraví nebo odpočinek nebyly projevem lidskosti, ale vypočítavosti. Francouz du Pratz sepsal manuál, v němž radil, kdy na otroka použít bič, kdy dát lepší jídlo, či dokonce trochu alkoholu.

Na první pohled dokonalá šlechtična: krásná, zbožná a štědrá. Za zdmi svých statků ale mučila a zabíjela nevolníky – někdy kvůli špatně umyté podlaze. Příběh Darji Saltykovové je dodnes považován za jeden z nejděsivějších případů sadismu v dějinách.

Intimita není luxusem pro vyvolené – není výsadou jen pro mladé a zdravé. Lidé s postižením mají stejné touhy jako kdokoliv jiný – jen o nich společnost raději mlčí. Proto vznikla sexuální asistence, která těmto lidem nabízí víc než fyzický kontakt.

Z džungle se pomalu vynořují postavy, jež vypadají jako přízraky z jiného světa. Obří masky, ticho a pohyby bez jediného zvuku vytvářejí podívanou, na kterou se nezapomíná. Kmen Asaro proměňuje strach v tradici, která dodnes fascinuje celý svět.

Z Prahy do sovětského gulagu a zpět. Jenže místo svobody ho doma čekalo další zatčení a výslechy. Osud právníka Ivana Kováče připomíná, jak snadno může člověk skončit v rukou systému, který nezná pojem právo, spravedlnost a čest.

Těžba nehašeného vápna holýma rukama, rybolov na hraně přežití a nelidské experimenty, které měly „léčit“ homosexualitu. Kazachstánské gulagy nebyly jen symbolem represí, ale i místem, kde ideologie určovala hodnotu lidského života.

Kolik stál člověk, když byl jen položkou na trhu? Lidé se nakupovali, přeprodávali i oceňovali podle dovedností, barvy kůže či původu. Byli ale otroci vskutku součástí téměř každé domácnosti v USA, nebo byli výsadou pro zbohatlíky?

Jméno Dior si spojujeme s luxusem a krásou. Jenže za ním stojí i příběh ženy, kterou znásilňovali gestapáci a která pak skončila v koncentrácích. Catherine Diorová působila v odboji, přežila nacistické peklo a stala se legendou jménem Miss Dior.

Vážil čtyřicet kilo, prošel sedmnácti koncentračními tábory a vlastní matka ho nepoznala. Lékaři tvrdili, že už nikdy nebude normálně chodit a že na sport může zapomenout. Viktor Čukarin se přesto stal jedním z nejznámějších gymnastů světa.

Tichá noc, svatá noc… Většina z nás vnímá jako období lásky a míru, rozjímání, ale samozřejmě i dárků.  Jenže dějiny jsou v tomhle neúprosné. Po staletí byli vánočními dary lidé, děti, otroci i části těl. Štědrost totiž málokdy bývá nevinná.

Lidské cirkusy a panoptika nabízely pohled na to, co mělo zůstat skryté. Čtyřnohá dívka, člověk bez končetin či muž s psí tváří se stali hvězdami freak show. Pro publikum šlo o senzaci, pro účinkující často o jediný způsob přežití.

Před dvěma sty lety Evropané milovali lidské zoo, kde mohli „obdivovat“ africké domorodce. Příběh Saartjie byl ale obzvlášť krutý – její hýždě měly přes dva metry, a tak ji diváci chtěli vidět nahou. Za příplatek ji mohli šťouchat holí i osahávat.

Otroctví v USA nebylo jen dřina na plantážích. Otrokyně byly znásilňovány, rodily děti, které jim pak zabavovali a prodávali dál. Pro bílé pány to však byl byznys, ale také zábava – za příplatek totiž mohli celou akci sledovat přes kukátko.

Chytrý telefon, chytrá televize… a teď i chytrá vodka? Zní to jako vtip, Američané to ale myslí vážně. Tvrdí, že posouvají pití na novou úroveň – technologií, co má změnit celý zážitek. Prý jsme vstoupili do éry, kdy i drinky musí mít vlastní appku!

Byla ikonou vzdělanosti – a obětí mužského strachu z ženského vlivu. Hypatii zabili lidé, jež nedokázali snést ženu, co se jim intelektem vyrovnala. Její příběh ukazuje, že nenávist vůči vzdělankyním není žádnou novinkou – jen dřív byla krvavější.

Mistr dedukce a autor nejslavnějšího detektiva světa. Spisovatel, jenž si denně dopřával víno i šampaňské a svého hrdinu z duše nenáviděl. Conan Doyle ale s věkem propadl okultismu a spiritismu, věřil duchům a snažil se s nimi navázat spojení.

Zatímco Evropa si zvyká na převahu mužů na trůnech, v jižní Africe už více než pět set let vládnou výhradně jen královny. Proč? Protože umějí přivolat déšť. A zvládají to natolik brilantně, že jejich vládu uznává i prezident Jihoafrické republiky.

V roce 1896 skončil na šibenici muž přezdívaný „doktor mučení“. Nešlo mu jen o zabíjení – se svými oběťmi se chtěl nejdřív pohrát. Postavil „hotel smrti“ – monstrózní labyrint, ve kterém se mísila architektura se strachem a beznadějí.

Ženy, jež se v SSSR věnovaly nejstaršímu povolání, čekal nezáviděníhodný osud. Nejdřív si je sověti snažili převychovat a zřídili pro ně zvláštní profylaktoria. Pro ty nenapravitelné tu pak byl výjimečný trest – speciální gulag jen pro prostitutky.

Jmenoval se Roque, ale říkali mu Pata Seka. Byl silný jako býk, zároveň ale poslušný jako správný otrok. Nebyl svobodný, přesto však žil lépe než mnoho bělochů. Nemusel pracovat, dostával dobré jídlo i pití – a stovky žen, které neměly na výběr.

Rod Borgiů, rozvrácený Vatikán, intriky a politické hry – pro někoho jsou to skoro synonyma. Jenže za tím vším stály také rodinná loajalita a zvláštní představy o lásce. Příběh Lukrécii Borgii ukazuje, jak tenká byla hranice mezi oddaností a hříchem.

Když si dnes obléknete sako značky Hugo Boss, nenapadne vás, že tenhle módní guru má hodně temnou minulost. Během 2. světové války se totiž podílel na výrobě uniforem pro důstojníky SS. A co hůř — zakladatel značky byl přesvědčeným nacistou.

Známe ji všichni. Drobnou blonďatou holčičku v bílých šatech z obrazu Velázqueze – Dvorní dámy. Vypadá jako porcelánová panenka nebo andílek z pohádky. Jenže reálný příběh infantky Markéty Terezy byl všechno, jen ne pohádkový.

Když se v Africe řekne „homosexualita“, většina politiků prohlásí: „To je neafrické! To Afričanům není vlastní!“ Opak je ale pravdou – Afričanky zde po staletí uzavíraly sňatky a žily ve spokojených vztazích. A společnost to tenkrát akceptovala.

Donald Trump jako trofej? Ano, slyšíte dobře. Zní to jako hloupý vtip, ale v roce 1990 časopis Playgirl vyhlásil soutěž, kdy na vítězky údajně čekala noc snů s Donaldem Trumpem. Dnes by podobná akce skončila u soudu, tehdy z toho byl hit.

Sovětské gulagy nebyly jen vězením pro nepřátele lidu. Byl to také téměř nekonečný zdroj bezplatné pracovní síly. Hlavním pohonem lágrů nebyla ideologie, ale chladná logika muže, který vymyslel hrůzný systém, jenž se pak používal v celém SSSR.

Sibiř odpradávna obývaly kmeny, jež vzdorovaly zimě i nehostinné krajině. Jenže pak sem dorazili Rusové. A tak Čukčové, kdysi hrdý národ severu, se záhy ocitli na pokraji vyhynutí – jen proto, že je někdo chtěl naučit, jak mají „správně žít“.

Když se izolované kmeny setkají s civilizací, nevede to často k pokroku, ale ke katastrofě. Největším paradoxem je, že Evropané tam často přijíždějí „páchat dobro“ – i když o to nikdo nestojí. Výsledek? Epidemie porna, vlny násilí a misionáři.

Pijí krev a zdobí si tělo jizvami – některé africké kmeny dodnes praktikují pro nás až šokující rituály. Jenže tyto tradice mizí – velké společností vytlačují domorodce z rodné země. Mají tyto tradice místo v 21.století, nebo je dobře, že zaniknou?

Ničit tyrany a šířit demokracii – takhle se USA vždy rády viděly a takto se také prezentují. Avšak za kulisami jejich základen vzkvétala násilná prostituce. Ženy tu byly nástrojem pro potěšení vojáků, po letech jim zůstalo jen ponížení a ostrakizace.

Stalin a jeho gulagy? Často se vnímají jako symbol absolutního zla. Jenže krvavé pracovní tábory plné násilí, prostituce a kanibalismu byly v Rusku dávno před Josifem Vissarionovičem. Říkalo se jim katorgy a hrůzami se gulagům vyrovnaly.

Sovětské gulagy měly vlastní ekonomiku. Peníze tu neznamenaly skoro nic, hodnotu měly cigarety, alkohol a… sex. Ženy v těchto táborech občas musely zahodit veškeré své zásady a začít obchodovat s vlastním tělem. Nebyla to otázka morálky, ale přežití.

V Rusku se o tom píše jako o „sexuálním“ povstání, kdy vězni chtěli spojit mužskou a ženskou část tábora. Euforie ze „zakázaného ovoce“ se záhy proměnila v odpor proti celému represivnímu systému. A Moskva na něj odpověděla tanky.

Když slyšíme slovo „kanibalismus“, okamžitě si vybavíme hrůzné obrazy, jak vyhladovělí lidé pojídají jeden druhého, jen aby přežili. Je to pro nás naprostým tabu. Jsou ale kultury, kde se to vnímá jako projev největší lásky a úcty k nebožtíkovi.

I v západní společnosti jsou intimní chvilky dodnes spojeny s řadou nepsaných norem a společenských konvencí. A co teprve život kmene Shipibo-Conibo – jejich pravidla ohledně intimity by dokázala přivést k šílenství každého moderního člověka.

Život v 21. století má bezpochyby svá úskalí, všichni jsme si ale zvykli na určitou životní úroveň a společenské normy. Část světa však jakoby zůstala ve středověku, kde jsou běžná nedobrovolná manželství. I ta, kdy nevěstám není ani deset let…

Hitler byl přesvědčený, že buduje říši budoucnosti založenou na disciplíně a morálce. Jeho pohlaváři se však chovali jinak: kromě oficiálních manželek měli i milenky z řad hereček, tanečnic či sekretářek. Co se s nimi ale stalo po pádu Třetí říše?

Na internet, obchody či lázně tu můžete zapomenout. Národu Himba jsou vymoženosti dnešní civilizace zcela cizí. Stejně tak jako koupel. A přesto se místní dívky pravidelně objevují na obálkách světových magazínů. Jsou totiž neuvěřitelně krásné.

I přesto, že se nyní hodně mluví o rovnosti, musíme si přiznat, že světem stále vládnou hlavně muži – zaujímají většinu manažerských pozic i vysokých politických funkcí. Jak to ale vypadá, když se ženy ujmou moci a muži musí držet pusu a krok?

Byl druhým mužem SSSR. Šéf tajné policie, krutý a bezohledný. Měl však svoje slabiny. Nebo spíš choutky. Mohl si totiž dovolit úplně cokoli – třeba cestou do práce ukázat prstem na jakoukoliv ženu a ta ještě tentýž večer skončila v jeho posteli.

Kdo by neznal kultovní snímek Schindlerův seznam? I díky němu je jméno Oskara Schindlera synonymem pro odvahu a lidskost, kterou hrdina v sobě zachoval navzdory hrůzám druhé světové války. Jen málokdo však ví, že onen seznam nepsal sám…

„Nepálští Romové“, neboli příslušníci kmene Raute, obývají lesy na západě Nepálu, po staletí se živí lovem a sběrem a moderní život odmítají. Jejich život je příběhem o zachování si vlastní identity a tradic a vzdorování neustále se měnícímu světu.

Návštěvníci letošního svatebního veletrhu v Paříži objevili stánek, který nabízel velice netradiční až zvláštní služby. Díky nabízené aplikaci totiž mohou snoubenci prodat vstupenky na vlastní svatbu. Komukoliv. I úplně cizím lidem.

Byl to muž, jenž původně věřil v moc zákona a spravedlnost. Ve službách Hitlera se však proměnil v jednoho z nejkrutějších aktérů SS-mašinérie. A přesto jako jediný v Norimberku projevil lítost. Opravdu svých činů litoval, nebo to jen předstíral?

Když se řekne svatba, většina z nás si představí bílé šaty, závoj, patrový dort a prsteny. Avšak v Africe novomanželé svůj velký den prožívají zcela jinak – někde se před obřadem ani nesetkají, jinde spolu musí stráví noc ještě před svatbou.

Začalo to v roce 1932 a trvalo až do konce druhé světové války. Říkalo se jim „utěšitelky“, což znělo dosti mírumilovně. Nebylo to ale nic jiného než pokrytectví – tento farizejský eufemismus znamenal únosy, znásilňování, bití, ponižování a smrt.

Slyšeli jste někdy o domorodém kmenu Kuna? Ženy zde mají rozhodující slovo a chlapi bez jejich svolení neudělají ani krok. A když ženě praskne voda, křičí bolestí spolu s ní. Také se tu rodí mnoho albínů, již mají v životě komunity zvláštní roli.

Čistá noblesa, drahé obleky a vytříbené chování. Pod uhlazeným zevnějškem ale se skrývala vášeň pro kokain a bujaré večírky. Vytříbená společnost první republiky sice prahla po svobodě a demokracii – ale také po drogách a divokých intimních hrátkách.

V nehostinné krajině, kde lidský život je spjat s přírodou víc než kde jinde, vznikly zvyky a obyčeje, které Evropanům mohou připadat jako pohádka nebo spíše horror. Které obřady se předávaly z generace na generaci u původních národů daleké Sibiře?

Může existovat férová dohoda mezi silnějším a slabším partnerem? USA podepsaly řadu smluv, odkoupily nová území a tím změnily mapu světa. Vše oficiálně a dle smluvních podmínek. Ale čím víc člověk tyto smlouvy zkoumá, tím víc otázek vyvolávají.

Každá kultura je jiná a jsou národy, jejichž zvyky Evropan nikdy nepochopí. Co je v jedné kultuře nemístné, v jiné je nutností. Co všechno může být považováno za pohostinnost? A co když sexualita není intimní záležitostí, ale otázkou přežití?

Znasilňování, násilné oplodňování a odebírání dětí – takhle fungoval systém sexuálního otroctví v USA. Zákony to umožňovaly, společnost to schvalovala a církev mlčela. A zotročené ženy tak trpěly po celé generace.