Milada Nová

Návrat do života, k sobě, k druhým. Stane se, že někdy člověk padne a někdo až na dno. Byla jsem ztracená, ale našla jsem cestu zpět. Přivedla mě k tomu minulost i současnost, závislosti i abstinence.

Někdy bych chtěla na vše zapomenout. Vím, že to nejde. Ale, když přijdou chutě a bažení, tak jsou, tak nějak vzpomínky silnější, živější a v tu chvíli bych se chtěla úplně ztratit.

Je to dar, pochopit, že ty zdánlivě neužitečné, propité roky nebudou promarněny. Že ty trpké zkušenosti proměním v hybnou sílu, nástroj a motivaci pro pomoc jiným.

Můj běžný, neobyčejně obyčejný, den… den alkoholičky. Každý den je pro mě neobyčejně obyčejný. Každý den plním svou čtyřiadvacítku abstinence. A není to jen o tom, nepít alkohol.

Zkoušet to znova a znova. Pomalu, krok za krokem. Využít sílu svého vědomí a projít si svými vrstvami strachů a trénovat odvahu. Učit se říci si o pomoc.

Počáteční reakcí bývá popření, že se to může stát zrovna nám. Pak procházíme fází zoufalství, sebenenávisti. Následně přijde smutek, převzetí odpovědnosti a teprve pak může přijít znovuzrození.

Ale tak to je. To, že to tak je, ale neznamená, že to tak musí zůstat. Jak začít znovu? Zpomalit, zastavit, pozorovat, přijmout, nechat být a odpustit a začít znovu. A neexistuje žádný návod.

Když přijde chuť na alkohol a nechci se napít. Jsem alkoholik abstinent. Je jedno, jestli je to týden, rok nebo tři roky, kdy abstinujete, tu chuť, to bažení musíte zpracovat. Co bylo spouštěčem?

Zmítá se v mírném větru, netušíc, že se blíží bouře. Přeháňky přicházejí jako vlny, někdy poklidnější, jindy s nádechem dramatu a se začínajícími bolestivými nárazy. V době, kdy přichází pomalu silnější bouře a i s bolestí, přichází i uvědomování.