Milada Nová

Možná už nechci být symbolem alkoholičky, ale svědkem toho, že obyčejnost může uzdravovat.

Dlouho jsem se snažila svůj život opravit. Až když jsem přestala bojovat sama se sebou, začalo se něco měnit.

Návrat do života, k sobě, k druhým. Stane se, že někdy člověk padne a někdo až na dno. Byla jsem ztracená, ale našla jsem cestu zpět. Přivedla mě k tomu minulost i současnost, závislosti i abstinence.

Někdy bych chtěla na vše zapomenout. Vím, že to nejde. Ale, když přijdou chutě a bažení, tak jsou, tak nějak vzpomínky silnější, živější a v tu chvíli bych se chtěla úplně ztratit.

Je to dar, pochopit, že ty zdánlivě neužitečné, propité roky nebudou promarněny. Že ty trpké zkušenosti proměním v hybnou sílu, nástroj a motivaci pro pomoc jiným.

Můj běžný, neobyčejně obyčejný, den… den alkoholičky. Každý den je pro mě neobyčejně obyčejný. Každý den plním svou čtyřiadvacítku abstinence. A není to jen o tom, nepít alkohol.

Zkoušet to znova a znova. Pomalu, krok za krokem. Využít sílu svého vědomí a projít si svými vrstvami strachů a trénovat odvahu. Učit se říci si o pomoc.

Počáteční reakcí bývá popření, že se to může stát zrovna nám. Pak procházíme fází zoufalství, sebenenávisti. Následně přijde smutek, převzetí odpovědnosti a teprve pak může přijít znovuzrození.

Ale tak to je. To, že to tak je, ale neznamená, že to tak musí zůstat. Jak začít znovu? Zpomalit, zastavit, pozorovat, přijmout, nechat být a odpustit a začít znovu. A neexistuje žádný návod.

Když přijde chuť na alkohol a nechci se napít. Jsem alkoholik abstinent. Je jedno, jestli je to týden, rok nebo tři roky, kdy abstinujete, tu chuť, to bažení musíte zpracovat. Co bylo spouštěčem?

Zmítá se v mírném větru, netušíc, že se blíží bouře. Přeháňky přicházejí jako vlny, někdy poklidnější, jindy s nádechem dramatu a se začínajícími bolestivými nárazy. V době, kdy přichází pomalu silnější bouře a i s bolestí, přichází i uvědomování.