Miroslav Šára

Zejména v Egejském a Jónském moři jsou rozesety. Malebné řecké ostrovy. Celkem jich má tato středomořská země okolo šesti tisíc. To když se počítají i drobné ostrůvky a skály čnící nad mořskou hladinou. Ale ani obydlených tu není zrovna málo – 227.

Myslím – a jsem s tím dokonce vnitřně smířen – že na přílišné pochopení nenarazím. Ovšem se mnou se to má dlouhodobě takto: období mezi listopadem a březnem mě až na malé výjimky naplňuje hlubokou skepsí.

Předně je třeba poznamenat s až odzbrojující otevřeností, že když se níže uvedenými radami nebudete řídit, žádná újma vám nehrozí. Pokud se ale necháte inspirovat, čekají vás zážitky pro většinu lidstva neviditelné.

Mistrovský dystopický román přirovnávaný k Orwellovu 1984 a Huxleyho Konci civilizace. Slova, jež čtenáři padnou do oka hned pod titulem knihy, jsou naprosto výstižná.

Nespavost rozhodně není životní výhrou, to nikdo soudný netvrdí a já v tomto směru nejsem výjimkou. Ovšem stejně tak je – možná méně známou – skutečností, že jedinci napadení insomnií se ne vždy dokáží podívat na problematiku v širších souvislostech.

O řeckém ostrovu Korfu se obvykle píše v souvislosti s krásnými plážemi, vzorně zelenými cypřišovými háji, ostře modrým mořem, případně se jako „povinný cíl“ připomene zámeček Achilleion, kde to měla ráda rakouská císařovna Alžběta „Sisi“ Bavorská.

Jako nejlepší sci-fi roku byla v tehdejší NSR oceněna v roce svého prvního vydání (1981). A po dalších 44 letech se nezdá, že příliš zestárla.

Dokonce i za uměle vztyčené menhiry byly v minulosti považovány žulové objekty na vrchu Klepec u středočeských Přišimas. Úvaha to byla mylná. Ani o bludné, z dálav zavlečené balvany se nejedná.

O ježkovi si lze vyhledat spoustu poutavých i užitečných informací. Bohužel takřka nikde se nedočtete, že je to živočich s až překvapivě sebedestrukčními sklony. Nebojím se říct sebevražednými.

Dvě pozoruhodné rozhledny, dva malebné rybníky a k tomu řada působivých přírodních zákoutí. Která jako by snad na území metropole ani nepatřila.

Z jedné strany plocha letiště, z druhé pastevní rezervace koní a praturů a mezi tím stezka mířící na sever do lesa. Červeně a modře značená. Vydáváme se na trasu, za zády necháváme středočeské Milovice.

Nejen branou do Železných hor je Chrudim. Za návštěvu toto město na úpatí zmíněného horstva rozhodně stojí, jeho turistická nabídka je jedním slovem – bohatá.

Jako na horách jsem se cítil na tom středočeském vrchu. Mohly za to ovšem nejen četné skalní vyhlídky a kamenné moře těsně pod vrcholem.

Autorova prvotina vydaná v roce 2012 natolik zaujala čtenářskou veřejnost, že o tři roky později se vydala také za filmovými diváky.

Jméno tohoto místa se poprvé na scéně představilo ve chvíli, kdy tu z dřevěného hradiště povstal kamenný hrad. Stalo se tak v 10. století a inspirací pro nové pojmenování se stala – opuka.

Polabská krajina v srdci Čech je plná osobitých krás nejrůznějších podob. Dokonce i takových, které jako nepravdu odhalují tvrzení, že jde o oblast fádní, protože rovnou jak stůl.

Interiéry obvyklého ražení s historickým nábytkem, obrazy a dalšími tradičními doklady o tom, jak čas běžel? V případě zámku v Benátkách nad Jizerou ne tak docela. K vidění je zde toho pro návštěvníky o dost víc.

S trochou nadsázky lze říct, že podobně jako to v 70. letech 17. století zažili piaristé, můžeme to dnes vnímat i my, turisté. Také nás Ostrov zve, abychom sem zavítali. Aby ne – v šestnáctitisícovém městě je toho k vidění opravdu víc než dost.

V seznamu tří desítek románů amerického spisovatele Roberta A. Heinleina zaujímá toto rané dílo jedno z čestných míst. Do žánru sci-fi totiž přineslo nové téma.

Podobně jako lidé jsou na tom i knihy. Některé stárnou rychle, jiné naopak až překvapivě pomalu. K těm druhým se řadí titul Vládci loutek od Roberta A. Heinleina.

Brána do Krušných hor, území s hojným výskytem památek, navíc součást jedné z nich byla v minulosti titulovaná jako osmý div světa. To vše coby charakteristika patří k městu Ostrov.

Jednou z letošních novinek na českém knižním trhu, jež si zaslouží pozornost, je román Istrijské zlato. Autorem je britský scenárista, producent a spisovatel Mike Downey (1961).

Když se řekne Klášterec nad Ohří, většinou si vybavíme zámek a nedaleko od něho – rovněž blízko u řeky – lázeňský areál. Ale co třeba: Muzeum hodin?

Severní okraj Doupovských hor, přístupný pás v těsné blízkosti Vojenského újezdu Hradiště, není sice až tak v centru turistické pozornosti, což ale neznamená, že nemá svým návštěvníkům co nabídnout.

Ten divoký kaňon kdysi míval naprosto jinou podobu i účel. V 16. století se jednalo o krušnohorský důl, v němž se těžila cínová ruda. Kolmé skalní srázy tehdy ještě zůstávaly skryté pod povrchem.

Návštěvníky toužící po zámeckých interiérech nevítá příliš dlouho, je hlavní památkou středočeského města tradičně spojovaného s keramikou a jeho návštěva opravdu stojí za to. Vítejte v Kostelci nad Černými lesy!

Svým dílem se zařadil mezi klasiky žánru. Poklonu mu vysekl mimo jiné i jeho autorský kolega a vrstevník Robert A. Heinlein, když na jeho adresu vyslal slova: „Číst science-fiction znamená číst Simaka.“

K oblíbenému turistickému cíli v blízkosti Kutné Hory se lze vydat přímo z města stříbrného (po červeně či modře značené stezce), nebo z mnohem bližšího Malešova (po modré), případně rovnou „přistát“ na maličkém parkovišti v těsném sousedství Sionu.

Leží zhruba čtyři kilometry jihovýchodně od Uhlířských Janovic, má necelých sto obyvatel, před třemi staletími zde rostl pouze les, dnes je tu dobré zastavit se. Kde? V Sudějově.

Posázaví má v nabídce spoustu turistických lákadel – krajinářských i architektonických. K těm druhým se zcela jednoznačně řadí zámek ve Zruči nad Sázavou.

Stoupáme na návrší. Při pohledu zdola se zdá strmé, i když od hladiny Visly jeho vrchol dělí jen 25 metrů. V každém případě se jedná o kopec mimořádného významu. Nejen pro Krakov, ale i pro celé Polsko. Míříme na Wawel.

Severně nad táhlým zákrutem řeky Visly se rozkládá krakovská městská část Kaziměř (Kazimierz). V porovnání se Starým Městem, kam nejčastěji míří cesty turistických návštěvníků, se jedná o docela jiný svět.

Jsou města, na něž tři prohlídkové dny nejsou zrovna vyčerpávající porcí. Polský Krakov mezi ně patří. Ale i za ten čas tu lze stihnout docela dost.

Pamětníci si většinou vzpomenou na Ucho, ale titulů, jimiž na sebe spisovatel Jan Procházka před více než půlstoletím upozornil, bylo víc. V zapomnění si nezaslouží zapadnout ani jeho Přestřelka, o níž se soudí, že jde o autorův nejlepší román.

Připomínka dob, kdy se země v těsné blízkosti dnešního města automobilů otřásala sopečnými erupcemi – právě takový bude úvodní chod právě nabízeného turistického menu z Mladoboleslavska.

Zdálky se zdají mírné, oblé, zblízka ovšem umí překvapit ostrými skalisky ve vrcholových partiích. Stejně tak i nečekaně strmými údolími – a v jednom z nich dokonce vodopádem barvy pomeranče.

V Dolních Chabrech, v městské části na dalekém pražském severu, jste pocitově stále ještě ve městě. Ovšem již pár kroků za konečnou zastávkou autobusu se dojem začíná zásadně měnit. Protože totéž činí i okolní prostředí.

Hradní zřícenina na jednom z výrazných vrchů jižního okraje pohoří Tribeč je dobře viditelná už hodně z dálky. Natož z obce Jelenec, odkud ke hradu vede jedna z přístupových tras. Zhruba čtyřkilometrová.

První potvrzené zmínky o tom městě pocházejí z roku 828. Je páté největší na Slovensku. Protéká jím stejnojmenná řeka. Je po něm pojmenovaná jedna z planetek. Řeč je o Nitře.

Přímořská krajina na severu Bretaně umí být stejně dramatická jako útesy zakusující se do Atlantiku na západě území – ale zároveň i překvapivě něžná až romantická. Vysloveně růžová.

Ve středočeských Semicích už brzy změří síly tuzemská vozatajská špička. Ve dnech 7. až 10. srpna se tu totiž uskuteční Mistrovství České republiky koňských spřežení.

Dojem z dramatického západního pobřeží Bretaně násobí fakt, že právě stojíme na jednom z takzvaných konců světa.

Concarneau. Jedno z přitažlivých měst na bretaňském konci světa, v departementu Finistère (z latinského finis terrae – konec země, bretonsky Penn-ar-Bed). Turisty sem láká původní opevněná část města, v mém případě se přidružil důvod ještě silnější.

Nantes. Jedna z nabízejících se vstupních bran do Bretaně. I když Bretaň to ještě není. Což ale neplatilo vždycky. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Vodopády Stříbrného potoka. Nýznerovské vodopády. Dva názvy pro jednu přitažlivou lokalitu v Rychlebských horách.

Trochu opomíjené, téměř zapomenuté, perla Sudet… I takové příměry se občas snášejí na „hlavu“ Rychlebských hor, pohoří v severozápadním cípu Jesenicka.

Škola žonglování, šermířské vystoupení, rytířský turnaj, naražení pivního sudu, pohádky… Velice rušno bylo v neděli 22. června ve Svijanech. Ten den tu patřil zámeckým slavnostem.

Z plejády turistických nabídek Českého krasu jsem si tentokrát vybral lom u Srbska a rokli poblíž Kosoře. Čili takřka centrum západní části a severovýchodní výspu této chráněné krajinné oblasti.

Odolávala vojenským útokům, přes dvě staletí sloužila i jako sýpka, poté dlouho chátrala, aby nakonec povstala z pomyslného popela a zazářila. A září dál. Řeč je o tvrzi v Malešově, městysu na Kutnohorsku.

K místu posledního odpočinku Karla I. se lze nechat z madeirského Funchalu vynést lanovkou. Nebo se také na Monte vydat hezky po svých.

Strašidla: vpravo. Po dalších sto metrech nová dřevěná šipka a její nápis pro změnu velí: Strašidla vlevo. Pak už zbývají jen necelé dva kilometry… Cílem je jedno z nejkrásnějších vyhlídkových míst v Krušných horách.

Věnec tuzemských pohoří láká svou přírodní krásou – ale zdaleka nejen tím. K příkladům, jejichž turistické menu je obzvláště bohaté, patří jednoznačně Krušné hory.

Neblahý nápad Opla z Fictumu budí i s odstupem pěti staletí pozornost, ale rozhodně se nejedná o jediný, natož hlavní důvod, proč se nedaleko Klášterce nad Ohří vyšplhat do strmého kopce ke hradu Šumburk.

Podzemní svatyně pojmenovaná podle patronky solných dolů nabízí jeden z nejsilnějších zážitků na turistické trase oblíbeného cíle v polském městě Wieliczka. Kaple sv. Kingy byla založena v roce 1896, místo jí uvolnil vytěžený obří blok kamenné soli.

Drak. Stojí na úpatí pahorku před svou jeskyní a každých pět minut mu z tlamy vyšlehne plamen. To aby dal najevo, že legendám navzdory je stále ještě tady. A jak se záhy ukáže, výhružně se chová nejen pod hradním kopcem.

Brandýs nad Labem-Stará Boleslav. Od roku 1960 dvě města v jednom. Nejdelší název obce v Česku. A podobně jako se jménem, jež se vyprofilovalo do členitosti a rozměrnosti, se to má i se zdejší turistickou nabídkou. Je opravdu bohatá.

Svatý Vojtěch, svatý Radim, král Fridrich II. Právě tato ne zcela sourodá trojice obsadí hlavní role v zahajované turistické cestě částí středních Čech – konkrétně s cílovými místy na Nymbursku a Kolínsku.

Centrum starých řemesel, národopisný skanzen jen o pár kilometrů dál – a kromě toho vlídný svět tůní v blízkosti tuzemského veletoku. Procházka, která tentokrát z valné většiny zamíří proti proudu času, nás zavede do Polabí.

Ostré skály, v závěru ještě ostřejší skály a mezi tím působivá vodní plocha – pochopitelně v sevření skal. Cesta skalnatou pražskou divočinou může začít.

Pramení severně od Křížkového Újezdce ve středních Čechách, v náruči Vltavy v Praze na Výtoni svou čtyřiatřicetikilometrovou pouť končí. Řeč je o říčce (potoku) Botič. Toku významném nejen v pražském měřítku.