S Českým středohořím míváme spojenu představu nápadných „vulkanických“ kopců, ale krajina tu umí překvapit i zákoutími s až překvapivě divokou vodou. V jednom případě oba uvedené jevy spolu úzce souvisí.
Skalní hrad na jednom z okrajů Českého ráje a nepříliš daleko od něho nejvyšší vrchol Mladoboleslavska. Právě na tato dvě oblíbená místa povedou kroky malého putování.
Rod Thurn-Taxisů v roce 1831 usoudil, že nevyužívaný zámek promění v cukrovar, což se nakonec ukázalo být myšlenkou vysloveně jasnozřivou. V Dobrovici se od té doby začal vyrábět cukr – a platí to dodnes.
Kočky – jak známo – jsou různých druhů a podob. Ta, která zaujala pozici severně od centra Litoměřic, je poněkud přerostlá a – kamenná. Přesněji: čedičová.
Poděbrady si spojujeme zejména s lázeňstvím a zámkem, jehož bývalá hradní kaple svou expozicí připomíná krále Jiřího z Poděbrad. Nabídka tohoto polabského města je ovšem o dost širší.
Titulek dost možná nepůsobí úplně jásavě, ovšem následný text bude naprosto souznět s dobrými či ještě lepšími turistickými pocity. Středočeská Čáslav se totiž řadí k těm tuzemským městům, která je umějí navodit…
Jsou zámky, které umí oslnit svým vybavením i exteriéry. A pak i takové, které jsou schopny k tomu všemu přidat ještě něco překvapivého. Právě do této kategorie patří zámek ve Světlé nad Sázavou.
S hrady je to různé. Některé se dochovaly takřka v původní mohutnosti, z jiných zbyly jen skromné kamenné stopy. Jedno ovšem mají většinou společné: povědomí o době vzniku.
Hlavní cena Magnesia Litera 2025 za Knihu roku – a k tomu navíc i ocenění v kategorii Debut roku. K nadšeným čtenářům se loni připojili svým uznáním i odborníci.
Praha turistická je natolik štědrá, že zejména v jejím centru si lze zvolit takřka jakoukoliv trasu a člověk je záhy odměněn. Jako třeba na té následující.
Před 67 lety se vydal na cestu ke čtenářům román, který je dodnes pokládán za jedno z nejlepších postapokalyptických literárních děl všech dob. Trvale nadčasových.
Stojím pod vysokým, zářivě bílým pomníkem Kryštofa Kolumba. Snažím se mu pohlédnout do tváře, zatímco on mě přehlíží a zírá kamsi na mořskou pláň. Před plavbou máme oba. On z Janova do Ameriky, já z Janova k ikonickým vesničkám Cinque Terre.
Okružní trasa, v jejímž centru bude Špindlerův Mlýn, východní výspou Kozí hřbety a nejzápadnějším okrajem Labská rokle, nejvyšší patro Labského dolu, nás dovede k přírodním krásám našich nejvyšších hor.
K lokalitám, které jsou na tuzemské poměry opravdu bohaté na vodopády, zcela jednoznačně patří Jizerské hory. Na některé z míst s padající vodou – ale nejen na ta – se podíváme v souhrnu několika putování tímto pohořím na českém severu.
Lesy v podobě, v jaké je autorka příběhu odehrávajícího se na druhé planetě sluneční soustavy naservírovala čtenářům, se sice mohou oprávněně zdát fikcí poněkud spornou – ale příběhu to přesto na půvabu neubírá.
Na břeh ostrova Quessant na nejzápadnějším okraji Bretaně Atlantik právě vyplavil tělo mrtvého muže. Keltského hudebníka, jak se ukáže. Oběť první, nikoliv ale v tomto příběhu poslední… Komisař Dupin má před sebou další složitý případ.
Vždycky si myslel, že příběhy o prodaných dětech se odehrávají jen v hloupých románech. A on teď do jednoho vstoupil coby nechtěný host, jako taková smutná postava pochybného děje.
V první lednový den letos uplynulo přesně deset let od chvíle, kdy na území zrušeného vojenského újezdu a dvou přírodních parků vznikla Chráněná krajinná oblast Brdy.
Nejprve tu od první poloviny 15. století stála tvrz, v roce 1610 její místo zaujal zámek. Unikátní mj. i tím, že až do současnosti se zachoval ve své původní renesanční podobě. Jsme v Radimi na Kolínsku.
Představte si labyrint. Nikoliv ale v podobě obvyklého bludiště. Tento labyrint obohatila spousta pastí a důmyslných obranných pojistek, z nichž každá může vetřelcům přinést smrt.
Pod názvem Když ještě žili lidé vydalo v češtině knihu nakladatelství Orbis v roce 1970, její originální, v jiných tuzemských vydáních respektovaný název je ale Město (City).
Barokní areál šporkovského zámku, sochy na trasách ve městě – a jako bonus Muzeum Bedřicha Hrozného. Nabídka středočeské Lysé nad Labem je opravdu pestrá.
Zejména v Egejském a Jónském moři jsou rozesety. Malebné řecké ostrovy. Celkem jich má tato středomořská země okolo šesti tisíc. To když se počítají i drobné ostrůvky a skály čnící nad mořskou hladinou. Ale ani obydlených tu není zrovna málo – 227.
Myslím – a jsem s tím dokonce vnitřně smířen – že na přílišné pochopení nenarazím. Ovšem se mnou se to má dlouhodobě takto: období mezi listopadem a březnem mě až na malé výjimky naplňuje hlubokou skepsí.
Předně je třeba poznamenat s až odzbrojující otevřeností, že když se níže uvedenými radami nebudete řídit, žádná újma vám nehrozí. Pokud se ale necháte inspirovat, čekají vás zážitky pro většinu lidstva neviditelné.
Mistrovský dystopický román přirovnávaný k Orwellovu 1984 a Huxleyho Konci civilizace. Slova, jež čtenáři padnou do oka hned pod titulem knihy, jsou naprosto výstižná.
Nespavost rozhodně není životní výhrou, to nikdo soudný netvrdí a já v tomto směru nejsem výjimkou. Ovšem stejně tak je – možná méně známou – skutečností, že jedinci napadení insomnií se ne vždy dokáží podívat na problematiku v širších souvislostech.
O řeckém ostrovu Korfu se obvykle píše v souvislosti s krásnými plážemi, vzorně zelenými cypřišovými háji, ostře modrým mořem, případně se jako „povinný cíl“ připomene zámeček Achilleion, kde to měla ráda rakouská císařovna Alžběta „Sisi“ Bavorská.
Dokonce i za uměle vztyčené menhiry byly v minulosti považovány žulové objekty na vrchu Klepec u středočeských Přišimas. Úvaha to byla mylná. Ani o bludné, z dálav zavlečené balvany se nejedná.
O ježkovi si lze vyhledat spoustu poutavých i užitečných informací. Bohužel takřka nikde se nedočtete, že je to živočich s až překvapivě sebedestrukčními sklony. Nebojím se říct sebevražednými.
Z jedné strany plocha letiště, z druhé pastevní rezervace koní a praturů a mezi tím stezka mířící na sever do lesa. Červeně a modře značená. Vydáváme se na trasu, za zády necháváme středočeské Milovice.
Nejen branou do Železných hor je Chrudim. Za návštěvu toto město na úpatí zmíněného horstva rozhodně stojí, jeho turistická nabídka je jedním slovem – bohatá.
Jméno tohoto místa se poprvé na scéně představilo ve chvíli, kdy tu z dřevěného hradiště povstal kamenný hrad. Stalo se tak v 10. století a inspirací pro nové pojmenování se stala – opuka.
Polabská krajina v srdci Čech je plná osobitých krás nejrůznějších podob. Dokonce i takových, které jako nepravdu odhalují tvrzení, že jde o oblast fádní, protože rovnou jak stůl.
Interiéry obvyklého ražení s historickým nábytkem, obrazy a dalšími tradičními doklady o tom, jak čas běžel? V případě zámku v Benátkách nad Jizerou ne tak docela. K vidění je zde toho pro návštěvníky o dost víc.
S trochou nadsázky lze říct, že podobně jako to v 70. letech 17. století zažili piaristé, můžeme to dnes vnímat i my, turisté. Také nás Ostrov zve, abychom sem zavítali. Aby ne – v šestnáctitisícovém městě je toho k vidění opravdu víc než dost.
V seznamu tří desítek románů amerického spisovatele Roberta A. Heinleina zaujímá toto rané dílo jedno z čestných míst. Do žánru sci-fi totiž přineslo nové téma.
Podobně jako lidé jsou na tom i knihy. Některé stárnou rychle, jiné naopak až překvapivě pomalu. K těm druhým se řadí titul Vládci loutek od Roberta A. Heinleina.
Brána do Krušných hor, území s hojným výskytem památek, navíc součást jedné z nich byla v minulosti titulovaná jako osmý div světa. To vše coby charakteristika patří k městu Ostrov.
Jednou z letošních novinek na českém knižním trhu, jež si zaslouží pozornost, je román Istrijské zlato. Autorem je britský scenárista, producent a spisovatel Mike Downey (1961).
Severní okraj Doupovských hor, přístupný pás v těsné blízkosti Vojenského újezdu Hradiště, není sice až tak v centru turistické pozornosti, což ale neznamená, že nemá svým návštěvníkům co nabídnout.
Ten divoký kaňon kdysi míval naprosto jinou podobu i účel. V 16. století se jednalo o krušnohorský důl, v němž se těžila cínová ruda. Kolmé skalní srázy tehdy ještě zůstávaly skryté pod povrchem.
Návštěvníky toužící po zámeckých interiérech nevítá příliš dlouho, je hlavní památkou středočeského města tradičně spojovaného s keramikou a jeho návštěva opravdu stojí za to. Vítejte v Kostelci nad Černými lesy!
Svým dílem se zařadil mezi klasiky žánru. Poklonu mu vysekl mimo jiné i jeho autorský kolega a vrstevník Robert A. Heinlein, když na jeho adresu vyslal slova: „Číst science-fiction znamená číst Simaka.“