Miroslav Turek

A je po sezóně. Na dnešní den jsme byli jediným stanem v kempu a společnost nám dělaly opuštěné hračky. Zbývalo jen 30 km do trajektu, ale stejně jsme vyrazili s předstihem, aby nám nepropadly zvýhodněné tikety.

Dnešek byl věnován Kodani. Příjezd, i přes všudypřítomné obydlí, byl občas lemovaný hlubokými lesy (asi to byly parky), všemožnými strmými nadjezdy i podjezdy, ale třeba i malou městskou loukou.

Dnes se nám nechtělo z příjemného rodinného prostředí, takže jsme vyrazili dost pozdě. Protože jsem nějak nestihl přípravu trasy, užili jsme si hned na začátku štěrkové cesty a prudké kopce.

Večer vždy plánuji trasu pro další den. Snažím se udržet dlouhodobý směr, vyhnout se problémovým cestám, navštívit zajímavá místa a při tom všem to musí být přiměřeně náročné.

Po včerejší prohlídce Stockholmu jsme si dnes trochu přispali, ale i tak jsme po vyproštění kola ze „zazahrádky“ hotelu celkem brzy vyrazili na cestu.

V noci už začíná být docela tma. Asi je to způsobeno částečně naším přesunem k jihu a nejspíš také datumem, který se pomalu od nejdelšího dne sune k rovnodennosti.

Pozdě večer se v kempu objevil autobus z Břeclavi, takže v kempu začala výrazně převládat čeština, než jsme se ale ráno připravili k odjezdu, autobus už byl pryč, takže ani pořádně nevíme, co to bylo za výpravu.

Od Norů jsme se dozvěděli, že to studené a deštivé počasí, na které si stěžujeme, je úplně normální počasí v létě, kvůli kterému sem oni jezdí na dovolenou z chladného Norska. Navíc nám vysvětlili, že na léto se pořizuje zásadně zimní spacák.

Než jsme vyrazili na cestu, přišla první přeháňka. Naštěstí byla celkem krátká. Nadšení nám ale moc nevydrželo, protože za chvíli už zase pršelo a navíc jsme jeli po štěrkové cestě, která dnes neměla konce.

Po důrazném doporučení paní domácí z našeho posledního ubytování jsme změnili plánovaný směr a místo na jih jsme se příští dva dny vydali směrem na západ, kde je prý místo, které prostě musíme vidět.

Vzbudil nás ranní déšť, který se urputně držel až do 13:00. Balili jsme vše v dešti a potom jsme netrpělivě seděli na recepci kempu a čekali, až bude jen mrholit.

Finsko sice není vyhlášený ráj cykloturistů, ale tak nějak tu všechno dobře funguje. Pro začátečníky doporučuji více osídlené oblasti, zejména pobřeží, kudy vás bezpečně provede EuroVelo 10.

Stal jsem se cibulí, čtyři vrstvy různých termo i bavlněných triček mě jakž takž chrání před zimou ve stanu. Kempy jsou občas bez wifi a ani v nich nelze platit kartou, takže konečně ta pravá divočina.

Cestou potkáváme stále více lidí na všemožných kolech s plně naloženými brašnami a dokonce i přívěsnými vozíky. Často jsou i důchodového věku, ale duchem snad i mladší než my.

Ráno začalo slibně, protože částečně i chybou komunikace jsme dnes spali v chatce, navíc výjimečně s lůžkovinami, takže jsem se probudil a chvíli jsem měl i pocit, že mě nic nebolí, tedy ani nohy.

V plánu byl nudný přejezd na pobřeží, který se po ranním průjezdu obcí Koskenkorva měl motat kolem hlavní silnice. Většinu trasy je paralelně vedená cyklostezka, která bohužel nečekaně skončila.

Z Tampere zpět k moři není úplně ideální trasa. Měli jsme problém najít v dojezdových vzdálenostech nějaké větší město, pokud možno i s kempem.

Helsinky jsou naše oblíbené město, kam bychom se rádi nastěhovali, kdyby tu pro nás nebylo tak draho…

Vyrazit na našem leho tandemu na nějakou pořádnou a hlavně dlouhou výpravu patřilo k mnoha našim nesplnitelným snům od doby, co jsme poznali jedny „blázny“, kteří na kolech objeli celou zeměkouli.