Miroslava Pernerova

O ponožkách, potlesku, létání a taky o tom, proč se nestydím za to, že jsem Češka.

Někdy stačí otevřít kredenc, aby člověk zažil dobrodružství. U některých přemýšlí, na jak vysoké škody má uzavřenou pojistku.

Někdy stačí, aby nikdo nerozuměl nikomu a svět se na chvíli srovná. Stačí nečekané setkání, mobilní překladač, darovaná bankovka, aby se ukázalo, že k sobě máme blíž, než si myslíme. Že úsměv a lidskost jsou silnější než všechny hranice a rozdíly.

Rekonstrukce svépomocí? To je něco jako dárkový poukaz na tichou domácnost s bonusem manželská krize. Nepohádat se u toho, to chce pevné nervy. V takové situaci se moje ohluchnutí ukazuje spíš jako výhoda než handicap.

Můj budík má všechno: zvuk, světlo, vibrace. Zvuk mám vypnutý, tak na mně každé ráno nastoupí světlo a vibrace. Ten budík nebudí, ale útočí. Probudit neslyšícího není žádné „sluníčko, vstávej“, ale zásah těžké techniky.

Hledáte klid v kostele? Já raději tam, kde vás místo kázání propleskne mokrá větev.

Někdy musíte projít tichem, izolací i vlastním strachem, abyste se zas mohli smát. Tohle je moje první a také poslední veřejná vnitřní zpověď.

Ohluchnutí přepnulo můj svět do němého filmu. Někdo si z dovolené vozí magnetky, někdo situace. Já si vozím oboje. Magnetky na lednici i plnou hlavu vzpomínek.

Když ohluchnete, může se z obyčejného dotazu na věrnostní body stát neřešitelný rébus. Naštěstí mám po boku manžela a pořádnou dávku nadhledu.

Dnes vás zvu do svého obyčejně neobyčejného světa nákupů. Do světa, kde slevu slyší lidé tři metry ode mě. Jen já ne. A někdy mě to stojí třicet korun.

Ohluchla jsem. Díky tomu zažívám absurdní situace. Návštěva českého úřadu je občas regulérní adrenalinový zážitek. Největší komunikační bariéry nejsou v uších, ale v hlavách. Přitom stačí úsměv, nabitý mobil a výraz: to se zvládne.

Ohluchnutí mi vzalo zvuk, ale darovalo schopnost slyšet lidi. Otevřelo svět, kde jsou slova často zbytečná, svět, kde napjatá ramena řeknou víc, než tisíc vět. Slyšet je jednoduché, ale porozumět… to už je jiná disciplína.

Když se řekne „ohluchlý“, většina slyšících si myslí, že takový člověk žije v absolutním tichu. Jenže ohluchlý není rodilý neslyšící ani televize, které někdo vypnul zvuk. Realita je jiná. Hlučnější.

Když řeknu, že neslyším, slyšící si často myslí, že umím znakovat. Neumím. Příběh z mého osobního vesmíru ohluchlé pacientky: ordinace, kde mou „diagnózu“ slyšela celá čekárna. Vzala jsem to s humorem a snad to tak i napsala.

Když řeknu, že neslyším, slyšící si často myslí, že umím znakovat. Neumím. Čtvrtý díl mého osobního vesmíru ohluchlé pacientky: zubařská ordinace a lampa, která mi bere zrak. Nestěžuji si, jen se snažím situace vidět a popsat s humorem.