Miroslava Pernerova

Ohluchnutí mi vzalo zvuk, ale darovalo schopnost slyšet lidi. Otevřelo svět, kde jsou slova často zbytečná, svět, kde napjatá ramena řeknou víc, než tisíc vět. Slyšet je jednoduché, ale porozumět… to už je jiná disciplína.

Když se řekne „ohluchlý“, většina slyšících si myslí, že takový člověk žije v absolutním tichu. Jenže ohluchlý není rodilý neslyšící ani televize, které někdo vypnul zvuk. Realita je jiná. Hlučnější.

Když řeknu, že neslyším, slyšící si často myslí, že umím znakovat. Neumím. Příběh z mého osobního vesmíru ohluchlé pacientky: ordinace, kde mou „diagnózu“ slyšela celá čekárna. Vzala jsem to s humorem a snad to tak i napsala.

Když řeknu, že neslyším, slyšící si často myslí, že umím znakovat. Neumím. Čtvrtý díl mého osobního vesmíru ohluchlé pacientky: zubařská ordinace a lampa, která mi bere zrak. Nestěžuji si, jen se snažím situace vidět a popsat s humorem.