Monika Margaret Wilweber

Pojmy panenství a panictví označují totéž – sexuální nezkušenost. Přesto v patriarchálních společnostech nikdy neměly – a ani doposud nemají – stejnou hodnotu.

Feminismus je drahý koníček, pokud nepocházíte z té správné skupiny. Když vyjednávání holého minima může stát to minimum co už máte, je mlčení nejen levnější, ale také bezpečnější.

Politická komunikace v posledních dekádách prošla zásadní proměnou. Tam, kde se ještě v devadesátých letech hrálo na subjektivně střízlivé programy a ekonomické vize, dnes dominuje emotivní apel, který má za cíl méně informovat a vyvolat více emocí.

Mít „o starost míň“ je pohodlné, ale v realitě to často znamená vzdát se kontroly nad vlastním životem. Ženská finanční negramotnost není individuální selhání, ale výsledek dlouhodobé kultury, která dívky učí, že peníze nejsou jejich parketa.

Ženské peníze nikdy nebyly blockbusterem, který by trhal žebříčky. A to je ten problém. A není to zdaleka jen o luxusu nebo kariérismu.

Stárnout je normální, teda pokud nejste žena v civilizované společnosti.

Děsivější než trauma je to, jak klidně se kolem něj žije, pokud není vaše.

Někdy mám pocit, že bezdětná žena je brána jako celospolečenský a hodnotový problém. Pokud podlehnete tlaku na tradiční roli, tak si také nepomůžete. Žena s dítětem je pro společnost také problém, ale jen její soukromý.

Je dnes větší šance domoci se spravedlnosti, pokud má váš příběh mediální potenciál? Ze svých zkušeností a pozorování jsem přesvědčená, že rozhodně ano.

O tom, proč někteří fundamentalističtí islámští vůdci utlačují ty, jež přivádějí na svět život. A jak naše mlčení a apatie může stát svobodu nejen nás, ale i další generace.

Kritika není jediná, co je schopno rozvířit stojaté vody kolem palčivé otázky žen v teokratických islámských režimech, např. právě v Íránu nebo Saudské Arábii. Rozvířit vody umějí i ženy samy.

Kádrové posudky nezmizely v propadlišti dějin. Algoritmy, které nás třídí, selektují a hodnotí, pracují s našimi daty 24/7 – jsou to tiší, neviditelní a všudypřítomní kádroví pracovníci.

Nenávist je skvělý marketingový nástroj. Snadno přitahuje pozornost, pomáhá oddělit dobré od špatných a důrazně se distancovat od jejich hodnot. My vs oni je prostě bestseller. Jak si na nenávisti udělat byznysplán, se podíváme dnes.

Je šedivý pražský den a sedím v aule fakulty humanitních studií. V polovině hovoru s jednou z návštěvnic mě zarazí jedna věc. Hrubým odhadem je v celém návštěvnickém osazenstvu auly asi 10 % osob, které připomínají chlapce.

Budeme jednoho dne za anonymitu platit stejně jako za prémiové služby, nebo se naučíme žít s tím, že naše soukromí je komodita, kterou si již nemůžeme dovolit chránit?

Feministky potřebují muže. I komunismus měl svoje disidenty a odstranění rasové segregace zase svoje bělochy. Tak proč by se feministický diskurz neměl redukovat jen na ženy?

Od doby, kdy byl spuštěn Amber Alert, bylo nalezeno a zachráněno více než 800 pohřešovaných dětí. Volně přeloženo jde o komunikační systém „Američtí pohřešovaní“ - nouzová reakce prostřednictvím vysílání. Kdo musel zaplatit životem, aby vznikl?

Člověk od počátků kulturního lidstva touží po nesmrtelnosti sebe sama. Ale jak toho dosáhnout? Nechat po sobě kulturní odkaz je výrazně složitější, než zplodit dítě a tvrdit, že náš odkaz bude žít právě v něm. Proč tedy hledáme věčnost v genech?

Ve facebookovém Reel videu, kde DVTV zpovídalo Apolenu Rychlíkovou, jsme se od 95 % mužských komentujících dozvěděli, že je štěstí, že nekolují na Discord serverech její intimní fotografie. Kde jsou muži v debatě o násilných trestných činech?

Nehty za 900 od české nehtařky, uměle prodloužené vlasy, umělé řasy, opálení, tetování, přifouknuté rty, prsní implantáty – a jediní muži, po kterých bych měla toužit, se jmenují Louis Vuitton, Tom Ford, Yves Saint Laurent a Jimmy Choo.

Diskriminovaný na základě pohlaví může být kdokoli, ale jak z praxe často samy ženy vědí, týká se to především jich. Všechny formy sexismu omezují rovné příležitosti a podkopávají lidskou důstojnost. Jak je rozpoznat a proč je důležité je řešit?

Kolik nevinných životů musí být ztraceno, než se systém změní? Kolikrát ještě zavřeme oči, než pochopíme, že mlčení je stejně nebezpečné jako samotné násilí?

Historie je psána krví. Ale co ta ženská? Ženám jako nositelkám života je jejich život sebrán rukou jejich partnerů, anebo jen proto, že jsou ženami. Jmenuje se to femicida. Zůstaňte se mnou a já vám ukážu, jak ženská smrt mění svět.

Téma výhodnosti a smyslu manželství pro muže a ženy, zvláště v moderním kontextu, je bohaté na různé úhly pohledu. Pojďme se spolu podívat na téma blíže.

Domácí práce nejsou záležitost pohlaví. Krom kojení. Toť fakt. Snaha přesouvat odpovědnost za organizaci chodu domácnosti, ale bohužel je ve většině případů věc pohlaví.

Proč se některé skupiny snaží z feminismu a LGBTQ+ udělat strašáky moderní společnosti? A co nám tento fenomén říká o strachu a odporu vůči změnám?

Hluboký vhled do problematiky internalizované misogynie, který dnes spolu podnikneme do představ o „ženské sounáležitosti“, rozhodně nebude přes paletu odstínů Blockbusteru „Barbie“, ale spíš jako ženská věznice.

„Kristýnko, uvařte nám kafíčko a budete dělat zápis z této schůzky.“

V tomto závěrečném dílu chlapské trilogie se podíváme na vnitřní zápasy mužů se samotným patriarchátem, tlakem na neomylnost a jejich vztah k ženám a jejich strach, že projeví strach.

Přiznejme si to, moderní doba klade nové požadavky, což mnoho mužů (a žen) mate. Je krize mužství přesně v tom, že chybí jasná definice „nové maskulinity“?

V předchozím díle jsem hovořila o tom, že koncept ženiných potřeb muže není dnes otázkou praktičnosti nebo ryze ekonomickou záležitostí. Dnes se podíváme na otázky, které mužům nikdo nepokládá.

Olej v autě dokáže vyměnit i muž, se kterým nespíme. Jemu lze zaplatit penězi, které jsme si vydělaly v práci, do které chodíme. A hladové dítě těžko ocení posekaný trávník nebo přitlučenou poličku. Potřebují tedy dnes ženy muže?

Moje tvorba by nebyla uvěřitelná, kdybych se nezaměřila i na odvrácenou stranu feminismu. Feministické ideje, které by měly být posilující, mohou být i toxické. V debatě o feminismu se setkáváme s neúplně pěknými věcmi.

To, že si ženy stále častěji volí single život, je vnímáno jako ohrožení tradičních hodnot. Často se tak stávají terčem kritiky, přestože data ukazují, že manželství pro ně nepřináší stejnou míru spokojenosti jako pro muže.

Domácí násilí, s nímž nic neuděláte, má tendenci se stupňovat. Žena se musí sama rozhodnout, zda bude násilí dál snášet a vytvářet svým dětem takové vzpomínky na rodinu.

Každý jiné emocionální odezvy na životní katastrofy. To, jak vnímáme a reagujeme na tyto katastrofy, je ovlivněno mnoha faktory. Pojďme se spolu na tuto problematiku podívat zblízka.

Dá se někdo takový rozpoznat? Já říkám ano, pokud víte, co sledovat. V následujících řádcích podrobně popíšu, jak funguje dynamika konverzace s takovými jedinci.

Proč jsme tak utahané a proč ženy musí čelit psychologickému nátlaku médií?